zobrazeno: 4728x

Žáci s vadami sluchu u státních maturit?

zdroj: Info-Zpravodaj 2004, roč. 12, č. 4, s. 27-30. publikováno: 26/02/2007

Text je doplněn o aktuální informace a silně zkrácen, jeho plné znění viz Speciální pedagogika 3/2004, s. 177-198.

Už mnoho let se u nás vedou dlouhé diskuse o nutnosti reformovat podobu maturitní zkoušky. Nový školský zákon Parlament ČR schválil dne 24. 9. 2004. Nová maturitní zkouška se stane realitou ve školním roce 2007/2008.

Tento článek jsme vybrali do Info-Zpravodaje proto, že obsahuje aktuální a velmi důležité téma, nad kterým se jistě zamýšlí leckterý rodič dítěte se sluchovým postižením. Není jen o maturitách, ale dotýká se obecně celého systému školství pro žáky se sluchovým postižením.

Jsme si vědomi toho, že možná obsahuje požadavky, které se někomu mohou zdát poněkud radikální - je to ale příspěvek do diskuse. Chtěli bychom vás tedy vyzvat, abyste nám na adresu ic@frpsp.cz zasílali své reakce na tento článek, vaše podněty, připomínky či vlastní návrhy na řešení celého problému. My vaše dopisy Mgr. Hudákové pošleme, případně, pokud by došlo k zajímavé diskusi, některé z vašich reakcí otiskneme.

Hned v úvodu předesílám, že mým záměrem není nikoho popudit či rozzlobit. Článek není míněn ani jako plošná kritika učitelů. Jde mi o příspěvek do konstruktivní diskuse. Věřím, že nejsem sama, kdo si myslí, že situace ve výchově a vzdělávání žáků s vadami sluchu v ČR je v současné době naprosto bezútěšná a v dnešní podobě patrně již dále neudržitelná. I přes četné (stále začínané a nikdy nedokončované) bouřlivé diskuse u nás v této oblasti neexistuje žádná jasně formulovaná a veřejně deklarovaná státní koncepce. Rodiče jsou zoufalí, učitelé bezradní, nešťastní (a často bohužel také nevzdělaní) jsou žáci. Snad právě nutnost předložit smysluplné pojetí státní maturitní zkoušky pro žáky s vadami sluchu povede k alespoň dílčí nápravě tohoto smutného stavu.

Minulost

(podávám nástin situace drtivé většiny dětí s vadami sluchu - výjimky záměrně opomíjím - pozn. aut.).

Většina čtenářů jistě ví, že až do roku 1991 byly v ČR školy pro žáky s vadami sluchu rozděleny podle typu sluchového postižení na MŠ a ZŠ pro nedoslýchavé, pro žáky se zbytky sluchu a pro neslyšící.

Do škol pro nedoslýchavé byli zařazováni žáci, kteří si byli schopni osvojit češtinu víceméně přirozenou cestou (sluchem - s použitím/bez použití kompenzačních pomůcek). Čeština byla jejich mateřským jazykem, který používali přibližně v tom rozsahu, v jakém češtinu jako svůj mateřský jazyk používají slyšící Češi. Vzdělávání v tomto typu ZŠ pro sluchově postižené probíhalo podle osnov a učebnic běžných ZŠ. Absolventi ZŠ pro nedoslýchavé se mohli hlásit na maturitní i nematuritní obory středních škol pro žáky s vadami sluchu, popř. pro žáky slyšící.

Situace žáků zařazených do škol pro žáky se zbytky sluchu a do škol pro neslyšící, jejichž sluch nestačil na přirozené osvojování si češtiny sluchovou cestou, byla naprosto absurdní. Učební plány a učební osnovy pro ZŠ pro žáky se zbytky sluchu a pro ZŠ pro neslyšící ukládaly pedagogům zaměřit veškeré školní úsilí na sluchový trénink, procvičování odezírání a nácvik mluvení. Tento způsob "výuky češtiny" byl nejen neefektivní, ale také značně časově náročný. Pro samé mluvení, odezírání a poslouchání na nic jiného téměř nezbýval čas. To byl jeden z důvodů redukce obsahů ostatních předmětů v ZŠ pro neslyšící a v ZŠ pro žáky se zbytky sluchu.

