Nemám rád, když jsou věci pořád stejné

Davida už znám pár let. Je moc fajn, často se směje a jeho projev ve znakovém jazyce je dost osobitý: potřebuje okolo sebe vždycky hodně místa, protože má dlouhé ruce a dělá velké znaky. Často si dělá z někoho legraci a říká vtipy, které občas při své průměrné znalosti znakového jazyka pochopím až za chvíli nebo třeba vůbec – a pak mi je musí David znovu, hezky p-o-m-a-l-u ukázat znovu. Ale to on dělá rád, protože je hodný a navíc má učitelství v krvi. Kdo je tedy David Jorda zblízka?

Můžeš nám představit: kdo je David Jorda?

Jmenuji se David, narodil jsem se na Moravě ve městě Šumperk. Moji rodiče jsou oba slyšící. Maminka prodělala v těhotenství zarděnky - pracovala v jeslích a zřejmě se nakazila tam, od dětí – tak proto jsem se asi narodil neslyšící. Když mi byly čtyři roky, přestěhovali jsme se do Prahy a od té doby žiju v Praze.

Jak vznikl tvůj znak, znak pro tvé jméno?

To bylo asi v roce 2001. Do Prahy přijely čtyři neslyšící Angličanky a poprosily mě, abych je provedl po Praze a pověděl jim něco o její historii a kultuře. Bavili jsme se spolu v mezinárodním znakovém systému a já jsem při svém projevu hodně používal mimiku. Potom jsme šli spolu do baru, tam jsme se bavili a ony se mě zeptaly, jaký mám jmenný znak. Já řekl, že David, jenom jako písmeno z prstové abecedy „D“ nebo pomocný artikulační znak pro hlásku „D“. A ony mi pak vymyslely jiný znak, říkaly, že mám výraznou mimiku a že by se na mě hodil znak, který se mi tak líbil, že ho používám až doteď.

Od svých neslyšících kamarádů vím, že jim často pomáháš s grafickou úpravou textů bakalářských, diplomových prací nebo vůbec s počítačem. Znamená to, že počítačům rozumíš, že je počítač a práce na něm tvým koníčkem?

Spíš mám rád grafiku. Stává se, že neslyšící občas nemají své práce, texty... graficky čisté a já jim s jejich úpravou rád pomáhám. Mám rád, když texty a fotky vypadají hezky... Někteří neslyšící dělají věci hrozně složitě a přitom počítač všechny potřebné funkce na úpravy má, jen je znát. Rád jim s tím pomůžu, poradím...

Umím nainstalovat programy do nového počítače, to dělám rád. Protože tím ten počítač jakoby „obnovuji, oživuji“. Stejně tak, když má někdo problém s internetem, tak mu rád vypomůžu. Většinu věcí jsem se naučil sám, vyhledával jsem si informace v knihách a na internetu. V kursu se člověk dozví jen základní informace. Kdybych potřeboval něco víc, tak bych tam potřeboval mít tlumočníka, a to už je složitější...

Jaké máš jiné koníčky kromě počítačů?

Strašně rád nakupuji nábytek, zařizuji byt. Nakupuji si rád nové věci, protože nemám rád, když jsou věci pořád stejné. Rád nakupuji například podle různých období a také podle nálady. Také rád vařím, nejen podle kuchařky, ale rád zkouším něco nového, sám něco vymýšlím... Nebo vařím podle televize, když je tam nějaký dobrý nápad, tak si potom zkusím něco podobného najít na internetu, najdu si ten správný postup, jak co mám uvařit, a je to.

Rád cestuji do zahraničí a nemám vůbec strach cestovat sám. Jsem radši, když mám při cestování svobodu, to znamená, že nemusím jet vždycky s kamarády. A když už s někým jedu, tak jsem rád, když si občas každý děláme něco jiného, protože ne vždycky chceme to samé, a pak jsme zbytečně rozmrzelí, když se v něčem neshodneme.

Ve světě se rád setkávám s neslyšícími. Vloni na Velikonoce jsem třeba jel do Španělska, do Valencie, měl jsem tam kontakt na místní neslyšící. Nemám rád takový ten typ dovolené, kdy si člověk všechno zařídí a zajistí předem. Před dvěma lety jsem byl v Tunisku, všechno bylo předem zaplaceno, zajištěno a to mně přišlo trošku nuda. Klidně jedu někam i bez přípravy, věci si vyřizuju až na místě, sám si získávám informace, třeba na internetu.

