zobrazeno: 7879x

Internátní výchova v Praze Radlicích

Porovnání internátní výchovy neslyšících ve Výmolově ulici v Praze - Radlicích

zdroj: CNES 2000 publikováno: 25/02/2006

Úvod

Chtěli jsme porovnat situace na jedné škole. Z vlastních zkušeností víme, že internátní školy pro Neslyšící bývaly a někde stále jsou hrozné. Vybrali jsme si školu ve Výmolově ulici v Praze 5 Radlicích.

Naše seminární práce se týká neslyšících dětí, kteří byly v internátní výchově během základní školní docházky (cca 6 - 15 let). Budeme porovnávat zhruba čtyři období. Prvním obdobím je doba před druhou světovou válkou - období první republiky. Druhé období je nazváno obdobím komunismu, třetí doba se týká období od roku 1970 do převratu. Čtvrté období je od roku 1990 až do dnešní doby.

Vybrali jsme lidi, o kterých jsme věděli, že byli na internátě v radlické škole. Po domluvě s nimi jsme jim předložili body a natočili jsme je na videokameru. Poté jsme natočené informace přeložili do psané formy českého jazyka, což nebylo vůbec jednoduché a zabralo nám to velmi mnoho času, abychom co nejvěrohodněji informace přeložili.

Věkové kategorie:

1918 - 1942 2 osoby, tj. Jan, 79 let a Věra, 71 let 1. období - 1924 - 1948
1942 - 1964 2 osoby, tj. Josef, 50 let a Marie, 48 let 2. období - 1948 - 1970
1964 - 1983 1 osoba, tj. Lucie, 26 let 3. období - 1970 - 1989
1983 - 1994 2 osoby, tj. Martin, 15 let a Petra, 14 let 4. období - 1989 - 2000

Body:

  • Program, režim
  • Využití volného času - mimoškolní aktivity, výlety, školy v přírodě, návštěvy
  • Víkendy
  • Soukromí, kolik lidí na pokoji, vlastní věci?
  • Docházka, kontakt : internát - dítě - rodiče
  • Při nemoci - domů?
  • Šikana, sexuální zneužívání
  • Kolektiv, personál, skupiny - podle čeho vybírány - jak se střídali vychovatelé, kolik osob ve skupině, příprava na vyučování
  • Strava
  • Vybavení internátu
  • Počet dětí, počet skupin
  • Komunikace na internátě : vychovatelé - děti, děti - děti, vychovatel - vychovatel
  • Vztah k internátu

Poznámky:
Chceme připomenout, že jsme zapomněli tazatelům položit dle našich názorů dost závažné otázky, tj. v bodech:
- strava: Jakým způsobem se děti stravovaly? Kde a kdo jim to připravoval?
- počet dětí, počet skupin: Podle čeho jsou skupiny rozděleny? Zda věkově a pohlavně heterogenní, nebo homogenní?

Historie školy

"Zásluhou Prof. Dr. Karla Výmoly byl v Praze na parcele bývalého velkostatku se začal stavět ústav, psal se rok1925. O rok později, 15. října v této budově jsme mohli slyšet děti. Výmolovým ústavem to bylo jmenováno na valné hromadě spolky 20. května roku 1927. Povinná základní školní docházka je stanovená na osm let. První žáci vyšli v roce 1930. V roce 1943 děti a učitelé se museli vystěhovat do provizorních prostor v Bohnické léčebně. Po válce jim budova byla navrácena. Přestože Výmolova budova měnila několikrát název, její účel zůstal nezměněn. Doteď slouží pro neslyšící děti a jejich rodiče".
(HRUBÝ, Jaroslav.1997. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu.1. díl. Praha: FRPSP a Septima.1997. 86 s.)

O internátu...

"Kdo dá svoje dítě v mladším školním věku nebo dokonce již v předškolním věku do internátu, poškozuje je. Neboť co snese čtrnáctiletý mladík či slečna, tj. celotýdenní odloučení od rodiny, to je pro malé čtyřleté dítě osobní tragédií".
(STRNADOVÁ, Věra. 1994. Potom ti to povíme. Praha: Česká unie neslyšících,1994.25 s.)

"Dítě je ve vývoji a je tvárné, na internátní život si zajisté časem zvykne a přizpůsobí se mu. Je to dobře, nebo špatně? Subjektivně pro dítě je to dobře (za určitých podmínek se brzy přestane trápit). Ale objektivně je to pro ně špatné, protože v ústavech se dítě v mnoha směrech po duševní stránce nemůže rozvíjet tak, jako v rodině. Dítě totiž potřebuje vyrůstat ve "svém" prostředí a rozvíjet trvalý pocit sounáležitostí se "svými" nejbližšími lidmi. Vědomí, že k někomu patří, má pro citový vývoj každého dítěte rozhodující význam".
(STRNADOVÁ, Věra. 1994. Potom ti to povíme. Praha: Česká unie neslyšících,1994.25 s.)

"Když už je nutno z velmi vážných důvodů dát dítě do internátu, udržujte s ním co nejčastěji kontakt. Dejte dítěti s sebou fotografie rodiny, často mu pište. A musíte přitom mít na paměti několik věcí. V žádném případě se nedomnívejte, že se snížila vaše rodičovská odpovědnost za dítě. Pouze nebudete mít možnost bezprostředně sledovat a stimulovat pokroky ve vývoji svého dítěte a upevňovat vzájemnou citovou vazbu. A když dítě dospěje a internát opustí, může být již pozdě napravovat následky".
(STRNADOVÁ, Věra. 1994. Potom ti to povíme. Praha: Česká unie neslyšících,1994.27 s.)

S názorem Věry Strnadové souhlasíme, jenom chceme dodat několik věcí týkajících se šikany.

Víme, že se to dělo a děje i dnes a bude se to dít, pokud tedy nějak nezakročíme či aspoň preventivně se proti tomu faktoru bránit. Šikana vzniká z různých příčin, a to ze citové deprivace, špatného vychování či zázemí.

Myslíme si, že nejdůležitější věcí jak šikaně zabránit je, aby vychovatelé ovládali znakový jazyk, komunikace jak mezi dětmi, vychovatelkami, vychovateli tak i rodiči v jazyce Neslyšících je velmi důležitá. Pokud rodiče a vychovatelé a učitele znakový jazyk ovládat budou, děti budou mít větší šanci se svěřit někomu, kdo jim bude rozumět.

Program, režim

1. období:
Věra: Ráno se vstávalo v sedm hodin, poté následovala malá rozcvička a pak teprve přišla na řadu hygiena a snídaně. Škola začínala v osm hodin. Po škole jsme šli na oběd a hráli jsme různé hry jako jsou Člověče nezlob se. Po svačině se chodilo ven na vycházky, to jsme většinou šli na Barrandov.Sportovalo se.Učení a přípravě do školy jsme věnovali čas před večeří , tak od pěti do šesti navečer. Když jsme se navečeřeli, tak jsme s ředitelovou dcerou Olgou často hrály odbíjenou.Menší děti chodily spát dřív než my, starší děvčata jim pomáhala.

2. období:
Marie: Všichni jsme chodili na procházky. Blízko byla louka a tam jsme si hráli. Potom jsme se vraceli odpoledne před šestou hodinou a šli jsme na večeři. Po večeři jsme se dívali na televizi, ale ještě před tím jsme si dělali domácí úkoly.

