Rád bych zvýšil životní úroveň neslyšících Slováků

Kdo navštěvuje akce neslyšících, jistě si už všiml jednoho příjemného mladého muže, kterého tu ještě před půl rokem nemohl vidět. Roman VOJTECHOVSKÝ je totiž Slovák, v současné době studující v Praze. Když se s Romanem bavíte, všimnete si brzy jedné věci – má obrovský přehled. Je o krok napřed před většinou svých vrstevníků. Zůstane tu? Nebo se vrátí na Slovensko? To se teď ptá nejedna neslyšící dívka :-).

Narodil jsem se v roce 1979 ve slovenské Rožnavě, v Košickém kraji. Mám slyšící rodiče a o dva a půl roku mladšího bratra, který také slyší. Ohluchl jsem v 10 měsících po zánětu průdušek, když jsem dostal injekci streptomycinu. Když se pak u mě začal zpomalovat vývoj řeči, začala se mnou maminka každý druhý pátek dojíždět na logopedii do Košic. To mi byly dva a půl roku.

Logopedka nebyla s mými výsledky spokojená, že prý se nikdy nenaučím mluvit a nikdy nebudu moci studovat vysokou školu.

Ano, od 6 let jsem chodil na základní školu pro nedoslýchavé v Lučenci. Mám velmi těžkou ztrátu sluchu, 80/95 dB. Dříve jsem nosil obyčejné krabicové závěsné sluchátko, dnes jsou už mnohem lepší podmínky.

Po základní škole jsem v Lučenci ještě absolvoval v letech 1995–1999 Pedagogickou a sociální akademii. Tady jsme byli ve třídě 4 neslyšící mezi slyšícími.

Pak jsem se po maturitě dostal na vysokou školu. V letech 1999–2004 jsem studoval v Prešově na Pedagogické fakultě obor Pedagogika mentálně postižených. Byl jsem prý prvním absolventem se zdravotním postižením na této pedagogické fakultě. Tři roky po mě tam pak nastoupila další neslyšící – Katarína Jalčová.

Měl jsem na výběr ze tří oborů: Logopedie, Pedagogika psychosociálně a emocionálně narušených a právě Pedagogiku mentálně postižených. Ale jen tento třetí obor byl bez povinné hudební výchovy, proto mi byl doporučen.

Ano, začalo to ještě na základní škole. Učitelé mi říkali, že ze mě určitě bude vychovatel. Ale v té době jsem tomu ještě nevěřil. O problematiku spolků a organizací neslyšících na Slovensku jsem se začal zajímat během svých středoškolských studií.

Ve čtvrtém ročníku vysoké školy jsem spolu s Jaro Cehlárikem chtěl založit organizaci, která by sdružovala neslyšící učitele. Povedlo se nám to v září 2003, kdy jsme spolu založili organizaci SNEPEDA – Spolek neslyšících pedagogů (www.snepeda.sk). Byla to první organizace samotných neslyšících na Slovensku. Předsedou SNEPEDY jsem byl až do června 2007.

Od 90. let 20. století přibývalo nejen u nás na Slovensku mladých neslyšících pedagogů a neslyšících, kteří studují vysokou školu pedagogického směru. Zúčastnil jsem se během svého studia několika seminářů, na kterých bylo hodně slyšících učitelů, ale žádný neslyšící. Jaroslava Cehlárika trápilo, že v současnosti narůstá množství problémů týkajících se výchovy a vzdělávání neslyšících, což si vynutilo různé způsoby výchovy a vzdělávání. To byl ten hlavní důvod.

Magisterské studium na Prešovské univerzitě jsem zakončil v červnu 2004 a od září nastoupil na plný úvazek jako vychovatel na Základní školu pro SP v Hrdličkově ulici v Bratislavě. Od března 2005 jsem k tomu dostal poloviční úvazek učitele a od září 2005 třetinový úvazek. Učil jsem nejdříve matematiku a vlastivědu, později ještě také slovenštinu, tělocvik a komunikační dovednosti.

