Časopisy pro neslyšící

Už je to dávno, bude tomu skoro 90 let, co u nás začal vycházet první časopis pro neslyšící. Jmenoval se České noviny pro hluchoněmé. První číslo vyšlo ještě za Rakouska-Uherska, v červenci 1918. A vydávali je slyšící učitelé neslyšících dětí z Lipníku nad Bečvou. Časopis sice zanikl v roce 1930, ale mezitím začaly vycházet další. Obzor hluchoněmých, Svépomoc hluchoněmých, Efeta, Zájmy hluchých, ABC neslyšících, Zájmy neslyšících, Práce invalidů, Elán a mezitím ještě dalších zhruba dvacet. Vzpomínáte ještě? Do současné doby zbyly jenom dva z nich. Gong a Unie. Požádali jsme LUCII KŘESŤANOVOU a ROMANU MÁZEROVOU, dvě zkušené novinářky z oboru, aby se s námi podělily o své zkušenosti a názory. Obě dvě pracovaly několik let v Unii a Gongu. Říká se sice, že když dva dělají totéž, není to totéž. Ale, posučte ostatně sami...

Lucie: Je mi 37 let, mám dva syny, s tím mladším jsem nyní na mateřské dovolené. V uplynulých 8 letech jsem pracovala 4 roky jako šéfredaktorka UNIE a 4 jako šéfredaktorka GONGU. Teč mám pracovní pauzu.

Romana: Před dvanácti lety jsem ukončila studium žurnalistiky. Pracovala jsem v několika rozhlasových stanicích a externě jsem spolupracovala s různými redakcemi. Až jsem zakotvila v Unii. Po třech letech práce jsem se přesunula v roce 1998 do Gongu. Vyřídila jsem si praxi ve Finském svazu neslyšících. Do Helsinek jsem odjela v roce 2000. Z plánovaného roku se stalo pět let... Čtyři z toho jsem byla na mateřské.

Lucie: Co se tak dělá na mateřské dovolené... Střídavě peru, žehlím, umývám miminku zadeček a dále kojím, vařím, peču a smažím, zkrátka užívám si plnými doušky mateřství.

Romana: Na začátku června jsem se vrátila po pěti letech do Gongu. Zastupuji Lucii Křesťanovou po dobu její mateřské dovolené. Mám dvě dcery Ninu a Ellu. Na jednu stranu mám radost, že dělám práci, která mě zajímá a baví. Na druhou stranu je mi líto, že nemůžu být s holkama celé dny, protože rostou a mění se před očima.

Lucie: Mám neslyšící kamarádku, kterou znám od dětství, takže asi od té doby.

Romana: V roce 1993 jsem náhodou v novinách v Helsinkách objevila pozvánku na představení, které hráli neslyšící herci. Byla to komedie ve znakovém jazyce, kterou simultánně tlumočili do mluvené finštiny. Znakový jazyk mě učaroval. Řekla jsem si, že až se vrátím domů, naučím se ho. To se mi dodnes nepovedlo:-). V Praze jsem dělala rozhovor pro Český rozhlas s režisérkou Zojou Mikotovou. Setkání se Zojou, která je nádherný, skvělý člověk, a jejími neslyšícími studenty mě jen utvrdilo v tom, že tohle je to ONO, co mě zajímá, co chci dělat. Divadlo a neslyšící - to je kombinace, při které mi srdíčko zaplesá.

Lucie: Umím jen základy, mám určitou zásobu znaků a používám pár frází. Na plynulou komunikaci to nestačí. Pokud dělám třeba pro časopis rozhovor s neslyšícím uživatelem ZJ, vždy si beru tlumočníka.

Romana: Řekla bych, že základy zvládám. Záleží na neslyšícím a na tom, o čem si povídáme. Když si chci být jistá, že mi neslyšící rozumí a já rozumím všechno jemu, jsem raději, když rozhovor tlumočí do znakového jazyka tlumočník. Na vlastní znakování se musím hodně soustředit, pak se mi stává, že zapomenu, co jsem vlastně chtěla říct.

Lucie: V ČUN jsem chodila do kurzů znakového jazyka a v té době Unie potřebovala šéfredaktora na celý úvazek.

Tehdejší šéfredaktorka Romana Mázerová končila vysokou školu a mohla pracovat jen na poloviční úvazek. Takže jsme dělaly asi rok spolu, byla to fajn spolupráce. Ráda vzpomínám i na neslyšící redaktorku Petru Ostatkovou, dnes Stroffovou, které jsem potom po roce spolupráce Unii s klidným svědomím předala. Do Gongu jsem přešla po odcházející paní Solarové.

