Elišku VYORÁLKOVOU jistě není třeba neslyšícím blíže představovat. Tato zlínská patriotka napsala řadu básní, kterých si všimla třeba Česká televize nebo studenti z JAMU. Vystupovala s nimi také na Mluvících rukou. Vždy usměvavá a elegantně upravená Eliška neodmítla ani rozhovor pro Unii.
Eliško, máš zajímavé křestní jméno, takové umělecké. Jak jsi k němu přišla?
Měla jsem se jmenovat Jarmila Ludmila. Kmotřenka s otcem mi ale dali v kostele bez vědomí mámy jméno Eliška Josefa. Tehdy to bylo na vesnici běžné jméno. Na Valašsku je běžné dosud. A tak mi tady říkají Elsa, aby se to s jinými nepletlo.
Nejenom ve Zlíně jsi známá svými básněmi. K nim se ještě dostaneme. Teď nám, prosím, řekni něco o sobě.
Narodila jsem se na apríla, ten den byla neděle, roku 1951. Stalo se to ve vesnici Skřípov, nedaleko Konic na Drahanské vrchovině. Narodila jsem se slyšící, ale kolem pátého roku jsem po léku streptomycinu proti zápalu mozkových blan ohluchla. V naší rodině se po mě narodily ještě další tři sestry, všechny slyší.
Do školy jsi to měla nejblíže do Olomouce, viď?
Ano, na základní školu jsem chodila na Svatý Kopeček u Olomouce. Na odborném učilišti jsem byla v Meoptě Přerov. Vyučila jsem se tam jemnou mechaničkou. Ještě před nástupem na učiliště v roce 1967 jsme se stěhovali z Anenské Studánky pod Orlickými horami zpět na Moravu, do Kostelce na Hané. Žije tam dosud maminka, sestry jsou v Prostějově.
V letech 1970–1974 jsem pracovala ve státním podniku u Prostějova na opravách různých měřících přístrojů. Dalších osm let jsem byla zaměstnána v Brně, v družstvu Meta. Tento podnik se zabýval výrobou a servisem kompenzačních pomůcek.
Jak jste se seznámili s Jurou?
S Jurou jsme se seznámili na horách. Po seznámení se mě má nejmladší sestra ptala, jak si budeme dávat pusu, když je Jura tak vysoký. Říkala, že by tak vysokého kluka nechtěla. Shodou okolností – o deset let později – si sama za manžela vzala stejně vysokého muže.
Svatbu jsme měli ve Zlíně 28. srpna 1982. Od roku 1983 také v Baťově městě žiji.
Ve Zlíně jsem si našla novou práci. Pracovala jsem v Družstvu invalidů – opravovala jsem tu fotoaparáty a zabývala se ry-tectvím na pantografu.
Po Listopadové revoluci se Družstvo invalidů, bohužel, rozpadlo a já nastoupila v roce 1991 do zlatnictví, kde pracuji dosud. Opravuji zde šperky. Zajímavé je, že vyučený jemný mechanik se může stát zlatníkem, ale opačně to bez dalšího vyučení nejde.
Jak dlouho se již pohybuješ mezi neslyšícími?
Když nepočítám školu, tak od svých 19 let jsem byla nepřetržitě členkou nejprve Svazu invalidů v Prostějově, potom v Brně a nakonec tady ve Zlíně. V roce 1990 jsem stála u zrodu České unie neslyšících ve Zlíně. Od září 1997 také v ČUN Zlín učím znakový jazyk slyšící studenty.
Jak se Ti líbí ve Zlíně?
Zlín je pěkné, čisté, zelené, moderní funkcionalistické město. Ale chybí mi tady takové historické jádro, uličky, domy z různého časového období jako má Olomouc, Brno nebo Prostějov. Jinak si nestěžuji. Je tu čisto a z bytu máme překrásný výhled do Beskyd a na celé město.
Tvou velkou láskou se staly básně. Jak jsi k nim přišla?
Básně píšu už od mládí. Celkem jsem napsala už přes 120 básní. Myslím si, že je to zásluhou mého učitele češtiny, který mě učil celých devět roků český jazyk. Začínali jsme říkankami, kde nám formou divadla vysvětloval obsah, později jsme pokračovali básněmi. Literární díla nám často vysvětloval také formou divadla – žák hrál i mluvil jistou postavu, a tím jsme se učili chápat obsah daného díla.
Kdy jsi napsala svou první báseň? A pamatuješ si ji ještě?
Když nepočítám pubertální básničky o láskách, tak první vznikla v mých 18–19 letech a má název „Stojím“.
Jak ses, Eliško, dostala do dokumentárního pořadu České televize Verše pro dvě ruce? (Diváci jej mohli vidět v televizi 6. července – poznámka redakce.)
