Amerika - ráj neslyšících

Někdy se někomu poštěstí a vyrazí si za oceán do Ameriky. Ať už za svou láskou, kvůli práci, nebo proto, že je bohatý a neví, co s penězi. Někdo se tam dostane i díky něčemu jinému... Udělala jsem rozhovor se dvěma muži, kteří se možná znají jen od vidění. Každý je jiný. Vojtěch Mrózek se narodil jako nedoslýchavý a Petr Vysuček je neslyšící. Každý má jiné zájmy, jiné přátele a přece je něco spojuje. Návštěva Ameriky včetně Gallaudetovy univerzity – ráje Neslyšících, v jejímž areálu se nachází základní, střední a vysoká škola, koleje, jídelna i hotel, sportovní hřiště, posilovna i krytý bazén. Nechybí tam knihovna se studovnou, galerie a divadlo. Dokonce i pošta tam je. Oba do tohoto ráje vyrazili díky své škole...

Odpovídá Vojta M.:

Byl jsem v USA s Filosofickou fakultou UK společně se spolužáky. Studovali jsme tam 3 týdny.

Před odletem jsem koukal na internetu, jak to na GU vypadá. Vzalo mi to dech. Je to takové malé neslyšící městečko a nachází se v něm skoro všechno. Mají tam i vlastního neslyšícího zubaře, policajty, herce... Máš pravdu, že to ráj Neslyšících na zemi.

Je vždy speciálně upravena pro mezinárodní studenty, kteří tam přijedou. Nejdřív se učí na ELI (English Language Institute), který ej součástí GU. Učili jsme se základní ASL - americký znakový jazyk a pak MVL (Multi Visual Launguage) – přiřazení slovíček: např. The, In, Opposite ke geometrickým tvarům. Psali jsme v AJ, četli a vyprávěli si. Výuka na GU se vůbec nepodobá výuce v ČR. Každý student má svoji lavici a ve třídě nejsou okna, jak jsme zvyklí. A navíc tam byla zima, měli až moc dobrou klimatizaci.

Výuka probíhala s neslyšícím profesorem hlavně v ASL. Jsou tam jen neslyšící. Někdy jsme ho provokovali naším českým jazykem. (smích)

To máš pravdu, že ho ovládám pasivně. Ale naštěstí půl roku před odletem do USA jsme chodili na ASL na Filosofické fakultě a měli jsme amerického učitele, který se snažil nás naučit základy ASL. Vůbec jsme neměli tlumočníka. Když jsem do USA přiletěl, pomalu jsem jim nerozuměl! Neboť rychle používali prstovou abecedu. To byl takový fofr, že jsem nestačil přečíst ani A! (úsměv) Ale nebyl to můj velký handicap, později už to docela šlo.

Získal jsem osvědčení, že jsem absolvoval tento základní kurz ASL. Ale to neznamená, že již můžu tlumočit a učit lidi v ASL. Na to si netroufám.

V době, kdy jsme přiletěli na GU, hodně studentů jelo domů, neboť byl konec školního roku. Ale jinak holky hrají závodně volejbal, kluci americký fotbal a wrestling (zábavná show, při které profesionální zápasníci napodobují bojový sport).

Sportovali jsme – plavání, atletika a tenis. Dokonce jsem zkusil bouderling (lezení na umělé stěně v GU). Jezdili jsme po Washingtonu. Poslední týden v USA jsme hráli denně volejbal. Proti Američanům jsme prohráli, ale já jsem to nesl statečně.

Spali jsme na koleji přímo v GU. Hned po příletu jsme objevili mrtvé šváby ve vaně a smrdělo to tam.

Bez problémů to určitě nebylo, tu a tam nějaké malé potíže. Slovník jsem zapomněl v ČR, tak jsem ho nepotřeboval. (smích)

No jistě, ale jen neslyšící. Byli tam přátelé nejen z USA, ale i z jiných koutů světa. Třeba kamarád Avi je z Indie, Larry z Nigérie a další z Chile, Jamajky a Aljašky...