Romana: Chodila jsem do České unie neslyšících na kurzy znakového jazyka. Pan Vladyka, který s Českou unií neslyšících spolupracoval, četl v Lidových novinách článek, který jsem psala o neslyšících, našel si mě na kurzu a zeptal se, zda bych nechtěla pracovat v Unii. Nejdřív jsem do Unie dopisovala, pak jsem nastoupila jako redaktorka.

No a nakonec se ze mě stala šéfredaktorka. Do Gongu jsem nastoupila na nabídku tehdejšího šéfredaktora Oldřicha Jendrulka.

Lucie: Gong je časopisem pro čtenáře všech sluchových vad - nedoslýchavé, ohluchlé, neslyšící, šelestáře. Není tedy určen jen pro komunitu neslyšících, především pak uživatelů znakového jazyka. Pro ně je tu Unie.

Romana: Unii jsem nečetla pravidelně řadu let, takže ji nemůžu představovat. V době, kdy jsem v Unii pracovala, jsem vycházela z toho, že je to časopis pro členy České unie neslyšících. Měl by tedy psát o tom, co se v Unii děje, a o tématech, které členy Unie, tedy převážně neslyšící, zajímají. Gong má širší záběr. V jedné obálce neslyšící, nedoslýchaví, ohluchlí, šelestáři, lidé s kochleárním implantátem a vše kolem nich.Nebyla bych proti, kdyby každá skupina sluchového postižení měla vlastní časopis, nebo zpravodaj. Ale, jak víš, definice jednotlivých sluchových vad není jednoznačná. Těžko říct, kdo je neslyšící, kdo nedoslýchavý. Myslím, že znakový jazyk je ten rozhodující prvek.

Samozřejmě důležitý je pocit samotného člověka, jak on sám se cítí, kam se řadí. Zřejmě nejsou podmínky, ani potřeba, aby třeba neslyšící s velkým N, nedoslýchaví, nebo šelestáři měli vlastní periodikum. Jinak by už ho určitě založili.

Lucie: Neslyšící uživatelé ZJ mají trochu jiné čtenářské potřeby než třeba ohluchlí čtenáři, a to jak tematicky, tak graficky. Komunita neslyšících uživatelů ZJ je hodně vizuálně založená, a někteří vítají i vizuální podporu čtení. Proto je třeba klást důraz na fotky, obrázky - články by měly být kratší, textu méně, a naopak fotografiím a obrázkům by měl být dán velký prostor. V Gongu je na stránce mnohem více textu než v Unii, takže na obrázky a fotky nezbývá tolik místa. Větší důraz je kladen na informační obsažnost. A časopis pro sportovce? Pokud si na něj sportovci vydělají, tak proč ne - do sportu sponzoři investují rádi, možná by někdo podpořil i jejich časopis? Ale tahat další peníze ze státní pokladny? To mi připadá příliš.

Romana: Myslím, že o počtu to není, ale o obsahu. Přijde mi zbytečné vydávat dva či více časopisů, pokud by v nich měly být stejné informace. Problematika sluchového postižení je natolik široká a rozmanitá, že unese více časopisů. Zdá se, že čtenářům Gongu nevadí, že vedle sebe jsou uveřejněny články z akcí neslyšících, nedoslýchavých, ohluchlých, které by v běžném tisku nedostaly prostor. Občas si čtenáři stěžují, že jejich problematice není věnovaný dostatečný prostor. To je určeno rozsahem časopisu, který v rámci současných finančních možností nelze rozšířit. Myslím, že časopisy pro sluchově postižené a sluchově postižených by se měly věnovat právě a jen této problematice. Pokud člověka, jedno jestli je neslyšící, nedoslýchavý, ohluchlý, zajímají počítače, móda, nebo zahrada, může si koupit jiné zájmové časopisy.

Lucie: Dokážu, ale je to otázka peněz. Náklady na tisk jsou značné, takže kdo má hlad po informacích z této oblasti, doporučila bych mu spíše navštěvovat webové stránky pro neslyšící, které mají mnohem větší možnost publikovat aktuální informace a téměř nic to nestojí. Navíc, ty existující v Česku jsou velmi kvalitní a je jich dost, takže si lze i vybírat.

Romana: Týdeník? Proč ne, ale chtělo by to změnit styl redakční práce, získat více dopisovatelů, redaktorů a fotografů. Informací na týdeník je dost.