Od září 2006 do září 2007 jsem už byl opět jenom vychovatelem. Na internátě bylo ještě docela dost neslyšících dětí, ale na základní škole jich začalo výrazněji ubývat. Bylo tam čím dál více neslyšících dětí s mentálním postižením, autismem, s poruchami chování i slyšící ale nemluvící děti, a to už by mě v budoucnosti tolik nebavilo učit.

Ano, ještě 30. září jsem dělal vychovatele v Hrdličkově a 1. 10. už nastoupil sem do školy jako student UK. Ty důvody byly především dva:

V září 2006 navštívili Bratislavu Petr Vysuček a Radka Nováková a měli na škole v Drotárské ulici školení. Předtím jsem je znal pouze z českého TKN. Utvrdil jsem se v názoru, že neslyšící v Česku jsou ve všem o krok napřed. U nás na Slovensku z toho, o čem mluvili, nic nebylo :-(.

Chtěl jsem, aby životní úroveň neslyšících na Slovensku šla také nahoru. Na Slovensku nebyl etický kodex tlumočníků ani organizace typu Pevnost.

Podal jsem si tedy přihlášku sem na Karlovu univerzitu a hned napoprvé uspěl. Pomohly mi v tom i přípravné kurzy na CNES. Přijímací zkoušky byly z psychotestů, českého jazyka, kultury a dějin neslyšících.

Tak teď bydlím na koleji na Větrníku.

Po tříletém bakalářském studiu CNES bych se rád vrátil na Slovensko. Rád bych tam pracoval buď jako učitel, nebo lingvista nebo v některé organizaci neslyšících. Například u nás na Slovensku je jen jeden pohled na neslyšící: medicínský. Tady u vás máte ještě druhý: lingvistický. Studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy mi dává více možností, jak si rozšířit své obzory. Myslím si, že každý neslyšící by měl znát kulturu a historii neslyšících, jazykovědu znakového jazyka a základy pedagogiky sluchově postižených.

Rád bych se vrátil do Bratislavy, ale stát se může cokoliv, nechám se překvapit. Hodně lidí hlavně u nás na Slovensku se mě ptá, jestli zůstanu navždy v Praze.

Chtěl bych se vrátit na Slovensko, protože chci zvednout životní úroveň neslyšících Slováků, zavést mezi tlumočníky jejich etický kodex, zkvalitnit tlumočnické služby, věnovat se výzkumu znakového jazyka a zavést kurzy ZJ neslyšícími lektory po vzoru Pevnosti…

Předsedou SNEPEDY jsem byl do června 2007, pak mě vystřídal Peter Birka (53 let), můj kolega ze školy v Hrdličkově.

Do října 2007 jsme sídlili v Lučenci, teď od listopadu už v Bratislavě u předsedy a pobočka je ve škole na Hrdličkově ulici, kde máme vlastní místnost. V současné době máme 26 členů, z toho je 20 neslyšících pedagogů a 6 vysokoškolských studentů.

Kromě SNEPEDY od roku 2006 dobrovolně pracuji ve Slovenském klubu mladých neslyšících (SKMN) v Hlohovci. Mám tam na starosti výměnu mládeže, například jsem byl vedoucím slovenské výpravy během výměny mládeže v Praze. Za rok to bude na Slovensku a budu za to také zodpovědný. Možná bude i výměna mládeže mezi Slovenskem a Lotyšskem, která proběhne v roce 2008.

Moje dobrovolné bývalé funkce: v Lučenci člen revizní komise ZO Slovenského svazu sluchově postižených (SZSP). A také v Lučenci hospodářem fotbalového klubu FCN Hearing Lučenec, členem Ústřední rady neslyšících za Banskobystrický kraj.

Sport mě baví odmalička, mám ho po rodičích. Nejprve to byl tenis, od 7. třídy basketbal. Hrál jsem ho 4 roky se slyšícími. Později ještě k tomu fotbal a na vysoké škole jsem začal hrát volejbal, který mi vydržel dodnes. Jsem členem volejbalové reprezentace neslyšících Slovenska.