Byli jsme se podívat v New Yorku. To město je obrovské a miliony lidí v něm! A taky jsme se byli podívat ve městě Baltimore. Je to přístavní město. Ale nebyli jsme v Národním parku. To byla škoda. Zážitky mám přímo fajnové! Vzpomínám na krásné chvíle s našimi spolužáky a s lidmi z celého světa. Byli jsme dokonce v zábavném parku v Six Flagsu, kde byly jen samé horské dráhy.

Jídlo v USA se nedalo jíst, vařili moc tučná nebo sladká jídla. Vše ve velkých porcích. Třeba jeden americký kopeček zmrzliny, to je u nás jak 3 kopečky. U nás v Čechách je jídlo daleko lepší. Chybělo mi vepřo, knedlo a zelo. Jaká česká lahůdka! (úsměv)

Kultura v USA? Ta byla zajímavá a osobitá. Mají jiná pravidla a způsob života. Mají třeba omezení, že nesmíš mít v ruce alkohol, jinak máš problémy s policajty.

Bez rozmyšlení určitě české holky jsou nejkrásnější. Většina holek v USA byly z těch tučných jídel hodně víc při těle.

Po příletu do USA jsem měl problém s celníkem, který mi nemohl dát razítko, abych mohl studovat, protože jsem měl turistické vízum. Nikdo to nemohl tušit, ani já. Celníci se tam dohadovali asi hodinu. Byl jsem z toho unavený. Nakonec mi celník vrátil pas, ale s utrženým kouskem papíru z pasu. Od této chvíle jsem měl neplatný pas. Jen jsem mlčel, byl jsem oproti celníkovi takhle malý. Ale pustil mě do Států. Chybu udělala Americká ambasáda v Praze. Po návratu do Prahy jsem dostal na úřadě nový pas s vízem na 10 let.

Určitě jako turista a možná i pracovně. Rád bych si prohlédl jejich národní parky a hory. Hlavně bych chtěl na Aljašku. Je to jen otázka peněz a vůle.

Odpovídá Petr V.:

Na GU jsem se dostal poprvé před 6 lety, je to dlouhá doba, na první dojmy si těžko vzpomínám. Ale je pravda, že to byl pro mě silný zážitek. Neexistovaly tam pro mě žádné komunikační bariéry. Vůbec jsem tam nepotřeboval tlumočníka. Všichni ovládali znakový jazyk. Cokoliv jsem si potřebovat zařídit, vždy jsem se domluvil – ať už to bylo s učiteli, úředníky, policií, kuchařkami, uklízečkami, prostě nikdy jsem na žádnou bariéru nenarazil. To byl pro mě opravdu silný zážitek.

Neměl. Byli jsme na GU v létě, kdy žádná výuka neprobíhala. Naše skupinka absolvovala pouze letní školu.

Učili jsme se hlavně angličtinu. Pak také historii Neslyšících a ASL (Americký znakový jazyk).

Výuka probíhala přímou metodou, tedy ne v mezinárodním znakovém systému, ale přímo v ASL. Neměli jsme tlumočníka. Učitelé nám jen trochu přizpůsobili svůj projev v ASL, pro mě to nebyl problém, všemu jsem rozuměl. To je ale moje zkušenost Neslyšícího. Někteří moji nedoslýchaví spolužáci občas nerozuměli, protože ještě znakový jazyk neovládali dostatečně, a tak jsem jim občas tlumočili, co profesor vykládal.

Všichni museli ovládat ASL. Nevím, jestli se toto nějak nezměnilo, ale v roce 2001 to tak bylo. Musím říci, že se mi moc líbila přímá metoda výuky neslyšícím učitelem v ASL. Byli jsme s ním v přirozeném kontaktu, hned jsme reagovali na něj a on na nás poznal, co si o jeho výkladu myslíme. Bylo to pro mě poprvé v životě, co jsem viděl neslyšícího učitele. V roce 2001 ještě u nás žádní neslyšící učitelé nebyli. Tito neslyšící učitelé pro mě byli velkým vzorem pro mojí budoucí práci.