Lucie: Jasně, to je výborný nápad. My jsme v Gongu s našimi ukázkami článků, které publikujeme každý měsíc na netu, udělali také dobrou zkušenost. Přitáhne to spoustu lidí.

Romana: Skvělá věc. Internet je rychlý, tedy může být aktuálnější než Gong, kde zprávy z některých akcí můžeme uveřejnit až o měsíc později. Musíme zprávy upravit tak, aby měly zpravodajskou hodnotu i se zpožděním. Internet a tištěný časopis se mohou vzájemně doplňovat.

Lucie: Jako v konkurenci s internetovými časopisy? No, možná internet odebere oběma periodikům pár pravidelných předplatitelů, ale stále ještě existují lidé, hlavně ze starší generace, pro něž je klasické periodikum nenahraditelné. Prostě si chtějí sednout třeba na chalupě do křesla, dát si kafe a v klidu si přečíst Gong nebo Unii. Takže já tu budoucnost nevidím nijak černě. Platí to tak i u jiných periodik.

Romana: Situaci v Unii nechci posuzovat, to je vaše věc. Přeju Unii, aby měla stále dost dopisovatelů, čtenářů i finančních prostředků a mohla pokračovat. Gong bych ráda udržela na úrovni, kterou má. Bylo by hezké, kdyby byl celobarevný, měl více stran, kvalitnější fotografie... Snad se časem podaří sehnat více peněz. Ale to jsou kosmetické úpravy, kvalitní a zajímavé informace lze tisknout i černobíle.

Romana: Myslím, že není možné uspokojit všechny čtenáře. Časopis reaguje na to, co se právě v komunitě neslyšících, mezi nedoslýchavými, ohluchlými, šelestáři, lidmi s kochleárním implantátem děje. Snažíme se psát o novinkách v oblasti techniky, dění ve školách, atd. Řekla bych, že stále aktuální je například otázka tlumočení do znakového jazyka. Všechno souvisí se vším. Gong by se neměl žádnému tématu uzavírat, měl by zůstat otevřený, sledovat a reflektovat aktuální události.

Lucie: Souhlasím stoprocentně s Romanou.

Lucie: Co bych jí měla doporučovat? Nejsem Děd Vševěd. Důležité je, a to platí pro všechna periodika, aby vycházela pravidelně, a pokud možno ve stejnou dobu, protože jinak ztratí předplatitele, na nichž je jakožto menšinové periodikum finančně závislá. Když vychází jednou na začátku měsíce, jindy v polovině, pak koncem měsíce, čtenáře to rozčiluje a ztrácejí zájem.

Romana: Jestli chcete, můžeme se sejít a popovídat si.

Lucie: To já nevím, třeba nevznikla potřeba, aby všechno dělali sami sluchově postižení. Proč by například tiskař musel být neslyšící? Pokud o to někdo bude usilovat, třeba takový fungující pracovní kolektiv neslyšících jednou vytvoří. Klidně si to dokážu představit, ale nechápu proč. Není to nesmyslné?

Romana: Proč ne. Nevidím důvod, proč by neslyšící nemohli dělat svoje vlastní noviny, pokud budou chtít. Nevím, proč se neslyšící, o kterých píšeš, nedokázali dát dohromady. To musí vědět oni sami. Narážíš asi na to, že se říká, že neslyšící neradi čtou, neumí správně česky psát... Ale to přeci neumí ani všichni slyšící. Do Gongu připívají neslyšící, kteří píší opravdu SKVĚLE. Články, které potřebují "učesat", v redakci upravujeme.

Lucie: To musejí posoudit čtenáři.

Romana: Do toho nemám co mluvit, to je věc Unie. Obecně si myslím, že střídání šéfredaktorů není na škodu. Jde o to, jak převzetí redakce probíhá, jak se předají informace. Opravdu o tom, jak to probíhá v Unii, nic nevím.

Lucie: Podle mě nesmí mít zásadní problém s psanou češtinou. Pokud ji neumí, komplikuje to situaci. Jednak to přidělává šéfredaktorovi práci, neboť ten musí po něm jeho články přepisovat, upravovat. Hodně mu do textu zasahuje, a to může vyvolávat konflikty mezi nimi. Také vznikají průtahy při autorizaci textů. Teoreticky je samozřejmě možný způsob práce, kdy redaktor, nebo dokonce šéfredaktor česky moc neumí a před sazbou jim text někdo zkoriguje, třeba korektor. Ale podle mě takový způsob práce bude neefektivní, zdlouhavý a nebude možné publikovat aktuální články. Jinak, co se týče profesních předpokladů, nevidím mezi slyšícím a neslyšícím redaktorem rozdíl.

