Mladá Korejka natáčí s MTD

Zuryna Lee je studentkou FAMU v Praze. Potkali jsme se, když natáčela v rámci projektu Multimediální tvůrčí dílna (MTD) v Radlicích. Co se v našem rozhovoru s ní dovíte? Slečna Lee nám vyprávěla o spolupráci s MTD, o práci s kamerou a o svých názorech na neslyšící…

Odkud jsi?

Jsem z Jižní Koreje. Narodila jsem se ale v Chigagu, protože rodiče se přestěhovali do USA. Nyní žijí opět v Jižní Koreji, blízko hlavního města Soulu.

Jak ses dostala do ČR?

Do České republiky jsem se dostala letadlem. :-)

Jak dlouho jsi v České republice?

Žiji tady již přes pět let. Během pěti let jsem byla často mimo Českou republiku, protože ráda cestuji.

Co jsi chtěla dělat, když jsi byla malá?

Když jsem byla malá, nikdy jsem nevěděla, co bych chtěla dělat v budoucnosti, v dospělosti. Věděla jsem spíš, co rozhodně dělat nechci. Třeba jsem nechtěla být učitelkou v základní škole, anebo jsem nechtěla být doktorkou či sestřičkou. Já jsem chtěla být spíš jakási cestovatelka-objevitelka světa jako Marco Polo nebo Kryštof Kolumbus nebo Amerigo Vespucci (italský cestovatel a objevitel, autor mnoha cestopisných spisů, pozn. redakce). Též jsem chtěla kreslit, malovat, číst knihy, navrhovat nebo šít oblečení atd.

Zabývala jsem se i hraním na hudební nástroje. Když jsem přestala hrát na housle a klavír, začala jsem fotit a psát. Na univerzitě jsem vystudovala literaturu a tvůrčí psaní. Chybělo mi ale umění, protože jsem člověk, který se zajímá o svět především vizuálně. Potřebuji se vyjadřovat tím, co vidím a co si představuji, tedy viděním. Nyní mě dostalo tancování, živá taneční představení.

Zajímají mě také jazyky. Nechtěla bych ale pracovat jen jako kameramanka a celý život točit filmy. Chci nejen točit filmy, ale také se chci zabývat i jinými věcmi.

Uměla sis tehdy představit, že bys pracovala s neslyšícími lidmi?

Ne, vůbec. Dřív jsem neznala žádné neslyšící. Ale pamatuji si, když jsem byla hodně malá, že jsem přečetla knížku o Heleně Kellerové a Annie Sullivanové. Moc jsem to prožívala. Byla jsem malá a naivní, takže jsem nepoznala rozdíl mezi f kcí a realitou. Myslela jsem si, že je to pouze nějaký krásný příběh.

Samozřejmě až poté jsem se dozvěděla, že Helena Kellerová a Annie Sullivanová skutečně žily. Chtěla jsem se naučit znakový jazyk a znakovou abecedu, tedy prstovou abecedu. V té knížce byla nakreslená americká prstová abeceda. Tu jsem se naučila a pamatuji si ji ještě dnes.

Proč jsi zrovna v České republice?

Já jsem přijela do České republiky proto, že jsem chtěla studovat kameru na FAMU.

Baví tě práce s kamerou?

Ano, baví. Nebaví mě jen ve chvíli, kdy práce s režisérem není dobrá, nebo když se lidé kolem mě nesoustředí na svou práci. Obecně mě baví, když mohu něco vytvářet.

Proč zrovna FAMU v České republice, a ne třeba ve Francii, nebo v USA?

Nebo v Koreji? Protože jsem chtěla studovat umění kamery, ovládání její techniky, natáčení filmu, teorii kamery atd. Na filmových školách v USA nebo ve Francii se, co se týče kamery, učí spíše vytváření filmových příběhů. Takže nejlepší je studovat tam, kde je dlouhá tradice a kde se ta tradice dodržuje. Tedy v České republice. Kamera není pouhé řemeslo.