Druhým důvodem k redukci učiva byla neexistence plnohodnotného komunikačního kódu mezi učiteli a jejich žáky. Česky žáci komunikovat nemohli vůbec a nebo velmi omezeně, český znakový jazyk používat nemohli také - učitelé ho neuměli a odmítali ho. Po absolvování těchto dvou typů ZŠ mohli žáci s vadami sluchu pokračovat prakticky pouze v některém nematuritním oboru v učilišti pro sluchově postiženou mládež.

Všechny děti s vadou sluchu byly vzdělávány a vychovávány monolingválně a monokulturně. Jejich mateřským jazykem byla (mluvená) čeština a identifikovat se měly především s kulturními hodnotami slyšících Čechů. Nedoslýchavé a postlingválně ohluchlé děti z této koncepce většinou profitovaly, ty ostatní však nikoliv.

Současnost

Legislativa

Vyhláška MŠMT ČR z roku 1991 změnila názvy všech tří typů škol pro žáky s vadami sluchu na MŠ, ZŠ a SŠ pro sluchově postižené (pro SP) a žáci přestali být do škol rozřazováni zejména podle audiogramu, jak tomu bylo dříve.

Kromě toho byly po roce 1990 založeny dále čtyři SOŠ zakončené maturitní zkouškou. Tím se de facto otevřela cesta k maturitnímu vzdělání i žákům dříve zařazovaným do ZŠ pro neslyšící a do ZŠ pro žáky se zbytky sluchu. Dnes o přijetí na maturitní obor střední školy rozhoduje pouze úspěšnost u přijímacího řízení.

Podle nového školského zákona jsou stávající vzdělávací programy plošně zrušeny. Každá škola má povinnost vytvořit si vlastní školní vzdělávací program, který bude vycházet z Rámcového vzdělávacího programu. Pro základní školy pro sluchově postižené z toho vyplývá možnost přeměnit dosavadní způsob vzdělávání i obsah učiva.

Praxe

(Čest výjimkám. Osobně znám několik ředitelů a učitelů ze škol pro sluchově postižené, o nichž následující řádky neplatí. Bohužel je jich právě jen těch několik - pozn.aut.).

I když dnes víme, že důsledkem hluchoty není změna kognitivních funkcí, že neuspokojivé výsledky dětí jsou následkem dítěti nevyhovujícího přístupu nejbližšího okolí (zejména rodiny a školy) v nejdůležitějších, tzv. kritických, obdobích vývoje dítěte, mnozí lékaři a pedagogové (a jimi ovlivnění rodiče) dodnes nevěří/nevědí, že špatné výsledky (nejen v oblasti komunikace) dětí s vadami sluchu nejsou přímým důsledkem hluchoty.

A jak se výše uvedené názory odborníků projevují ve školách pro sluchově postižené? Někteří osvícenější pedagogové samozřejmě cítí, že vzdělávání, a zejména komunikace žáků s vadami sluchu, u nás není optimální. Proto se snaží svými vlastními silami, většinou zcela intuitivně, nesystematicky a neorganizovaně situaci změnit. Většina z nich se sice drží "paradigmat monolingválnosti a monokulturnosti", ale snaží se mluvenou češtinu pro své žáky alespoň částečně vizualizovat. Používají k tomu různé manuální i nemanuální prostředky.

Snahu o zpřístupnění komunikace žákům s vadami sluchu je nutné pochválit. Ovšem nikdy by nemělo být zapomínáno na to, že český znakový jazyk (ČZJ) není vizualizací češtiny. ČZJ je svébytný a na češtině zcela nezávislý jazyk umožňující komunikovat (a přemýšlet) o všech oblastech lidského života. A dále je nutné mít neustále na paměti, že jsme jako učitelé a vychovatelé pro své žáky s vadami sluchu nezastupitelnými jazykovými vzory. Ten způsob komunikace, jaký uvidí u nás, budou vědomě i nevědomě napodobovat.