Letos v květnu jsme se zúčastnili ME neslyšících ve volejbale v Belgii. Skončili jsme ale až na osmém místě z devíti týmů. Měli jsme ale těžkou základní skupinu smrti. Prohráli jsme s Ukrajinou a Ruskem, které skončily na 1. a 3. místě. Mezi ně se dostalo jen Německo.

V pondělí a ve středu hraji v rámci tělocviku na UK volejbal. Musím trénovat, naším cílem je totiž MS ve volejbale. To se hraje v roce 2008 v Argentině. A pak už je jen deaflympiáda v roce 2009 v Tchaj-peji. A v roce 2011 ME v Turecku. Tak uvidíme. Vraťme se teď, Romane, ještě k Tvé práci.

V říjnu 2006 Slovenský svaz SP zanikl. A co s jeho majetkem? Musela se vytvořit Likvidační komise, která ho měla rozdělit. SZSP byl vydavatelem časopisu Slovenský Gong. Ve SZSP tedy existovaly tři Ústřední rady – neslyšících, nedoslýchavých a rodičů SP dětí. Likvidační komise SZSP rozhodla, že tento poměr stran (5:5:5) bude ve Slovenském Gongu od ledna 2007. Ale s tím nebyli nedoslýchaví spokojeni, že by měli mít jen 5 stran v Gongu. Tak si v listopadu 2006 podali svůj vlastní projekt na stejný název časopisu – Slovenský Gong. Bez vědomí neslyšících a Likvidační komise SZSP!

V únoru 2007 Ministerstvo sociálních věcí a rodiny SR oznámilo schválení obou projektů na „dva“ časopisy pro Asociaci Neslyšících Slovenska (ANEPS) a Svaz sluchově postižených. Neslyšící se proto rozhodli, že se i se „svým“ časopisem osamostatní. V březnu 2007 proběhl konkurz na nového šéfredaktora nového časopisu, do kterého se přihlásili dva neslyšící. Jedním z nich jsem byl já. Musel se vymyslet například nový název pro tento časopis. Navrhl jsem 12 různých názvů, z nichž byl nakonec vybrán tento – Infonep (Informace nepočujících (= neslyšících)). V únoru 2007 jsme se mezitím dozvěděli, že náš projekt je schválen, takže jsme mohli hned v březnu začít pracovat.

Vybral jsem si neslyšící kolegy do redakce: redaktorku Veroniku Holubovou (rodačka z Bratislavy, která prvních 6 roků vyrůstala v Praze), grafičku Denisu Gálovou a korektorku Annu Bartalovou, která má zároveň na starosti webové stránky ANEPS, v jejímž rámci je i Infonep. Pomáhají nám Mária Benková (neslyšící prezidentka ANEPS, www.aneps.sk – vydavatele Infonepu) a Lubica Šarinová (slyšící ředitelka Úřadu ANEPS a tlumočnice ZJ). Od března jsme začali společně dělat Infonep. První Infonep (1-2/07) vyšel v dubnu, 3-4 v květnu, 5-6 v červnu…

V říjnu byla Mária Benková na ministerstvu, kde jí řekli, že se jim Infonep líbí a přislíbili jeho finanční podporu i v roce 2008. První náklad Infonepu byl 1200 výtisků a dali jsme do něj složenky na předplatné. Nyní má Infonep stálý náklad 560 kusů.

Časopis Infonep tiskneme v chráněné dílně v Nitře, v Sámově ulici. Ve stejné dílně se tiskne další časopis – Gaudium. ¨

Celkem čtyři. Náš Infonep – to je měsíčník hlavně o neslyšících. Dále Slovenský Gong, Nepko a Gaudium.

Slovenský Gong je měsíčníkem pro všechny sluchově postižené.

Nepko (= slovensky zdrobnělina pro neslyšící) je dvouměsíčník. Vydává ho Sdružení dětí a mládeže se sluchovým postižením (vedoucím projektu je Jaroslav Cehlárik), šéfredaktorkou je Katarína Jalčová (oba jsou teď v Dánsku na školení Frontrunners). Nepko dosud vyšel 4x. Je to časopis především o dětech a mládeži. Náklad je 2 500 kusů a rozesílá se především do slovenských škol pro SP (6 základních a 3 střední školy), ale i lékařům, knihovnám, sluchově postiženým zájemcům.