Josef: Úkoly jsme dělali vždy kolem třetí hodiny. Po večeři jsme se museli jeden za druhým vykoupat a spát. Byl to přísný řád, jako na vojně. V osm jsme museli být v posteli. Lehnout, zhasnout a spát.

A když jste byli větší?
Marie: Kolem deváté, desáté hodiny.

Josef: Kolem osmé, ale když jsme potom byli starší, v osmé nebo deváté třídě, tak už jsme na to kašlali a chodili spát v devět, deset hodin.

3. období:
Lucie: Ráno jsme vstávali, vychovatelé pospíchali, abychom měli všechno brzy ustlané. Budili nás velmi hrubě, kopali nám do postelí, byl to pro nás vždy velmi velký šok. Nebo z nás strhávali peřiny. To taky bylo hrozné, protože jsme se třeba při spaní odhalili a potom, když z nás strhli peřinu, tak jsme se hrozně styděli. Potom jsem vždy tak půl hodiny neměla co dělat, protože jsem byla brzy hotová. Potom jsme šli na snídani. Následovala škola a po obědě jsem si šla s ostatními někam hrát, nějak se bavit a pak na večeři. Po večeři jsme se všichni dívali na večerníček. Měli jsme rádi pohádky, ale nikdo nám netlumočil. Snažili jsme se pochopit z obrazu, co se děje, ale nikdy jsme nevěděli co si postavičky mezi sebou povídají. Kolem osmé hodiny jsme museli všichni spát. Až do sedmé třídy to bylo stále stejné. Že by se dělo něco nového, to ne. Jeden den byl jako druhý. Jenom jsme se pošťuchovali a zlobili se navzájem.

4. období:
Martin:Většinou chodíme ven na vzduch. Chodit po obchodech, to ne, to nás nebaví, ale venku je to fajn. Nebo se taky občas díváme na video. Je to různé. Samozřejmě si musíme taky udělat úkoly. Buď si je děláme před tím než jdeme ven, nebo až se vrátíme.

Shrnutí:
Při porovnávání jsme zjistili podobnost denního režimu všech období. Ovšem v letech 1948 - 1970 a 1970 - 1989 by se dalo říci o internátním režimu jako o vojenském. Ráno se budilo velmi krutým způsobem. Vidíme zde, že noční vychovatelky byly bezcitné. Slyšící člověk slyší když někdo k němu jde nebo aspoň zvuky kolem něj. V posledních letech tj. po roce 1989 se to uvolnilo a bere se ohled na potřeby dětí a jejich zájmy. Čili v druhém a třetím období se nám jeví jako nejhorší, nevíme zda tento stav ovlivnil komunistický režim.

Využití volného času - mimoškolní aktivity, výlety, školy v přírodě, návštěvy

1. období:
Jan: Po škole se většinou hrály společenské hry, sportovalo, chodilo na vycházky, když bylo teplo, tak plavat, v zimě se sáňkovalo, bruslilo za korunové vstupné, tenkrát to pod Radlicemi šlo, ale dneska je to tam všechno jiné. Hodně se jezdilo na výlety, dnes se jezdí na hory a na školy v přírodě . Tenkrát jsme to neměli. Rodiče nás v ústavě mohli navštívit jednou za měsíc, ale pokud přijeli víckrát mohli jsme jít s nimi ven , tedy mimo ústav.

Věra: Také jsme velmi často hrály divadlo, bylo to skvělé, mohly jsme si něco vymyslet a pak to vychovatelkám a ostatním dětem předvést. Mohly jsme si půjčit barvičky a nalíčit se jimi a předvádět. To já jsem strašně chtěla být herečkou, dokonce se na nás přijel podívat nějaký pán z Německa a ptal se mě zda nechci jet s ním. Řekla jsem, že ne a pan ředitel na mě mrknul. Nevím, jestli bych tady teď byla, ale radši na to ani nemyslím. Bůhví co by se mnou stalo, bylo to těsně před válkou.

2. období:
Josef: Podle počasí. Kluci šli na fotbal, holky - nevím. Taky jsme všichni chodili na procházky. Někteří vychovatelé využívali procházky k tomu, aby si zařídili svoje záležitosti. Šli si něco koupit, nebo pro něco domů, a my jsme se všude za nimi. Nechali nás před obchodem, nebo někde před vraty a sami si v pohodě nakupovali a zařizovali.

Marie: Ano, to je pravda.

3. období:
Lucie: Nějaká kultura, nebo nějaké vzdělávání, to nikdy nebylo. Jen jsme všichni chodili do kina na včelku Máju nebo i jiné pohádky. Ale bylo to bez titulků. Potom jsem se vždy hned vrátili domů a hráli jsme si, nebo jsme si vyprávěli pohádky. Po večeři jsme hráli nějaké soutěže, které jsme si sami navrhovali. Vychovatelé nám v tomto nikdy nepomáhali. Když jsme byli starší, asi tak v páté třídě, tak jsme začali chodit do lesa. Měli jsme to blízko a tak jsme vždy odpoledne všichni vyrazili a šli jsme se do lesa.

Mohli jste chodit kdykoliv jste chtěli?
Ano. Žádný rozvrh času jsme neměli. Vychovatelé s námi taky nikdy nic nepodnikali a nevyvíjeli žádnou aktivitu. Taky jsme se chodili bavit na zahradu, která byla blízko. To bylo fajn, ale potom nám ji zbourali a to byla pak hrozná nuda, protože jsem už neměli kam chodit.

4. období:
Když chcete jít někam s kamarády ven, nebo chcete jít nakupovat, pouští vás vychovatelé, nebo musíte chodit dohromady?

Petra: Oboje. Vždycky oznámíme, že někam potřebujeme jít, a buď jdou všichni, nebo když se někomu nechce, tak si jde dělat něco jiného.

Jezdíte někam na výlety, podívat se někam na hrad...?
Martin: Že bychom stále někam jezdili, to ne. Ale občas jedeme lyžovat, na školu v přírodě, podívat se do muzea.

Shrnutí:
V prvním období se zdá, že vychovatelky a vychovatelé se snažili děti vést k nějaké činnosti. Velmi tomu napomohlo okolí radlické školy. Děti měly bohatý program. Zdá se, že kultura a zájmová činnost byla bez chyby. Výlety se podnikají do blízkého okolí. Školy v přírodě nebo akce s delším pobytem mimo školu vůbec nebyly. Druhé období bylo obdobné jako první, ale zde vychovatelky využívaly čas na procházky k vlastní potřebě a zařizování svých záležitostí. Dále se na výlety občas jezdily. Ve třetím období to bylo ze začátku obdobné. Zlom nastal po zrušení a zbourání zahrad, kdy vlastně děti přišly o možnost mít venku místo na své zájmy a hry. Je zde vidět, že se vychovatelky nesnažily najít nějaké jiné aktivity. Ani na výlety jsme nejezdili, je s učitelkami. Na školy v přírodě se jezdilo. V posledním období to vypadá, že je dětem dovoleno více volnosti. S dovolením vychovatelky mohou chodit sami do města. Občas jezdí na výlety, dále se pravidelně konají školy v přírodě a lyžařský výcvik.

