Nové zprávy v českém znakovém jazyce

Zprávy ve znakové řeči. Byly součástí života většiny neslyšících za posledních 8 let. Když je ASNEP po předchozích jednáních s Českou televizí v roce 2000 prosadil, byla to velká událost. Osm let sdělovaly neslyšícím divákům novinky z domácí i zahraniční politiky a později i ze sportu čtyři neslyšící moderátorky – Zlatuše Kurcová, Daniela Knotková, Regina Poláková a Radka Nováková. Od 1. dubna se diváci mohou na televizní obrazovce setkávat již jen s první z nich – Zlatuší Kurcovou. Z Radky Novákové je teď editorka zpráv. Regina Poláková a Daniela Knotková se se Zprávami již rozloučily. Nahradili je noví tři moderátoři – Tomáš Bogner, Sergej Josef Bovkun a Vendula Stará. Unie Vám s nimi přináší původní čtyři rozhovory.

Noví moderátoři Zpráv nejsou poslední novinkou tohoto jediného čistě zpravodajského televizního pořadu pro neslyšící diváky. Dalšími hlavními novinkami jsou (vybráno z prohlášení Expertní komise pro otázky tlumočení neslyšícím (dále jen EKOTN) při ASNEP):

• změna názvu: Zprávy ve znakové řeči se přejmenovaly na Zprávy v českém znakovém jazyce
• změna struktury Zpráv: více kratších zpráv, nyní 6 aktualit z politiky a 2 ze sportu
• změna znělky: nově sjednocená se změnnami znělek ostatních pořadů České televize
• změna grafiky: tmavší pozadí, ne klipy, ale statické fotografie, větší písmo titulků, tišší hudba na podkreslení
• změna stopáže Zpráv: jednání probíhá nadále, přestože je schváleno schéma na rok 2008, od září bude delší stopáž
• změna personálního obsazení: nová pozice neslyšícího editora (tři, kteří se střídají), noví moderátoři (jsou 4 + + 2 náhradníci)
• změna finančního ohodnocení moderátorů

Konkurz

Ještě před konkurzem na místa nových moderátorů Zpráv proběhla dvě přípravná školení pro přihlášené zájemce, samotný konkurz, jedna komplexní organizační schůzka, hromadné focení všech členů zprávařského týmu a společenské setkání po pilotním natáčení nových Zpráv.

Na doporučení České televize byly zformulovány požadavky na moderátory a osloveni ti, kteří požadavky splňují. Ti, kteří se přihlásili, se zúčastnili přípravných školení a následného konkurzu.

Požadované schopnosti na zájemce o moderování Zpráv v českém znakovém jazyce byly:

• porozumění písemnému textu v českém jazyce
• kultivovaný projev v českém znakovém jazyce
• spolehlivost
• smysl pro týmovou práci
• příjemné a reprezentativní vystupování
• ochota systematicky se vzdělávat
• možnost pracovat pravidelně v Praze
• zájem o dění ve společnosti

Konkurz proběhl v sobotu 8. března v České televizi. Zúčastnilo se jej 12 uchazečů:

• Marie Basovníková z Brna (dnes studentka FF UK v Praze)
• Kateřina Berková z Liberce (dnes pedagog v Radlicích)
• Tomáš Bogner z Prahy (dnes administrativní pracovník v APPN)
• Sergej Josef Bovkun z Prahy (dnes student SPgŠ v Hradci Králové)
• Milan Fritz ze Zlína (dnes student oboru zubní laborant v Radlicích)
• Miroslav Gavelčík z Brna (dnes pracovník AWI filmu)
• Daniela Knotková z Prahy (dosavadní moderátorka)
• Martin Kulda z Kroměříže (dnes technický pracovník)
• Zlatuše Kurcová z Prahy (dosavadní moderátorka)
• Hana Miškovská z Prahy (lektor ZJ, dnes na mateřské dovolené)
• Regina Poláková z Prahy (dosavadní moderátorka)
• Vendula Stará z Prahy (pedagog, dnes na mateřské dovolené)

V tomto konkurzu nejlépe vyhověli požadavkům České televize Tomáš Bogner, Sergej Josef Bovkun, Zlatuše Kurcová a Vendula Stará. Jejich náhradníky jsou uchazeči, kteří se umístili na 5. a 6. místě – Regina Poláková a Hana Miškovská. Novými neslyšícími editory těchto Zpráv jsou od 1. dubna Radka Nováková a Markéta Spilková, jejich náhradníkem je Petr Vysuček.

Tlumočníky, kteří zajišťují plynulou komunikaci mezi neslyšícími moderátory a editory s ostatními slyšícími pracovníky České televize, jsou Alena Procházková a Jaroslav Švagr.

Všechny tyto změny Zpráv realizovala ASNEP ve spolupráci s Českou televizí prostřednictvím EKOTN. V rozhodčí komisi, která vybírala nové moderátory, sedělo celkem 9 odborníků – slyšící šéfrežisér Zpráv ve znakové řeči, slyšící editor Zpráv ve znakové řeči, slyšící předsedkyně EKOTN, dva noví neslyšící editoři a čtyři nezávislí neslyšící diváci.

Požádali jsme nové moderátory Zpráv o rozhovor pro časopis Unie. Na tomto místě bychom jim rádi poděkovali, že si ve svém nabitém programu našli čas a na všechny otázky ochotně a otevřeně odpovídali během osobního rozhovoru.

otázky:

Položili jsme každému z nich celkem 12 stejných otázek. Tady jsou:

O SOBĚ:
1) Prosím, řekněte nám něco o svém dosavadním životě před konkurzem.
2) Do jaké školy jste chodil/a?
3) Kdy jste se poprvé setkal/a se znakovým jazykem?
4) Kdy jste poprvé potkal/a neslyšící?
O ZPRÁVÁCH:
5) Proč jste se přihlásil/a do tohoto konkurzu na místo moderátora?
6) Byl tento konkurz pro Vás těžký?
7) Jistě jste zaregistrovali vášnivou diskusi, která se o tomto konkurzu rozpoutala na diskusním fóru www.neslysici.cz. Byl podle Vás tento konkurz spravedlivý?
8) Jaké jsou Vaše první dojmy z Vašeho moderování ve Zprávách?
9) Co se Vám na dnešních nových Zprávách líbí?
10) Co se Vám naopak na dnešních nových Zprávách ještě nelíbí?
11) Co byste chtěl/a na těchto Zprávách do budoucna ještě změnit?
12) Co Vám tato nová práce dává?

Tomáš Bogner

1) Narodil jsem se v Domažlicích, dětství jsem strávil v rodném Holýšově, nachází se 30 km západně od Plzně.

Jako zubní technik jsem se živil dva roky – pracoval jsem ve stomatologických laboratořích v Rakovníku a v Praze. Nevyhovující a nestabilní politika ve zdravotnictví mne donutila k tomu, že jsem po dvou letech odešel z oboru, přestože mě tato práce velmi bavila. Jeden rok jsem se živil jako administrativní pracovník v nejmenované mezinárodní společnosti, pak jsem pracoval necelý měsíc v jedné agentuře. Pro nevyhovující podmínky jsem odešel. Od ledna 2008 pracuji v APPN jako administrátor projektu, a jsem tu velmi spokojený.

V roce 2004 jsem se oženil a mám nejen báječnou ženu, ale i tchýni. Bydlíme v Praze, na víkendy odjíždíme spolu s naším pejskem – jorkšírským teriérem do malebné přírody na chaloupku, kterou jsme si s manželkou pořídili před rokem.

2) Základní školu pro sluchově postižené jsem absolvoval v Plzni, Střední zdravotnickou školu – obor Zubní technik převážně v Berouně, maturitní pátý ročník jsem ukončil v roce 2004 v Praze – Radlicích. V současné době si dokončuji vysokoškolské vzdělání na Masarykově univerzitě v Brně, v květnu 2008 mě čeká obhajoba práce a státní zkoušky v oboru Speciální pedagogika.

