Svět neslyšících

 Tento článek má
   více stran:


  » část I.
  » část II.

Neslyšící člověk se na první pohled od slyšícího nijak neliší. Jen neslyší. Ovšem to, že neslyší, mu neumožňuje komunikovat obvyklým způsobem - tj. mluvenou řečí. Proto neslyšící používají ke komunikaci takové prostředky, které jsou dostupné jejich smyslům, tj. které mohou vnímat. Komunikují vizuálním - znakovým jazykem. A právě existence znakového jazyka, vlastní kultura i historie dělá z neslyšících v jejich rodné zemi jazykovou a kulturní menšinu (Neslyšící).

Neslyšící jsou schopni se v závislosti na velikosti sluchové ztráty naučit mluvit a podle osobních schopností i odezírat. Ale ani to neznamená, že mohou komunikovat stejně jako slyšící. Samotné slovo totiž nenese 100% informací (podobně jako psané slovo). Kromě informace obsažené v samotném slovu jsou další informace přenášené intonací, melodií hlasu, které samozřejmě nejsou vidět a tudíž je nelze odezřít. Proto i když neslyšící odezře všechna slova, nikdy nedostane 100% informací, které by dostal slyšící. Neslyšící dostane v nejlepším případě tolik informací jako ze psaného textu. Kromě toho je odezírání velmi náročné na pozornost a nikdo to nevydrží příliš dlouho.

U lidí, kteří se už jako neslyšící narodili, nebo ztratili sluch v raném dětství, nemá mozek vyvinuté sluchové centrum. Místo něho však má jiné centrum, které dokonale vnímá a filtruje pohyby. To, co někomu může připadat jako pomatené máchání rukama, je směs pohybů, ve kterém se neslyšící vyznají stejně dobře, jako slyšící ve směsi zvuků.

Někteří lidé si myslí, že když neslyšící mají oči mohou přece číst a získávat všechny potřebné informace čtením. Neslyšící samozřejmě oči mají a číst mohou, ale je to pro ně náročnější než pro běžného slyšícího člověka. Slyšící člověk čte tak, že uvidí slovo a mozek ho nejprve rozpozná jako text. Potom ho převede do zvukové podoby, aktivuje centrum sluchu a slovo se v podvědomí "přehraje", takže slovo v podvědomí slyší.

Neslyšící člověk slovo jen vidí jako shluk písmen a maximálně si pod ním může představit odpovídající znak znakového jazyka. Představte si, že jste nikdy neslyšeli jak písmena zní. Není to jen něco podobného jako když nevíte jak se čtou anglická nebo francouzská slova. Neznáte žádný zvuk pro písmeno A, B, nebo C. Jsou to jen čáry. Něco podobného, jako když otevřete japonskou knihu (pokud neumíte japonsky). A jednotlivá písmena, když se poskládají za sebe, tak tvoří slova a v češtině se ještě nad některými písmeny někdy píše čárka, jindy háček a jindy nic.

Čeština je krásný a malebný jazyk a také pěkně složitý. Se svými sedmi pády a třemi rody dělá spoustu problémů cizincům, kteří ji mohou slyšet. Znakový jazyk (podobně jako např. angličtina), ale nic jako skloňování nemá, nebo rody nemá. Nepotřebuje je. Stůl je zkrátka stůl a všechny vazby se vyjádří pomocí vztahů (poloh) v trojrozměrném znakovacím prostoru, nebo pořadí znaků ve větě.

Kromě gramatiky mají neslyšící problémy se slovní zásobou, protože jsou od malička odříznuti od zdrojů informací. Slyšící denně poslouchají rádio, dívají se na televizi, rozšiřují si slovní zásobu ve škole a stále ji používají. Neslyšící slova která nepotřebují většinou neznají. Jedna neslyšící např. neznala slovo žehlička přestože každý den žehlila prádlo.

Neslyšící se učí češtinu až jako druhý, tedy cizí jazyk. Učí se česky často bohužel pomocí češtiny. Je to jako by vás někdo učil anglicky a všechno by vám vysvětloval anglicky, aniž byste znali jediné slovo česky. Ano neslyšící jsou cizinci ve své vlastní zemi. Když se průměrný slyšící člověk setká s průměrným neslyšícím, moc se nedomluví. Slyšící většinou začne na neslyšícího mluvit hodně nahlas v domnění, že mu neslyšící bude lépe rozumět. Opak je pravdou. Ti vstřícnější se začnou pokoušet domluvit "rukama nohama", nebo začnou shánět po kusu papíru a tužce. Ale ani takový dialog většinou netrvá dlouho.

Znakový jazyk si vytvořili neslyšící spontánně jako vizuální komunikační prostředek. v minulosti byl vnímán jako něco podřadného, co se nemůže vyrovnat mluveným jazykům. Lingvistické rozbory znakového jazyka z posledních čtyřiceti let konečně prokázali a potvrdili, že ZJ je plnohodnotným jazykem, kterým lze vyjádřit všechno a někdy i více než mluvenými jazyky. Znakový jazyk je úplně odlišný od mluveného jazyka. Není to "jen" vizuální forma mluveného jazyka. Český jazyk i český znakový jazyk (ČZJ) tvoří věty a slova, resp. znaky. Podobně jako slova jsou složené s písmen, každý znak je tvořen tvarem rukou, jejich vzájemnou polohou, pohybem a umístěním v prostoru.

Znakové jazyky se kromě gramatiky výrazně liší od mluvených tím, že využívají prostor. Např. když Neslyšící popisuje svůj pokoj, tak v něm sedíte. Vykreslí polohu všech věcí v pokoji. Nebo když popisuje nějakou příhodu, je to jako by se stala vám, nebo jako když se "díváte na televizi".

Bohužel za komunismu byl u nás znakový jazyk dlouho zakázaný a neslyšícím se násilím vnucovala čeština. Nikoho nebral ohled na to, že znakový jazyk je pro ně přirozená forma komunikace. Ta byla v té době jen "opičí mávání nedůstojné pro člověka" a vyučovalo se nekompromisně tzv. orální metodou, při níž výuka probíhá pouze v mluveném jazyce a neslyšící se hlavně učí správně "špulit" rty, jazyk a řídit dech, aby dokázali mluvit, přestože to sami neslyší. Zároveň se učí odezírat, aby rozuměli, když na ně mluví někdo jiný. Jsou v tom utopené hodiny a hodiny těžké práce. Naštěstí je dnes hodně věcí jinak.

Neslyšící byli uznáni za národnostní menšinu, na školách jsou tlumočníci, v televizi je většina pořadů titulkovaných, některé i tlumočené do ZJ. Bohužel ale stále jsou školy, kde děti znakový jazyk nesmí používat.

Zatím není příliš škol, kde by se vyčoval předmět Znakový jazyk, krom toho slyšící učitelé ho často ZJ neovládají. Děti se tak znaky učí z různých zdrojů, a když nemají pro některé pojmy znaky, často si je samy vymyslí. I to je jedním z důvodů, proč není znakový jazyk úplně ustálený (znaková zásoba). Slyšící rodiče neslyšících dětí se ZJ učí většinou v kurzech, jejichž kvalita není vždy zaručena (přesto že učitelé tvrdí že učí znakový jazyk, skutečnost bývá často hodně rozdílná).

Studovat znakový jazyk na vysoké škole lze teprve od roku 1993, i když jen v rámci doplňkového studia a od roku 1998 již v rámci bakalářského a magisterského programu. Až v roce 1999 vzniklo v Praze České centrum znakového jazyka - Pevnost, jehož náplní je výuka ZJ a výuku zajišťují pouze Neslyšící lektoři, tedy rodilí mluvčí. To konečně vyvolalo i změny (ikdyž často jen minimální) ve výuce v ostatních organizacích, kde se vyučovala převážně znakovaná čeština a zj jen výjimečně.

Znakový jazyk není na celém světě stejný, jak by se mohlo někomu zdát. Stejně tak jako se liší čeština od němčiny, liší se český znakový jazyk od německého, ale mezi znakovými jazyky nejsou rozdíly tak markantní. Odlišnosti existují i regionální. Tak jako nikoho nepřekvapí, že v Praze jezdí tramvaj, dříve elektrika a v Brně šalina, liší se i znakový jazyk v Praze, Brně, Ostravě. Rozdíly jsou různé. Některé znaky mohou být stejné a mít i stejný význam, nebo se jen lišit v detailech, ovšem jsou i znaky, které jsou v různých jazycích naprosto stejné a mají absolutně jiný význam.

Při velkých mezinárodních nebo oficiálních akcí se často využívá znaková obdoba esperanta - IS (mezinárodní znakový systém, pozn. - dříve se používal výraz "gestuno"). Nejde však o jazyk, což také vyplývá z názvu. Jde o soubor mezinárodně používaných znaků bez gramatiky. Oproti národním jazykům se liší také například větší názorností a také trochu omezenějším slovníkem ve srovnání s národními znakovými jazyky. Potkají-li se však dva Neslyšící cizinci, často se bez IS docela dobře obejdou. Například evropské znakové jazyky se většinou od sebe neliší natolik aby se dva Neslyšící spolu nedomluvili alespoň na základních věcech.