Kde všude jsi byl?

Kromě Tuniska a Španělska jsem byl ještě v Dánsku, Švédsku, ve Francii, v Anglii, na Slovensku, v Německu, v Polsku, ve Slovinsku. Mimo Evropu jsem byl pouze v Tunisku.

Teď studuješ nebo pracuješ?

Dělám obojí, studuju i pracuju. Studuju dálkově a pracuju na plný úvazek ve Střední zdravotnické škole pro sluchově postižené v Praze Radlicích, obor „zubní technik“. Obor „zubní technik“ jsem na střední škole také vystudoval – a teď tu učím. Pak pracuju ještě v Jazykovém centru Ulita jako grafik. V Ulitě budu spolupracovat na tvorbě odborného DVD „Topografie a morfologie jednotlivých zubů v zubní čelisti“, které je určené pro naše studenty.

Občas také pracuji v Pevnosti, Českém centru znakového jazyka. Občas si mě objednají na výpomoc s nějakým výukovým materiálem pro studenty. A teď budu nově pracovat na Filosofické fakultě, budu učit studenty, jak správně stříhat videomateriál, jak správně ořezávat fotografie, jak zacházet se šipkami ve fotografiích, atd. Doufám, že to zvládnu.

Proč sis jako střední školu vybral právě obor „zubní technik“?

Když jsem vyšel ze základní školy, to bylo v roce 1995, tak jsem neměl příliš mnoho možností, co bych mohl studovat. Nechtěl jsem studovat na gymnáziu v Praze Ječné ulici, protože tam se vyučuje orální metodou. Byl bych z té výuky unavený. Chtěl jsem někam, kde se používá znakový jazyk.

Tak jsem se rozhodl jít na obor zubní technik do Prahy Radlic. Vždycky mě bavila ruční práce a také lékařství. Moje maminka je vystudovaná jako zdravotní sestra, v současné době pracuje jako dětská sestra v jeslích, tak jsem měl vždy k lékařství blízko. Nikdy jsem neměl strach z doktorů... Když byly v televizi různé operace, docela dost naturalistické, nikdy mi z toho nebylo špatně, vždy mě to zajímalo.

V Radlicích jsem byl spokojený, líbilo se mi, že se tam všechno nějak týká zdravotnického tématu, a to mě bavilo. Ale když jsme se například učili o rakovině a různých nádorech, tak měl jsem pocit, že nedostávám tolik informací, kolik by mě samotného zajímalo, tak jsem pak šel do knihovny, kde jsem si půjčil nějaké knihy a v nich jsem si k tomu vyhledal obrázky, protože mně nestačila jenom slova, kterými to učitel vysvětloval, chtěl jsem si to vztáhnout k obrázkům. Lékařství mě opravdu vždycky bavilo.

Vždycky si pracoval jako učitel na oboru zubní technik – nebo jsi také pracoval v praxi?

Pracoval jsem pět let v jedné firmě. Tři roky jsem tam pracoval na plný úvazek a dva roky jsem přebíhal mezi zaměstnáním tady a výukou v Radlicích. Po pěti letech jsem dal výpověď a začal jsem pracovat v Radlicích na plný úvazek.

Jakou máš zkušenost s prací se slyšícími kolegy?

Když jsem pracoval se slyšícími a oni se při práci mezi sebou bavili, tak jsem o to víc pracoval, protože jsem neměl tu možnost si s nimi také povídat. Slyšící se můžou bavit a k tomu pracovat rukama, ale neslyšící těžko. Já bych musel odložit práci, protože při rozhovoru potřebuju používat ruce. Neměl jsem ale pocit nějaké diskriminace. Samozřejmě na začátku jsem měl pocit, že mě trošku využívají, ale bylo to asi proto, že jsem byl nováček. Vydržel jsem to a pak už se to zlepšilo, pak už jsem cítil, že mě berou na stejné úrovni, měl jsem i stejný plat jako oni. Mám na to hezké vzpomínky.

A co se týká komunikace, záleží na každém konkrétním člověku. Někdo si potřebuje hodně povídat, někomu stačí se jenom s někým pozdravit... Když jsem se jen tak bavil s jedním kolegou, tak to jsem docela zvládl, ale když se bavili všichni dohromady, tak už jsem těžko rozuměl.