Víkendy

1. období:
Věra: My jsme tenkrát neměli volné soboty jako je tomu dnes, jen neděle byly volné a to byl čas návštěv a odpočinku. V sobotu dopoledne jsme měli školu a uklízeli jsme ve třídě. V neděli ráno se chodilo do kaple, kde kněz odsloužil mši. Odpoledne jsme buď šli s rodiči a do cukrárny a nebo jsme zůstali ve škole a věnovali jsme se sportu či svým zálibám. Starší děti, pokud jim nepřišla návštěva, mohly jít sami do města.

2. období:
Josef: Záleželo to na tom, jak se kdo choval. Když jsem například zlobil, nebo jsem dostal pětku, tak mě vychovatelé trestali nesměl jsem na vycházku, postavili mě do kouta s rukama za zády, nebo mě zavřeli do sklepa. Když třeba děti jely někam na výlet, tak já jsem musel s menšími dětmi zůstat doma. Moc mě to trápilo.

Taky jste říkali, že jste měli bídu a hlad?
Marie: Ano, o víkendu to bylo moc špatné.

Josef: Ano, já taky.

A co o víkendu, jezdili jste domů, nebo jste zůstávali?
Josef: Jiní jezdily domů, ale já jsem byl z daleka a tak jsem zůstával na internátě. V kuchyni mi vždycky chtěli přilepšit, tak mi třeba hodně namazali chleba máslem. Taky jsem občas jídlo tajně z kuchyně bral sám, vždycky jsem si otevřel okénko u výdeje a něco jsem ukradl, protože jsem měl hlad.

3. období:
Lucie: Ano, vždy jsem jezdila domů. Pouze, když byla pracovní sobota, tak to jsem potom zůstávala na internátě čtrnáct dní, a to byla nuda.

4. období:
Petra: Ano, normálně vždy na víkend jezdíme domů. Pokud jsme nemocní, tak zůstáváme doma.

Shrnutí:
V prvním období se do školy chodilo i v sobotu. Tím pádem volno bylo jen v neděli. Děti zůstávaly na internátech a domů jezdily jen na svátky a prázdniny. V druhém období děti, které bydlely blízko, jezdily domů. Ty, které bydlely, daleko musely zůstat. Měly bídu, byly hladové a když už nějaké jídlo dostaly, tak většinou studené. Dodnes na to mají špatné vzpomínky. Ve třetím a čtvrtém období internát o víkendu nefungoval. Všichni jezdili domů. Myslíme si, že se situace v tomhle ohledu velmi zlepšila. Děti jsou v častějším kontaktu se svoji rodinou.

Soukromí, kolik lidí na pokoji, vlastní věci

1. období:
Věra: Na třicet dětí bývala jen jedna vychovatelka, čili se za jeden den u holek vystřídaly tři vychovatelky. O menší děti se postarali starší. Ve škole i odpoledne jsme byli pohromadě, holky a kluci, starší a mladší. Jen pokoje byly rozdělené po deseti až patnácti dětech.V pokoji každý měl svou postel, svoji poličku a přihrádku ve skříni. Mohli jsme mít své oblečení svou hračku z domova. Pokud někdo neměl rodiče či byli chudí, dostal oblečení a hračku od jeptišek.

2. období:
Marie: Když mně poslali rodiče balíček, tak jsem si ho vždycky musela nechat u vychovatelů. Když jsem něco chtěla, tak jsem si k nim zašla a vzala si. Kdybych si nechala balíček u sebe, tak by mi ho snědly starší děti.

Josef: Vychovatelé taky někdy balík bez souhlasu otevřeli a všichni se na to vrhli a všechno snědli, nic nezbylo. Vždycky jsem brečel. Nebo jsem si snažil schovat balík nahoru do skříně, ale když jsem si potom večer chtěl tajně něco vzít, tak jsem zjistil, že mi stejně všechno snědli.

Marie: Moc jsi se trápil. To já tolik ne. Jen holky mě využívaly, když chtěli půjčit nějaké oblečení nebo vložky.

3. období:
Lucie: Ano, měla jsem vlastní skříň. Tam jsem měla všechny svoje věci. Oblečení, osobní věci, hračky, boty, všechno dohromady.

4. období:
Máte na internátě nějaké vlastní věci? Kolo, ? ?
Petra: Kolo ne, ale nějaké věci ano.

Martin: Kolo ne, ale například kolečkové brusle, nebo mobil. Spolužáci jsou na tom podobně.

Shrnutí:
Ve všech obdobích mohly děti mít své věci. Mnohdy se kradlo, i vychovatelky si bez dovolení vždy něco vzaly, dokonce i peníze. Pokud dítě dostalo nějaký balíček, vždy to muselo odevzdat vychovatelce. Budˇ z toho každý něco dostal nebo to prostě zmizelo. V pozdějších letech si děti mohly vzít na internát čím dál více věcí.

Docházka, kontakt: internát - dítě - rodiče

1. období:
Věra: Rodiče nebo příbuzní nás mohli navštěvovat jak chtěli, ale dovnitř do internátu na návštěvu mohli jen jednou za měsíc. Děti jezdívaly domů o svátcích, o Vánocích a Velikonocích.

2. období:
Marie: Jen o Vánocích, o letních prázdninách a o Velikonocích. Jednou, když jsem byla asi v sedmé nebo osmé třídě, mě maminka zapomněla vzít domů. Všichni zase odjížděli a vždy když někdo přicházel, tak jsem si myslela, že je to maminka, ale nebyla. Druhý den taky nikdo nepřijel. Nakonec mě vzala vychovatelka, která bydlela v Nové Pace, zaplatila mi vlak a jely jsme spolu domů. Když jsem začala poznávat krajinu, tak jsem vystoupila a šla jsem sama domů. Maminka byla šokovaná, myslela si, že se něco stalo. Objaly jsme se a maminka plakala. Byla to nepříjemná situace. Potom rodiče jeli se mnou do Prahy, vysvětlil se ten problém a vychovatelce zaplatili za jízdenku, kterou mi koupila.

Jak jste udržovali kontakt s rodiči. Psali jste si, nebo jste se navštěvovali?
Marie: Víc jsme si psali. Rodiče mi poslali dopis, vychovatel ho vždy sám rozbalil a začal mi z něj číst. Já jsem potom odpověděla na dopis, vychovatel to sepsal a zaslal to rodičům.

Josef: Když jsem dostal dopis a byly v něm peníze, tak si je vychovatel nechal. Že prý až půjdeme na procházku, tak mi z nich vždy koupí bonbóny. Koupil, ale co udělal s tím zbytkem, nevím. Ke mně se nedostal.A ty sladkosti se vždy rozdaly všem, nebyly jen pro toho, kdo dostal ty peníze, že ano.

Marie: To je pravda.

3. období:
A co rodiče a ostatní příbuzní? Měli o tobě dostatek informací, když jsi byla na internátě? Jak se ti daří, jestli tě něco netrápí? Ptali se na tebe třeba u vychovatelů, zprostředkovávali ti vychovatelé nějaký kontakt s příbuznými po telefonu? Lucie: Ne, to nikdy. Vždy jsem spíše komunikovala s ostatními neslyšícími, ale s vychovateli ne, protože byli slyšící a nerozuměli mi. Rodiče si mysleli, že vše je v pořádku. Když jsem říkala, že mi třeba ve škole a na internátě někdo ubližuje, tak to vždy přešli s tím, že to bude dobré a že se to zlepší.