3) Se znakovým jazykem jsem se seznamoval postupně už od mateřské školy. Pamatuji si, že mým prvním znakem bylo AUTO :-), později přibývaly další znaky a dnes již komunikuji ve znakovém jazyce bez problémů. Ani čeština mi nedělá problémy, mám doma přece učitelku. :-) Základ češtiny umím díky babičce z tátovy strany, byla také učitelkou. V práci bez problémů komunikuji oběma jazyky.

4) První neslyšící jsem potkával v mateřské škole v Plzni. Mimo školu pak ještě v mém rodném městě, kde žije dalších šest neslyšících – tři kluci v mých letech a tři dospělí. To byla šťastná náhoda. Vzájemně jsme se dost navštěvovali a zažili jsme hodně legrace. Naše přátelství trvá dodnes.

5) O konkurz jsem se zajímal již před lety, nyní jsem dostal nabídku, abych se do konkurzu přihlásil. Tak jsem si řekl, proč ne?! Zkusím to!

6) Ano, tento konkurz na moderátora televizních Zpráv byl pro mě opravdu dost těžký! Navíc jsem stál poprvé před kamerou, pokud nepočítám příležitostné natáčení při rodinných oslavách a dovolených. Pořádně jsem se zapotil. :-)

7) Ano, jsem přesvědčen o tom, že konkurz byl spravedlivý. Další informace o něm najdou všichni zájemci na www.asnep.cz. Více bych se k tomu již nechtěl vyjadřovat, diskuse na www.neslysici.cz jsou mnohdy nekompetentní, urážející a nezaslouží si moji pozornost.

8) Dojmů z prvního dne je mnoho. Nikdy na tento den nezapomenu, byla to úplně jiná situace a atmosféra, než jakou jsem znal z konkurzu. Když opomenu nervozitu, která mne provázela snad po celou dobu moderování, předcházela tomu hektická situace, kdy v určitých časech bylo třeba navštívit kostymérnu, maskérnu, studio pro přípravu zpráv, konzultace s editorem, natáčecí studio… Nebyl jsem na takový harmonogram zvyklý, ale už vím, kdy kde mám být, a je to v pořádku.

Příjemně mne překvapila vstřícnost některých kolegů v kostymérně a maskérně, tedy abych byl přesný, kolegyň. Ale to tam radši nedávejte… :-)

9) Nejvíce se mi líbí, že napravo za mnou je jen jedna statická fotka ke každé aktualitě. Dříve tam běžel videozáznam. Bylo to možná pestřejší, ale neslyšícím divákům pak často unikaly informace, když se místo na moderátora dívaly na promítanou aktualitu. Dnes se mohou diváci v klidu věnovat sledování zpráv.

Byla škoda, že za celých osm předešlých let se na vzhledu Zpráv nic nezměnilo. Dnešní Zprávy mají lepší design.

10) Zvětšil bych písmo v upoutávkách u fotek aktualit. Prý to v současné době technicky nejde, tak snad později.

11) Prodloužil bych délku Zpráv na 15 minut. Technicky by to jistě šlo udělat. Je to paradox, že neslyšící mají jen čtyři minuty zpráv denně mimo víkendy a svátky, zatímco slyšícím běží zprávy skoro po celý den. Ano, někdo může namítnout, že zprávy pro slyšící jsou otitulkovány pro nás, neslyšící. Ovšem zapomínají, že pro mnohé je český jazyk cizí jazyk, tudíž ze zpráv nemají nic…

12) Dává mi především nové zkušenosti z mediální a masové komunikace, obohacuje mne po stránce získávání nových poznatků, přátel a díky neslyšícím editorům i o znakový jazyk.

Josef Sergej Bovkun

1) Narodil jsem se v Rusku na Sibiři, ve městě Bodajbo. Bodajbo je o něco menší než náš Liberec, nachází se nedaleko nejhlubšího jezera na světě – Bajkalu.

Jsem tedy Rus, ale oba moji rodiče jsou Ukrajinci a má mladší sestra je už Češka, narodila se v Liberci. Naši rodiče pocházejí z ukrajinského města Žitomir. Můj otec sehnal práci na Sibiři, pracoval jako stavební dělník v Bodajbo. Tak se maminka stěhovala za ním. A tam jsem také přišel na svět. Když mi byly tři roky, začali jsme opět žít střídavě na Ukrajině a v Rusku. Cestovali jsme tam a zpět letadlem, letenky byly tehdy velmi levné.