Říkal jsi, že studuješ dálkové studium, co studuješ?

Studuju speciální pedagogiku, bakalářské studium. Předtím jsem studoval rok a půl ve škole v Liberci, obor „Pedagogické minimum pro mistry odborného výcviku a učitel odborných předmětů“. Bylo v rámci vysoké školy, v rámci pedagogického minima. Ve škole v Radlicích se ale požaduje, abych vystudoval speciální pedagogiku, tak studuji speciální pedagogiku v Brně. Teď jsem ve 3. ročníku a zbývá mi poslední semestr. Téma mojí bakalářské práce je „Metoda odborného předmětu pro sluchově postižené studenty z pohledu neslyšícího učitele“. Budu psát o tom, jak lépe učit neslyšící studenty, to znamená, neučit je v mluveném jazyce, hodně výuku vizualizovat, hodně u toho malovat apod.

Jaké předměty učíš ve škole v Radlicích?

Učím tam odborné předměty, které se jmenují „protetická technologie“, kde se věnujeme různým materiálům zubních náhrad a také si vysvětlujeme správné pracovní postupy. Druhý předmět, který učím, se jmenuje „zhotovování stomatologických protéz“. V něm si se studenty vysvětlujeme, jak správně pracovat, jak brousit, leštit a jak zhotovovat protézy.

Nestává se ti, že studenti zneužívají toho, že jsi také neslyšící?

Tohle je opravdu těžké. Studenti jsou zvyklí na to, že mají slyšící učitele, kteří mají větší autoritu, tzn. že mě jako neslyšícího berou spíš jako nějakého kamaráda. Když jsem nastoupil do školy, to bylo na začátku, tak jsem si myslel, že to tak může být, ale teď už vím, že to takhle nejde. Nejsem žádný jejich kamarád, je třeba abychom měli hranice, protože se musejí naučit, že i potom, v běžném životě, musejí respektovat hranice, respektovat např. svého nadřízeného. Stalo se mi, že mě jeden student na nějaké zábavě zval na panáka. Říkal jsem mu, že to nejde, že se to nehodí. Přemýšlel jsem totiž o tom, že kdybych si s ním toho panáka dal, tak by pak všem líčil, jací jsme prima kámoši. Studentům vysvětluju, že je důležité, aby respektovali, že já jsem učitel, a že musí respektovat hranici mezi námi. Když se setkáme na zábavě, tak jsme jako známí, ale nejsme kamarádi.

Hodně se mluví o tom, že úroveň základních škol pro sluchově postižené není moc dobrá a že studenti přicházejí na střední školy s „mezerami ve vzdělání“. Jaká je tvoje zkušenost?

Ano, mám takovou zkušenost, že na základních školách není výuka úplně dobrá. Je důležité, aby člověk, který učí ve škole pro sluchově postižené, měl také jazykový talent, protože se stává, že se učitel musí pohybovat mezi českým jazykem i znakovým jazykem a musí opravdu věci pořádně vysvětlovat a rozebírat – nejen svůj předmět, ale leckdy i věci z českého jazyka. Někdy mám pocit, že ty základní školy nestojí za nic, že tam učitelé neodvádějí dobrou práci, vlastně ji na střední škole děláme často jakoby za ně.

Kdybych měl porovnat období komunismu a současnou dobu, tak mám pocit, že dnes je to s kvalitou výuky horší. Ne že bych propagoval orální metodu, která se tehdy hlavně používala... Je potřeba používat znakový jazyk, ale při tom být přísný, nevyučovat jen tak ledabyle, nebrat děti jako chudáky, nezjednodušovat jim všechno. Tenhle přístup opravdu nemám rád. Je třeba brát neslyšící i slyšící na stejné úrovni. Neslyšící mají pouze postižení sluchu, ale chytří jsou stejně a je třeba jim dávat stejné materiály, používat stejné metody jako u slyšících a neříkat pořád, že neslyšící to a to nemůžou, že to jsou chudáci. Takhle to nefunguje, protože když potom dostaneme děti my na střední škole, tak vlastně děláme dvojí práci – kvůli základním školám, kde to často nestálo za nic. To je moje zkušenost.

Máš nějaké sourozence?

Mám slyšícího bratra. Já jsem taková „černá ovce rodiny“. Všichni jsou bílí a já jsem taková černá ovce, jediný neslyšící v rodině.

