Sociolingvistické a pragmatické aspekty výuky češtiny jako cizího jazyka

Pokud českému znakovému jazyku přiznáme status prvního, přirozeného jazyka neslyšících a češtinu budeme chtít vyučovat jako jazyk druhý, cizí, máme před sebou těžký úkol, a to stanovit, co a jak neslyšící učit. V centru pozornosti při výuce jakéhokoliv cizího jazyka samozřejmě stojí rozvoj tzv. lingvistických kompetencí, z nichž nejdůležitějšími (ne však jedinými) jsou kompetence lexikální (tj. znalosti slovní zásoby jazyka) a kompetence gramatické (ovládání způsobů uspořádání lexikálních jednotek a vět do souvislého projevu tak, aby vyjadřovaly určitý význam).

Pokud se však student cizího jazyka chce stát jeho úspěšným uživatelem, musí si osvojit nejen kompetence lingvistické, ale i kulturu daného jazykového společenství. Každá kultura je  charakteristická odlišnými způsoby užívání jazyka a jednání. V této souvislosti bývají odborníky užívány termíny kompetence sociolingvistická a kompetence pragmatická, jimiž musí být vybaven jak rodilý mluvčí daného jazyka, tak i jedinec, který se ho učí jako jazyk cizí.

Kompetence sociolingvistické

Kompetence sociolingvistické se vztahují ke znalostem a dovednostem, které jsou zapotřebí ke zvládnutí společenských norem užívání jazyka, jde například o používání a výběr pozdravů (jiné pozdravy používáme při setkání, při představování, při loučení), používání a výběr různých způsobů oslovení (formální, neformální, důvěrné, ale i hanlivé, panovačné – záleží na vztahu ke komunikačním partnerovi a na charakteru komunikační situace), zásady pro střídání partnerů v promluvě (schopnost rozeznat, kdy mám skončit, aby mohl začít komunikovat můj komunikační partner, nebo na druhé straně schopnost na základě signálů poznat, kdy můžu začít komunikovat já), používání výrazů prosím a děkuji, způsoby vyjadřování vděku, lítosti, dále o schopnost vhodně užívat jazyka v závislosti na různých funkčních stylech – v situacích formálních, méně formálních a neformálních či intimních, schopnost rozeznávat různé dialekty, vnímat a rozpoznávat rozdíly nejen regionální příslušnosti komunikačních partnerů, ale také odlišnosti v jejich neverbálních projevech.

Kompetence pragmatické

Kompetence pragmatické představují znalosti a dovednosti, které se vztahují k tomu, jak jazyka užívat v komunikační praxi, například k tomu, jak v daném jazyce uspořádat věty v takovém pořadí, aby tvořily souvislý jazykový projev, jak organizovat a uspořádat vypravování, texty popisné či výkladové, jakým způsobem vyprávět vtipy atp.

K pragmatickým kompetencím patří také znalosti a dovednosti, které uživatelé jazyka využívají v mluveném či psaném projevu k vyjádření různých komunikačních funkcí (formulace otázky, odpovědi na otázku, žádosti, nabídky, omluvy, podávání instrukcí, atd.).

sociolingvistické a pragmatické aspekty ve výuce češtiny jako cizího jazyka

Sociolingvistické a pragmatické rozdíly mezi mateřským jazykem svých žáků a studentů a cílovým (cizím) jazykem by měl zohledňovat každý učitel, který vyučuje češtinu jako cizí jazyk. Avšak jiná specifika musí zohledňovat učitel, který vyučuje češtinu Američany, jiná učitel, jehož žáky jsou Němci, a jiná učitel například Japonců či Číňanů.

Přestože jsou znalosti a dovednosti, které patří k pragmatické a komunikační kompetenci, velmi důležitými aspekty výuky cizího jazyka, bývají bohužel odsouvány do pozadí. Děje se tak často z důvodů velkých problémů, se kterými musí při zvládání tak obtížného jazyka, jakým čeština bezesporu je, bojovat. Jindy také proto, že jsou tyto kompetence podceňovány a považovány za méně podstatné než kompetence lingvistické. Zanedbávání těchto důležitých složek výuky českého jazyka jako jazyka cizího může ale mít pro cizince nepříznivé, někdy dokonce katastrofální následky.

Platí to i o neslyšících Češích. Ti se totiž v řadě situací chovají jinak, než slyšící očekávají a než jsou zvyklí – na základě těchto odlišných projevů pak bývají považováni za jedince nezdvořilé, nevychované, neomalené, a to nejen slyšícími lidmi, kteří se s nimi potkávají zřídka, negativně jsou vnímáni bohužel i lidmi, kteří se v blízkosti neslyšících pohybují často, ne-li dennodenně – například svými učiteli, vychovateli, sociálními pracovníky atp.