Když mi bylo šest roků, dostala maminka nabídku od svých příbuzných, abychom se přestěhovali do České republiky. Předkové mé mámy pochází z České republiky. Její rodiče jsou slyšící, ale maminka mého táty byla nedoslýchavá a jeho strýc neslyšící. Část tátových příbuzných žije v Estonsku a rodina tátovy sestry zůstala v ruském Bodajbo. Máme tedy příbuzné ve čtyřech státech – v Rusku, Estonsku, na Ukrajině a tady v Česku. S příbuznými je můj táta v kontaktu přes SMS nebo webkameru. Máma má tady v Česku neslyšícího bratra, je s ním také v kontaktu webkamerou.

2) Do mateřské školy jsem chodil v Rusku, později v Žitomiru. Tady jsem také začal navštěvovat základní školu, je tu jeden velký komplex škol pro sluchově postižené.

Po přestěhování do České republiky jsem znovu nastoupil do přípravné třídy na škole pro SP v Liberci.

Na střední školu jsem nastoupil v Berouně, kde byl na Střední zdravotnické škole obor zubní technik. Byl jsem spolužákem loňských maturantek z Radlic.

Ale ještě v prvním ročníku jsem studium zubního technika vzdal a přestoupil jsem do Střední pedagogické školy v Hradci Králové. Odborné předměty mě totiž nebavily, nejvíce mě bavil tělocvik a humanitní předměty. Nedokázal jsem si představit, že bych pak měl pracovat jako zubní technik.

3) Se znakovým jazykem jsem v kontaktu už odmalička. Mluvený jazyk jsme používali jen ve škole v Žitomiru, byla to orálně zaměřená škola, podobně jako tady v Praze Ječná.

S rodiči se bavíme většinou v českém znakovém jazyce, ale občas, když je dobrá nálada, přecházíme na ukrajinský znakový jazyk. V ukrajinském ZJ si také vyprávíme například vtipy. (Poznámka autora: Sergej mi ukazuje různé znaky z ukrajinského znakového jazyka.) Zajímavé je, že sami rodiče se mezi sebou baví většinou už také v českém znakovém jazyce, zvykli si tady.

Když tady v Praze na Mluvících rukou před třemi lety vystupovali neslyšící herci z Ruska, tak jsem si s nimi dobře popovídal v ruském znakovém jazyce. Ukrajinský a ruský ZJ jsou si vzájemně velmi podobné.

4) S neslyšícími se setkávám také odmalička. Na Ukrajině i v Rusku k nám chodilo hodně neslyšících na návštěvu, totéž později v Liberci a dosud i v Hradci Králové. Teď se stěhujeme za kulturou a za prací do Prahy. Do klubu v Liberci nebo Hradci jsem moc nechodil, tam chodí převážně starší neslyšící. Jen když tam byla nějaká akce. Jinak se s neslyšícími přáteli scházím převážně mimo klubovny.

5) Dostal jsem nabídku zúčastnit se konkurzu, tak jsem si řekl, že to zkusím. Na Televizní klub neslyšících jsem se rád díval už odmalička. Moc se mi to líbilo, pozorovat tam neslyšící.

6) Ano, obě dvě školení i samotný konkurz byly pro mě dost těžké. Ale nervózní jsem nebyl. Na prvním školení jsme dostali úkoly a najednou jsem zjistil, že překlad z psané češtiny do znakového jazyka mi dělá problémy. To obdivuji tlumočníky ZJ. :-)

7) Ano, ten konkurz byl spravedlivý. Česká televize dala podmínky, které musel ASNEP respektovat. Je jasné, že pravidla hry byla jiná, než jsou třeba v soutěži Superstar. Česká televize nemohla pozvat úplně všechny neslyšící, ne všichni se na to hodí. Proto pověřila ASNEP, aby vybral vhodné kandidáty pro konkurz.