Proč říkáš černá ovce, copak je to špatné?

Jsem jediný, kdo žije v jiném světě než oni. Slyšící mají všichni podobný svět a já jsem najednou někdo jiný. Třeba nerad chodím na společné návštěvy k příbuzným, protože oni se mezi sebou baví a já jim nerozumím. Se všemi se pozdravím a to mi stačí. Vydržím 10 – 15 minut a odejdu, déle to nevydržím, protože takhle si s nimi nemůžu povídat. Nejlepší pro mě je bavit se jen s jedním člověkem. Když je tam víc lidí, tak nerozumím, protože se baví chvilku se mnou, ale pak odhlédnou a baví se s někým jiným. Nemám z toho dobrý pocit.

A co doma, je to lepší?

S mámou mám perfektní vztah, protože máma mě vychovala. Když zjistila, že jsem „postižený“, tak z toho byla smutná a starala se o mě od A až do Ž. Takže spolu máme opravdu těsný vztah. S tátou máme trochu horší komunikaci než s mámou. Mám pocit, že se mi někdy táta nedostatečně přizpůsobuje, a tak naše komunikace většinou nebývá stoprocentní. S bratrem komunikuju bez problémů. Když mluvím, tak mi bratr rozumí, i když nemluvím „úplně pěkně“. A když mezi námi občas vázne komunikace, tak poprosím mámu, jestli by mu něco nevysvětlila.

Bratr na tebe také mluví?

Ano, odmalička jsme spolu mluvili, odmalička jsme si spolu hráli, takže on ví, jakým způsobem mluvím. Stejně tak máma, která mě odmalička trénovala v mluvení... Chodil jsem na logopedii a i máma se mnou cvičila logopedii. Opravdu jsem to nesnášel, vždycky jsem to probrečel, byla to hrůza. Ale máma se hrozně snažila, abych se naučil mluvit, a to, jak jsem se naučil mluvit, je opravdu jen díky mámě.

Nemluvíš „úplně pěkně“ – co to znamená?

Když se bavím se slyšícími lidmi, myslí si, že jsem cizinec. Pak jim vysvětlím, že jsem neslyšící, a oni jsou hrozně překvapení a říkají, že mám i jiný přízvuk, že to vypadá, jako kdybych byl cizinec. Také neumím moc dobře odezírat. Ale myslím si, že tyhle věci nejsou důležité. Když se potřebujeme domluvit, tak si můžeme napsat. Když s někým komunikuju písemně, tak dostanu stoprocentně jasné informace.

Tvoji rodiče nebo bratr se nikdy neučili znakový jazyk?

Říkali, že je to zbytečné, protože se se mnou domluví. Používají gesta. Máma umí pár znaků. Umí ukázat např. Chceš kávu?, takové jednoduché věty. Myslím si, že máma se už ukazovat asi nenaučí a bratr stejně žije jinde a stýkáme se jen občas. I já si myslím si, že by to bylo zbytečné, aby se to učili, jsme zvyklí spolu odmalička mluvit a vlastně ani nevím, jestli bych to teď chtěl. Jsem prostě zvyklý na to, že spolu komunikujeme mluveným jazykem.

Kde jsi se naučil znakový jazyk, ve škole?

Dřív jsem ukazovat vůbec neuměl, ale když jsme se přestěhovali do Prahy, začal jsem se učit ve škole ukazovat, a to hned v mateřské škole, protože tam měli moji spolužáci neslyšící rodiče a ukazovat uměli. Pak jsem nastoupil do základní školy v Radlicích a tam jsem se učil díky jedné dívce, která už byla tehdy v šesté třídě. Hrozně jsem se jí líbil, byla jako moje druhá máma, a hodně mě rozmluvila, rozukazovala. Teď už je dávno vdaná, má dvě děti, takže naše cesty se už rozešly, ale díky ní jsem se hodně naučil znakový jazyk.

Máš slyšící rodiče, ale sám máš blíž k Neslyšícím... Někteří slyšící rodiče, kteří mají neslyšící děti, se možná bojí, že by jim komunita Neslyšících mohla jejich děti „vzít“ – myslíš, že se to může stát? Nebo jak to prožíváš ty – že máš slyšící rodiče, ale zároveň patříš do světa Neslyšících? Narušilo to nějak tvé vztahy s rodiči?

