Zdeněk Soumar
Dětství
Zdeňkův tatínek byl voják, v 1. světové válce bojoval za Rakousko-Uhersko. V roce 1915 šel bojovat do Ruska, kde zuřila občanská válka. Byl velitelem a měl pod sebou 301 vojáků. Nabízeli mu, aby v Rusku zůstal, ale on se vrátil domů. „Stýskalo se mu po ženě, mojí mámě. A pak jsem se narodil já,“ vypráví Zdeněk. Rodina bydlela v Písku, kde se stal otec okresním ředitelem dopravy. „Měl na starosti rádio, dálnopis, spoje.“ Když byly malému Zdeňkovi tři roky, ohluchl po zápalu mozkových blan. Nastoupil do ústavu pro hluchoněmé v Plzni. Otec dostal místo ve Štúrově a rodina se stěhovala na Slovensko. „Tatínek nechtěl, abych chodil do ústavu pro hluchoněmé na Slovensku v Kremnici kvůli slovenštině, tak jsem byl ve Valašském Meziříčí. Jeden z učitelů byl totiž otcův kamarád z války, na začátku jsem u něj i přespával. Později se tatínkovi podařilo sehnat místo na Moravě, v Holešově u Kroměříže. Když jsem byl větší, každý den jsem z Valmezu dojížděl vlakem domů.“ Jako kluk byl Zdeněk velký skaut. „V Holešově jsme bydleli vedle náčelníka skautu, profesora Rudolfa Plajnera. To on mě vzal do Skautu. Byl jsem tam jediný neslyšící, ale měl jsem výborné kamarády, byli jsme jako bratři.
Válka
Klidné časy skončily před okupací. Otec byl přeřazen do Hradce Králové, ale záhy zemřel na otravu. „Aspoň že se nedožil války.“ Zdeněk měl hodně příbuzných, nejvíc ho podporovali dva strýčkové. Strýček Prusík byl řídícím lékařem na interně v Karlově nemocnici, dnešní Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Strýc Měsíček byl obchodník, měl velký obchod s výbavou pro nevěsty a krejčovství, který mu Němci samozřejmě vzali.
Malý Zdeněček s rodiči, rok 1922
„V roce 1942 jsme byli s oběma strýci rybařit na řece Otavě, v Zátaví u Písku. Kousek od našeho stanu seskočil z anglického letadla parašutista a přišel nás požádat o pomoc. Schoval se k nám do stanu a já jsem utíkal tři kilometry do vesnice pro jídlo, sehnal jsem chleba a máslo. Měl jsem hrozný strach, aby se na nic nepřišlo. Parašutista byl s námi ve stanu asi do půlnoci, hovořil se strýci. Pak jsem viděl, jak mu zablikla vysílačka a on se s námi rozloučil, že už musí jít,“ vzpomíná pan Soumar na svůj největší životní zážitek.
Po atentátu na Heydricha do začátku září 1942 bylo zatčeno 3188 Čechů, z nich přes 1300 zastřeleno. Ještě dalších 252 příbuzných a pomocníků parašutistů bylo odsouzeno k smrti, uvádí historické prameny. Problémy měli i oba strýčkové Zdeňka Soumara. Byli v koncentračních táborech a nacisté je popravili. Zdeněk měl větší štěstí. „Po mně nacisté naštěstí nešli, nevěděli o mně. Měl jsem strach a chtěl jsem zpátky na Moravu k mamince. Tam jsem pomáhal svým kamarádům skautům, ze kterých se stali partyzáni. Bojovali v partyzánské brigádě Jana Žižky a vedl je Jan Rolek, se kterým jsem kamarádil od dětství. Doručoval jsem partyzánům zprávy a nosil jim, co potřebovali. Když přišli Rusové, radovali jsme se. Byl jsem doma na Moravě v Holešově, Rusové spali u nás doma a po válce mě vezli autem Jeep až do Prahy.“
Práce
Po válce Zdeněk dokončil Státní grafickou školu, která byla za války rok uzavřená. Ještě za války, v roce 1943, se v Praze seznámil se svou budoucí manželkou. „Šel jsem se podívat do školy na Smíchově a tam jsme se potkali.“ Kvůli ní v Praze už zůstal celý život. V roce 1947 nastoupil jako grafik do nakladatelství Melantrich. Zanedlouho přešel do nakladatelství Orbis, které mělo o něj zájem. Po zestátnění pracoval až do důchodu ve Státní kartografii jako kartograf. „Se všemi jsem vycházel dobře, měli mě rádi. Práce mi šla od ruky, byl jsem mnohem rychlejší než ostatní. Byl jsem tam velmi spokojený, nikdy jsem nezažil útisk, politika mě nezajímala a šla mimo mě, soustředil jsem se na svou práci. Do našeho závodu chodili na exkurzi komunisté z ústředí KSČ.
Rok 1934 - cyklistický závod dorostu
v Holešově, Zdeněk je vlevo 9.