Jak ti to nyní jde?

Jde to, jak to jen může jít. Pro mě je nejtěžší žít daleko od domova. Stýská se mi. Občas je tady těžké žít. Ale na FAMU jsou výborní pedagogové, profesionální a velice šikovní a úspěšní kameramani. Mám to štěstí, že studuji na FAMU. Tady je opravdu skvělá možnost naučit se točit filmy a stát se tak profesionálním kameramanem. Naši profesoři nám pomáhají a radí nám ohledně našich filmů. Myslím si, že pražská FAMU je tou nejlepší školou svého oboru na světě, proto jsem přijela do České republiky.

Když jsem sem přijela, tak jsem toho o FAMU moc nevěděla. A víte proč? Protože veškeré informace pro uchazeče byly napsané v češtině a já tehdy neuměla ani jedno české slovo.

Jak ses dostala k MTD?

Spolužáci z FAMU, Veronika Kührová z produkce a Roman Tesáček ze střihu, mě poprosili, jestli bych s nimi natočila dokument o neslyšících ze SZŠ pro sluchově postižené v Radlicích, kteří natáčí své vlastní filmy. Zajímal mě ten projekt a spolupráce s neslyšícími. Roman Tesáček je velice milý člověk a je s ním příjemná spolupráce.

Jak se cítíš mezi neslyšícími v MTD? Jaká je s nimi spolupráce, jaká tam panuje atmosféra? A jak se neslyšící učí filmovat?

Já jsem se mezi neslyšícími v MTD cítila úplně štastná. Předtím jsem nikdy neměla zkušenosti s neslyšícími. Zjistila jsem, že neslyšící v MTD jsou velice přátelští, příjemní a mají výborný smysl pro humor. Jsou inteligentní a schopní se učit úplně všechno. Kameru se učí velice rychle. Spolupráce šla perfektně, bez problémů. Spolupracovali s radostí a byli ochotní udělat, co bylo potřeba, aby bylo možno natáčet filmy. Bylo to příjemný zážitek a měla jsem pocit, že jsem byla mezi nejpříjemnějšími lidmi, které jsem zde mohla potkat.

Budeš ještě učit v MTD?

Leoš Procházka, který vede program, mě poprosil, abych vyučovala neslyšící studenty v MTD na témata jako kamera a principy osvětlování. Na podzim začne v MTD pravidelný kurz. Spolupráce s FAMU už nebude. Ale mluvila jsem s panem děkanem FAMU, Pavlem Jechem, a ten mi řekl, že neslyšící studenti z MTD by mohli navštívit FAMU a podívat se do ateliéru atd. Ráda bych ukázala studentům práce v ateliéru a v temné komoře. Je to hodně důležité pro práci kameramana.

Častý mýtus. Slyšící vnímají svět kolem sebe více sluchem než očima. Myslíš, že neslyšící mají lepší vizuální představivost?

Já si myslím, že není možné to takto zjednodušovat. Záleží na člověku. Neslyšící je člověk jako každý jiný. Neslyšící člověk může mít například výborný hudební cit, smysl pro rytmus atd. Ale zřejmě nemá možnost tyto schopnosti rozvinout, přestože je má. Neslyšícímu chybí jeden smysl, a proto ostatní zbývající smysly jsou jakoby vyvinutější. Nemusí to být jenom zrak, ale může to být i čich, hmat nebo chuť.

Je to tedy jakési privilegium?

Ne, to ne. Neřekla bych, že je to privilegium. Každý člověk na světě je jiný. Je jedno, jestli je slyšící nebo neslyšící. Uvažujeme v trochu falešných kategoriích. Ne každý člověk, který neslyší, má stejné vnímání jako ostatní neslyšící.

Když je člověk slepý, má citlivější sluch. Když je člověk hluchý, může hudbu cítit lépe než ti, kdo slyší.