4. období:
Chtěli byste dojíždět, nebo zůstat na internátě? Martin: Pro mě je mnohem lepší, mít na blízku rodiče. Mám slyšící rodiče a taky 2 bratry. Jeden je nedoslýchavý a chodí do Ječné ulice.

Petra: Já jsem na tom stejně, jen s tím rozdílem, že mám 2 sestry.

Shrnutí:
V prvním období a ve druhém období kontakt a spolupráce s rodinou byla minimální. Spojení udržovaly dopisy a občas balíky s bonbony. Domů se jezdilo jen na svátky a prázdniny,což má za následek, že se děti svým vlastním rodičům úplně odcizily. A mnohdy se stalo i to, že rodiče na své dítě v internátě zapomněli. Ve třetím období kontakt s rodinou byl mnohem častější, ale rodiče nebyli vůbec informováni o tom, co se na internátě děje. Mysleli si, že je vše v pořádku, i když si dítě stěžovalo. Nyní se jezdí domů každý víkend a narozdíl od předchozích období je také více prázdnin, přesto vše má internát neblahý vliv na duševní vývoj dítěte.

Při nemoci - domů?

1. období:
Věra: Když někdo onemocněl, nesměl jet domů. Pokud to bylo něco nakažlivého, nesměl nikdo ani v neděli.Většinou pacient ležel na marodce, která byla v posledním patře úplně na konci chodby. To byl pro nás strašné, i když nám bylo strašně špatně, tak jsme radši nic neříkali, protože jsme se bály.

2. období:
Marie: Vždy jsme zůstávali na internátě. Museli jsme ležet odděleně od ostatních.

Josef: Museli jsme ležet zvlášť, a navíc tam byly zakázány návštěvy. Vždy nám jen změřili teplotu, zkontrolovali nás a hotovo.

Lékař k vám dojížděl?
Marie: Ne, lékař a sestra byli na místě. Když to bylo něco velmi vážného, tak nás odvezli do nemocnice, jinak jsme zůstávali na internátě.

Josef: Když byl někdo nemocný, tak si ho rodiče brali domů, ale máma s tátou neměli peníze, a tak jsem musel zůstávat na internátě. Ležel jsem tam sám a neměl jsem co dělat. Neměli jsme žádnou zábavu, televizi, bylo to jak ve vězení.

3. období:
Lucie: Zůstávala jsem na internátě. Vždy jsem brečela, protože jsem chtěla domů. Zavřeli mě do místnosti, kde jsem byla sama, všude prázdno. Cítila jsem se jako v nějakém hororu. Málo se nám věnovali, když jsme byli nemocní. Neměla jsem co dělat, koukala jsem z okna na prázdnou ulici a čekala jsem, jestli pojede nějaké auto. Bylo mi hrozně, moc jsem brečela a křičela, protože jsem byla velmi nešťastná.

Oznamovali rodičům, když jste byli nemocní?
Lucie: Vždy mi říkali, že maminka už to ví, a že brzy přijede. Pořád jsem plakala, protože maminka stále nepřicházela. Když se můj pláč stále stupňoval, nakonec maminka přijela. Nevěděla od začátku, že jsem nemocná, oznámili jí to až za velmi dlouho. Kdybych tolik nebrečela, tak se doma ani nedozvěděli, že jsem nemocná. Když to bylo něco vážné, například těžká angína, tak to ano, to rodiče věděli, ale normální nemoci, to ne.

4. období:
Petra: Kdybych byla nemocná a dostala chřipku v pondělí, tak by mě samozřejmě odvezli domů. Když někdo má jen nějakou drobnost, nebo sádru na ruce, tak normálně zůstává a domů nejede.

Shrnutí:
V prvním a druhém období nemocný musel zůstat na internáte na marodce. Bývalo to pro ně stresující. Nikdo je tam nesměl navštívit, jen několikrát za den sestra nebo doktor. Nikdo se jim nevěnoval, neutěšoval. Pro děti marodka znamenala něco děsného a strašlivého. Ve třetím období to bylo o trochu lepší, pokud to bylo vážnější a dítě nebylo k udržení, oznámili rodičům, že mají nemocné dítě a aby si ho vyzvedli. Ovšem informaci o tom, že mají nemocné dítě, se rodiče dozví velmi pozdě. Podle našeho názoru to je více než nesprávné. V posledním období je nemocné dítě ihned předáno do péče rodičů. Ve srovnání s předchozími obdobími je velmi rozdílné.

Šikana, sexuální zneužívání

1. období:
Věra: Tak toto vůbec neznáme. Slyšeli jsme o tom, údajně se to dělo hlavně v Hořičkách. Samozřejmě některé děti zlobily víc a byly potrestány. Většinou musely do kouta klečet nebo dostaly nějaký úkol navíc a muselo se to splnit, jinak byl v koutě. Klečet v koutě to pro nás bylo horší, než za trest umýt záchod.

Jan: Pamatuji si na jednu věc, kterou jsme s oblibou provokovali vychovatelky. My kluci jsme se domluvili, že každý bude zpívat. Začal jeden, a musel tolik řvát, protože jedna vychovatelka přiběhla a strašně mu vynadala s tím, že jí bouchne hlava. No to nám neměla říkat, neboť vidina bezhlavé vychovatelky se nám tak líbila, že jsme začali všichni zpívat. To přiběhl i ředitel, kuchařky, učitelé a učitelky a celý měsíc jsme po škole museli umývat chlapecký záchod, nosit uhlí a zakázali nám naši milovanou kopanou. No jo to nám bylo třináct nebo čtrnáct. Ale to do tématu o šikaně nepatří, myslím si, že ten trest byl spravedlivý.

2. období:
Když jste byli drzí, bili vás někdy?
Marie: Ano, pravítkem.

Josef: Samozřejmě. Například jeden neslyšící ve třídě hodil po učiteli tužkou. Já jsem to vůbec neviděl. Učitel se otočil a myslel si, že jsem to byl já. Zezadu ke mně přišel, já jsem ho neviděl, a uhodil mne do hlavy takovou silou, že jsem se uhodil čelem do lavice. Ten neslyšící, co to udělal, byl rád, že ho učitel neviděl a mlčel. Já jsem utekl ze školy domů, plakal jsem, a rodiče si potom ve škole stěžovali.

Když jsi se potom vrátil, tak už to bylo lepší, nebo to bylo ještě horší a ponižovali tě?
Josef: Bylo to ještě horší.

Starší děti se k vám taky takhle chovaly?
Josef: Ano bylo to podobné.Vychovatelé jim třeba řekli, aby to udělali za ně, a tak nás budili stejným způsobem. Vždy, když jsme se probudili, tak jsme si museli stoupnout do řady, jako vojáci.

Marie: Všichni jsme se museli vyrovnat do řad, potom nás nahnali umýt, obléknout a všichni jsme museli jít v řadách do tělocvičny a tam cvičit. Vyrovnáni jsme museli být podle jednotlivých ročníků. Moc nás týrali.

