Výmolův ústav

Když dnes projíždíte tramvají rušnou Ječnou ulicí a blížíte se k náměstí I. P. Pavlova, jaksi automaticky si uvědomíte, že vedle je škola pro sluchově postižené - Gymnázium, základní škola a mateřská škola v Ječné ulici. Asi málokoho však napadne, že skoro přímo naproti, jen ve vedlejší ulici, Kateřinská se jmenuje, kdysi stávala jiná škola. Také pro neslyšící, tehdy hluchoněmé. Ta škola funguje dodnes, ale najdete ji na druhém konci Prahy, v Radlicích. Předtím však sídlila právě zde, v domě "U zlatého lva". Ten dům stojí dodnes, ale před devadesáti lety vypadal úplně jinak.

Za vším hledej ženu, dalo by se říct. Do jisté míry to platí především o Jitce Haunerové-Staňkové, matce neslyšícího syna. V létě 1915 založila Zemský spolek pro péči o hluchoněmé. Velmi brzy v něm získali rozhodující slovo odborníci - ušní lékaři a učitelé neslyšících. Ti spolek využili spíše pro budování své vlastní proslulosti a památky. Přesto však minimálně jedním skutkem se zapsali do dějin československých neslyšících písmem nesmazatelným. Ještě v tomtéž roce 1915 se Zemský spolek rozhodl zřídit v Praze ústav pro neslyšící, na kterém by se vyučovalo jenom česky a výhradně metodou orální. Å kola byla s předstihem nazvána Prvním českým ústavem pro hluchoněmé v Praze. Jeho ředitelem byl zvolen penzionovaný ředitel z Ivančic Josef Kolář.

Po tomto rozhodnutí byla ve všech důležitějších českých novinách a časopisech zveřejněna zpráva, že spolek přijme do ústavu 12 dítek ve věku od šesti do osmi let. Vyučování bylo zahájeno 16. září 1916 v domě "U zlatého lva" v Kateřinské ulici, který měl spolek pronajatý od České zemské komise. Josef Kolář byl nejen ředitelem, ale první rok i jediným učitelem. O dva roky později bylo v ústavu už 25 chovanců.

Mladá Československá republika však nepřála tomuto ústavu a v roce 1920 vypověděla Česká zemská komise škole nájemní smlouvu. Ústav se stěhoval nejprve do budovy státní reálky v Ječné, později do Mariánského kláštera v Ječné.

V té době v Praze už nebyl žádný ústav pro neslyšící s vlastní budovou (budova Pražského ústavu pro hluchoněmé na Smíchově byla v r. 1919 zabrána pro potřeby Státního ústavu statistického). To nebylo z dlouhodobého hlediska udržitelné a prof. Karel Výmola, předseda Zemského spolku o péči o hluchoněmé, si byl této skutečnosti dobře vědom. Vynaložil veškerou svou energii a podařilo se mu získat velikou podporu na Ministerstvu školství a Zemském správním výboru. Výbor přislíbil bezúročnou půjčku 1 milion Kčs na stavbu nové budovy. Ministerstvo zdravotnictví a sociální péče poskytlo subvenci 400 000 Kčs, rada hl. m. Prahy poskytla stavební parcelu na místě bývalého velkostatku v Radlicích a 300 000 Kčs a prezident Masaryk věnoval 60 000 Kčs.

Stavba byla zahájena 30. června 1925. Nová budova v Praze-Radlicích je zkolaudována 15. září 1926 a první žáci nastupují 15. října. Prvním ředitelem nového ústavu se stává sám zemský školní inspektor Viktor Parma. Tento rodák z Frenštátu pod Radhoštěm se nakonec stal nejdéle sloužícím ředitelem ve škole v Radlicích - celých 23 let, až do r. 1949. Již na první poradě učitelského sboru konané 18. října je navrženo nazvat ústav Výmolovým ústavem. 21. listopadu 1926 se konalo velkolepé slavnostní otevření ústavu, kterého se zúčastnila celá pražská honorace včetně ministra Staňka a primátora Baxy. Pouhý výčet hostů zabírá v Kolářově knize "První český ústav pro hluchoněmé v Čechách" plné tři strany. A již v prvních letech dosáhl počet zde vzdělávaných neslyšících dětí počtu 150, dvojnásobek dnešního počtu. Zestátněním v r. 1930 byl rozvoj ústavu zabezpečen. Radlická škola se počtem žáků i počtem osmi postupových ročníků stala školou plné organizovanou. Celkem v Republice Československé byly jen 4 takto úplné školy.

V roce 1940 byla jedna třída Výmolova ústavu vybavena kolektivním zesilovačem, který byl speciálně pro ústav vyroben ve strašnické továrně na radiopřijímače Mikrofona. Dne 22. ledna 1943 byl ústavu doručen dopis Wehrmachtu s oznámením, že budova byla zkonfiskována pro vojenskou nemocnici. Na vyklizení ústavu byla ponechána lhůta pouhé tři týdny. Po složitých vyjednáváních byly děti umístěny v provizorních pavilonech v Praze-Bohnicích. Svému účelu byla budova školy navrácena až po válce, v r. 1945.

Po státním převratu o tři roky později potkal Výmolův ústav stejný osud, jako ostatní ústavy pro neslyšící. Kategorizací jednotlivých škol mu byla přidělena nálepka školy pro žáky se zbytky sluchu. Ale to už je jiná kapitola.

Pojmenování Výmolův ústav se dnes už nepoužívá. Vešlo v zapomnění. Stejně jako jeho zakladatel - univerzitní profesor Karel Výmola, vynikající ušní lékař, který však nepřál neslyšícím. Profesor Výmola byl geniálním organizátorem. Kromě ústavu v Radlicích založil ještě Domov hluchoněmých učňů v Radlické ulici č. 5 nebo tradici logopedických kurzů (od r. 1933). V dějinách našich neslyšících však bohužel prof. Výmola zůstane přes všechny své obrovské zásluhy postavou spíše temnou, protože dal svůj organizační talent do služeb likvidace znakového jazyka na školách v Československu.

Jen pojmenování ulice po něm zůstalo.

Ředitelé na Prvním českém ústavu pro hluchoněmé v Praze:

Použité materiály: