Říká Silvie Benešová alias „hlušounek Sisi“. Narodila se před osmatřiceti lety v malém městečku Hlinsko v Čechách v okrese Chrudim. Od narození je těžce nedoslýchavá, ale to jí nebrání ve veselém náhledu na tento svět. Nosí digitální sluchadlo, a jak sama říká, odezírá jako samuraj první třídy i přes sklo.
Vystudovala zdravotně sociální fakultu Jihočeské univerzity a v současnosti při zaměstnání ve FN Brno studuje doktorandskou kombinovanou formu studia na Technické univerzitě Ostrava na katedře požární ochrany a ochrany obyvatelstva. Nedávno založila webové stránky www.hlusounek.cz určené milovníkům cestování. Se Silvií jsem si povídala o tom, že horší, než být hluchý, je mít v pořádku sluch, ale přitom neslyšet.
Jmenujete se Silvie, ale pro přátele jste „hlušounek Sisi“. Kdo vám tuhle přezdívku dal?
Přesně jak podotýkáte, jmenuji se sice Silvie, ale málokdo mi tak říkal. Už od mala mi i doma říkali Sisi a když jsem zlobila, tak jsem byla Sisoun (smích). Moje přezdívka „hlušounek Sisi“ vznikla v prvním ročníku na vysoké škole v Českých Budějovicích a dali mi ji moji přátelé – spolužáci. To slovo „hlušounek“ nebylo myšleno výsměšně, ba naopak. Vzniklo to tak, že všude, kam jsem přišla, jsem hlásila, že jsem od dětství hluchá jako poleno, tak proto si mě tak zafixovali a když mě třeba potom hledali například na kolejích, tak se ptali, kde je hlušounek Sisi? A všichni hned věděli, o koho se jedná. Přezdívka byla a je naprosto nezaměnitelná a je součástí mého image.
Na vašich webových stránkách uvádíte, že horší než být hluchý, je mít v pořádku sluch a neslyšet. To je myslím svatá pravda. Myslíte si, že takových slyšících a zároveň hluchých lidí je hodně? Vzpomínáte si na setkání s podobným člověkem či na nějakou nepříjemnou příhodu tohoto druhu?
Neříká se mi to snadno, ale bohužel jsem se s tímto pravdivým rčením během svého života setkala i v praxi. Za výše uvedeným výrokem si sice stojím, ale musím to trošku upravit. Hodně lidí má sice v pořádku sluch, ale „neslyší“ volání svého okolí, například o pomoc či nevnímají spřízněné duše kolem sebe, nebo jsou naprosto zahleděni do sebe. Ale to se dá obrátit i na druhou stranu, jsou lidé, kteří mají sluchový handicap, ale taky jsou egoističtí a zahledění do sebe a nemají snahu vycházet se svým okolím (slyšícími i neslyšícími), takže to vlastně platí na obě strany. Myslím, že těchto lidí naštěstí není většina a pokud přece jenom dojde k setkání s takovým člověkem, tak si musíte pomyslet, že nejvíc bolí srážka s blbcem a že nemá cenu to rozpitvávat. Za chvilku tu „srážku“ přebijí mnohem hezčí životní zážitky (smích). Na žádnou příhodu si nevzpomínám, protože razím zásadu, že nepříjemné zážitky se mají „gumovat“.
Stránky jste, jak uvádíte, založili společně s manželem, s cílem navázat kontakty se spřízněnými dušemi nejen ze světa neslyšících, ale i ze světa slyšících. Už vás někdo na základě této výzvy kontaktoval?
Pár lidí se nám ozvalo, ale spíše sporadicky. Myslím, že je to tím, že o našem webu se moc neví, a proto taky doufám, že tento článeček přispěje k tomu, aby si k nám našli cestu ti, kteří o nás zatím „neslyšeli“. Budeme moc rádi, když se nám ozvou všichni, kteří se rádi seznamují s novými přáteli a chtěli by se spolupodílet na našich plánech ohledně cestování a poznávání atd. Náš web www.hlusounek.cz se těší na další návštěvníky.
Vy i váš manžel Jiří máte rádi cestování, ale klasické zájezdy s cestovkami vám zřejmě moc nevyhovují. Jaká místa byste chtěli navštívit a proč?
Ano, s mým mužem Jirkou máme moc rádi cestování, ale jsme bohužel částečně limitovaní financemi. S cestovkami sice vyrážíme, ale bohužel to není náš šálek kávy, jak se říká, protože jsme zjistili, že mnoho cestovek má zájezdy předražené (vysoká marže za služby apod.), navíc na cestách člověk není pánem svého času, protože se musí podřizovat časovému schématu a programu dané CK. Mnohdy nezbývá dostatek času na podrobné prozkoumání památek, okolí či seznámení s krajinou a pořízení fotografii např. při západu slunce. To nás vedlo k myšlence, že by bylo neskutečně fajn, kdyby se dala dohromady skupinka lidí např. o počtu 4 až 6 osob a společně vyrazila na nějakou zajímavou cestu. Náklady by rozhodně klesly (letenky bychom si mohli pořídit jako skupina daleko levněji přes internet) a především člověk by si vše mohl uspořádat podle toho, co skutečně chce vidět apod.
Mezi místa, která bychom chtěli navštívit a pořádně je prozkoumat, patří tyto země: Čína, Peru a Bolívie, Thajsko, Libye, Irán a mnohé další. Na rok 2011 plánujeme cestu na Krym.