Byli jste šikanováni?
Josef: Ano. Starší nás šikanovali. Chtěli po nás například bonbony a když jsme neměli, tak nás bili, nutili nás klečet, dělat dřepy, stát v rohu. Někteří už potom žalovali a ti, kteří nám to dělali pak za trest museli třeba hodinu stát v rohu, nebo na chodbě. A my jsme se konečně vyspali. Vždy jsem to chtěl někomu říct, ale nikdy jsem k tomu nenašel odvahu. Plánoval jsem si, že až přijedu domů, tak to všechno řeknu, ale nikdy jsem to neudělal. Tatínek věřil učitelům. Vždy si myslel, že to je speciální škola, a že se tam vše děje správně.

Bylo na internátě nějaké sexuální zneužívání, např. od vychovatelů,? ?
Josef: Nevím, neviděl jsem. Pouze mladé vychovatelky občas okukovaly kluky ve sprchách a tak, ale jinak jsem nic neviděl.

3. období:
Lucie: Všude jsme chodili dohromady se staršími a oni nás trápili a šikanovali. Museli jsme je poslouchat a posluhovat jim. Když jsme to říkali vychovatelům, tak nám to nevěřili.

Zažila si nějaké šikanování, nebo sexuální obtěžování?
Lucie: Kluci mívali nějaké řeči a pošťuchovali nás, pokud se něco stalo, stejně jsme to vychovatelům nemohli oznámit, protože nám vyhrožovali, že nesmíme nic říkat. Když nás bili za trest ramínkem. Když jsme si večer povídali a někdo nás přistihl, tak nás takto vždy trestali. Vychovatelé to sami nedělali, vždy řekli nějakým starším neslyšícím, aby to za ně udělali. Taky vzpomínám na hrubé ranní probouzení. Taky vzpomínám na to, jak nás starší šikanovali. Po snídani jsme museli stát jeden za druhým jako vojáci. Museli jsme se dívat jen dopředu, kdo otočil hlavou, tak dostal vynadáno. Taky jsme museli držet nataženou ruku před sebou, kdo ji dával dolů, taky byl potrestán. Taky se stávalo, že nás v noci probudili, museli jsme všichni vstát, nahnali nás někam dolů, jedna holka si musela nahá lehnout a všichni ostatní ji museli jeden po druhém osahávat na prsou. Nebo nás nutili, abychom se obnažovali. Když jsme nechtěly, tak nám vyhrožovali, že nás zbijí.

Okukovali vás někdy vychovatelé? Začínali si někdy něco vychovatelé s dívkami?
Lucie: Nevím o tom, nikoho jsem neviděla. Ano, když byla nějaká pěkná holka, tak s ní možná někdo zaflirtoval, ale nic špatného to nebylo. Viděla jsem, že někteří jdou třeba ve dvojicích na zahradu, ale to si spíš jen tak hráli. Když někdy starší šli ve dvou do lesa, tak to jsme se jim jako děti posmívali, ale víc nevím.

4. období:
Stalo se vám, že vás vychovatelé třeba tahali za vlasy?
Petra: Ne, ne, nestalo, ale mám pocit, že dnešní doba je mnohem lepší, protože už tu jsou mladí vychovatelé. Dřív byly staří a to bylo hrozné. Ti nás bili i nás fackovali.

Proč vás bili?
Martin: Protože jsme zlobili. Když jsem v noci zlobil, tak mě zavřeli samotného do místnosti, kde jsem musel sám spát. Zpět mě vzali až druhý den. Dříve nás pořád týrali, ale teď už je to mnohem lepší. Nikdy nám nevysvětlovali, jak se máme správně chovat. Ani nechtěli vědět, proč jsme zlobili. Jen jeden vychovatel, pan Procházka, ten nám vždy vysvětloval, co se sluší a patří. Bohužel odešel z práce.

Stalo se vám někdy, že by vás vychovatelé sexuálně zneužívali?
Petra: Ne, to se nám nikdy nestalo.

Shrnutí:
V prvním období se údajně žádné tělesné tresty neuskutečňovaly. Byly to spíše takové tresty jako klečení v rohu či něco za trest udělat. V druhém období se to rapidně změnilo a to k horšímu. Šikana byla jak ze stran vychovatelů, tak i ze stran starších spolužáků. Obdobné to bylo i ve třetím období. Na denním pořádku byla šikana mladších dětí od starších. V posledním období se to zlepšilo jenom díky mladším vychovatelkám. Pokud tam byly ty starší, děly se ty samé tresty jako v předcházejících obdobích.

Sexuální zneužívání se v prvním období údajně neuskutečňovalo, tedy aspoň se o ničem neví. V druhém období se také nic nedělo, snad jen pokukování mladých vychovatelek po chlapcích. Ve třetím období se dotazovaný svěřil s tím, že ty tresty přicházely ze stran starších žáků navedených vychovatelkami. Ve čtvrtém období se nic nedělo.

Kolektiv, personál, skupiny - podle čeho vybírány - jak se střídali vychovatelé, kolik osob ve skupině, příprava na vyučování

1. období:

Věra: Ředitel kterého jsme zažili byl velmi laskavý a velmi přísný. Velmi dobře odezíral, takže mu nic neuniklo. Často chodíval na kontrolní pochůzky po škole a internátě. Vychovatelky znakovaly velmi málo, spíše odezíraly. Já si to nepamatuji, ale můj manžel zažil asi dva roky, kdy tady byly vychovatelkami jeptišky. Prý ovládaly znakový jazyk velmi dobře. Zažila jsem vychovatelky, které velmi dobře odezíraly.Většinu si jich děti vybíraly samy.Přišla nová a když jsme jí nerozuměly, musela odejít, tak to bylo i s učitelkami. Bylo nás asi třicet holek a na jeden den jsme měly tři vychovatelky. Ty vychovatelky se střídaly. Jedna byla s námi odpoledne až do večera, druhá byla na noc a ráno nás ještě vedla na snídani a pak odpoledne přišla třetí a tak to bylo i u kluků. Oni měli vychovatele. Pamatuji se na jednoho stařičkého pana vychovatele. Byl vyučený obuvníkem. Dopoledne nám spravoval boty a odpoledne brával některé kluky dolů do dílny a učil je boty spravovat. Kluci ho měli velmi rádi.Vychovatelky s holkami žehlily, spravovaly oblečení, pomáhaly v kuchyni mýt nádobí, mazat chleba atd. Kromě vychovatelek, vychovatelů, učitelek a učitelů byla ve škole služka, která uklízela a vypomáhala s čím bylo třeba. Dále tam byla pradlena a kuchařky.

2.období
Vychovatelé se střídali, nebo jste měli pořád stejné?
Josef: Vychovatelé se střídali, ale učitele jsme měli od první až do deváté třídy.

Do školy jste se připravovali sami, nebo vám vychovatelé pomáhali? Když jste něco špatně napsali, tak vás opravovali...?
Marie: Slova, která nám dělala problémy a nepoužívali jsme je, nám občas vysvětlovali a opravovali ve družině. Vždy ne. Když jsme něčemu v úkolu nerozuměli, tak nám to zadání vysvětlovali.