Na tuto otázku nemůžu odpovědět, nedostali jsme o tom žádné informace. Ale myslím si, že Neslyšící tam mají na trhu práce dobré podmínky.

Myslím, že odpověď na tuto otázku záleží na lidech v ČR. Samozřejmě je to krásný sen. Ale proč by se nemohl splnit?! Stačí jen, aby si všechny školy pro neslyšící, organizace atd. konečně uvědomily, že by měli respektovat Neslyšící a že by všichni, kdo tam pracují, měli umět český znakový jazyk. Pak by byl ráj i tady. Toto pochopení ale zatím u nás ještě není.

Nevím, jestli se mě ptáš, protože jsem Neslyšící? Nebo protože si myslíš, že něco podobného já uskutečním v Čechách? Myslím, že nemůžeme tuto událost soudit, snažím se být neutrální, nikdo z nás tam tehdy nebyl. Já osobně studenty respektuji, líbí se mi, že projevili vlastní hrdost a chápu, že chtěli mít v čele své univerzity neslyšícího člověka. Osoba, která je v čele školy, je moc důležitá. Buď je to někdo, kdo všechny problémy Neslyšících zná, respektuje znakový jazyk a podle toho se snaží o to nejlepší pro studenty. Když je to někdo, kdo tohle všechno nezná, je potřeba všechno vysvětlit, ukázat příklady, v horším případě vybojovat. To může zabrat hodně času a vývoj celé školy se díky tomu může zpomalit.

Zážitků bylo hodně a všechny mě velmi posílily. Na jednu událost ale určitě nezapomenu. Jeli jsme na výlet do jednoho muzea ve Washingtonu, D. C.. Přišli jsme k pokladně a chtěli jsme zjistit cenu vstupného. Paní v pokladně na nás hned začala ukazovat, zeptala se nás, jak nám může pomoci. Všichni jsme ztuhli, byli jsme překvapení, že prodavačka lístků mimo GU také umí ukazovat.

Přednášel jsem o situaci u nás, v České republice. A jaký to byl pocit? Strašný! Bylo tam opravdu hodně lidí a já byl dost nervózní. Navíc moje prezentace na power pointu byla v angličtině, takže jsem musel přemýšlet napůl v angličtině a podle své prezentace přednášet.

Přednášel jsem v českém znakovém jazyce a měl jsem celkem čtyři tlumočníky. Naproti mně seděla v první řadě Radka Nováková, která můj projev simultánně tlumočila do ASL. Vedle mě na pódiu stál neslyšící tlumočník, který projev Radky převáděl do čistého ASL pro publikum. Vedle Radky pak seděl slyšící tlumočník, který se díval na ASL a tlumočil do mikrofonu do mluvené angličtiny a nakonec vedle neslyšícího tlumočníka na pódiu stál slyšící tlumočník, který z mluvené angličtiny tlumočil do mezinárodního znakového systému. Všechno fungovalo naprosto hladce, Radka i ostatní tlumočníci odvedli perfektní práci, ani jednou žádný z tlumočníků tlumočení nezastavil kvůli tomu, že by nerozuměl. Tento systém tlumočení se mi opravdu moc líbil, bylo to jednoduché a krásně to fungovalo. Škoda, že u nás se takto na podobných akcích ještě netlumočí. Příkladem je Miss neslyšících světa…

Ano, moc se mi líbila.

Neslyšící jsou tam stejní jako my. Jeden rozdíl tam ale přeci jen je – všiml jsem si u nich mnohem více hrdosti než u neslyšících v Čechách. Je pravda, že od roku 2001 se toho u nás hodně změnilo, už i v České republice máme více hrdých Neslyšících, ale tehdy to tak nebylo.

Potkal jsem tam mnoho zajímavých lidí, ale ztratil jsem s nimi kontakt. Bohužel nemám při svém pracovním tempu čas si s nimi dopisovat.

Kdyby byla nějaká příležitost jet znovu do Ameriky, určitě bych se tomu nebránil.