8) Nebyl jsem nervózní. Nechtěl jsem hned první den zklamat, proto jsem se dost soustředil na svou práci. Až když jsem vešel do budovy České televize a do vysílacího studia, pocítil jsem nervozitu. Po mém prvním moderování ze mě však nervozita spadla. Byla to pro mě úleva. A zbyl mi jen krásný pocit. :-)

9) Úvodní znělka Zpráv je jiná, zajímavá. Také je nová barva, noví moderátoři, místo videozáznamu zprávy jsou statické fotografie. Ale nejvíce se mi líbí ten znakový jazyk sám o sobě. Ten živý kontakt s kolegy moderátory. To, že se obohacujeme. Tato práce mi dává nové informace, obohacuje mě. Také jsem rád, že je tam už celkem osm zpráv, dříve jich bylo jenom šest.

10) Zatím se mi moc nelíbí, že jsou naše Zprávy krátké, trvají jen čtyři minuty. Měly by být delší, alespoň 15 minut. A ovšem také o víkendu. Také je škoda, že musíme u toho stát. Slyšící moderátoři u zpráv sedí, před sebou na stole mají na papírech rozložené materiály, skleničku s nápojem, vedle sebe kolegu…

Když jsem byl před lety na dovolené v Egyptě, tak jsem tam na satelitní televizi viděl zprávy ze Saudské Arábie. A ty zprávy byly překládané do znakového jazyka. Trvaly celou hodinu! Neslyšící moderátor měl právě před sebou papíry a občas udělal krátkou přestávku, aby se napil.

Dále bych si přál více sportu. A alespoň jednu zprávu ze života neslyšících.

11) Chtěl bych, aby naše Zprávy byly vysílány také o víkendu. Také by mohly být lepší záběry kamery. Současná kamera je statická. Uvítal bych pohyblivou kameru, která by moderátora snímala třeba z více úhlů. Stejně jako u slyšících. A věřím, že se nám podaří prosadit rozšíření Zpráv alespoň o jednu zprávu ze života neslyšících.

12) Těším se na naše školení, kde dostaneme více informací o této profesionální práci. A na ostatní neslyšící kolegy, kteří nám pomohou rozšířit znakovou zásobu. Potřebujeme si sjednotit například znaky pro názvy měst nebo jména politiků a sportovců. Na to se nejvíc těším! :-)

Zlatuše Kurcová

1) Narodila jsem se v Praze v Podolí, mám staršího bratra Václava a naši rodiče byli neslyšící. Také můj manžel Jiří je neslyšící. S manželem jsme se seznámili na jedné taneční zábavě v Hradci Králové a v roce 1979 jsme měli svatbu. Naše dcera Lucie (22 let) je slyšící.

2) Do školy jsem nastoupila do Ječné, stejně jako můj bratr. Později jsem ale musela přestoupit do Radlic. Vašek zůstal v Ječné.

Původně jsem chtěla být návrhářkou, ale musela bych studovat školu, a to jsem jako neslyšící radši vzdala. Tenkrát ještě nebyli tlumočníci jako teď. Poté jsem se chtěla vyučit kuchařkou, ale můj táta si to nepřál. Vážně jsem pak uvažovala o vyučení na zlatnici, ale to se mi také nesplnilo. Nakonec jsem šla na odborné učiliště ve Štefánikově, tehdy Kirovově ulici. Tehdy nám nabízeli jen tři obory – dámská nebo pánská krejčová a nebo čalouník. Chtěla jsem být pánskou krejčovou, ale pro mou drobnou postavu mi doporučili dámskou krejčovou. Tak jsem se vyučila dámskou krejčovou.

Po škole jsem nastoupila hned do podniku Pragomoda v ulici Na Příkopech. Pak se podnik stěhoval na Žižkov a přejmenoval se na Oděvní služby. Pracovala jsem celkem 19 let. Pak jsem musela práci přerušit a 11 let se starat o mou maminku, která přišla o zrak a byla hluchoslepá. Nechtěla jsem ji dávat do ústavu sociální péče, protože tam by se s ní nikdo nedomluvil. Každý den jsem jí vyprávěla, co je nového. Posledních 5 let jejího života žila v našem bytě.