Z Ostravy mi volali, že by se mnou chtěli udělat dokument. Vzdorovala jsem, už z toho důvodu, že jsem dost mediálně známá mezi neslyšícími, a že mne bylo všude dost. Ostravská televize se nedala. Když mi potom nastínili, o co jim fakticky jde, zviklali mě. Pak přijeli zástupci ostravské televize a brněnské vysoké školy JAMU i s tlumočníkem a osobně jsme si to vysvětlili. Původně chtěli verše z knihy Tichý přístav duše, ale to se mi moc nezamlouvalo, protože tyto verše jsou už hodně známé. Tak jsem jim dala nahlédnout do své sbírky ze šuplíku. Básně se líbily a myslím si, že byli i dost překvapeni. Pak jsem poslala několik básní přímo do brněnské Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU). Studenti si v rámci svých zkoušek vybrali několik básní. Z toho vzniklo pásmo. A já jsem tam jaksi na ozdobu.
Abych byla spravedlivá, jejich přednes ve znakovém jazyce mě potěšil a dojal k slzám. Až tak moc hezké jsem to nečekala. Nejhezčí bylo pak zpracování mých básní studenty magisterského studia v březnu při křtu DVD a flmu. To už jsem bulila… Jura byl v Brně se mnou.
Všiml jsem si, že Tvou další velkou zálibou jsou slovenské hory. Vzpomínám, jak jsme společně zdolávali třeba Polanu ve Slovenském rudohoří. Kde všude jste s Jurou už byli?
S Jurou jsme prošli skoro celou Českou republiku, zbývají nám Krušné a Lužické hory. Také celé Slovensko jsme prošli, kromě východní části Poloniny. Něco si taky musíme nechat do důchodu.
Jinak jsem byla taky v rumunských horách Piatra Craiului, Bucegi a Fagaraš. Za 14 dní jsme tam celkem ušli 250 km. To bylo s partou slyšících. Vitošu v Bulharsku jsme šli s neslyšící kamarádkou Maruškou. Část bývalé Jugoslávie zase s neslyšící kamarádkou Libuškou. Všechno samozřejmě s batohem a stanem na zádech… Teď už bych to ale nedoporučovala, kvůli bezpečnosti.
Letos jsme byli v Orlických horách. Po delší době jsem se opět těšila na spaní ve stanu.
Je podle Tebe nějaký rozdíl mezi vaší a současnou mladou generací neslyšících?
Rozdíl mezi dnešní a dřívější mládeží si netroufám posuzovat, zle to nevidím. Kdo si myslí, že je dnešní mládež horší než za jeho mládí, ať si přečte něco od římského básníka Ovidia. Tam si taky stěžovali na nevychovanou, nevycválanou mládež, bez úcty k šedinám. A to bylo již před dvěma tisíci lety!
Dnešní mládež má jiné priority, ale my jsme taky měli jiné než naše babičky, jen jaksi už zapomínáme…
Chtěla bys, Eliško, něco vzkázat čtenářům Unie?
Žít tak, abych se mohla s úsměvem po sobě ohlédnout. Mám své životní motto: „Pták sám je smyslem zpěvu, i když nezazpívá.“ To se týká především našeho sluchového handicapu.
Děkuji Ti, Eliško, za milý rozhovor.
Slovníček
slovníček patriot – vlastenecpantograf – mechanické zařízení, které umožňuje výsuvný pohyb a
několikanásobné zvětšení své délky v jednom směru; původně to byla jen pomůcka při rýsování, nyní má široké uplatnění, například i v dopravě
funkcionalistický – praktický, moderní, sloužící svému účelu
priority – věci, zde hodoty, které mají přednost motto – heslo
Ukázka z tvorby Elišky Vyorálkové
Ne každýNe každý slyší ptačí zpěv
ne každý vidí let ptáků
však každý z jara
chtěl by vzlétnout do oblaků
slunečných paprsků se zpít
(2008)
Dům
Jsem dům
stojím v krajině pomíjivého štěstí přijď za ranního kuropění odejdi až se zšeří
jsem dům jsem bez dveří kdo hledá mě nachází žalné přístřeší
jsem dům jsem bez dveří nemám okna kdo vstoupí do mě uvidí dávné hříšné štěstí
jsem dům…
…a prosím o lásku
oplátkou nabízím
bezpečí
(2007)
Čtyři smysly ticha
To musí být těžké… To musí být hrozné bez zvuků žít!?
Já bych se zcvoknul… Já bych už nebyl… Jak můžeš takhle žít?! Ticho má také barvy zimy Dnes je jako černá perokresba na zasněžené plání
Ticho má cit
Snad zítra bude jako Vesna
trávu a stromy zlehka pohladí
Ticho má chuť
sladkou medovou
i potu slaného
v horkých dnech slunečních
Ticho má vůni kořenitou listí podzimních na zemi tlející (2008)
Předjaří
Větře necuchej mi vlasy chytím tě za pačesy budeš bit
Slunce se směje mraky se mračí dál vítr čechrá vlasy
Chytla jsem vítr pod čepici už nemůže hrát si (2008)
Petrklíč
Petrklíč má Petrův klíč, otvírá bránu, zima už jde pryč.
Vykvete podběl, zlatý déšť, pampeliška, blatouch též.
Květy mají barvu žlutou, teplé dny už brzy budou (2008)
Připojte se! 