Součástí znakového jazyka je také prstová abeceda, kterou překvapivě vymysleli slyšící. Neslyšící ji však používají mnohem častěji. Ta ale slouží jen k "napsání" slova pro které zatím neexistuje znak, nebo pro hláskování jmen a podobně. Existuje obouruční a jednoruční abeceda. u nás se převážně používá obouruční. Jednoruční se používá na východní Moravě (Olomoucko) a na Slovensku. V zahraničí se jednoruční forma používá např. v USA, nebo Polsku, dvouruční např v Anglii. Česká a americká, nebo polská prstová abeceda je však také rozdílná, stejně jako znakové jazyky.

Kromě znakového jazyka, který používají neslyšící, existuje ještě výše zmíněná znakovaná čeština (sign supported language). Je to umělý systém, který vymysleli slyšící, aby se prý lépe domluvili s neslyšícími, dříve hojně (i dnes) využívaný ve školství. Znakovaná čeština není ani znakový jazyk ani čeština. Používá gramatiku, resp. slovosled českého jazyka a znaky CZJ. Slova se artikulují/vyslovují a k nim se souběžně ukazují odpovídající znaky ZJ. Znakované češtině dobře rozumí převážně jen nedoslýchaví, nebo ohluchlí, kteří ovládají i český jazyk, a z neslyšících jen ti kteří perfektně odezírají a znaky vnímají až tehdy, pokud se jim nepodaří nejaké slovo odezřít. Pokud však neslyšící neumí odezírat a je závislý pouze na znacích, větu často nepochopí protože ve ZJ obvykle nedávají žádný smysl. Výsledný efekt je asi takový jako když doslovně přeložíte větu z angličtiny do češtiny (How are you? Jak jsi ty? ) Na druhou stranu je opravdu jednodušší pro slyšícího člověka se jí naučit.. Stačí jen poskládat za sebe pár znaků a už vám to může pomoci se dorozumět.

Ve společenství neslyšících platí vlastní hodnotová měřítka a společenské zvyklosti. Neslyšící neznají ironii a vše se říká naplno. Nesluší se přijít či odejít "tzv. po anglicku" tedy aby si toho nikdo nevšiml. Každý příchozí i odchozí by měl podat ruku všem přítomným nebo ještě lépe se s každým obejmout, jako když vítáme rodinou návštěvu. Při odchodu není možné se jen tak sebrat, říci že už jdete a odejít. Neslyšící často odchází dlouho. Jednoduše se loučí s každým a při té příležitosti prohodí ještě pár "posledních vět" a kolikrát se ještě zabere s někým do dlouhého nebo důležitého rozhovoru. Proto odchod může trvat nečekaně dlouho a třeba i hodinu.

Pokud chce někdo mluvit, není to možné tak jak, na někoho zavolat jménem, nebo spustit rovnou a věřit, že ten, na koho mluvíme pochopí, že mluvíme právě s ním. Neslyšící na sebe také volají, ale tak, že energicky mávají v zorném poli ostatních (tak aby ho ostatní viděli), nebo požádají někoho kdo je blízko toho s kým chceme navázat hovor, aby nám ho tzv. zavolal.

Samozřejmý je i větší počet tělesných dotyků. Upozornění dotykem ruky (poklepáním) je zcela běžné. Přijatelné je však jen poklepání na rameno, ruku nebo nohu. Nevhodné jsou dotyky na zádech, protože toho kdo je za vámi nevidíte a dotyčný se může i leknout.

Pokud existuje v místnosti něco jako kulatý stůl, u kterého sedí slyšící i neslyšící, je čestné místo pro neslyšící na takových místech, odkud vidí na dveře, aby viděl kdo přichází.

Mezi neslyšícími panuje vůči slyšícím a obzvláště vůči těm kteří neumějí znakový jazyk obecně hluboce zakořeněná nedůvěra právě díky komunikační bariéře a tomu že nemůžou slyšet o čem se "za jejimi zády" baví. Neslyšící nechápou ironii slyšících, která je obvykle vyjadřována právě intonací hlasu, ale mají vlastní obdobu ironie a druh humoru.

Neslyšící se baví stejně jako slyšící a také rádi tancují. Vnímají totiž různé vibrace a záchvěvy lépe než slyšící, kteří doprovodným efektům nevěnují velkou pozornost. Nevnímají přitom hudbu, ale právě nárazy rytmu, proto musí být zvuk o něco výraznější.

Společenství neslyšících je takový malý svět který má své vůdce i nepřátele, nikdo není stejný jako někdo druhý. Bohužel i mezi neslyšícími se můžeme setkat s projevy snobismu, který se například projevuje tím, že ti kterým nedělá potíže čeština a mohou používat znakovanou češtinu se na uživatele ryzího znakového jazyka dívají svrchu.