Po smrti maminky jsem se už nechtěla vrátit na místo švadleny. Ta práce mi už nevyhovovala a byly jiné možnosti. Přihlásila jsem se tedy na lektorský kurz a stala jsem se lektorkou znakového jazyka v agentuře Aldea. Později mi tlumočnice Emílie Mrzílková nabídla spolupráci s časopisem Gong a v roce 1991 Josef Brožík práci v Televizním klubu neslyšících. Má první reportáž pro TKN byla z návštěvy britské princezny Diany v „mé“ škole v Radlicích. Bohužel jsem ale Dianu neviděla. Když jsme s televizním štábem přijeli do Radlic, už nás ochranka nechtěla pustit dovnitř. Díky TKN a Josefu Brožíkovi jsem se naučila pracovat s televizním scénářem.

Poté mi byla nabídnuta práce moderátorky Zpráv ve znakové řeči. To bylo v roce 2000.

3) Doma s rodiči. Ve škole v Radlicích jsme se také se spolužáky bavili znakovým jazykem. Zajímavé ale bylo, že byl jiný, než jaký používali moji rodiče. Když si mě pak maminka chodila odpoledne vyzvednout, musela jsem přepnout na znakový jazyk, který používali mí rodiče.

4) Už odmalička. Do našeho bytu chodilo hodně návštěv, samí neslyšící. Velmi mě bavilo zůstat v jejich společnosti. Sbírala jsem informace a druhý den ve škole jsem byla ve třídě „hvězda“. :-)

5) Před osmi lety, v roce 2000, ASNEP vyhlásila nábor moderátorů na pozici moderátora Zpráv ve znakové řeči. Nabídka mě zaujala natolik, že jsem se přihlásila na školení. Po školení jsem pak rovnou nastoupila s Danou, Reginou a Radkou do televize. Tehdy žádný konkurz nebyl. Protože na školení nás byl přesný počet, jaký měl i nastoupit do televize.

Letos to ale bylo jinak. V listopadu jsem se o konkurzu dozvěděla jen smskou, později i emailem. Ale mrzelo mě, že mi to neřekl nikdo oficiálně z České televize. Až později jsem zjistila, že někteří další neslyšící uchazeči o moderátora se o konkurzu dozvěděli dřív než já. To mě mrzelo.

6) Konkurz sám o sobě pro mě nebyl těžký, měla jsem praxi, to byla výhoda. Určitě mě i těší zájem neslyšících, kteří pro mě hlasovali a fandili mi, všem bych ráda moc poděkovala. Co se týče nových Zpráv ve znakovém jazyce, těžko jsem si pak zvykala na „nový“ znakosled, kdy je třeba sloveso až na konci věty. Přišlo mi zvláštní, že třeba Radka Nováková mě opravuje, když předtím jsme spolu ukazovali stejně. Přitom jsem rodilým mluvčím znakového jazyka.

7) Konkurz mi přišel divný v tom, že mi to neoznámili oficiálně dopisem z České televize, ale smskou od EKOTN a později ještě emailem od Nadi Dingové v prosinci. Také mě překvapilo, proč ten konkurz není veřejný, ale přihlásili se jen pozvaní lidé. Česká televize mohla přece prostřednictvím ASNEP vyhlásit veřejný konkurz a z přihlášených uchazečů by komise vybrala do konkurzu těch 12 kandidátů. Za dva roky by měl být další konkurz.

8) Vzpomínám si, jak jsem ukazovala ve Zprávách před osmi lety. Měla jsem z toho tehdy dobrý pocit. Když jsem se na to teď dívala na videu, byla jsem překvapená, jak jsem ukazovala pomalu. :-) Teď musím ukazovat rychleji, abych to všechno stihla. A jak jsem již říkala, bylo pro mě teď trochu nezvyklé změnit znakosled a dávat slovesa až na konec věty. Řekla bych až nepřirozeně, běžně takto neslyšící nekomunikují.