Gaudium je dvouměsíčník především pro neslyšící věřící.

Ano, čtyři časopisy pro neslyšící považuji za úspěch. Vládne tu zdravá konkurence. Neslyšící si mohou ze čtyř časopisů vybrat to, co je nejvíce zajímá. Navíc se nám často nestává to, co u vás (v Gongu a Unii), že by stejný článek vyšel 2x. Tohle si trochu hlídáme.

Zvýšit jeho náklad, aby si jej předplatilo co nejvíce neslyšících. Aby si každý neslyšící měl z čeho vybrat – musí to být vlastní časopis neslyšících, psát o tom, co je baví. A zaměřit se více na rodiče SP dětí. Máme s ním ještě další plány, například fotogalerii na všechny čtyři barevné strany obálky.

(Smích). No, musím povědět, že vždy mě bavilo jen čtení, ale psaní ne. Pro mě byly slohové práce „strašákem“. Teprve až na vysoké škole jsem si oblíbil i psaní. Dává mi také přehled o akcích, které se tady u vás v Česku konají a ty se pak můžou konat i na Slovensku. Například Letní slavnosti časopisu Unie, výměna mládeže, Miss neslyšících světa…

Mým snem už dříve bylo, aby měl Slovenský Gong neslyšícího šéfredaktora. A to se mi teď s Infonepem splnilo.

S Veronikou jsem v pravidelném emailovém kontaktu. Navíc si získal už Infonep dobrý ohlas mezi neslyšícími, takže nám sami posílají své články a o něco méně s tím pak máme práci my. Oba dva pracujeme doma, jen si předem rozdělíme práci, abychom si ujasnili, o čem kdo bude psát.

Nejprve shrnu, že po zániku Slovenského zväzu sluchovo postihnutých (SZSP) vznikly 3 organizace – Asociácia Nepočujúcich Slovenska (ANEPS), Asociácia rodičov detí a mládeže so sluchovým postihnutím (ARNEDS) a Zväz sluchovo postihnutých (ZSP). Proč je tomu tak? Určitě dobře víte, že kromě rodičů dětí a mládeže se sluchovým postižením, nenajdeme mezi osobami s poruchou sluchu úplně stejné místo ve společnosti.

Závisí to na různých faktorech: stupeň ztráty sluchu, věk, ve kterém došlo ke ztrátě sluchu, typ školy, do které osoba chodila, typ komunikace a přijetí vlastního sluchového postižení.

Podle těchto faktorů vznikla občanská sdružení ANEPS a ZSP. Každé občanské sdružení má své specifické problémy, specifické služby, poradenství a aktivity. A můžeme tvrdit, že to není jen náš problém na Slovensku, ale i celosvětový problém. Vemme si příklad, jaká je situace u vás v Čechách. Určitě dobře víte, že u vás existují organizace jako Česká unie neslyšících, Českomoravská jednota neslyšících, Český klub ohluchlých, Český klub nedoslýchavých „Help“ a další. Tak proč by to nemohlo být i u nás?

Druhý problém mezi členy organizací SP se jmenuje závist. Je to vlastnost typická nejen pro nás Slováky. Podle mého názoru je dobře, že se rozdělil SZSP. Souhlasím s tím, protože jsme si navzájem nedokázali porozumět v komunikaci. Povím vám jednu příhodu:

Byl jsem členem Ústřední rady neslyšících SZSP za Banskobystrický kraj. Měli jsme společné zasedání tří Ústředních rad neslyšících, nedoslýchavých a rodičů sluchově postižených dětí a mládeže. Bývalá prezidentka SZSP Mária Benková (současná prezidentka ANEPS) se na začátku zasedání zeptala nedoslýchavých, zda má mluvit nebo znakovat. Nedoslýchaví chtěli, aby mluvila, takže neslyšící měli k dispozici tlumočníka znakového jazyka. Jednali jsme o změnách stanov na blížící se Kongres, který se konal v roce 2004 v Bratislavě. Jenže nedoslýchaví prezidentce nerozuměli. Tak změnila způsob komunikace na znakový jazyk a tlumočnice znakového jazyka se stala pro nedoslýchavé „artikulačním tlumočníkem“, ale používala svůj hlas. I potom však někteří nedoslýchaví tlumočnici nerozuměli a unikly jim informace. Takže kde je chyba?

