Jak učit neslyšící český jazyk

Redaktorka (R): Podruhé dnes ve studiu u nás vítám paní doktorku Romanu Petráňovou, učitelku neslyšících a autorku interaktivní učebnice češtiny pro neslyšící. Dobrý den.

Romana Petráňová (RP): Dobrý den.

R: Jak už jsem minule slíbila posluchačům, budeme se dnes jednak věnovat trochu učebnicím pro neslyšící, to si ale necháme až v průběhu našeho povídání. A také už minule bylo naznačeno něco o tom, že vlastně čeština je pro neslyšící cizí jazyk. Ostatně už to tady v našich dílech tohoto seriálu zaznělo víckrát.

Je pravda, že neslyšící češtinu neslyší, mluvený jazyk neslyšícím není přístupný. Ale v této souvislosti mně napadá: Mohou se neslyšící naučit jakýkoliv jiný cizí jazyk?

RP: Určitě mohou, tak jako je pro ně čeština cizí jazyk, tak v podstatě jakýkoliv jiný mluvený jazyk je pro ně cizí jazyk. Když se vrátím ještě k tomu, o čem jsem mluvila minule, tak vlastně pomocí té bilingvální metody, kde překládáme ze znakového jazyka do češtiny, tak stejným způsobem vlastně můžeme učit angličtinu, němčinu, jakýkoliv jiný mluvený jazyk, protože opět, tak jako my se učíme třeba cizí jazyk, to znamená učíme se slovíčka, učíme se gramatiku, učíme se určité fráze v tom jazyce, tak my si jakoby přeložíme ze znakového jazyka, nebo do znakového jazyka, co ta fráze, co to slovo znamená. A tímto způsobem se zcela jednoduše učí jakýkoliv jiný cizí jazyk.

R: Tak to jen na vysvětlenou, ono to vlastně z toho v podstatě jednoznačně vyplývalo. Stejně tak myslím z našeho, minimálně z toho minulého povídání, vyplynulo to, že neslyšící, který se narodil v Čechách a celý život tady žije, vnímá češtinu jako cizí jazyk. Asi z toho všeho, co tady už zaznělo, to zní celkem logicky. Takže bychom se možná spíše už mohli zaměřit na to, jakým způsobem by se tedy měl neslyšící tu češtinu učit, aby v ní byl úspěšnější.

RP: Ano. Tak ta čeština je pro něj opravdu velkým oříškem, opravdu je to cizí jazyk, vnímají to tak, protože základem je, že oni ho nemohou vnímat - nemají k tomu uzpůsobený sluch. To znamená: je to pro ně něco, co nemohou vlastně jakoby nahmatat, tím sluchem. A jak se učit? Je to velmi těžko jakoby říct, protože mezi neslyšícími je samozřejmě mnoho individualit, každému vyhovuje něco jiného. Neslyšící, taky mezi ně můžeme třeba zařadit v tom širším slova smyslu lidi ohluchlé, lidi ohluchlé už po dokončení, nebo po ovládnutí češtiny a tak dále. Ale když bereme toho neslyšícího, opravdu který se neslyšící narodil, a vnímá znakový jazyk jako svůj rodný, nebo mateřský jazyk, tak alespoň já se domnívám, že nejvhodnějším tím modelem je ten bilingvální model, který právě vychází z toho, že znakový jazyk je jejich vlastním jazykem, na jehož základě se mohou učit jakýkoliv jiný jazyk. Takže já se domnívám, že je to ten bilingvální způsob výuky.

R: A s tím by tedy mohla souviset ta další otázka, ostatně jsme to posluchačům slíbili - něco více říci o učebnicích a to především tedy o těch učebnicích pro neslyšící, které by vyučovali češtinu jako cizí jazyk.