9) Na dnešních Zprávách se mi líbí barva té úvodní znělky, méně už ten pohyb rukou na úvod. Je dobře, že fotografie vedle moderátorů už stojí, diváci se tak mohou více soustředit na moderátora. Zajímavé je, že si teď neslyšící už všímají třeba i mých šatů, mají na to čas. :-) Tehdy před osmi lety jsem začínala s vlastními šaty, dnes nám je půjčuje Česká televize.

10) Největší nevýhodou současných Zpráv je jejich nestabilní vysílací doba. A také to, že se to kryje s hlavními zprávami na ČT1, Událostmi. Dost neslyšících mi už říkalo, že se raději dívají na Události, kde jsou titulky, než na nás.

Naše Zprávy jsou také moc krátké, jen čtyři minuty. Přála bych si Zprávy alespoň 10–15 minut. Takhle musíme my moderátoři zbytečně rychle znakovat. Když svůj povolený časový limit čtyř minut překročíme, už musí slyšící pracovník Zpráv volat svému nadřízenému a konzultovat to, jestli to nevadí.

11) Chtěla bych tam do našich Zpráv přidat vždy alespoň jednu aktualitu z našeho života neslyšících. Třeba informaci o nějaké naší akci. Ale zatím to bohužel nejde. :-(

12) Obohacuje to naši slovní zásobu.

Vendula Stará

1) Narodila jsem se v Rakovníku jako neslyšící dítě neslyšícím rodičům. Pak jsme se hned stěhovali do Jihlavy, odkud můj táta pochází.

2) Do mateřské školy a ještě první pololetí první třídy základní školy jsem chodila do Ivančic. Přespávala jsem tam na internátu a jednou za 14 dní se vracela domů. Ale moji rodiče nechtěli, abych zůstávala na internátě, tak jsme se přestěhovali do Brna. Tam jsem nastoupila do základní školy pro nedoslýchavé.

Když mi bylo deset roků, rodiče se rozvedli. Můj mladší bratr Kamil zůstal s mámou v Brně a já s tátou. Ve 13, to jsem chodila do osmé třídy, jsme se s tátou stěhovali znovu – tentokrát do Olomouce.

Po 9. třídě jsem mohla jít na Slovensko, do Kremnice, na Střední oděvní školu. Ale to bych nevydržela, sedět tak dlouho u šicího stroje. Tak jsem šla do Valašského Meziříčí, na Střední školu elektrotechnickou.

Ve druhém ročníku na sportovních hrách jsem potkala neslyšící středoškoláky z Hradce Králové. A ta škola se mi moc líbila. V září jsem pak přestoupila do Hradce Králové na Střední pedagogickou školu. Znovu do 2. ročníku. Maturovala jsem tam v roce 1997.

Vysokou školu jsem absolvovala na Palackého univerzitě v Olomouci. Nejprve jsem si vybrala obory speciální pedagogika a technická výchova. Ale studovala jsem je jen první semestr. Nevyhovovaly mi předměty a bez tlumočníka bylo pro mě studium těžké. Proto jsem o půl roku později začala dálkově studovat tříletý bakalářský obor speciální pedagogika pro výchovné pracovníky. Studovala jsem ho ale čtyři roky, jeden rok jsem totiž přerušila kvůli lyžování a reprezentaci v lyžování na deaflympiádě ve švýcarském Davosu (1999). Lyžovala jsem i na předešlé zimní deaflympiádě ve Finsku nebo na ME v alpském lyžování v roce 1996 ve Švédsku.

Když jsem se po roce do školy vrátila, nastoupil tam už také můj táta. To bylo fajn. :-) Byli jsme tam celkem tři neslyšící. Promovala jsem na bakalářku v roce 2001.

Když jsem přestoupila na dálkové studium, stěhovala jsem se hned do Kladna kvůli práci – 4 měsíce jsem pracovala v Berouně v Institutu pro neslyšící – na Výzkumu znakového jazyka. V roce 2000 jsem se vdala. Mého manžela Michala jsem poznala na truhlářském učilišti v Hradci Králové. Poznali jsme se díky sportování. Letos jsme manželé už 8 let.

