Uvěřila jsem: Bariéry nemusí existovat

Kdo zná Českou komoru tlumočníků znakového jazyka, ví, že jednou z oblastí, na kterou se zaměřuje už téměř 5 let, je i tlumočení v divadle. První úspěšnou spolupráci Komora navázala s divadlem NABLÍZKO, konkrétně s divadelní režisérkou Apolenou Vynohradnykovou. Tuto milou maminku šestiletého Mikuláše jsem zpovídala, chtěla jsem vědět nejen to, jak začala spolupráce, ale i něco více o nové premiéře ojedinělého divadelního tlumočení Trnkovy Zahrady.

Prozrazovat se nemá, to by pak nebyla žádná hra.

Apolena je staročeské jméno. Mám ho moc ráda a úplně jsem s ním srostla. Rodiče mě tak pojmenovali proto, že táta chtěl Lenku, ale máma ne, a tak se nakonec shodli na Apolence.

Odmalička mám ráda pohyb. V dětství a dospívání jsem se poloprofesionálně věnovala výrazovému tanci. Ráda plavu, lyžuji, chodím do sauny. Ale moje veliká záliba je také „výtvarno“. Jsem z malířské rodiny a dodnes mám potřebu si občas něco nakreslit nebo namalovat.

Nejvíce se bojím, že narazím na nějaký svůj limit, kterému nebudu umět čelit. Že nenajdu dost odvahy nebo vnitřní síly.

Režírování rozhodně chápu jako svoji profesi. Miluji divadlo a vnímám ho jako vášeň, která mi byla daná už v kolíbce. Poslouchám svůj motorek, stále tiše vrčí a posouvá mě vpřed. Jsem za tento dar vděčná.

Režie je práce s energiemi. Režiséra chápu jako pavouka, který pomalu snove pavučinu utkanou z různorodých mnohobarevných vláken svých kolegů, aby ve výsledku polapil diváka a prohlásil jeho putující duši za hlavního strůjce svého díla.

Ano, odmala chci být divadelní režisérkou. Jako důkaz by posloužily slohy na téma Čím chci být. Škoda, že zmizely v temných kabinetech základky, docela ráda bych se nad nimi teč pobavila.

Měla jsem to štěstí, že jsem vždy mohla v divadle tvořit, tzn. že jsem měla plnou uměleckou svobodu. Nikdy jsem zatím nemusela vzít práci mimo obor nebo něco, do čeho bych neměla chuť. Od tohoto roku jsem začala učit jevištní muzikálovou praxi na konzervatoři Jaroslava Ježka, ale to vnímám od života jako příjemný bonus.

Každý den je jiný. Záleží na tom, jestli zrovna zkouším, jak si stojí můj osobní život a co mi napoví ten můj motorek. V každém případě se skoro vždy těším na nový den.

Minulý rok jsem udělala tlustou čáru za svojí dosavadní uměleckou etapou a potřebovala jsem se rozloučit i s inscenacemi mému srdci nejmilejšími. Tou byl i Tracyho tygr, kterého jsme sedm let hráli vždy před vyprodaným hledištěm. Diváci jsou na mě za to dodnes naštvaní, ale mně je lehčeji. Někdy musíme opouštět staré, abychom mohli nalézat nové.

Spolupráce s Komorou pro mě znamenala objevení nového rozměru divadla. Vnímám ji jako osobní vítězství, protože nebylo úplně jednoduché o tom přesvědčit také okolí. Byl to experiment, který vyšel a přinesl všem zúčastněným z řad tvůrců i diváků nečekaně obohacující výsledek.

Ohlasy na všechna tlumočená představení byly obrovsky vstřícné a já jsem s definitivní platností uvěřila, že bariéry nemusí existovat. Podařilo se mi nezpochybnitelně obhájit vizi svého divadla, které nese název NABLÁZKO.

Byla to tzv. náhoda. Komora tenkrát s tímto nápadem obcházela divadla, ale nikdo na ně neslyšel. A tak se dostali až do Rubínu, kde jsme tenkrát sídlili. Na první společné setkání si vzpomínám dodnes. Okamžitě mě myšlenka stínově tlumočeného představení nadchla.

Ráda zkouším nové postupy, které vytrhávají ze stereotypu. Tracyho tygra jsme v té době hráli už čtyři roky a já jsem cítila, že to bude jeho nový začátek. Navíc mám odmala silné sociální cítění a bylo mi víc než jasné, že je na čase se do divadelního tlumočení v Čechách konečně pustit. A v neposlední řadě musím zmínit, že s touto nabídkou přišli velice sympatičtí lidé. Na první pohled jsme si padli do oka.

Ne. Věci, které mají přijít, přijdou. Jde jen o to, jakou prioritu jim dáme. A v tom mně vždycky pomáhá intuice.

Zahrada je pro mě ještě větší experiment než byl stínově tlumočený Tracyho tygr. Tam jsme se snažili dostát americkému vzoru (v Evropě tradice tohoto typu tlumočení neexistuje). Jde v něm o to, aby bylo neslyšícímu divákovi zprostředkováno představení vytvořené původně pro slyšící. Ale Zahradu jsem chtěla udělat tak, aby ani jedno publikum nepochybovalo o tom, že hrajeme zrovna pro ně. O to mi šlo především a podle ohlasů se zdá, že se nám to opravdu povedlo. Slyšící děti vůbec nepostřehnou, že znakujícím postavám propůjčuje hlas někdo třetí a mají za to, že to mluví skutečně ony. A nadšení neslyšících, kteří mohou poprvé v historii českého divadla vidět na jevišti postavy hovořící znakovým jazykem, asi nemusím zdůrazňovat. To je práce, která má pro mě opravdu smysl.

Na základě společných úvah tlumočníků a herců vznikl nápad, že by pro tak hezký, typicky český podklad, bylo příjemné připravit půdu i na místech mimo Českou republiku. A tak Trnkova Zahrada získala ještě podobu v mluvené angličtině, která je simultánně převáděna do mezinárodního znakového systému. Díky této úpravě je představení zpřístupněné i našim slyšícím i neslyšícím přátelům v zahraničí a anglicky mluvícím rodinám, žijícím natrvalo v Čechách. Překlad dramatizace pro nás připravil pan Robert Russell.

Bohužel jsem se nikdy žádný znakový jazyk neučila, setkání s Komorou bylo první tohoto druhu. A naučit se ho mě samozřejmě láká, ale uvědomuji si, že bez každodenní praxe by to v této chvíli pro mě znamenalo přílišnou časovou investici, bohužel.

Kdybych mohla něco na světě změnit, chtěla bych lidi zbavit úzkosti, podráží nám nohy. Strach v sobě nese sílu, a dokážeme-li ji využít, neublíží. Ale úzkost je zcela nepotřebná.