Úzce to souvisí s podobnou odpovědí na předchádzející otázku. Podle mě zánik SZSP je bežný jev. Můžeme to porovnávat k zániku firmy. Nejen na Slovensku se žije v potu a krvi, ale i ve svetě a také mezi slyšícími. Například když zkrachuje firma, musí propustit své zaměstnance. Zeptám se vás, neprolévá se pot a krev i mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci?

Neslyšící, ať už v Čechách anebo na Slovensku, jsou si rovnocenní s ostatními neslyšícími ve světě, jsme členy komunity Neslyšících. Ale můžeme říct, že rozdíly mezi českými a slovenskými neslyšícími úzce souvisí s historií – zakládáním ústavů pro hluchoněmé a používáním znakového jazyka. Víme dobře, že v Praze vznikl první ústav pro hluchoněmé už v roce 1786. Na území Slovenska až v roce 1833 v Bratislavě, který zůstal jediným ústavem 19. století. V českých zemích v 19. století kromě pražského ústavu existovalo ještě sedm dalších ústavů pro hluchoněmé: v Brně, Mikulově, Litoměřicích, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Ivančicích a v Lipníku.

Co se týká znakového jazyka, měli jste zlatého člověka – Václava Frosta, který byl géniem znakového jazyka a značně předběhl svou dobu. A tak se znakový jazyk v Praze používal od nástupu ředitele Frosta až do roku 1932, což je dlouhá doba. A v ostatních českých ústavech to bylo v 19. století podobné.

Na Slovensku se však na školách příliš nevyučovalo znakovým jazykem, podobně jako u vás na Moravě. Až v roce 1984 ve Vysokých Tatrách ve Staré Lesné na semináři profesor a jazykovědec Jozef Mistrík dokázal, že znakový jazyk je plnohodnotný jazyk se všemi svými vlastnostmi. V roce 1986 byl vydaný Frekvenční slovník znakové řeči. A na Základní škole pro SP v Bratislavě v Hrdličkově ulici se ode dne 1. 9. 1987 začala experimentálně ověřovat vhodnost používání znaků ze ZJ jako pomocné metody v systému výchovně-vzdělávacího procesu.

Dále ředitel Štefan Csonka, který uplatňoval využití znakového jazyka v komplexním komunikačním systému, prakticky používal znakový jazyk ve vyučování na Středním odborném učilišti v Bratislavě. Mistrík a Csonka se ve své práci teoreticky věnovali znakovému jazyku jako přirozenému jazyku. Jejich nečekaná smrt a odchod poznamenaly stagnací výzkum slovenského znakového jazyka.

Konkrétně můžeme říct, že rozdíly mezi Čechy a Slováky jsou především v hrdosti a zvýraznění identity. Češi mají vyšší sebevědomí. Lépe řečeno, čím jde člověk dále na západ, tím se sebevědomí zvyšuje.

Mohu potvrdit, že se nevyskytují velké rozdíly mezi plesy slovenských a českých neslyšících. Každá strana se snaží o co nejlepší program, aby zanechala pěkné zážitky v srdcích účastníků.

Ke znakovému jazyku jsem se dostal až ve škole, osvojil jsem si ho od starších spolužáků, ale od učitelů a vychovatelů ne. Ve škole v Lučenci probíhalo vyučování orální metodou, která byla přísná. Používaly setaké pomocné artikulační znaky. O přestávkách jsme ani nesměli znakovat. Naše škola úzce spolupracovala s pražskou školou v Ječné ulici. Týden jsme strávili na školním pobytu v Praze v Ječné. Znakový jazyk jsem si zdokonaloval až na vysoké škole.

Aby na nás, Slováky, nezapomínali a posílali nám programy svých aktivit. A navázali spolupráci se slovenskými občanskými sdruženími.