Já jsem je ignoroval, ale měl jsem štěstí, že jsem neslyšící, snad proto jsem nikdy neměl žádné problémy. Jednou mi řekl kolega, že k nám přijdou. Já jsem odvětil, že mě to nezajímá. Ten den jsem si na stole otevřel pivo, nalil jsem si slivovici. Oni přišli a zajímali se o mou práci. Řekl jsem jim, že je to tajné, že jim do toho nic není. Viděli, že mám na stole to pití… Slyšící kolegové jim řekli: „Soumar hodně pije, ale nikdy není opilý…“ S bývalými kolegy se dlouhá léta pravidelně scházeli vždy v prosinci. „Dnes žiju už jen já,“ říká smutně Zdeněk Soumar.
Zájmy
Zdeněk se věnoval své rodině, manželce a dvěma dětem. Jeho koníčkem byl motorismus. „V roce 1950 jsem si udělal řidičák, nejdřív jsem jezdil na motorce. V roce 1965 jsem měl své první auto, Spartak, pak Škodovku 1000MB, pak Škodu 100. Až do roku 2003 jsem jezdil se škodovkou 105, která mi skvěle sloužila. Ani jednou jsem neboural. Přestal jsem jezdit, protože jsem v práci musel koukat do kukátka a začal jsem vidět na jedno oko rozmazaně. Zhoršovalo se to, byl jsem na operaci očí, abych neoslepl. Operace se podařila, ale číst už nemůžu.“
Zdeněk byl i úspěšný sportovec. Lyžoval dokonce v reprezentaci Československa. Miloval turistiku a cyklistiku. Bavilo ho cestování, oblíbil si zejména Rusko. „Také jsem rád hrál tenis a byl jsem docela úspěšný. V té době byla velká konkurence, bylo hodně výborných neslyšících tenistů. Slyšící lidé kolem mi házeli klacky pod nohy. Nevadilo mi to, ale začal jsem se věnovat víc autu.“ Nakonec však pan Soumar zdůrazňuje: „Mým největším zájmem byla práce v mém oboru.“
Pan Soumar mi také dlouho vyprávěl o svých přátelích. Měl spoustu kamarádů z dětství, základní i střední školy a práce. „Jsem společenský člověk, ve svém životě jsem se setkával se spoustou lidí, víc se slyšícími.“ Prý se dorozumívali celkem bez problémů, přestože pan Soumar neslyší nic, jen rámus. Sluchadla také nikdy neměl. Za to, že dobře mluví, vděčí svému otci: „Předříkával mi jednotlivé hlásky, ze kterých skládal slova a já jsem to po něm opakoval tak dlouho, dokud jsem to neřekl. Mluvil na mě pomalu a důrazně. Také k nám domů docházel učitel ze základní školy v Holešově a učil mě mluvit.“
9. třída - Valašské Meziříčí, rok 1937,
Zdeněk je druhý zprava v horní řadě
Důchod
I v důchodu je pan Soumar stále aktivní. Nejtěžší je pro něj zvyknout si na samotu. „Manželka zemřela v roce 2001. Měli jsme krásné manželství, nikdy jsme se nehádali.“ A ženy? Ty se panu Soumarovi líbí pořád. „Děvčata kolem sedmdesátky se mnou už nemůžou držet krok, proto upřednostňuji mladší, tak kolem padesátky. Ale nevadila by mi ani mladší, třeba v tvém věku,“ vtipkuje se mnou. Říká, že přítelkyni by si přál, ale není lehké ji najít. „Mám vše, chybí mi jen žena.“
A jak tráví pan Soumar všední dny? Stará se o domácnost, chodí nakupovat. „Nákupy miluju, protože prodavačky se na mě vždycky hezky usmějí.“ Sám si vaří. Jsem zvědavá, co měl dnes k obědu. „Dnes jsem si udělal hovězí na divoko se smetanou,“ odpovídá. V sobotu pan Soumar navštěvuje dceru a v neděli syna, se svými dětmi a vnoučaty má hezký vztah. „Také si občas rád vyjdu na procházku do lesa, v lesech v Praze a okolí bývají pěkné hospůdky. Mám rád oblast u Dobříše, Kokořína, Křivoklátu,“ popisuje. Jinak se doma dívá na televizi a každý den si zajde do hospůdky na pivo. Jak vysvětluje, „jen doma bych nevydržel, potřebuji občas mezi lidi.“ Jednou až dvakrát do měsíce si Zdeněk Soumar zajde do Unie popovídat si s neslyšícími.
Ptala jsem se Zdeňka Soumara, který prý nikdy nebývá nemocný, na jeho recept na dlouhověkost. Na chvíli se zamyslel: „Nechci se omezovat… Dopřeju si to, na co mám chuť.“ A na co máte chuť, Zdeňku, ptám se dál. „Moje oblíbené jídlo má čtyři nohy, třeba kráva, tele, vepř… To, co má dvě nohy, já vůbec nejím,“ vtipkuje zase. Že rád pije pivo, víno a slivovici, jsem už zjistila. „Mám rád i kvalitní skotskou nebo jinou whisky. Každý den vypiju tak tři až čtyři pivečka. Občas si dám víno. Slivovici a další tvrdý alkohol jen výjimečně. Neodepřu si ani ty čtyři cigarety denně,“ prozrazuje s úsměvem vitální důchodce svůj recept na dlouhověkost. Láhev vína je dopitá, hodiny rychle utíkají a je večer. Zdeněk Soumar mě ochotně doprovodí na tramvaj a jede do své oblíbené hospůdky.
Připojte se! 