Manželské vraždění

Divadelní hra francouzského dramatika Erica-Emmanuela Schmitta Manželské vraždění je již téměř čtyři roky v repertoáru pražského Divadla Na Jezerce. Přesto ji toto divadlo v sobotu 24. ledna uvedlo svým způsobem poprvé, konala se totiž její tlumočená premiéra. Na komorní tragikomedii, která je pohledem na jedno současné manželství, se přišla podívat celá řada neslyšících diváků. Jejich dojmy po představení posbírala Lucka Půlpánová a připojila i ten svůj.

Činohru jsem odjakživa měla ráda. A odkud jsem ji znala? Přece z knížek, například od Čapka nebo Havla. Jen dvakrát v životě jsem byla na skutečné činohře, ovšem vybavena předem. Hru jsem si nejprve přečetla, abych nějak předpokládala, o čem dialog bude a někdy jsem i knihu vzala s sebou a potají jsem jí listovala. Přesto to nebyl 100% zážitek, že? A teď- tlumočená činohra! A co z toho mám? Plnou hlavu. A to jen proto, že jsem mohla dialog mezi manželi celou dobu sledovat a ničím se nerušit. Skoro jsem nedýchala. A to by mohl být důsledek téměř dokonalého výkonu herců i tlumočníků, ne? Místy jsem se ztratila, spíš než obsah hry jsem vnímala, JAK a JAKÁ SLOVA si manželé povídají, takže jsem někdy zapomínala, že děj má zřejmě směřovat k výsledku. To mě ale skoro nezajímalo, prostě jsem jen sledovala repliky. Jen několik replik mi uniklo, díky technickému šumu: hercovy hlavy překrývaly zlaté ručičky tlumočnice... Možná pro příště by bylo dobré neslyšící přeřadit doprostřed hlediště. Takže si ani přesně nejsem jistá, jak to vlastně dopadlo. Budu na to asi muset jít znovu a už záměrněji sledovat, jak se děj vyvine. Nebo si vzít knížku a podívat se na to:-)… Velké plus bylo v tom, že se tlumočníci přizpůsobili kultuře neslyšících, např. při volání partnera nebo i ty nadávky neslyšících… Ano, nasmála jsem se, některé situace byly přesně takové, jak je znám ze svého manželství. Prostě obraz z běžného života.

Kdo by chtěl znát přibližný obsah hry, jde v ní zhruba o toto: Intelektuálka Líza (Nataša Burger) se cítí spoutaná a Gilles (Jaroslav Dušek), autor detektivek, píšící asi jen pro svou knihovnu, ji tradičně nechápe. Jejich manželství trvá už 15 let, alespoň to tvrdí Líza. Ale není to tak jisté. Gilles totiž ztratil paměť. Líza se mu snaží pomoci najít cestu zpátky. Ale říká mu pravdu? Nezneužívá této neobvyklé situace k tomu, aby pohled na jejich soužití trochu upravila ve svůj prospěch? Aby tak změnila svoji a případně i jejich budoucnost? Na tyto záhady vám odpoví až představení. Jaroslava Duška a Natašu Burger tlumočí Pavel Kučera a Naďa Dingová. Režisérem hry je Jan Hřebejk.

A jaké jsou dojmy dalších neslyšících diváků?

Roman Hylský: No nevím, co bych ti o tomto divadle řekl. Snad že je to varování před uzavřením manželství (smích). Ale přiznám se, že jsem si hru promítal v hlavě celou neděli a ještě i později v práci jsem na ni vzpomínal. A z toho vyplývá, že se mi to líbilo.

Zuzana Hájková: Abych řekla pravdu, silně jsem to prožívala... Myslím, že my, ženy, máme slabší sebedůvěru, ale přesto jsme silnější než muži. Tu manželku plně chápu, mně taky občas ujedou nervy, ale ještě jsem nikdy nikoho neuhodila a snad to nikdy neudělám (smích). Manželské vraždění se mi moc líbilo, protože téma souvisí s běžným životem a navíc herci hráli výborně, hlavně přirozeně. Duška znám jako hodného režiséra díky divadelnímu představení Racek, ale tady v divadle sám hrál, a byl takový, jakého ho vůbec neznám. A to je právě práce herce. Dále jsem překvapena šikovnými tlumočníky, protože Dušek rád improvizuje, a to se tlumočí náročně...