Pokud se ale na tyto projevy podíváme z hlediska sociolingvistických a pragmatických kompetencí slyšících a neslyšících Čechů, zjistíme, že řada projevů neslyšících je ovlivněna jiným způsobem vnímání a komunikování, tj. absencí sluchového vnímání a vizuálně-motorickým charakterem komunikace ve znakovém jazyce, mateřském jazyce neslyšících. Jde o široký okruh jevů a probrat je všechny najednou je nemožné, proto se zaměříme jen na některé z nich a pokusíme se ukázat, že jde většinou o jevy, s nimiž se při zvládání češtiny potýkají také slyšící cizinci pocházející z různých zemí a z různých kultur.

Doteky

Rozdíly v míře vzájemných doteků mezi komunikačními partnery lze pozorovat mezi různými národy – příslušníci evropských jižních národů, například Italové, Španělé nebo Chorvati, se svých komunikačních partnerů dotýkají častěji než například Češi, Němci nebo Angličané. V rámci jednotlivých kultur se lze setkat i s rozdíly genderovými – u muslimských národů je sice nepřípustné, aby se muž dotýkal ženy, která nepochází z jeho rodiny, muži se však na veřejnosti dotýkají, objímají či líbají běžně.

U neslyšících komunikační partnerů je situace specifická tím, že doteky tvoří nepostradatelnou složku jejich vzájemné komunikace. Dotek mezi nimi funguje jako důležitý, ne-li nejdůležitější, kontaktní signál, jehož prostřednictvím dávají najevo, že chtějí komunikovat (kromě signálu dotykového využívají neslyšící k navázání kontaktu signály optické, například rozsvícení a zhasnutí světla, nebo vibrační, jako je dupání nohou, aj.). Proto je běžné, že se vzájemně dotýkají i neslyšící lidé, kteří se znají jen málo, nebo se neznají vůbec.

V češtině k navázání kontaktu a k vyjádření vůle komunikovat slouží zejména prostředky založené na zvuku a doteky jsou v jejich komunikaci výrazem vyšší míry důvěrnosti. Jsou tedy užívány pouze mezi lidmi blízkými. To si však neslyšící mnohdy neuvědomují a svůj zvyk upozornit pomocí doteků na to, že chtějí komunikovat, často přenášejí i do komunikace se slyšícími lidmi – ovšem ti to mohou chápat jako zásadní zásah do své soukromé komunikační zóny a na takové kontaktní signály pak mohou reagovat podrážděně a odmítavě.

Množství a intenzita pohledů

Jednotlivé kultury se liší i množstvím a intenzitou pohledů při komunikaci. Například Vietnamci se při rozhovoru přímému pohledu do očí vyhýbají, protože ho považují za nezdvořilý. Některým slyšícím lidem může být naopak nepříjemné, když se na ně neslyšící lidé během rozhovoru dívají déle a častěji, než je obvyklé, když s nimi komunikují lidé slyšící. Neuvědomují si však, jak moc intenzita pohledů souvisí s vizuálním charakterem komunikace neslyšících a že neslyšící lidé se při komunikaci s nimi vlastně na ně nemohou nedívat – pokud totiž zrak z komunikujícího partnera byť jen na chvíli odvrátí, naruší se tím přenos informací a neslyšícímu může část sdělované informace uniknout.

Pozdravy, oslovování komunikačních partnerů, tykání a vykání v češtině

V českém jazyce (stejně jako v řadě ostatních mluvených jazyků) bývají různým situacím vyhrazeny jiné pozdravy. Pozdrav volíme také podle toho, jak blízký vztah máme s komunikačním partnerem (Ahoj! Nazdar! Čau! x Dobrý den!), jiný pozdrav volíme na začátku setkání, jiný při loučení (Dobrý den! x Na shledanou!), atd.

Oslovení je slyšícími komunikačními partnery využíváno jako jeden z prostředků navázání kontaktu nebo zahájení komunikace. V češtině používáme pro oslovování zvláštní formu, formu 5. pádu, a platí pro ně řada pravidel. Řídíme se obvykle opět podle míry formálnosti komunikační situace a podle vztahu ke komunikačnímu partnerovi. Své komunikační partnery můžeme se oslovovat pouze křestními jmény (Tomáši, Lenko, …), nebo pomocí spojení paní/pane/slečno a příjmením (paní Adámková, pane Hovorko, slečno Nedvědová), nebo používáme spojení paní/pane a odpovídající titul (pane profesore, paní magistro atp.).

Tykáním (použitím zájmena Ty a slovesa ve 2. osobou jednotného čísla) nebo vykáním (použitím zájmena Vy a slovesa ve 2. osobě množného čísla při komunikaci s jednou s osobou) v českém jazyce vyjadřujeme vztah ke svým komunikačním partnerům. Tykáním vyjadřujeme neformální vztah, tykáme dětem a mládeži (obvykle) do 15 let (nicméně stanovit hranici, kdy už máme dospívajícím vykat, je však často obtížné i pro rodilé Čechy), dobrým přátelům a kolegům ze zaměstnání, se kterými jsme se ovšem na tom to způsobu oslovování dohodli. Vykáním vyjadřujeme formálnější vztah, především k osobě neznámé, méně známé, výše postavené a nadřízené, a také určitý odstup.

Tykání a vykání, užívání vhodných pozdravů a oslovení podle míry formálnosti komunikační situace a vztahu s komunikačním partnerem je velkým oříškem například pro Američany. Je obvyklé, že američtí studenti své učitele češtiny oslovují například Ahoj profesorko/profesorka Tichá!, Ahoj Aleno/Alena!, Drahá Aleno/Alena!. Nevhodně užitá oslovení nebo nadměrné tykání však nelze ze strany amerických studentů chápat jako nedostatek úcty. Americké studenty ani nenapadne, že by tím mohli svého komunikačního partnera urazit. Jde spíše o výraz přátelských vztahů a náklonnosti ke svým profesorům (i v domácím prostředí své profesory oslovují neformálně pomocí slova Hi!, které můžeme považovat za ekvivalent českého Ahoj!). Někteří odborníci na výuku cizích jazyků to vysvětlují také faktem, že v americké společnosti je kladen menší důraz na hierarchii v různých vztazích, například pracovních, než v kulturách jiných. Také proto americké studenty překvapuje časté oslovování s titulem, dokonce jim připadají komická, naproti tomu v českém prostředí je na náležité užívání titulů brán velký zřetel.

Použití vhodných pozdravů, vykání a tykání komunikačních partnerů a oslovování představuje pro neslyšící v komunikaci se slyšícími Čechy jeden z největších problémů. Je to dáno odlišným charakterem komunikace ve znakovém jazyce a v českém jazyce. Neslyšící ve znakovém jazyce obvykle používají stále stejný pozdrav (specifické zdvižení ruky) bez ohledu na to, zda jde o situaci formální nebo neformální, a proto je pro ně obtížné vybrat z repertoáru pozdravů ten nejvhodnější. Už výše jsme zmínili fakt, že neslyšící navazují kontakt jinak než slyšící, především neverbálně.

Proto k velmi častým prohřeškům proti konvenčním pravidlům slyšících ze strany neslyšících komunikačních partnerů patří nevhodný způsob oslovování – není neobvyklé, že nejen neslyšící žáci základních škol, ale i studenti středních a vysokých škol své vyučující osloví například jako paní, Komorná, Marie, učitelko Marie, učitelko Komorná (dokonce jsem se setkala i s variantou paní učitelko Marie Komorná). Takové způsoby oslovování jsou slyšícími vnímány negativně, nepoučení slyšící to mohou chápat dokonce jako urážku nebo projev neúcty.

Také tykání a vykání jsou jevy, které jsou znakovému jazyku cizí. Proto se většinou setkáváme s tím, že neslyšící tykají lidem, kterým by tykat neměli, nebo s tím, že v rámci téže komunikační situace stejným komunikačním partnerům střídavě vykají a tykají, aniž by bylo možné vysledovat, podle jakého klíče tak činí.

různost konverzačních stylů

Určité zvláštnosti komunikačního stylu se projevují u každého národa jinak. Např. Vietnamci považují za nezdvořilé obtěžovat ostatní svými stížnostmi a problémy, nepříjemnými záležitostmi, neboť dotyčný tím „ztrácí tvář“. Tvář však před druhým ztrácí u Vietnamců také ten, kdo se vzteká, křičí či jinak dává průchod svým negativním emocím: kdo není schopen regulovat své city, pozbývá autority. Nemístná je rovněž přímá a ostrá argumentace a hlasité diskuse a hádky zaměřené na přesvědčování druhého.