RP: Takové učebnice opravdu už u nás už existují. Za posledních dejme tomu šest, sedm let vznikaly. Za prvé jsou to učebnice, které jsou v té původní tištěné podobě, jsou to například učebnice kolegyně Macurové a Hudákové, které působí na Filosofické fakultě (Univerzity Karlovy, pozn. redakce) a to jsou učebnice, které jsou opravdu koncipovány tak, jejich cvičení, výklad gramatiky, nebo třeba i příklady, články, které jsou ze světa neslyšících, které vycházejí z jejich zážitků, z jejich kultury, a které - ty cvičení - jsou koncipovány tak, že učíme cizí jazyk, jako když se podíváte do učebnice cizího jazyka pro slyšící. A dále vznikají už také učebnice, nebo CD-ROMy vlastně výukové, které staví na tom, že znakový jazyk je vizuální. To znamená, pokud já chci učit jazyk překladem z nebo do znakového jazyka, musím mí ten znakový jazyk v té učebnici také zastoupen. Tak taková učebnice je právě učebnice, kterou jsem se s kolektivem autorů pokusila vytvořit, teď tedy vytváříme už třetí díl. Jsou to učebnice češtiny, které se zaměřují na předložky v českém jazyce, a vlastně tam je pravidlem to, že vše - ta gramatika - je vysvětlována ve znakovém jazyce, to znamená, že nějaký neslyšící, rodilý mluvčí, vysvětluje tu gramatiku češtiny ve znakovém jazyce, proč tomu tak je. A potom je to dále založeno na tom, že vlastně ta gramatika je vždycky srovnána, jak to vypadá ve znakovém jazyce. To znamená, když vy ukazujete toto, do češtiny to překládáme takto. Nebo když vy to ukazujete takto, nebo my to ukazujeme takto, my neslyšící, v češtině to překládáme takto. Takže tímto způsobem vlastně srovnání, na tom je založen ten výklad, a neslyšící vlastně mohou neustále, jakoby si přehrávat, nebo zkoušet, jestli opravdu dobře porozuměli. Jsou tam články, které jsou přeložené, množství cvičení, které mají vlastně i klíč, to znamená, že ten neslyšící může studovat sám, nepotřebuje k tomu slyšícího učitele.

R: Teď mně napadá taková otázka, možná z Vaší praxe? Nevím. Považují to neslyšící, ačkoliv je tedy čeština pro ně cizí jazyk, jako v podstatě jakýkoliv jiný, považují to za takovou ale prioritu, že přece jenom tento cizí jazyk, myslím neslyšící tady u nás, se ho budou učit na prvním místě, nebo setkala jste se snad někdy s tím, že by někdo z neslyšících se učil jakýkoliv jiný cizí jazyk a neučil se češtinu jako cizí jazyk?

RP: Ne, ne. Ne. Myslím že k tomu je nucen i tlakem, vlastně nastoupí do školy…

R: Ano

RP: a čeština vlastně potřebují ho. Oni si to uvědomují, že tu češtinu potřebují, protože vždycky budou žít jak v tom světě neslyšících, který je jim bližší, ale taky v tom světě slyšících.

R: Takže je to nutnost, aby přecejenom… RP: Je. R: … ikdyž cizí jazyk, ale přece jenom cizí jazyk země ve které žijí, tak jenom jen na vysvětlenou. RP: Ano.

R: A teď ještě se vraťme ještě k té učebnici, spíše tedy teď k pedagogovi. Kdo by měl učit neslyšící češtinu, jaké předpoklady by měl tedy takový učitel češtiny pro neslyšící mít?

RP: Tak já si myslím, že ten učitel by měl mít všechny kladné vlastnosti, nebo všechny vlastnosti, které se vyžadují u dobrého pedagoga u slyšících. To znamená: kladný přistup k dětem a radost a kladný vztah k té práci. Bez toho si myslím, že ta práce se dělá špatně. Pak si určitě myslím, co je na druhém, nebo nejdůležitějším místě v tom oboru je, že musí mít úctu a respekt k té kultuře neslyšících a k tomu jazyku. Musí si myslet, že ten jazyk je opravdu plnohodnotný jako je čeština. Jestliže se na něj dívám, nebo na ten jazyk, dívám spatra, tak nemohu, si myslím, dobře učit. Pak samozřejmě by ten učitel měl mít dobré metodické a didaktické vlastnosti, to znamená: musí si být vědom, jak to předat těm dětem, mít individuální přístup. A určitě by měl ten znakový jazyk co nejlépe ovládat, protože jestliže ho neovládám, nemohu dětem vysvětlit to, co chci vlastně vysvětlit. Takže určitě tyto vlastnosti a mnoho dalších, jako například znalost z jejich kultury, z jejich historie neslyšících - například do dějepisu začleňovat informace, co se v tom období třeba kdo z významných neslyšících osobností žil, co vytvořil. Aby neslyšící viděli, že i oni jsou v té historii zastoupeni, že i neslyšící dokázali mnoho, tak jako slyšící. Další vlastností je třeba: respektovat opravdu jejich chování, jejich způsob třeba humoru a tak dále. Prostě do toho neslyšícího světa se trochu ponořit a žít v něm.