3. období
Kolik jste měli vychovatelů?
Lucie: Celkem jich bylo deset. Měli jsme svého vychovatele, který k nám patřil. Ten pracoval odpoledne. Večer a v noci byla přítomna jen služba, která se postarala, abychom zhasnuli a šli spát.

Pomáhali vám vychovatelé s přípravou do školy?
Lucie: Vůbec. Všechno jsme se museli učit sami. Stejně jsme se to učili nazpaměť jako papoušci. Kdo to uměl odříkat, byl úspěšný. Nikoho nezajímalo, jestli tomu rozumíme.

4. období:
Střídají se u vás často vychovatelé? Například, když je nějaký vychovatel nemocný, nebo někdo odejde z práce?
Martin: Ano, když je některý vychovatel nemocný, tak nás musejí dát do jiné skupiny po třech. Ale někdy se stalo, že nás vychovatelé odmítají, protože mají svých dětí dost. Když chceme jít ven, tak nás nepouští, protože se bojí, že tolik dětí nezvládnou.

A co domácí úkoly? Píšete si je sami, nebo vám s tím někdo pomáhá?
Petra: Když něčemu moc nerozumím, nebo něco nevím, jak mám napsat, tak mi to vychovatelé pomohou vysvětlit. Potom si to sama napíšu. Když vůbec nemám náladu něco psát a vykašlu se na to, tak mě vychovatelé nenutí a říkají mi, že je to můj problém, když nebudu mít úkol. Později se vždy omluvím a napíšu to.

Martin: Já jsem na tom stejně.

Prosili jste někdy, aby to vychovatelé psali za vás?
Petra: Ne, to ne. Nikdy.

Martin: Když něco špatně napíšu, tak mi řekne, kde jsem udělal chybu. Ale opravit si to musím sám.

Shrnutí:
V prvním období ještě ze začátku se o děti staraly jeptišky, které ovládaly znakový jazyk velmi dobře. Později se to změnilo, odezíralo se, a díky orální komunikaci se horšily vztahy mezi dětmi a kolektivem vychovatelek, učitelek atd.. Zajímavé je, že si děti mohly vybrat vychovatelku, které rozuměly a líbila se jim. Zarážející je počet dětí na jednu vychovatelku. Ve druhém a třetím období si stěžovali na častou výměnu vychovatelek, zatímco učitelka v jedné třídě zůstala od prvního až do devátého roku školní docházky. Také se více času věnovalo přípravě do školy, ale vychovatelky se dětem moc nevěnovaly, nevysvětlily jim obsah látky, a tak děti se to "napapouškovaly". Komunikace a dorozumění se s vychovatelkami a vůbec personálem školy byla na hrozné úrovni. Ve čtvrtém období to vypadá na mírné zlepšení. Ovšem sen znakujících uklízeček a všech pracovníků ve škole pro neslyšící v České republice je stále pouhým snem.

Strava

1. období:
Věra: Velkou kuchyň měla na starost vysoká statná paní, říkali jsme ji šéfkuchařka.Vařili nám velmi dobře. Měli jsme jídlo pětkrát denně. Ovoce jsme sice dostali jen občas, ale zato každou neděli po obědě chodil pan ředitel s krabicí a rozdával bonbony.

2. období: Josef: K obědu nám vařili jednoduchá jídla bez chuti a večeři jsme měli jen studenou. Chleba s máslem jsem si vždycky zabalil s sebou, kdybych měl hlad, ale vychovatelé mě špehovali, a když zjistili, že mám chleba, tak mi zakazovali ho jíst a vyhodili ho do koše. Vždycky jsem brečel.

Proč jste to museli vyhodit? Alespoň jste se mohli najíst.
Josef: Prostě nám to nedovolili. Když jsme měli něco k jídlu a bylo to hrozně tučné, nebo jsme měli pít mléko, tak nás vždy hrubě nutili, že to musíme všechno sníst a vypít. Nešlo to! Ale pořád nás nutili. Vždy jsme potom zvraceli. V kuchyni to věděli, a proto nám tajně ještě mazali chleby. Když se potom po víkend ostatní vraceli z domova, tak jsme po nich žebrali bonbóny, protože jsme nikdy nic takového nedostali.

3. období:
Lucie: Hrůza. Vůbec to nebylo nic dobrého, stále jsme měli to samé. Většinou jsme měli jen suchý chleba nebo rohlík s mlékem. Pouze k snídani jsme měli chleba s máslem a medem, ale bylo to pořád stejné. Nebo jsme měli místo medu ovocnou marmeládu. Obložený chléb jsme vůbec nemívali. K obědu jsme většinou mívali něco tučného. Nechat na talíři jsme to nemohli. Nechutnalo nám to, ale nutili nás, že musíme všechno sníst. Často se stávalo, že děti potom zvracely a bylo jim špatně. S večeří to bylo stejné jako s ostatními jídly. Jednoduché a nedobré. Jídlo jsme měli stejné jako dospělí, nikdy se nevařilo zvlášť pro děti a zvlášť pro dospělé.

4. období:
Jak jste na tom s jídlem? Máte stále to samé, nebo každý den něco jiného?
Petra: Vždy máme něco jiného.

Martin: A je to dobré. A kdyby mi něco nechutnalo, nebo to bylo nějaké tučné, tak to můžu i vyhodit. Nikdo nás nenutí, abychom to všechno snědli. Dřív ano, ale teď je to v pohodě.

Shrnutí:
V prvním a posledním období strava byla dobrá, dotazovaní s ní byli spokojení. Ve druhém a třetím období strava byla nepoživatelná či studená. Mnohdy vychovatelky děti nutily pít a sníst to, co nechtěly, zbytky nesměly vyhodit.

Vybavení internátu

1. období:
Věra: V ústavě jsme měli knížky, hry jako jsou Člověče nezlob se, šachy, ping pong, divadlo, ale televizi jsme neměli. Zato jsme měli vlastní kino. Jeden pan vychovatel nebo ředitel někde byl a viděl tam filmy bez hlasu - němé filmy. Potom když začal pracovat s neslyšícími dětmi, si uvědomil, že to je přesně pro ně a tak vybudoval dole v suterénu domácí kino. Dávali jsme se na kovbojky, dobrodružné filmy a hlavně se točily filmy s Chaplinem.

2. období:
Sprchy jste měly společné, nebo po pokojích? Josef: Společné. Hrůza. Jedna sprcha vedle druhé, vždy se tam všichni nahrnuli.

Marie: Když jsme odcházeli ze sprch, tak nás kontrolovali, jestli jsme se dobře umyli, a když ne, tak nás vraceli zpátky. Bylo nás dvanáct na jednom pokoji. Hrozně špatný vzduch, protože všichni zlobili a bylo tam dusno. Internát byl ošklivě zařízený. Vypadalo to jako v kasárnách.

Josef: U nás to bylo podobné. Na pokoji nás bylo hodně, jedna postel vedle druhé. Když jsem spal, tak mě ostatní provokovali, lechtali na nohách. Vzduch jsme taky měli špatný, hodně dětí se nekoupalo, smrděly jim nohy, z podpaží, ? Dnes je to jiné. V Radlicích na pokoji jsou dvě nebo tři postele, to je perfektní. Taky vychovatelé nás hrozným způsobem budili. Strhali z nás peřiny, vždy jsme z toho byli v šoku. Když se nám nechtělo vstávat, tak nás i bili! Byla to hrůza.