Češi jsou mnoha cizinci vnímáni jako představitelé tzv. implicitního konverzačního stylu – to zjednodušeně řečeno znamená, že Češi jsou zvyklí nemluvit přímo k věci a že to, co sdělují, nemusí vždy znamenat to, co řečeným skutečně míní. Zajímavým dokladem toho jsou například situace, kdy Češi v roli hostitelů při příchodu návštěvy k sobě domů pronášejí větu: „Nezouvejte se!“ Ve skutečnosti však touto větou nechtějí vyjádřit, že se návštěva nemusí zouvat, ale spíše se omlouvají za to, že se jejich hosté zout musí. Dalším rysem komunikačního stylu Čechů je jít k nepříjemným věcem oklikou, nebo o nich nemluvit vůbec.

Naproti tomu konverzační styl neslyšících lze označit jako více explicitní a přímý. Neslyšící často mluví bez rozpaků o tématech, například z intimního života, o kterých by slyšící – alespoň mezi lidmi neznámými nebo méně známými – nemluvil, nebo by o nich mluvil jen velmi nerad – a na jeho způsobu podání i na doprovodném neverbálním chování by to také bylo poznat.

Neslyšící jsou také ve srovnání se slyšícími mnohem otevřenější při vyjadřování emocí a hodnocení. Nerozpakují se otevřeně vznést kritiku ke svým komunikačním partnerům přímo, nehledě na přítomnost dalších „svědků“. Příklad: Žena přijde s novým účesem. Neslyšící na to zareaguje: „Co to máš na hlavě? Předtím to bylo lepší.“ Nebo jiná situace: neslyšící muž se setká s jiným mužem (se nímž nemusí být ani v úzkém přátelském vztahu) a řekne mu: „Ty tak rychle plešatíš!“ Nepoučení slyšící však takové projevy upřímnosti mohou vnímat jako další projev nezdvořilosti, netaktnosti, hrubosti, nebo dokonce jako úmysl ublížit. Chápejme to tak, že se jedná o formu vyjádření, respektu, upřímnosti, blízkosti a přátelství. V kultuře Neslyšících je lepší říct otevřeně to, co si myslíme, než přehlédnutím vyjádřit nezájem.

Spisovná a nespisovná čeština

Neslyšící stejně jako jiní cizinci, kteří se učí česky, dříve či později narazí na skutečnost, že čeština, kterou se učí ve škole nebo v kurzech a se kterou se setkávají v televizi nebo v tiskovinách, je jiná než čeština, kterou Češi užívají v běžných komunikačních (neoficiálních a neformálních) situacích. Někteří zahraniční studenti bývají zděšeni tím, že po mnoha hodinách výuky češtiny rodilým Čechům v běžném rozhovoru nerozumějí. Řada autorů učebnic češtiny pro cizince už naštěstí na tento fakt reaguje a potupně se studentům češtiny snaží prostřednictvím psaných textů a především audionahrávek představovat jazyk, který Češi v komunikaci skutečně používají.

Mohlo by se zdát, že pro neslyšící takové informace jsou – vzhledem k tomu, že nespisovná čeština je doménou především mluvené komunikace – méně důležité, ale neměly by být zanedbávány ani v jejich výuce češtiny – jednak proto, že s nespisovnou češtinou se mohou setkat i v komunikaci písemné, například na chatech, v poslední době u neslyšících tolik oblíbených, ale i z toho důvodu, že jsou důležitým sociolingvistickým rysem komunikace v češtině. I neslyšící lidé by měli být, jako uživatelé češtiny, se specifičností komunikace v oficiálních a neoficiálních situacích seznámeni.

Dodržování konvenčních zvyklostí založených na zvuku

Pokud neslyšící lidé nedodržují některé konvenční zvyklosti slyšících lidí, může to být dáno tím, že tato zvyklost je nějakým způsobem spojena se zvukem, a pro neslyšícího člověka je tedy bezúčelná. Neslyšící by však měli být upozorňováni na to, že i když daná konvence pro ně jako pro jedince, kteří nemohou vnímat zvuk, nemá smysl, pro slyšícího člověka z určitého důvodu smysl má. Jako příklad můžeme uvést klepání na dveře. Nač je neslyšícímu znalost konvence slyšících lidí klepat dveře, když vlastně nemůže slyšet výzvu ke vstupu do prostoru za dveřmi? V této situaci však nejde pouze o to, zda ten, kdo je za dveřmi, klepajícího pozve, nebo nepozve dál. Po slyšícího člověka je klepání signálem, že někdo je za dveřmi, že někdo – ať už z jakéhokoliv důvodu – chce do dveří vstoupit, ono zaklepání vlastně slyšícímu pomáhá, třebaže ve velmi krátkém čase, připravit se na to, že jeho prostor „naruší“ někdo jiný. (Úsměvné někdy mohou být doklady toho, jak pevně je zvyk klepat na dveře je u slyšících zakořeněn: často klepou na dveře i v případě, když vědí, že za nimi sedí člověk, který jejich klepání slyšet nemůže.)

