Tlumočnice s úsměvem na rozdávání

Nevšední bytost, plná energie, vypadá, že se jen tak neunaví. Pokud na ni čtenáři narazíte, hned vás zaujme její vizáž. Zpravidla má na jednom uchu jako náušnici dřevěnou parádní kostičku anebo dlouhé pírko či uměleckou kočku.

Rozhovor se Soňou Procházkovou byl pro mě opravdovým potěšením. Tlumočnice s úsměvem na rozdávání.

Přesně nevím, ale již na gymnáziu jsem si přála "pokecat" s neslyšícím jejich vlastním jazykem. Hodně mě zajímala jejich kultura, jak žijí, čím se odlišují a co nás spojuje. Později, když jsem se při studiu na vyšší odborné škole sociální (VOŠ) v Ostravě dozvěděla, že třetí ročníky mají výuku znakového jazyka, začala jsem sbírat informace. Někde jsem se tenkrát dočetla, že po 3 letech intenzivního studia znakového jazyka se mohu připravit na státní zkoušku. Bylo mi jasné, že to bude těžká práce, ale s několika spolužačkami jsme se domluvily, že se o to pokusíme. Díky dobré vůli VOŠ v Ostravě, která po našich prosbách svolila a byla ochotna platit lektora, se vše podařilo. Výuka tedy začala probíhat již v prvním ročníku.

Ne, no vlastně již ano, můj nynější přítel je neslyšící, já ho do rodiny počítám, takže ano. Jinak nikoho.

Seznámili jsme se na dětském táboře ve Vyšším Brodě, kam jsme jeli oba jako vedoucí. Já jsem v té době studovala druhý ročník speciální pedagogiky v Olomouci. Po návratu z tábora jsem začala Jirkovi a jeho spolužákovi Martinovi tlumočit na přednáškách Fakulty aplikované tělesné výchovy, taktéž v Olomouci. Občas jsme po přednáškách někam zašli a tak to začalo.

To bylo právě na VOŠ v Ostravě u lektorky Pavlínky Zárubové. Moc ráda na ni vzpomínám. Teč časem, když se o znakovém jazyce a o neslyšících dovídám čím dál víc, vážím si jejího přístupu z celého srdce. Pavla Zárubová nám dokázala komunitu neslyšících přiblížit ze všech úhlů. Naše výuky znakového jazyka nekončily ve třídě, kde jsme se scházeli každý týden. Pavla nám nabídla něco víc. Účastnili jsme se víkendových akcí s neslyšícími. Pomáhali jsme pořádat plesy. Hráli jsme pohádky ve znakovém jazyce ve školách pro sluchově postižené děti, vystupovali jsme na akcích pro sluchově postižené. Hojně jsme navštěvovali klub neslyšících v Ostravě.

Uvědomuji si, že bez tohoto přístupu bych nikdy nezískala tak pevné základy pro to, abych se znakovým jazykem mohla v budoucnu dorozumět. Nikdy není dostačující pouze kurz. Na druhou stranu hodně záleží, jaký kurz člověk navštěvuje a jak se o znakový jazyk a jeho uživatele opravdu zajímá. Je to stejné jako s jakýmkoli jiným cizím jazykem. Základní informace získáte v kurzu (jak se co řekne, gramatiku, atd.). Většinou však člověk, který chce jazyk opravdu využívat, odcestuje do země, kde se jazykem komunikuje. Stejně je to se znakovým jazykem, jen máte tu výhodu, že nemusíte utrácet za letenku a odcestovat do zahraničí. Stačí se jen trochu zajímat, neslyšících v ČR je hodně.

Tlumočení na vysoké škole není všední práce, pro mne je to moc zajímavé. Získávám mnoho poznatků z různých oborů. Je to hlavně zodpovědná práce, já tlumočím většinou obory, které sama studuji na vysoké škole, tj. obory humanitní. Pokud jdu na přednášku a mám možnost předem získat materiály ze kterých bude profesor přednášet, snažím se na přednášku připravit. Většinou se scházím se studenty a konzultujeme znaky. Také máme porady tlumočníků v rámci střediska Teiresias, kde pracuji. Scházíme se s tlumočníky a vyměňujeme si zkušenosti. Středisko také pořádá zajímavé přednášky, které mi pomáhají uvědomit si spoustu souvislostí pro tlumočnickou praxi nezbytných.

To je hodně záludná otázka. Narodila jsem se jako slyšící a jsem za to ráda. Uvědomuji si, že život se sluchovým postižením není jednoduchý. Sluch je cenná věc. Od neslyšících jsem se hodě naučila a učím se stále.

Určitě je pořád co vylepšovat. Už jen proto, že sluchové postižení je handicap, který není na první pohled vidět (tedy pokud spolu dva neslyšící zrovna nekomunikují). Naše společnost je na dobré cestě. Mám pocit, že je čím dál více snah o dialog mezi komunitou slyšících a neslyšících. Občas se však setkávám, jakoby se "strachem" ze strany neslyšících, prosadit svůj vlastní názor, vyjádřit své potřeby, a to je škoda. Vždyť kdo jiný než právě oni by měli říct, co jim chybí, na čem je třeba pracovat a co vylepšovat. Nechci vyloučit důležitou snahu slyšících, ale myslím si, že právě neslyšící mohou nejvíce přispět k jakékoli změně! Je to oboustranné.

Chtěla bych ve studiu pokračovat. Vystudovat Mgr. Pak se uvidí. Plánů mám několik, jisté je, že chci nadále spolupracovat a pracovat s osobami sluchově postiženými.

Nevím, zda celý život budu tlumočnicí, ale je jisté, že bych ráda svůj život strávila ve společnosti slyšících i neslyšících. Mám hodně nápadů, co bych mohla dělat. Tlumočení mě baví a snažím se v něm stále zdokonalovat, myslím si, že nikdy nebudu stoprocentně ovládat znakový jazyk, je pořád co zlepšovat. Mám kolem sebe lidi, kteří mě hodně podporují a díky zpětným vazbám od lidí kolem, mohu sbírat zajímavé a užitečné informace, které při práci využívám. Vím však jistě, že tlumočnická zkušenost je pro mne mezistupněm pro to, co bych v budoucnu chtěla dělat. Připravuji se na práci v oboru psychoterapie. Jsem členkou čtyřletého eklektického psychoterapeutického výcviku. V únoru 2008 bych jej měla dokončit. Ráda bych pak psychoterapii spojila se zkušenostmi tlumočníka a věnovala se psychoterapii dětí se sluchovým postižením. To je můj sen už od střední školy a snad se mi to jednou podaří. Nechci to zakřiknout, všechno má svůj čas.

To je pravda, taky občas zavítám domů, do Karlova pod Pradědem. Jsem na cestování zvyklá už od dětství. Ale ano, chtěla bych se již usadit a plánovat budoucnost. Kde? Asi v Hradci Králové, přítel si zde našel dobrou práci v úžasném kolektivu a mne to tam také láká. Máme tam již kamarády mezi slyšícími i neslyšícími a já bych se zde chtěla uplatnit.

Čtu hodně psychologickou literaturu a knihy s tematikou sluchového postižení. Taky mám ráda cizí jazyky, neznamená to, že v nich jsem dobrá, snaha je. Ale nejvíc mi zabere sport, čtení, malování, rodina a kamarádi. Když už mám volný čas, je toho hodně, co dělám. Nadchnu se pro cokoliv. Nejvíc si odpočinu, když jsou kolem mě fajn lidi.