R: A teď zase z druhé stránky: Jaké chyby neslyšící nejčastěji dělá a z čeho nakonec pak tyto chyby pramení, pokud je dělá?

RP: Tak ty chyby určitě pramení z toho, tak jako vlastně my děláme třeba chyby v cizím jazyce, že vlastně si překládáme naší českou gramatiku třeba do té angličtiny a vkládáme jí tam. To znamená, že chyby pramení právě z toho, že oni třeba píší česká slova, ale poskládají slovosled tak, jak vypadá třeba ve znakovém jazyce. A slovosled znakového jazyka a češtiny se opravdu hodně, hodně liší. Dalším takovým oříškem v češtině jsou třeba předložky. Ve znakovém jazyce se často předložky vlastně nevyjadřují samostatným znakem, ale jsou spojeny s následujícím znakem, vlastně do jednoho pohybu. To znamená, že předložky se pro ně opravdu velmi těžko, se jim vysvětlují a proto se také ta naše učebnice zaměřila na ty předložky.

R: To mně napadlo právě v této souvislosti, ano.

RP: Protože opravdu jsem poznala i z praxe, že dětem to dělá velký problém. Předložku u nás spojujeme s několika pády a ještě v tolika významech. Proč "je to na stole", nebo "jdu na polikliniku, na poštu", ale "jdu do obchodu" a tak dále. To znamená, to je opravdu velkým oříškem. Dále je to třeba "valence sloves". My si vlastně jakoby neuvědomujeme, že my tu valenci sloves, to znamená to jak se sloveso pojí s jakým pádem - třeba "položím skleničku na stůl" - proč je to zrovna "na", a "stůl" kolikátý pád, čtvrtý pád. To znamená oni se tohle to všechno musí učit. Tak jako my se to učíme v cizím jazyce. A je to pro ně náročné.

R: To věřím..

RP: Zvratná slovesa - proč je tam jednou "se", jednou tam "se" není. Jednou je tam "se" a není tam "si" a tak dále, to je další velký problém. Dál třeba zájmena. "Maminka to dala dceři", "dcera to dala mamince". A teď kdo to vlastně komu dal. Ve znakovém jazyce se zájmena často vyjadřují, nebo ta spojení se vyjadřují zcela jinak. "Mám tě rád" my řekneme "mám tě rád" ale ve znakovém jazyce je to obráceně: TY RÁD MNĚ, jo, nebo takhle. Takže vlastně jakoby takovéhle příklady, kdy ty dva jazyky jsou zcela odlišné, to dělá vlastně největší problém.

R: Tak to bylo malinko teď něco z praxe, myslím, že to pro posluchače bylo docela zajímavé. Já jsem tady na Vás koukala, docela mě to překvapovalo, co všechno, jaká úskalí tedy mají před sebou neslyšící. Tak já Vám za veškeré povídání děkuji a pro dnešek zcela a pro tento seriál se rozloučím s paní doktorkou paní Romanou Petráňovou, učitelkou neslyšících a autorkou interaktivní učebnice češtiny pro neslyšící a především Vám chci popřát hodně úspěchů v praxi, aby se vám podařilo třeba vytvořit nějakou ještě další učebnici, která by neslyšícím usnadnila jejich výuku českého jazyka, jakožto jazyka cizího.

RP: Já moc děkuju a na shledanou.

R: Děkuju, na shledanou

seznam všech dílů slyšitelného ticha najdete na stránce http://ruce.cz/slysitelne-ticho