Svět neslyšících

Sluchově postižení x Neslyšící

Co to znamená být "sluchově postižený"?
Být "sluchově postižený" může znamenat přinejmenším tři různé věci:
1) být ohluchlý
2) být nedoslýchavý
3) být prelingválně neslyšící
(Může to např. ale znamenat i to, že máte ušní šelesty (tinnitus aurium), a nemusíte patřit ani do jedné z výše uvedených skupin, jste však zaručeně "sluchově postižený").
Tyto tři skupiny "sluchově postižených" se od sebe velmi liší jak z hlediska komunikace, tak z hlediska jejich potřeb (a to se může týkat i potřeb, které budou mít vzhledem k veřejné instituci jakou je knihovna).

Ohluchlí

"Ohluchlí" jsou lidé, kteří ztratili sluch až po rozvinutí mluvené řeči. Na přesném věkovém vymezení se odborníci neshodují. Podle mého názoru záleží také na tom v jak podnětném sociálním prostředí se dítě nachází. Zhruba se dá za kritické období tvorby řeči považovat věk od 2 do 5 let.

Ohluchlí lidé většinou využívají ke komunikaci odezírání a mluvenou nebo psanou řeč. Mluvená řeč ohluchlých lidí může mít různou úroveň srozumitelnosti (často je deformovanost mluvy úměrná počtu let, po které jedinec neslyší). Při písemné komunikaci ovšem vůbec nemusíte poznat, že se jedná o sluchově postiženého. Příkladem mohou být skvělé knihy ohluchlé spisovatelky Věry Strnadové, která píše o problematice sluchového postižení.

Pokud se rozhodnete ke komunikaci využít odezírání, je třeba si uvědomit několik omezení:

• odezírání je vloha, která může (ovšem nemusí) být lidem dána (bez ohledu na jejich stav sluchu) v různé míře. Tuto vlohu, pokud ji máte, můžete tréninkem zdokonalovat
• po celou dobu odezírání je nutno udržovat zrakový kontakt, tzn. musíte odezírající osobu upozornit na začátek vaší promluvy, váš obličej musí být dostatečně osvětlen, během hovoru se nesmíte otáčet od odezírajícího
• je nutné dbát na vhodnou vzdálenost a pozici mezi vámi a odezírajícím (vzdálenost by neměla být větší jak jeden metr, ale nesmíte stát ani příliš blízko, oči odezírajícího by měly být přibližně ve výšce úst mluvícího
• je třeba mluvit v přirozeném tempu a rytmu (nemluvit rychle, ale ani neslabikovat nebo nepřirozeně oddělovat slova)
• odezírající osoba by měla znát téma, o kterém se bude mluvit
• používejte spíše kratší věty než nekonečná souvětí

Pamatujte si, že úspěšnost odezírání ovlivňuje řada faktorů, jako je např. zdravotní a psychický stav odezírajícího (pokud jste nervózní, bude se vám odezírat nesrovnatelně hůř). Odezírající osoba musí mít dostatek sociálních zkušeností (co se v takové situaci říká) a neustále anticipovat, protože i při velkých vlohách asi polovinu řečeného v běžném hovoru nelze odezřít (nelze odezírat slova, která nemáte ve slovní zásobě, intonaci atd.). Pamatujte také na to, že nelze úspěšně odezírat ve skupinovém hovoru. a nezapomeňte: s prodlužující se dobou klesá pozornost odezírajícího.

Nedoslýchaví

Ing. Jaroslav Hrubý podává velmi pěknou definici nedoslýchavých, když říká, že jsou to lidé, kteří "se sluchadlem alespoň v tiché místnosti rozumí mluvené řeči i bez odezírání", tj. mají zbytky fonematického sluchu. Definice ovšem neříká, že nedoslýchavý musí rozumět vše, dokonce to nutně nemusí znamenat, že rozumí většinu.

Nedoslýchaví tvoří velmi nejednotnou podskupinu "sluchově postižených", protože sem patří např. starší občané, kteří mají díky vysokému věku již méně kvalitní sluch, ale zároveň osoby, které se plně sžily s minoritou Neslyšících (viz. níže).