3. období:
Měli jste k dispozici hračky?
Lucie: Ano. Různé stavebnice, šachy, ping pong . Hraček jsme měli hodně.

4. období:
Jaké máte zařízení na internátě? Televizi, obrazy, ?
Petra: Měla jsem hodně plakátů, dávala jsem si je na zeď, ale vždycky mi je ukradli. Rozhodla jsem se, že už to nebudu dělat. Taky si nemůžu dovolit nechat v zásuvce nějaké pěkné, nebo drahé věci, protože by mi je taky ukradli. Už jsem si stěžovala ředitelce. Vychovatelka mi nevěří a říká mi: "Co mám dělat? To je tvůj problém." A to je všechno. Nikdy se to nevyřešilo. Musím si všechny věci nechávat doma, protože nemáme na zásuvkách ani zámek. Vždycky se někteří bez dovolení hrabou v cizích zásuvkách. I ve skříních na oblečení! Musela jsem to říct rodičům, a ti zavolali ředitelce. Teprve potom se to zlepšilo. Ale takovéto věci se stejně opakují. A vychovatelka stále jen říká: "Co mám dělat?".

Shrnutí:
Myslíme si, že o hry, hračky a knihy nouze nebyla. Co nás zaráží, je fakt, že v jedné místnosti dříve spalo až 15 dětí, dotazovaní si vzpomínají na zápach, málo soukromí. V dnešní době by to bylo nepřístupné. Vybavení nebylo dokonalé, rozhodně dětem neposkytovalo pocit domácího prostředí.

Počet dětí, počet skupin

1. období:
Věra: Nevíme, kolik nás bylo přesně s dětmi, které docházely, ale moc jich nebylo. Na internátě nás bylo asi tak šedesát dětí. Byly dvě velké skupiny, a to dívky a chlapci. Potom se to spíše dělilo na mladší s a starší.

3. období:
Kolik vás bylo na pokoji?
Lucie: Na pokoji nás bylo 8-10. Byli jsme v rámci možností rozděleni i podle věku.

4. období:
Kolik je vás na pokoji?
Petra: Bylo nás asi 6, ale někteří teď dojíždí, někteří se přestěhovali, jiní zase nechali školy, takže teď jsme na pokoji 3.

Martin: Asi 5.

Shrnutí:
V prvním období to muselo být hrozné. Na pokojích jich bylo 12 až 15. Později se nejspíš pokoje rozdělily a bylo tam méně dětí. V dnešní době rozhodně děti mají více soukromí.

Komunikace na internátě : vychovatelé - děti, děti - děti, vychovatel - vychovatel

1.období:
Jan: Já si pamatuji jen když jsem nastupoval na internát, tak se o nás staraly jeptišky. Velmi dobře ovládaly znakový jazyk. Bylo to jen krátkou chvíli. Asi za dva roky postupně přicházely mladé ženy, kterým jsme měli říkat vychovatelky, a ty znakový jazyk neovládaly, jen některé zvládaly nějaké znaky, jako jsou jíst spát, hrát, dost, musíš atd. Na ně jsme si jako děti dovolily více, ale některé dobře odezíraly, a tak věděly o co nám jde.

Věra: Většina těch nových byli z kutnohorského gymnázia, to jsme tam někteří děti jezdívaly, aby se s nimi naučili studenti odezírat a další věci. Mezi námi jako dětmi se rukama mluvilo, až se z nich hořelo, to z nás vychovatelky nemohly. Nadávaly nám, že budeme hloupí, ale byl to náš jazyk, když jsme chtěly mluvit tak jsme ukazovaly. Ve škole jsme nesměly, to je fakt. A mezi vychovatelkami, ty mezi sebou mluvily, my jsme jim nerozuměly.

2. období:
Jak se vychovatelé bavili spolu? Mluvili, nebo znakovali?
Josef: Samozřejmě, že spolu mluvili. Ukazovat neuměli.

A co vychovatelé? Ukazovali (znakovali) na vás?
Josef: Vůbec!

Marie: Pořád jen mluvili. Ukazovali jen základní znaky. Např: Zlobíš! Jen počkej! Nesmíš do kina!

Josef: Ve škole na nás učitelé taky neukazovali. A naopak, pokud jsme ukazovali my, tak nás ještě bili přes ruce. Dříve bylo v zákoně, že se na školách musí mluvit, a ne ukazovat. Pořád jsme museli mít ruce za zády.

Marie: Ráno byli učitelé hrozní puntičkáři, pořád jsme museli mít ruce za zády, ale když na nás mluvili, tak jsme jim nerozuměli. A když něco psali, tak to bylo stejné. Odpoledne se vychovatelé trochu snažili, ale neuměli ukazovat, takže jsme jim taky nerozuměli. Úkoly jsme psali jen tak, aby se neřeklo. Když jsme je ráno odevzdali, tak nám při hodnocení z těch pětek udělali čtyřky.

Josef: Museli jsme jen odezírat. Občas jsme nerozuměli a když jsme potom neudělali to, co chtěli, tak nás ještě bili.

Když vychovatelé neuměli ukazovat, jak jste se s nimi dorozuměli? Oni vám rozuměli, když jste na ně ukazovali?
Marie: Rozuměli nám jen málo. Ale už jsme na sebe byli zvyklí. Odezírali jsme, ale stejně jsme jim nerozuměli každé slovo.

3. období:
Jak probíhala komunikace s vychovateli?
Lucie: Vychovatelé neuměli ukazovat, jen velmi maličko. Museli jsme se na ně snažit mluvit a k tomu jen trochu ukazovat. Když se bavili vychovatelé spolu, tak na nás nikdy ohled nebrali a normálně si povídali. My jsme s ostatními dětmi mezi sebou normálně znakovali.

4. období:
Umí vychovatelé ukazovat?
Petra: Jeden z vychovatelů umí ukazovat už ze školy. Teď se učí ukazovat i ostatní. Dělají si poznámky do sešitů. Je to dobré, alespoň se s nimi můžeme domluvit.

Martin: Samozřejmě, že u toho i mluví. Mluví a doprovázejí to znaky.

Když ukazujete, tak vám vychovatelé rozumí?
Petra: Ano, rozumí. Malým dětem ne, tam s komunikací občas pomůžeme, ale těm starším dětem ano.

Když si třeba po večeři sednete, povídáte si, a vychovatelé si ve vaší přítomnosti spolu povídají, tak mluví, nebo ukazují?
Martin: Mluví spolu. My si třeba hrajeme a oni se mezi sebou baví.

Shrnutí:
V prvním období si muž vzpomíná na doby, kdy se o děti staraly jeptišky. Ovládaly dokonale znakový jazyk. Vychovatelky po nich ovládaly jen některé základní znaky. Jak se mohly mezi sebou domluvit? A to se táhne až dodnes, sice je to lepší, některé vychovatelky a učitelky se učí znakový jazyk a mají u dětí stále větší oblibu. Hlavně se mezi nimi zlepšují vztahy. Myslíme si, ba ne my to víme, že přejít na orální výuku a systém byla ta největší chyba, kterou lidstvo vůči neslyšícím udělalo. Docházelo mnohdy k trestům a omylům.