Radka Nováková: „Z divadelního představení jsem měla dobrý dojem, neboť mé očekávání se splnilo. Já jsem si totiž předem přečetla anotaci a věděla jsem, že to bude především o psychologii a emocích mezi manželi. Prostě divadlo z praktického života. Jen jedna věc mě poněkud pohoršila - jak jsme seděli v první řadě, herci někdy stáli tak, že nebylo dobře vidět na tlumočníky. Jinak herci i tlumočníci odvedli opravdu skvělý výkon! Klobouk dolů.“

Daniela Svozilová: Divadelní představení Manželské vraždění bylo pěkné. Sledovala jsem ho celé pozorně, i celý děj a myslím, že je ze života. Tlumočnicí seděli v pozadí na stálém svém místě, jen herci se pohybovali. Moc mě mrzelo, že jak herci chodili sem a tam, tak jsem často přes ně na tlumočníky nemohla dobře vidět, nahýbala jsem se pořád doleva. Snad to divákovi za mnou nevadilo. A navíc překážka byla v tom také, že my, neslyšící, jsme seděli v první řadě, musela jsem dávat hlavu pořád nahoru. Domnívám se, že by bylo lepší sednout si do prostřední řady. Pak by to bylo perfektní!

Tlumočnici Nadě Dingové jsem položila také pár otázek:

Jak jste se připravovali na tlumočení hry Manželské vraždění? Lišilo se to od přípravy na jiná představení (např. Tracyho tygra)?

Příprava byla v něčem stejná, ale v něčem se od přípravy na jiná divadelní představení samozřejmě lišila. Jako vždy jsme začali dlouho dopředu. Nejprve se připravují sami tlumočníci, hrají si s překladem textu z češtiny. Nejdříve podle scénáře, potom podle záznamu. Je samozřejmě důležité, aby později viděli tlumočníci představení naživo. Novinkou přípravy byla okolnost, že jeden z tlumočníků je nedoslýchavý, takže jsme museli vymýšlet strategie, jak to udělat, aby slyšel co nejlépe. V tom to měl kolega mnohem, mnohem těžší než já. Musel se naučit nazpaměť celou hru a nemohl se polehnout na narážky herců. Další odlišnost spočívala v tom, že se tlumočníci museli trénovat v pohotovosti improvizace. Hlavní hrdina představení totiž velkou část představení improvizuje, reaguje na atmosféru, na svou náladu a na mnoho věcí. V tom je to pro tlumočníka těžší. A tady to měl zase kolega náročnější, protože mu smích diváků někdy komplikoval poslech. Přesto to velmi hezky zvládl a já mu za to děkuji.

Bylo to náročné?

Ano, každá příprava divadelního představení je náročná. Zezačátku především časově a jazykově. S blížícím se termínem tlumočené premiéry je to i psychická zátěž.

Když jste tlumočení nazvali stínové, proč jste seděli na jednom místě? Z technických důvodů?

Toto řešení jsme vymysleli v den premiéry. Došlo ke změně oproti původnímu záměru. Na podiu je málo místa, divadlo nemělo možnost vyjít nám vstříc s pronájmem prostor (nemůžou postavit celou výpravu představení jen kvůli zkouškám jen tak, to se staví půl dne a navíc v divadle probíhají stále řádné zkoušky plánovaných běžných představení). Bez velkého zkoušení stínové tlumočení není možné. Nechtěli jsme nakonec riskovat, že by z divadelního představení byla fraška, a na podiu zmatek Herci nám vycházeli hodně vstříc. Byli milí a pozorní. Jen nám chybělo technické zázemí, které nás omezovalo. Zase se potvrdilo, že stínové tlumočení je nejvhodnější pro představení, které se teprve zkouší a s tlumočením už počítá. Můžu prozradit, že takové představení Komora v letošním roce plánuje.

Myslíš si, že tato činohra obohatí život neslyšících?

Přinejmenším jim dá možnost účastnit se kulturního života, který je nabízen i slyšícím lidem. Čím více podobných akcí bude, tím více budou neslyšící informovaní o kultuře slyšících a naopak slyšící zase o existenci menšiny českých neslyšících, kteří komunikují jiným jazykem než oni. Pokud budou obě strany informované, bude ubývat předsudků a nedorozumění. Myslím, že čím pestřejší škála představení bude nabízena, tím se objeví více spokojených neslyšících diváků. Co neslyšící, to jiná osobnost. Každému se líbí něco jiného. Někomu jsou blízké komedie, někdo má rád sci-fi a někdo jiný se zase nejvíce pobaví při divadelní hře, ve které se hovoří o každodenních problémech. Je jasné, že jedno představení se může líbit deseti lidem a dalším deseti se líbit nemusí. To je zcela v pořádku a přirozené. Ale neslyšící dostanou příležitost udělat si vlastní názor, vybudovat si svůj vkus a najít si svou parketu. A to je myslím celkem důležité. Alespoň vím, že je to důležité pro slyšící. Jsem přesvědčena, že neslyšící nejsou výjimkou.