Zima je tu v plné kráse a s ní jsou spojeny i zimní sporty. Mladí lidé je rádi vyhledávají. Objevují se stále nové, při kterých se zvedá hladina adrenalinu v krvi. Ani starší lidé nezůstávají pozadu, jsou věrni svým běžkám nebo lyžování. Vyzpovídala jsem dvě mladé dívky, které mají rády sporty, a nejen ty zimní. Jsou to sestry Pangrácovy, devatenáctiletá Mája a osmnáctiletá Andulka, studentky Gymnázia pro sluchově postižené v Praze - Ječné.
O těchto dvou sympatických sestrách je známo, že rády jezdí na hory a kromě lyžování milují i jiné zimní sporty. Obě sestry mají mimo sport i jiné koníčky. Jsou vášnivými čtenářkami. Starší Mája ráda vyrábí ruční výrobky a Andulka miluje cestování kamkoliv. Jak jsem v úvodu napsala, jsou zastánkyněmi nejen zimních sportů, ale i letních. „Když se blíží léto, tak se těším na venkovní sporty,“ svěřuje se mi Mája. „Ale když už to trvá dlouho a jsem nabažená sluníčka, těším se na blížící se zimu, zimní sporty, zkrátka na vše, co k tomu patří.“
Co vedlo děvčata k lásce ke sportu? „Naše maminka jezdila na závody a miluje hory,“ rozpovídala se Andulka. „Takže jsme odmala jezdily na hory. Už ve třech letech jsme zvládaly na lyžích první oblouky.“
A Mája dodává: „Naše babička byla správkyní horské chaty v Loučné pod Klínovcem v Krušných Horách. Jezdily jsme tam pravidelně na Vánoce. V době, kdy se lidé připravovali na Vánoce a pekli cukroví, tak my jsme si užívaly volných sjezdovek.“
To je nádhera, slavit Vánoce v chaloupce uvnitř zasněžené krajiny. Jak kouzelné! Jen jednou sestry slavily Vánoce doma, jak mi Mája řekla. „Když nám bylo asi tak 10, 11 nebo možná 12, měly jsme zrovna na Vánoce neštovice, tak jsme zůstaly na svátky v Praze. Přestože táta nazdobil tajně stromeček venku a dostala jsem potkana, po kterém jsem toužila, nelíbilo se nám to. Prostě jsme si už nedokázaly představit Vánoce bez sněhu a zimních radovánek. Později naši koupili chatu v Krušných horách a od té doby slavíme Vánoce jen tam. A užíváme si přes zimní prázdniny zimních sportů. Andulka přitakává: „A to je opravdu super!“
Snowboard a jízda na bruslích
Podle Andulčiných skromných slov prý Mája lyžuje lépe než ona. Ale jí to vůbec nevadí. Asi ve 13 letech jí zaujal snowboard. Byla to tenkrát móda a Andulka si to chtěla zkusit. „ Tak jsem si půjčila snowboard a učila jsem se na něm jezdit,“ začíná vypravovat Andulka. „Chodila jsem pěšky nahoru na svah, protože na vleku jsem se snowboardem ještě neuměla. Byly to samé pády a modřiny. Ale pak už přišly první pokroky. Povedla se mi první zatáčka, pak dvě a od té doby nedám na snowboard dopustit.“
Jezdit na snowboardu se naučila nejen Andulka, ale i Mája, která nechtěla být pozadu. Tak se to taky naučila, aby mohly jezdit spolu na snowboardu a navzájem se hecovat, podporovat a zlepšovat se v jízdě. Mája se snaží střídat se v lyžování a jízdě na snowboardu, kdežto Andulku víc baví jízda na snowboardu. Nejprve měly holky snowboard z bazaru, a pak si pořídily každá vlastní nový.
Když jsem se ptala sester, jestli umějí jezdit na bruslích, samozřejmě, že jejich odpověď zněla ANO. „Když jsme v Praze, tak si zajdeme s kamarády zabruslit. Je to příjemné strávení volného času v zimě a navíc v Praze,“ říká Mája. Andulka dodává: „Špatné to není ve sportovní hale v Praze na Štvanici. Bruslí se tam dobře a i cenově je to výhodné. I na rybníku jsme bruslily, ale tam jsou hrbolky. A když není led upravený, pak máme i víc modřin.“
Freestyle a freeride
Mezi novější sporty patří tzv. freestyle a freeride. Mája mi vysvětluje rozdíl mezi nimi. „Freeride je jízda ve volném terénu mimo sjezdovku, nejlépe tam, kde je čerstvý hluboký sníh. A freestyle je jízda spojená se skoky a různými akrobatickými prvky.“
Freestyle už holky dříve provozovaly bez přechozí výuky, ale základy a správnou techniku se naučily na freestylových kempech pro neslyšící, v létě i v zimě. Organizovala je neslyšící Isi Smutná, které patří jejich velký dík. „Bylo to pro mě těžké, ale zároveň mě to bavilo,“ řekne Andulka a je moc ráda, že ovládá nejen jízdu na snowboardu, ale i menší skoky.
Bezpečnost a první pomoc
Se zimními sporty jsou spojené nejen radosti, ale i úrazy. Těm se ale dá předejít. A co si o tom holky myslí? „Určitě by měl mít každý helmu i chránič páteře,“ zdůrazňuje Andulka. „ Zvlášť teď, když každý jezdí rychle a někdo dokonce jako blázen. Já i Mája máme helmy i chránič, cítíme se tak určitě bezpečněji a o to víc si jízdu užíváme. I když jsme už nějaký ten úraz měly – natržené vazy v koleni, vykloubené prsty, zlomená žebra, věříme, že díky helmám a chrániči jsme měly jen tato lehčí zranění.
Zeptala jsem se holek, jestli umí základy první pomoci. Překvapily mě, když řekly, že ano. „Chodily jsme od září do prosince loňského roku na kurz První pomoci v rámci Ulity,“ říká mi Mája. „Na začátku prosince jsme složily zkoušky a získaly osvědčení.“ Andulka ještě dodala, že „by bylo prima, kdyby každý zvládal aspoň základy PP, přece každý zraněný bude vděčný tomu, kdo mu jakkoliv pomůže či případně zachrání i život. Každému z nás se může totiž stát, že pomoc bude potřebovat a pak bude rád, že u toho byl někdo, kdo věděl, co dělat.“
A kdyby na horách potkaly někoho, kdo by ležel na zemi? Musely by se na něj holky vrhnout a zachránit ho? Mája mi hned odpoví: „I když budeme mít průkazku, že ovládáme základy první pomoci, neznamená to, že se musíme na každého vrhat. Záchranáři nás naučili, že na prvním místě je naše bezpečnost. Takže pokud toho člověka vůbec neznáme a nemáme s sebou dýchací roušku a gumové rukavice, tak mu pomůžeme podle zranění a v rámci vlastní bezpečnosti. (Třeba takové zranění, které nebude vyžadovat umělé dýchání nebo nebude nutné dotknout se jeho slin nebo krve, protože ten člověk by mohl být nemocný nebo dokonce mít virus HIV. Nebo může ležet na nebezpečném místě, kde bych se mohla také zranit.) A samozřejmě mu zavoláme záchranku.“
Chtěla bych na závěr jen dodat, že nikdy není pozdě naučit se lyžovat, jezdit na běžkách nebo bruslích. Kdo to nezkusil, neví o čem je řeč. Takže, milí čtenáři, pokud můžete, neváhejte si půjčit lyže nebo běžky a vyražte na hory. A určitě nezapomeňte na helmu.
Připojte se! 