Samozřejmě se víc pohybuju ve světě Neslyšících. Nemyslím si ale, že by to mým rodičům nějak vadilo. Mám s nimi opravdu hezký vztah. Zároveň ale nechci být závislý na mámě, chci mít samostatný život, tak i proto jsem hodně ve světě Neslyšících. Samozřejmě, kdybych byl úplně v koncích a potřeboval bych pomoc, tak se obrátím na mámu, ale víc se snažím si věci vyřídit sám. Teď jsem se přestěhoval do vlastního bytu a jsem úplně šíleně šťastný, protože už mám konečně samostatný život. Máma má radost, když se k nim vrátím, popovídáme si, ale že by mi něco přikazovala, zakazovala nebo nechtěla, abych byl s neslyšícími, to určitě ne.

Používáš tlumočníka? V jakých situacích?

Například u lékaře, to je opravdu důležité. Když mám nějaký zdravotní problém a jdu k lékaři, tak chci, aby mi tlumočník předal všechny informace, které doktor říká, abych tomu rozuměl. Když jdu např. do spořitelny něco vyřídit, tak tlumočníka nepotřebuju. Nebo když chci teď změnit adresu a vyřídit novou občanku, tak také ne. Stejně tak na poště, když potřebuju jen něco oznámit, tak tam komunikuju písemně. Tlumočníka si beru, jen když jsou nějaká důležitá jednání.

Už jsem několikrát slyšela názor, že neslyšící to mají těžké, protože jsou pořád na někom závislí, nejvíc na tlumočníkovi, ale i na ostatních, jak jim vyjdou vstříc, jak se jim přizpůsobí. Co ty si o tom myslíš, nebo jak to vnímáš z vlastní zkušenosti?

Myslím si, že existují dvě skupiny neslyšících. Jsou neslyšící, kteří jsou „na úrovni“ se slyšícími, když si něco vyřizují, objednávají si tlumočníka a berou ho jen jako „svůj hlas“ – všechno si jeho prostřednictvím vyřizují sami.

Ale nejhorší je ten typ neslyšících, kteří stále říkají: „Jak to mám udělat, já nevím...“ a prosí tlumočníka, aby jim všechno vyřídil, aby to za ně vyřešil. Tenhle přístup opravdu nemám rád. Řekl bych, že to jsou takové slabé osobnosti, protože pořád „tohle nemůžou, tamto nemůžou“. Vždycky jim říkám: „Zkus to. Zkus to sám a uvidíš.“ Protože když to člověk zkusí sám, tak postupně získá odvahu, že to opravdu zvládne sám. Patřím k té první skupině, nemám strach si věci vyřizovat sám. Myslím si, že neslyšící nejsou žádní chudáci.

A ten názor, že neslyšící je závislý na tlumočníkovi... Svým způsobem ano, protože hlavní problém neslyšících je komunikace, a proto potřebují prostředníka, ale jinak mohou žít úplně samostatným životem, bez problémů. Vozíčkáři také potřebují pomoc, potřebují třeba nějakého asistenta. Já jako neslyšící potřebuji asistenta-tlumočníka, to je stejné.

Jsi úplně neslyšící, nebo nosíš sluchadla?

Z lékařského pohledu mám zbytky sluchu. Už třináct let ale sluchadla nenosím. Sám se cítím jako neslyšící. Ze sluchadel mě bolí hlava. Není mi to příjemné, radši jsem bez nich. Jsem zvyklý žít ve světě ticha. Když mi někdo vypráví o tom, že slyšel nějakou krásnou hudbu a říká mi: „To je škoda, že jsi neslyšící.“, tak na to říkám: „Promiň, ale já nevím, co to je hudba, nevím, co to je slyšet, já to nepotřebuji.“ A on mi třeba říká: „Ty jsi chudák, to máš hrozné.“ Tohle také nemám rád, protože mám pouze nějakou poruchu sluchu, ale jinak jsem úplně stejný, mám stejný život jako ostatní.

Poslední otázka. Kdybys chytil zlatou rybku, jaká tři přání bys měl?

První přání je úspěšný život.

A co tím myslíš – mít úspěšný život?

Dobrý život, abych měl málo problémů, abych měl v životě samá pozitiva. Druhá věc je zdraví, opravdu, protože mám nějaké zdravotní problémy. A třetí věc je láska.

Davide, děkuju za fajn rozhovor.