Fotbal je pro mě vším

Je to už pár let, co se z bývalé Jugoslávie přistěhoval do České Republiky neslyšící kluk se svou rodinou. Psal se rok 1993 a tenkrát mu bylo 11 let. Z malého kluka vyrostl mladý muž. Našel tu svůj domov, své přátele a díky svému sportovnímu talentu se dostal k atletice a fotbalu. Nakonec zvítězila láska k fotbalu a dostal se tam, kam si přál nejvíc. Je řeč o pětadvacetiletém muži jménem Muriz Džilič.

Pocházím z Bosny a Hercergoviny, která kdysi patřila Jugoslávii. Z malé vesnice Zvornik.

Kdysi tam byla válka. Státy v bývalé Jugoslávii se postupně osamostatňovaly. Posledním státem, který se osamostatnil, byla Bosna a Hercegovina 3. března 1992. V té době zuřila válka. Válka zpočátku probíhala v Chorvatsku, ale pak se rozšířila i na její území. Moji rodiče nechtěli zůstat v zemi, kde není bezpečno, tak se rozhodli emigrovat do jiné země.

Hm, někteří tam zůstali, ale někteří teč žijí v Rakousku.

Když jsem byl malý, chodil jsem do školy v naší vesnici Zvornik. Byl jsem totiž slyšící, ale pak jsem ohluchl. Začal jsem jezdit do školy do Srbska. Bylo to daleko, ale byla to nejbližší škola pro sluchově postižené. Ale nebylo to příjemné, neboť jsem jel do země, kde byla válka. Kvůli tomu jsem nemohl tak často domů, býval jsem ve škole celých 10 měsíců a až na prázdniny jsem jel domů.

Už si to moc nepamatuji, byl jsem malý kluk. Ale vím, že jsme původně chtěli do Rakouska. Do školy jsem nejprve chodil mezi slyšící, ale pak jsem začal chodit do školy pro neslyšící v Plzni a nakonec jsem dojížděl do Ivančic. Tam je také škola pro neslyšící.

Když jsem chodil do školy v Ivančicích, nejprve jsem se naučil „česky“ znakovat. Ptal jsem se svých kamarádů, jak se znakuje třeba sklenička a ukázal jsem na ni. Pak jsem k ní přiřadil české slovo a lépe jsem si to zapamatoval. Ale důležitá byla odvaha. Musel jsem se neustále ptát. Takhle jsem se pak naučil jak znakovou řeč, tak český jazyk.

Vyučil jsem se zámečníkem v Praze. Bydlím s otcem v Plzni, ale v současné době pracuji v Praze, kde bydlím v podnájmu. Praha mě hned zaujala.

Ne, jsem rád, že jsme tu zůstali. Když jsem byl malý, tak mi to nedošlo, ale teč jsem rád. (Zamyslí se.) Našel jsem tu kamarády, domov a hlavně jsem rád, že tu můžu hrát fotbal.

Fotbal už hraji od 11 let. Hrával jsem ho už v Jugoslávií jako malý kluk. Je pro mě vším. A jedenáctka je moje oblíbené číslo. Hraji jak velkou kopanou, tak futsal. Hraji i nohejbal. Zkrátka vše, co se dá hrát s fotbalovým míčem. (Smích.) Hraji jak za neslyšící, tak za slyšící klub.

Hrával jsem velkou kopanou za I.PSKN Praha, ale letos z finančních důvodů I.PSKN nehraje, tak nyní hostuji v Brně. Ale za I.PSKN hraji futsal a řekl bych, že máme úspěchy. Vloni ve Å výcarsku jsme se umístili na 2. místě a letos v Německu na 4. místě.

Ano, hraji také mezi slyšícími. Dříve jsem trénoval v Plzni za Vodní stavby Plzeň, ale věděl jsem, že je lepší trénovat tady v Praze. Tak jsem se dostal díky Michalovi Brabcovi do klubu Újezd nad Lesy, kde trénuji dodnes a jsem velmi spokojený. Parta kluků je tam skvělá. Trénuji tam třikrát týdně.

Jsem, asi tak rok. A jsem rád, že jsem se tam dostal. Je to pro mě čest. Myslím si, že je důležité trénovat i za jiný klub, mezi slyšícími, aby člověk získal zkušenosti.

V červnu jedeme do Portugalska, kde se bude konat Mistrovství Evropy ve fotbale neslyšících. Těším se, že tam s klukama pojedeme reprezentovat ČR. Chtěl bych, abychom se umístili na opravdu dobrém místě. A taky se těším na Portugalsko, jako na zemi.

Kromě tréninku třikrát týdně a fotbalového zápasu o víkendu za Újezd se slyšícími se snažím pravidelně běhat. Někdy ale hraji o víkendu za neslyšící, to pak dám přednost fotbalu s neslyšícími. Když ten den nejdu na trénink, tak si vyjdu zaběhat. Uběhnu pěkných pár kilometrů.

Já miluji jen fotbal, ten je na prvním místě. (Smích) Ale jinak: rád si zahraji plážový volejbal, vyjedu si na kole, zaběhám si nebo zaplavu.

Rád zajdu do kina na dobrý film. Ale musí být s titulky. Oblíbil jsem si cestování. Odcestovat z ČR jsem však mohl teprve před 2 lety, kdy jsem dostal české občanství. Čekal jsem na to celých 12 let. Poté, co jsem ho dostal, jsem vyrazil „do světa“. Už jsem byl ve Å výcarsku, Rakousku, Německu, Tunisku, Slovensku a budu cestovat dál. (Úsměv.)