Prelingválně neslyšící

Jako prelingválně neslyšící označujeme osoby, které se narodily plně neslyšící, nebo ztratily sluch před rozvojem řeči, a to tak, že absolutně, nebo mají jen nevyužitelné zbytky sluchových vjemů.

Pojmy neslyšící a Neslyšící

Kdo to jsou prelingválně neslyšící jsme si vysvětlili výše. Vrhněme se tedy na pojem Neslyšící. Neslyšící s velkým N jsou lidé, kteří se cítí být , resp. jsou, příslušníky jazykové a kulturní menšiny (!nikoliv etnické!). Tato minorita, minorita Neslyšících, se vůči majoritní společnosti vyhraňuje především používáním znakového jazyka a specifickou kulturou (ať už pod pojmem kultura máme na mysli vlastní historii, hodnotová měřítka nebo společenské zvyklosti). Vzhledem k tomu, že do této minority patří ten, kdo pro svůj život přijímá tato dvě vyhranění, sami si snadno domyslíte, že mezi Neslyšící mohou patřit, a patří, i ohluchlí, nedoslýchaví, ale i slyšící (např. některé slyšící děti Neslyšících rodičů). Naopak to však znamená, že ne zdaleka všichni neslyšící jsou Neslyšící.

Medicínský a kulturní náhled

Na hluchotu můžeme tedy nahlížet ze dvou úhlů pohledu. První z nich je často nazýván "medicínský". Lidé nazírající hluchotu z medicínského hlediska považují (N)neslyšící za postižené jedince. Jejich cílem je takto "poškozené" jedince opravit do nejvyšší možné míry a to jak po stránce technické - tj.slyšení (kochleární neuroprotézy, sluchadla?), tak po stránce společensko- kulturní, tj. vštípit těmto jedincům normy většinové společnosti a jazyk většiny (tj. mluvený český jazyk). Cílem je pak dosáhnout pokud možno plné integrace, odlišnosti nejsou žádoucí. Hluchotu ovšem můžeme chápat i z opačného úhlu pohledu. Neslyšící přijímáme pak jako jedince s odlišným jazykem a kulturou. Nemáme tendenci je jakýmkoliv způsobem opravovat a cítit se v roli pečovatelů (tj. nesnažíme se vytvářet závislost), nestavíme se do nadřazené role. Snažíme se sami poznávat tuto odlišnou kulturu a případně můžeme nabízet k nahlédnutí kulturu naší (většinové) společnosti.

Minorita Neslyšících

Komunitní centra jsou pro Neslyšící jedněmi z mála míst, kde poznají, co je to bezproblémová a plnohodnotná komunikace, ale i rovnocenné partnerství. Neslyšící děti a mladí lidé zde objevují své identifikační vzory - modely úspěšného Neslyšícího člověka. Návštěvy center komunity neslyšících jsou nedílnou součástí jejich života. Nachází zde svou sebeúctu a sebedůvěru. Automatické používání norem této kultury - specifické způsoby tělesných kontaktů, jiný styl humoru, podobné životní zkušenosti (zvláště ty špatné, které mají se slyšící společností) atd., atd. - to všechno stmeluje toto společenství lidí tak pevně, jako sounáležitost s národem v případě etnických minorit. Je opravdu zajímavé sledovat o kolik si je někdy bližší Neslyšící Arab s Neslyšícím Čechem, než slyšící a Neslyšící Čech.

Neslyšící a jazyk

Důležitost jakéhokoliv jazyka

Pro osvojování jakéhokoliv jazyka (češtiny, japonštiny, znakového jazyka..) má člověk vrozené mentální předpoklady, důležitá je zde stimulace prostředí. Jazykový vývoj dítěte je nedílnou součástí jeho kognitivního a sociálního vývoje, a ovlivňuje tak zcela zásadním způsobem osobnost lidského jedince.