Je to individuální. Myslím si, že všechno, co máme a nemáme v životě, není výhoda či nevýhoda. Prostě každý z nás máme to, co máme. Máme to od narození a s tím se učíme žít a rozvíjet se, abychom mohli ostatním dávat to nejlepší.

Já si myslím, že být neslyšící je krásné. Neslyšící má jiné zážitky a díky tomu má možnost dávat ostatním lidem jiné dary. Nikdy se nemůžeme dovědět, proč se někdo narodil beze sluchu nebo zraku, proč je tento člověk úplně „normální“ a „zdravý“, zatímco ten druhý není. Věřím v to, že každý z nás má své místo na světě, ve kterém můžeme vykonat něco krásného a dobrého.

Nikdo není lepší nebo horší, nikdo není privilegovaný nebo znevýhodněný. Protože nakonec důležité jsou naše duše. Je jedno, co máme za fyzické problémy. Duše není omezená fyzickým postižením.

Možná to, že někdo nemůže žít jako všichni ostatní kvůli svému postižení, mu umožňuje více vnímat skutečné hodnoty světa. My máme pět smyslů. Já si ale myslím, že existuje více než jen pět smyslů, kterými vnímáme fyzický svět. Existují totiž i další světy.

Když se ti nepovede začlenit se úplně do fyzického světa, potom je možné, že člověk má větší šanci přejít do světa duchovního, který je všude kolem nás. Ale většina lidí chce vidět, slyšet nebo cítit jen materiální svět kolem sebe.

Já jsem přečetla například, že Helena Kellerová, když ještě nemohla komunikovat a když se ještě nenaučila prstovou abecedu, tak cítila přítomnost Boha, nebo nějaké duchovní síly, která ji zachránila a uklidnila, aby se necítila sama. Možná ten, kdo neslyší nebo nevidí, má větší „duchovní soucit“.

Chtěla bys pracovat pro neslyšící?

Příští školní rok budu, doufám, ve škole v Radlicích učit filmovou řeč, kamerovou techniku, zvládnutí příprav natáčení, správné postupy natáčení a osvětlení, správnou expozici atd.

Mě zajímá spolupráce s neslyšícími. Velmi ráda se učím nové jazyky. Baví mě spíše učit se jazyk, který je úplně jiný než jazyky, které už umím.

Je to jiný způsob komunikace. Myslím si, že pro mozek je dobré, když se naučíš komunikovat potichu, rukama, a ne slovy.

Uvedu příklad:
Mám neteř, je jí teď 20 měsíců. Když se narodila, moje sestra se rozhodla, že ji naučí znakový jazyk. Moje sestra totiž studuje medicínu a zjistila, že pro miminka a pro malé děti je výhodné učit se znakový jazyk.

Miminka a malé děti totiž často nedokážou vyslovovat slova mluveného jazyka, i když jsou schopné rozumět a komunikovat v tom mluveném jazyce. Ale znakový jazyk si osvojí už od šesti měsíců!

Když bylo mé neteři šest měsíců, uměla sdělit ve znakovém jazyce, že chce mléko, nebo že už nechce jíst. A doma s ní měli méně problémů. Neteř dokonce plakala méně než ostatní miminka a byla celkově šťastnější.

Je to tím, že znakový jazyk má svoji gramatiku a formu a již brzy se v mozku začíná rozvíjet syntax pro znakový jazyk.

Myslím si, že každé miminko a dítě by se mělo naučit znakový jazyk už ve školce a ve škole. Můj názor je ten, že lidé, neslyšící a slyšící by měli vypracovat návrh na zákon, který by už dětem ve škole zaručil výuku znakového jazyka. Je to výhoda jak pro slyšící, tak i pro neslyšící. Neslyšící se lépe začlení do většinové společnosti a i mezi oběma světy zavládne lehčí komunikace.