Zvukové projevy neslyšících

Neslyšící nevnímají to, jaké zvuky při různých činnostech vydávají, a nemohou tedy vědět ani si představit, jak mohou být rušivé a pro slyšící nepříjemné, pokud je o tom někdo neinformuje. Slyšící se řídí pravidlem, že při určitých činnostech a v určitých situacích se mají chovat tak, aby byli ke svému okolí co nejohleduplnější a aby ostatní rušili, například nepříjemnými zvuky, co nejméně. Už odmalička jsou vedeni k tomu, aby při jídle nesrkali, nemlaskali, při chůzi nedupali, nešoupali nohama, aby dveře otevírali a zavírali co nejtišeji atp. Neslyšící však o těchto pravidlech poučeni nebývají a často ani netuší, že takové zvukové projevy mohou být slyšícím nepříjemné a že jsou jimi považovány za neslušné.

Na druhé straně je však okázalé mlaskání, srkání a říhání během stolování v některých kulturách (například ve vietnamské nebo čínské) chápáno jako projev uznání hostitelům a absence takových projevů by mohla být vnímána negativně jako urážka.

Závěr: co z toho vyplývá pro výuku češtiny jako cizího jazyka?

Jazyková výuka bývá často odtržena od skutečné komunikační praxe (to však platí nejen pro výuku cizích jazyků, ale i pro výuku jazyka mateřského). Učitelé žáky seznamují se slovní  zásobou, vštěpují jim gramatická pravidla, připravují pro ně úkoly, ve kterých si ověřují, jak jejich užívání ovládají, a žáci v jejich plnění bývají často velmi úspěšní. Ale když pak čteme text, který nějaký žák napsal například jako součást testu z přírodopisu, nebo text, kterým se písemně omlouvá za nepřítomnost, mohou nás přepadnout rozpaky nad tím, co že je to vlastně učitelé naučili, jejich projevy jsou agramatické, často také obsahují nevhodně zvolené formulace a slovní zásobu, která neodpovídá konkrétní komunikační situaci.

Učitelé by se tedy měli zamýšlet nejen nad tím, jak nejlépe své žáky naučit lingvistickým kompetencím, ale měli by také uvažovat o komunikačních potřebách svých žáků a studentů a nad tím, s jakými komunikačními úskalími se jejich žáci a studenti budou muset v praktickém životě vypořádat, a tomu pak musí uzpůsobit plány učiva, úlohy, výběr konverzačních témat i textů, které budou v hodinách číst. Jejich cílem by mělo být vychovat jedince komunikačně úspěšné, jedince, kteří nebudou nevhodnou výukou češtiny diskvalifikováni jako jedinci, kteří se neumějí chovat.

Na druhé straně bychom ve vztahu k neslyšícím neměli podceňovat ani působení opačným směrem. Měli bychom se snažit šířit osvětu o tom, proč se neslyšící v řadě situací chovají jinak, než slyšící očekávají, že tyto odlišnosti nejsou nějakou charakterovou vadou společnou všem neslyšícím či výrazem jejich nevychovanosti nebo nezdvořilosti, ale že odrážejí fakt, že neslyšící jsou jazykovou a kulturní menšinou s vlastní kulturou, specifickými vzorci chování a jednání, které jsou dány odlišným způsobem vnímání světa (založeném na vizuálních vjemech a ovlivněným absencí zvukových vjemů) a především odlišným charakterem přirozeného komunikačního prostředku neslyšících, českého znakového jazyka, který se vizuálně-motorickým charakterem podstatně odlišuje od jazyka, který používají slyšící Češi.

Literatura:

• Společný evropský referenční rámec pro jazyky. Jak se učíme jazykům, jak je vyučujeme a jak v jazycích hodnotíme. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006. (komunikační kompetence).
• Strnadová, V.: Specifické neverbální projevy neslyšících. Praha: ČKTZJ, 2008. (specifika neverbálního chování neslyšících).
• Sborník Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka 2003–2005. Praha: AUČCJ, 2005.
• Sborník Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka 2005–2006. Praha: AUČCJ, 2006. (sociolingvistické a pragmatické aspekty výuky češtiny jako cizího jazyka).