Dále jsem pracovala jeden rok ve Stochově jako osobní asistentka pro neslyšícího chlapce s očním zákalem. Pak jsem až do své mateřské dovolené pracovala jako první asistentka vyučujícího ve škole pro neslyšící v Praze na Smíchově.

V současné domě jsem na mateřské dovolené a pracuji v Pipanu na dohodu o provedení práce – na 2 dny v týdnu. Můj mladší synek je tam taky – vlastně se mnou. Pracuji tam kvůli němu, aby měl společnost neslyšících kamarádů. A abych lépe využila celé dopoledne, tak jsem nastoupila do Pipanu. A teď nastupuji jako moderátorka Zpráv do České televize. S Michalem máme dvě děti – staršího slyšícího Patrika (4,5 let) a mladšího neslyšícího Dominika (3 roky). Patrik umí dobře znakový jazyk, takže můžeme doma všichni znakovat. Dominik je v naší rodině neslyšícím již čtvrté generace.

3) Se znakovým jazykem jsem se setkala už od narození.

4) Také s neslyšícími se setkávám už od narození. Skoro všichni v našem příbuzenstvu jsou neslyšící.

5) Do konkurzu jsem dostala nabídku. Přečetla jsem si podmínky na práci moderátora a řekla si, že to zkusím. Bavili jsme se o tom s manželem a jakmile jsme vyřešili, kdo by případně hlídal děti, pokud bych v konkurzu uspěla, tak jsem do toho šla. Byla jsem na to i trochu zvědavá, co všechno ten konkurz obnáší.

6) Konkurz nebyl pro nás lehký. Ale ani jsem si tu nervozitu nějak nepřipouštěla. Brala jsem to jako svou další zkušenost. A ona vyšla! :-)

V konkurzu byl ze všeho nejvíc pro mě těžký překlad z psané češtiny do znakového jazyka. Na prvním školení jsem nestíhala překládat, text mi ujížděl na čtecím zařízení nahoru. A pak už byl konkurz. Jeho výsledky nám pak oznámili emailem.

7) Ano, konkurz byl podle mě spravedlivý, žádné nejasnosti v tom pro mě nebyly.

Osloveno bylo docela dost neslyšících, například i můj bratr Kamil. Protože je však až do června na studijním pobytu ve Švédsku, nemohl se zúčastnit.

Řada neslyšících se ale bohužel nemohla dostavit, někteří zase tu nabídku nepřijali, jiní se zase přihlásili, ale pak si to rozmysleli.

8) Můj první dojem z „moderování“ byl strašně směšný, nesplnila jsem časový limit, byla jsme pomalá, zmatená. Než se začalo točit na živo, neměla jsem ani trochu strach. Ale při natáčení jsem měla poprvé strašnou trému – hrozný!

Postupně v dalších dnech se tréma zmírnila. Tak to jsou mé moderátorské začátky. :-)

9) Líbí se mi všechny změny, které v nových Zprávách jsou.

10) Zatím nic. :-)

11) Rozšířit vysílací dobu našich Zpráv, alespoň o dalších 5 minut. Dále rozšíření Zpráv o vysílání také o víkendu. Část našich společných změn jsme už České televizi také navrhli.

12) Nová práce mi dává zkušenosti. Prostě je to zajímavá práce. Než jsem „moderovala“, četla jsem noviny podle chuti a času. Dnes musím číst noviny pravidelně denně.

Pořád se něco děje, potřebuji být v obraze,

mít informace.

Dříve jsem se na Zprávy nedívala pravidelně, protože v tu dobu jsem většinou v koupelně myla kluky.

Díky této práci jsem už pochopila souvislosti v politice. A znám některá další slova, která nepoužívám běžně.

Děkuji vám všem za příjemné rozhovory a přeji vám úspěšnou práci.

Slovníček

editor – vybírá, připravuje a upravuje znění
zpráv pro moderátory
stopáž – zde časová dotace pro Zprávy; kolik minut Zprávy trvají
nekompetentní – neoprávněný, nepříslušný, nesplňující požadavky
hektický – uspěchaný
design (čti dyzajn) – vzhled
paradox – protiklad
semestr – pololetí na vysoké škole