Naší touhu žene to, že s manželem tvoříme i zajímavou dvojku: já jsem milovnice historie – mojí doménou je období od antiky po středověk a Jiří je zase zeměpisným znalcem, takže oba si své poznatky rádi ověřujeme na těch místech, kde kráčela historie a geografie spolu ruku v ruce s archeologií.
Co vám cestování přináší?
Především rozšíření obzorů a uspokojení z poznání nových zvyků, památek a objevování netušených krás, nevšedních míst nebo pomyšlení, že jsme stanuli někde, kam je jinak těžké se dostat. Je to prostě fantastický pocit, který se nedá popsat, ale myslím, že kolegové cestovatelé mi porozumí a pochopí, co chci tak těžko vyjádřit.
Letos jste navštívili Gruzii a Arménii. Můžete nám něco říci o těchto zemích? Jaká je tam příroda, lidé, zvyky, kultura apod.?
Tyto dvě nádherné malé země leží za mohutnou hradbou Kavkazu a obě jsou prastaré kolébky křesťanství. Přestože leží od nás relativně daleko a jsou ze všech stran obklopeny národy vyznávajícími islámské náboženství, mají k nám, středoevropanům, historicky i kulturně překvapivě blízko. A není to jen prastarou křesťanskou tradicí, ale i způsobem života, otevřeností a pohostinností, jakož i identickým důrazem na životní priority, které jsou nám stejně blízké – svoboda, nezávislost a v poslední době i nesmělé pokusy o demokratické státní uspořádání. Prosazení těchto hodnot do běžného života, jste-li obklopeni třemi mohutnými velmocemi vyznávajícími zcela odlišné a mnohdy až protichůdné preference, není vůbec snadné. O to sympatičtěji působí úsilí o vymanění se z područí ruského medvěda a u Arménů navíc o vyrovnání se se stoletou historickou křivdou vůči Turecku (turecká genocida vůči Arménům).
O tom, že křesťanství v těchto končinách hluboce zakořenilo již v prvních stoletích po Kristu, svědčí četné odkazy v bibli. Za mnohé zmíním alespoň dva zásadní příklady. Na úbočí legendárního symbolu Arménie – mohutného sopečného kuželu Araratu – podle legend ztroskotala bájná Noemova archa a neméně starodávná Kolchida v srdci Gruzie je starými bájemi spojována s hrdinným Jásonem a jeho argonauty na dobrodružné výpravě za Zlatým rounem.
Zaujaly vás zde spíše historické památky, nebo příroda?
Obojí. Historické památky vzpomínající na prastaré časy tady nalezneme skutečně na každém kroku a jedná se o skvosty staré architektury, zcela odlišné od čehokoli jiného kdekoli jinde. Ale i příroda je tu jedinečná. Nad úrodnými malebnými údolími se vypínají fenomenální štíty vysokých hor, jakož i mohutné kužely starých sopečných kráterů. A jako diamant na koruně této nádhery se tyčí neskutečně nedosažitelně působící zasněžené štíty kavkazských velikánů. K tomu přidejte nesmírně přátelské, masovým turismem dosud naprosto nezkažené obyvatele, schopné komunikovat nám snadno srozumitelným jazykem (ruštinou), k jehož porozumění může velmi napomoci i malá ochutnávka místních lahodných vín či světoznámého koňaku.
Měli jste tam nějaký nezapomenutelný zážitek?
Nezapomenutelných zážitků máme hodně, dalo by se říct, že skoro ze všech svých cest si přinášíme zážitky, které patří mezi nezapomenutelné. Například v Gruzii nás fascinovalo skalní město Uplischie, které bylo vybudované v 6. století před naším letopočtem. Na rozdělených skalních plošinách se dochovaly z původního města velké sály, dlouhé točité koridory, síně pro uctívání bohů a pozůstatky divadla. V Arménii jsme obdivovali kláštery, které jsou mnohdy vybudované skoro na nepřístupných místech, dalo by se říct, že jen na křídlech by se tam člověk dostal. Jedním z úžasných klášterů je například kláštěr Khor Virap, který je unikátní tím, že leží v blízkosti hory Ararat, tudíž u tureckých hranic. Arméni považují Ararat za svou národní horu, ale v minulém století zabrali Turci západní Arménii, vyvraždili spoustu Arménů, takže mezi nimi panuje obrovská nevraživost. V klášteru stojí za to vlézt do podzemních kobek – musíte ale být všímaví, nejsou zas tak lehce k nalezení. Venku „prodávají“ místní podnikavci holubice, jako symbol míru, a turisté (většinou Arméni žijící v zahraničí) je pouštějí směrem k Araratu. Taková holubice se dá „zrecyklovat“ i několikrát za den, protože tomu podnikavci se vždy vrátí zpět a on ji prodá dalším turistům (smích). Klášter Khor Virap byl postaven původně jako hladomorna. V blízkosti se nachází nádherný výhled na blýskající se biblickou horu Ararat se dvěma bílými vrcholky. Od kláštera se dá pokračovat do úžasného kaňonu mezi červenými skalami směrem ke klášteru Noravank, který v průběhu 13. a 14. století byl biskupským sídlem a hlavním náboženským i kulturním centrem .
Děkuji za hezké povídání a přeji vám, ať objevíte a poznáte ještě celou řadu krásných míst, kam běžný turista nezavítá.
Připojte se! 