Romana: To, co slyšící. Mít zájem o danou problematiku. Umět vyhledávat, shromažčovat a zpracovávat informace. Měl by samozřejmě ovládat psanou češtinu, umět pracovat na počítači, umět jednat s lidmi. V Gongu redaktoři také sami fotí, takže by měl umět i fotit.

Lucie: No jistě, proč ne? Když bude umět dobře česky, tak to nebude problém. Ale bez znalosti psané češtiny to nepůjde, pokud chce být novinářem živícím se psaním.

Romana: Kterého českého neslyšícího máš na mysli? Nevidím důvod, proč by neslyšící student, absolvent gymnázia nebo jiné střední školy, nemohl studovat žurnalistiku. Přednášky by určitě měl tlumočit profesionální tlumočník do znakového jazyka. Tlumočníka by potřeboval i u ústních zkoušek, psané by zvládl sám. Neslyšící by se mohl specializovat na psanou, nebo televizní žurnalistiku. Neslyšící se určitě může stát novinářem, pokud má o tuto profesi zájem a předpoklady.

Lucie: Nevím, to by si dotyčný zájemce musel zjistit přímo na škole. Nepředpokládám, že tam mají s neslyšícími studenty bohaté zkušenosti, ale jistě by se řešení našlo. Ideální by bylo, kdyby neslyšících studentů bylo v ročníku více, lépe by se jim jednalo s vedením školy o tlumočení. Sice na něj mají ze zákona nárok, ale víme, jak to chodí v praxi.

Romana: Věřím tomu, že by se daly vytvořit.

Lucie: Na to nedokážu jednoznačně odpovědět. Redakční práci mám ráda a k mnoha neslyšícím i jinak sluchově postiženým lidem jsem za ty roky získala osobní vztah. Moc mne těší, že rok od roku narůstá počet sluchově postižených, zejména pak mladých lidí, se kterými je možné na tvorbě časopisu spolupracovat. Jednak se zabývají zajímavými věcmi, jednak jsou sebevědomí, vzdělaní a mnozí i dobře vybavení v českém jazyce. Před těmi 9 lety, kdy jsem začínala, byli takoví lidé spíše výjimkou. Současnou situaci v Unii teč neznám, ale co se týče Gongu - vážím si toho, že se zvýšil zájem o prezentaci aktivit různých organizací sluchově postižených v Gongu. Projevilo se to i na zvýšeném množství došlých příspěvků v minulém roce.

Romana: Mám radost, že má Gong okruh kvalitních a výborných dopisovatelů. Těší mě, že se ho daří rozšiřovat. Těší mě, když čtenáři na články reagují.

Když jsem do Gongu před lety nastoupila, přišel se mnou do redakce první redakční počítač. Přizvala jsem ke spolupráci grafika, který vypracoval novou grafickou podobu Gongu, teč potřebu velkých změn nemám. Chci dělat kvalitní, seriózní časopis.

Lucie: Stále je co zlepšovat. Mohli bychom třeba zařazovat více materiálu na webové stránky Gongu. Máme dobrého a spolehlivého webmastera, je to neslyšící František Tichý. Určitě by zvládal "údržbu" většího množství textu, jde jen o to originální texty pravidelně zajistit a připravit pro web. To jsem nestíhala. Je to výzva do budoucna.

Romana: To neřeknu nahlas, abych to nezakřikla.

Lucie: Nechci napodobovat jiná periodika. To, jak časopis vypadá, je hodně o penězích. Ale ze zahraničních časopisů se mi obsahově líbí třeba časopis španělských neslyšících Faro del Silencio, britský časopis pro neslyšící komunitu British Deaf News, britský časopis pro sluchově postižené One in seven, americké Silent News, německý časopis pro šelestáře Tinnitus-forum apod..

Romana: Do redakce dostáváme anglický, belgický, německý, španělský a finský časopis neslyšících. Jako zdroj inspirace jsou dobré, ale kopírovat bych je nechtěla.