V období, kdy je mozková tkáň zralá, musí prostředí dítě stimulovat k uskutečnění genetického programu osvojování si gramatických struktur, aby vznikly nervové spoje. Je jedno u jakého jazyka si dítě gramatické struktury vytvoří. Musí to však být jazyk, který mu je smyslově přístupný. v okamžiku, kdy má dítě osvojené gramatické struktury jakéhokoliv jazyka, může si později osvojovat další jazyky. Pokud dítě tímto stádiem neprojde, nemohou následovat stádia další (automatizace řeči, čtení, psaní?). Senzitivní období pro vznik a vývoj gramatických struktur (jazykových vzorců) je podle lingvistů časově omezeno (nachází se mezi 2. a5. rokem života) a v případě jeho promeškání se ztráta nedá plnohodnotně dohnat.

Bezjazyčí - handicap na celý život

Bezjazyčím nazýváme stav, kdy má člověk nedostatečné jazykové kompetence, které s sebou přinášejí i sociální a kognitivní nedostačivost. v tomto stavu se velmi často nacházejí neslyšící děti slyšících rodičů. (Statisticky zjištěno se 90% neslyšících dětí rodí slyšícím rodičům.) Takové děti pak mají třeba dostačující kompetence na úrovni interpersonální komunikace, ale na úroveň kognitivně akademických jazykových dovedností velmi často nedospějí v žádném jazyce (ani ve znakovém, ani v českém). Tato úroveň je potřeba k abstraktnímu a kritickému myšlení, k rozhodování, k propojování věcí do kontextu.

Je důležité si uvědomit, že jazyk není slovo. Se slovy (nebo jejich ekvivalenty - znaky apod.) přijímáme i jejich hlubší obsahy. Slovo maminka s sebou pro nás nese ještě jiný význam (význam - láska, ochrana?), než označení pro osobu, které jsme se narodili. Vznik těchto významů je neodmyslitelně spjat s kulturou, v níž se daný jazyk používá. Např. znak (ekvivalent slova v mluveném jazyce) vychovatel v sobě nese význam "dozorce". Tento význam v mluveném českém jazyce nemá. Ve znakovém jazyce ovšem existuje znak vychovávat, ten má však zcela jiný základ než znak vychovatel. Je to způsobeno tím, že role vychovatelů byla v ústavech pro neslyšící vnímána velmi negativně a tato kulturní zkušenost se přenesla do jazyka.

Český mluvený jazyk a český znakový jazyk

Pro úplnost zbývá tedy dodat, že český mluvený jazyk a český znakový jazyk jsou dva zcela odlišné jazykové systémy. Zatímco první z nich je jazyk audio - orální, druhý je vizuálně - motorický. Tyto dva jazyky mezi sebou nejsou nijak příbuzné, přestože oba splňují základní podmínky přirozeného jazyka (historičnost, produktivnost, svébytnost, systémovost?). Český znakový jazyk je příbuzný s ostatními národními znakovými jazyky (z čehož vyplývá, že na světě se nepoužívá žádný jeden univerzální znakový jazyk!).

Český znakový jazyk x znakovaná čeština

Znakovaná čeština (někdy též znakovaný český jazyk) není český znakový jazyk!! Znakovaná čeština je umělý systém odvozený od mluveného jazyka, kdy se v podstatě k českým slovům přiřazují znakové ekvivalenty.

Formy vzdělávání n(N)eslyšících

V zásadě existují tři základní vzdělávací systémy (metody):

• orální metoda - její charakteristikou je snaha, aby si dítě osvojilo a nacvičilo schopnost ovládnout mluvený národní jazyk, který je jejími zastánci považován za jediný mateřský jazyk neslyšících. Tomu to cíli je v podstatě podřízena celá výuka .
• bilingvální přístup - klade důraz na fakt, že dítě bude žít ve dvou světech s odlišnými jazyky a ve dvou kulturách, jejíž principy by mělo znát, umět používat, ale zároveň si uvědomovat jejich odlišnosti. v bilingválním systému jsou oba jazyky - národní mluvený a národní znakový - považovány za rovnocenné. Vzdělávací předměty jsou vyučovány ve znakovém jazyce, akcentuje se však práce s textem v psaném národním jazyce.
• systém totální komunikace - tento termín bývá nejčastěji používán pro označení výuky ve znakované češtině (správně by měl být označován pojmem simultánní komunikace). Jeho původní průkopníci považovali totální komunikaci za filosofický směr ve vzdělávání neslyšících, který doporučuje pro ranou komunikaci s dítětem užít všechny dostupné komunikační techniky.