Vztah k internátu

1. období:
Jan: Vracíval jsem se domů rád, ale jen na chvíli. Doma jsem se nudil, byl jsem zvyklý mezi dětmi a kamarády. Když byla válka, musel jsem jet domů a začít pracovat v továrně, bylo to hrozné. Pak jsem se po válce vrátil do Prahy a vyučil se zlatníkem. Byla to dobrá škola. Byl jsem tam spokojený. Dala mi do života moc i mou životní lásku.

Věra: Mě se ze začátku stýskalo rodičích a sestře, ale pak jsem si také zvykla. Ráda jsem jezdila domů, později jsem velmi ráda domů jezdila, měla jsem tam malého bratříčka, velmi jsem ho zbožňovala, byl také neslyšící. Tak doma jsem měla někoho, s kým jsem se později mohla hrát a ukazovat jako ve škole. Byli jsme taková dvojka.

2. období:
Josef: Moc se mi tam nelíbilo. Nemohli jsme jezdit za rodiči, neměli jsme žádnou kulturu. Nemám dobré vzpomínky.

Marie: Já jsem na tom stejně.

3. období:
Jaké máš vzpomínky na internát?
Lucie: Ano, na internát mám hodně vzpomínek. Měla jsem ráda tu zahradu, to ano. Potom ji zbourali a dál už to nebylo tak dobré.

4. období:
Jaké máte na internát vzpomínky. Líbí se vám tady, nebo byste nejraděj hned odešli?
Petra: Moc se mi tu nelíbí. Je tady nuda. Kdybych dojížděla každý den, tak bych si mohla zařídit program jinak.

Martin: Já mám stejný názor. Nelíbí se mi, že musíme chodit spát už v 21h, i když už nejsme malí. A někdy dokonce i dřív!

Petra: Někdy nám dovolí, být déle vzhůru, ale to jen velmi výjimečně, když je v televizi nějaký pěkný film. Problém je v tom, že když si něco mezi sebou řekneme, tak nás okamžitě posílají spát. Nechápu to. Slyšící si taky říkají: "To je nervák", nebo "Dívej, teď to přijde!", ?

Chtěli byste dojíždět, nebo zůstat na internátě?
Martin: Pro mě je mnohem lepší, mít nablízku rodiče. Mám slyšící rodiče a taky 2 bratry. Jeden je nedoslýchavý a chodí do Ječné ulice.

Petra: Já jsem na tom stejně, jen s tím rozdílem, že mám 2 sestry:

Shrnutí:
Myslíme si, že internát v prvním období byl opravdu na dobré úrovni a že se o své svěřence starali, jak nejlépe mohli. Ve druhém období dotazovaní neradi vzpomínají na internát. Bylo to období hluboké totality a komunismu. Tento stav přetrvával i v období třetím, to snad bylo ještě horší. Ve čtvrtém období šikanování nejspíš ustává, jednak kvůli častějším docházkám dětí domů a jednak je otázka této problematiky otevřenější.

Závěr:

Je nám jasné, že aby škola fungovala, musí se spousta lidí dát dohromady a dle plánů chod školy zařídit.

Taktéž je to s internátem, řídí se osnovami, snaží se brát ohled na jedince a jeho soukromí, vlastní zájmy a skloubit jeho individuální potřeby s potřebami ostatních jedinců. Přes všechnu snahu a píli internátní výchova nemůže nahradit výchovu v rodině.

Při porovnávání jsme zjistili podobnost prvního a čtvrtého období. V prvními období vychovatelky byly obeznámeny s výchovou od jeptišek. Ve čtvrtém období se do školy zavádí znakový jazyk. Druhé a třetí období bychom mohli nazvat temnem, jelikož znakovým jazykem se vůbec nesmělo nekomunikovat. Dnešní období je k dětem shovívavější z hlediska otázek. Děti jsou díky pokroku v dopravě nejčastějším kontaktu s rodinou. Přestože na děti internát nemá dobrý vliv, i když se vychovatelé a učitelé snaží sebevíc. Nikdy to rodinu nemůže nahradit.

 

 

HRUBÝ, Jaroslav.: Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu.1. díl. Praha. FRPSP a Septima.1997. 240 s.
STRNADOVÁ, Věra.: Potom ti to povíme.Česká unie neslyšících. Praha.1994. 56 s.

R. Nováková, A. Píšová, P. Vysuček
(převzato z http://ucjtk.ff.cuni.cz)

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
I neslyšící chtějí pracovat
16/11/2017 - Jaroslava Fuksová
230 let škola pro sluchově postižené v Holečkově ulici — Cena Hieronyma Lorma
05/11/2017 - Česká televize
Domácí porody
25/10/2017 - Česká televize
Rezoluce EP o znakovém jazyce
20/10/2017 - Česká televize
Neslyšící řidiči a taxikáři
15/10/2017 - Česká televize
Speciální škola pro sluchově postižené v Radlicích
10/10/2017 - Česká televize
Konference odhalila tajemství znakového jazyka
15/02/2017 - Lucie Křesťanová
Ze zákulisí natáčení pohádky Nepovedený čert
15/01/2017 - Česká televize
Raná péče o neslyšící děti
22/11/2016 - Česká televize
Lékařka Eva Francová
20/11/2016 - Česká televize
Deaf Friendly
15/11/2016 - Tiché zprávy
Základy sexuální výchovy
12/11/2016 - Česká televize
Migrace, kultura, náboženství
10/11/2016 - Česká televize
Poradenské centrum pro neslyšící a nedoslýchavé Kroměříž
07/11/2016 - Česká televize
Pracovní příležitosti pro neslyšící
05/11/2016 - Česká televize
Profesorka Alena Macurová
02/11/2016 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
230 let škola pro sluchově postižené v Holečkově ulici — Cena Hieronyma Lorma
Speciální škola pro sluchově postižené v Radlicích
Dívčí katolická škola
Neslyšící a právo na vzdělání I.
Expertní komise pro otázky vzdělávání a inspekční činnost ve školách
Historie školství neslyšících
Povědomí slyšících pedagogů ZŠ pro SP v ČR o kultuře Neslyšících
Vždy se snažíme respektovat přání rodičů
Hotelnictví a turismus pro neslyšící
Nové formy vzdelávánia v Levoči
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Maturitní obory na středních školách pro sluchově postižené
Nematuritní obory na středních školách pro sluchově postižené
Výmolův ústav
Dítě s vadou sluchu v běžné škole
Radlice: už 80 let
Smíchov: 220 let od založení školy
Internátní výchova v Praze Radlicích
Dobré a špatné školy
Osm škol v jedmom balení
Exkurze po školách pro sluchově postižené v Bratislavě

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 27
celkem: 27
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Den otevřených dveří oboru Čeština v komuni
Začala registrace na konferenci INSPO 2018
Kdo zvítězí ve čtrnáctém ročníku literárn
O Koblížkovi a O Budulínkovi /vhodné pro děti
Podpora veřejně účelných aktivit spolků ZP
Oranžové schody pro rok 2018
Augustin pomáhá studentům se specifickými pot
Pozvánka na Galavečer 2018
Spolek nadšenců začal provozovat web s přehled
Cena Nadace Vodafone Rafael: 200 000 korun pro nez

RSS kanály 

[CNW:Counter]