Lucie: Myslím, že by měli usilovat o větší jednotu, o společný postup, a ne mezi sebou soutěžit. Ideální platformou pro společnou diskuzi by mohly být schůze ASNEPu, který organizace zastřešuje. Ale nějak se mi zdá, že je tomu právě naopak. Byla jsem přítomna na mnoha schůzích ASNEPu a občas jsem si tam připadala jako na divadelní scéně. Někteří zástupci (neslyšící, ale i slyšící) jako by se tam chodili spíše předvádět - vypít si kávu a s prominutím, lidově řečeno - "vykecat se". Diskutují, ale podle mě se příliš nesnaží být konstruktivní. Naopak. Občas jsem tam cítila i jistou rivalitu, snahu, aby hlavně oni byli vidět, aby jim bylo nějak "přišito" prvenství, autorství myšlenky, projektu nebo tak podobně. Snad aby se mohli jen ONI veřejně pyšnit medailí za zásluhy? Nevím. Je to strašná škoda a je mi líto všech ostatních, kteří v ASNEPu skutečně usilují o spolupráci. Přitom jsem se už několikrát přesvědčila, že když jde do tuhého, jsou "asnepáci" schopni táhnout za jeden provaz a jednotně prosazovat společný zájem, například hájit práva sluchově postižených lidí proti finanční politice státu, systému přiznávání sociálních příspěvků apod.

Romana: Lehčí otázku nemáš? Nevím. Fakt je, že když se člověk podívá na seznam organizací, které zastřešuje Asociace neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel, je jich mnoho, a to tam ještě nejsou všechny, které u nás působí. Ale proč ne. Zatím nemám dostatečný přehled, abych mohla odpovědět.

Lucie: Když já teč zrovna prožívám období, kdy jsem soustředěna na jiné než profesní záležitosti. Mému mladšímu synkovi je 6 týdnů, takže mě zatím plně zaměstnává. Uvidím.

Romana: Chtěla bych se naučit lépe fotit a ovládat nějaký grafický program.

Lucie: Ráda fotím, kromě článků píšu básničky a pohádky. V zimě ráda lyžuji a v&mbsp;létě houbařím. Dost náruživě, takže nikdo z rodiny už se mnou nechce chodit do lesa, protože jsem schopna strávit tam půl dne.

Romana: Psaní je moje práce. Co se narodily holky, nemám žádný koníček, kterému bych se soustavně věnovala. Na podzim znovu začnu hrát amatérsky divadlo.

Romana: To by bylo na dlouho. Ve Finsku působí jeden Finský svaz neslyšících, který sdružuje místní organizace a spolky neslyšících. V rámci svazu působí několik týmů, například ekonomický, organizační, kulturní, pro spolupráci se zeměmi třetího světa, pro výzkum znakového jazyka. Svaz funguje na bázi projektů. Pro nový projekt je vždy ustavena nová pracovní skupina, která se buč začlení do některého týmu, nebo pracuje samostatně. Jednotlivé menší spolky nejsou na svazu finančně závislé. Oblastní a místní spolky zabezpečují a zajišťují takovou tu každodenní, všední činnost. Svaz reprezentuje neslyšící navenek, jedná s poslanci, ministry, organizuje různé kampaně. Ohluchlí, nedoslýchaví, lidé s tinnitem, rodiče sluchově postižených dětí, tlumočníci mají své vlastní svazy a spolky.

Finský svaz neslyšících vydává měsíčník Noviny neslyšících, který obsahuje reportáže, rozhovory, krátké oznámení, zprávy o činnosti jednotlivých spolků, o projektech svazu, pozvánky na akce. Časopis má řadu spolupracovníků, ale zaměstnáni jsou v něm pouze dva redaktoři, kteří časopis také graficky zpracovávají. Časopis vychází dvojjazyčně: finsky a švédsky, protože ve Finsku jsou tyto dva jazyky úřední.

Kromě časopisu ve Finsku každý měsíc rozesílají zdarma (náklady hradí A~šřad sociálního zabezpečení) všem neslyšícím videozpravodaj, což je vlastně časopis ve znakovém jazyce. Videozpravodaj připravuje soukromá společnost neslyšících, jeho obsah se od obsahu Novin neslyšících liší.

Lucie: Čtenářům Unie i Gongu bych vzkázala jedno společné: Staré časy, kdy časopisy pro sluchově postižené byly 100% dotovány, jsou fuč. Pokud máte svůj časopis rádi, kupujte si ho, nebo si ho předplaťte. Nepůjčujte si ho od kamaráda nebo v klubovně, protože váš finanční příspěvek časopis potřebuje. Kdyby si ho každý čtenář půjčil, časopis se neuživí.

Romana: Hezký podzim.

Děkuji vám oběma za zajímavé povídání.