Situaci ve školách pro sluchově postižené komplikuje i skutečnost, že dnes jsou nejednou v jedné třídě vzděláváni žáci s různými vadami sluchu - a tudíž s různými komunikačními potřebami, přičemž učitelé se většinou snaží v komunikaci "vyhovět všem". Když k tomu připočítáme výše zmíněnou často nikým nekoordinovanou "komunikační iniciativu" některých pedagogů a pravomoc školy vybírat si vzdělávací program a učební pomůcky, zjistíme, že nemálo žáků s vadou sluchu a jejich rodičů se ocitá ve velmi svízelné pozici:

  • O způsobu výchovy a vzdělávání dítěte s vadou sluchu rozhoduje často místo objektivně a dostatečně informovaných rodičů (intuitivně experimentující) škola/učitelka. To je způsobeno ne vždy ideálně fungujícími službami rané péče (viz níže) a neexistencí jasných komunikačních, výchovných a vzdělávacích koncepcí škol pro sluchově postižené.
  • Téměř ve všech školách platí, že nikdo není schopen zajistit kontinuitu jednoho přístupu ke komunikaci, výchově a vzdělávání jednoho konkrétního dítěte s vadou sluchu po celou dobu školní docházky (od MŠ po SŠ), dokonce ani v rámci školy jedné.
Ve většině dnešních ZŠ pro SP vypadá výběr vzdělávacího programu následovně:
  • Žáci nedoslýchaví, žáci postlingválně ohluchlí a někteří žáci s kochleárním implantátem jsou vzděláváni podle vzdělávacího programu Základní škola a jejich mateřským jazykem je čeština osvojovaná (téměř) přirozenou sluchovou cestou (popř. s umělou podporou zrakovým a/nebo hmatovým vnímáním).
  • Žáci s těžšími vadami sluchu, tj. převážně žáci (prelingválně) neslyšící, a často i žáci s kombinovanými vadami jsou téměř automaticky vzděláváni podle učebních plánů a učebních osnov ZŠ pro sluchově postižené. Ty se upjatě drží tradic dřívějších učebních osnov a učebních plánů pro ZŠ pro neslyšící a pro ZŠ pro žáky se zbytky sluchu. Český jazyk a literatura je nadále vyučován stejně nesmyslným a neefektivním způsobem. Žáci nadále neumí češtinu ani žádný jiný jazyk. Většina těchto dětí jsou děti bez jazyka. (Některé děti umí ČZJ, zejména neslyšící děti druhé generace. Ty ho pak "učí" své spolužáky, protože si prostě chtějí "popovídat". Výsledek tohoto "učení" bývá mnohými pedagogy, zcela mylně, označován za "automatickou znalost ,znakování´" u dětí). Učitelé a žáci nadále nemají žádný společný vyučovací jazyk. Obsahy ostatních předmětů jsou nadále redukovány.

Namátkový výběr z učebních osnov Českého jazyka a literatury pro sluchově postižené ze dne 2. 3. 1994 (znovu schváleny v roce 2001):

Kapitola Pojetí předmětu, jeho cíle a charakteristika obsahu:

"Jazykové vyučování má tři složky: tvoření a rozvíjení řeči, gramatiku a slohový výcvik. Další složkou předmětu český jazyk a literatura je čtení a literární výchova." (s. 2) (...) "Každá složka předmětu má svá specifika, ale celý výchovně vzdělávací proces sleduje jediný cíl - aby si žák osvojil řeč pasivně i aktivně - a dosáhl tak jeden ze základních předpokladů společenské integrace. Z tohoto hlediska má prvořadý význam tvoření a rozvíjení řeči.

Tato složka zahrnuje:
  • tvoření a rozvíjení obsahové a technické stránky řeči
  • odezírání
  • využívání sluchu při rozvíjení řeči
  • příležitostné rozhovory při společenském styku." (s. 3, tučně zvýraznila A.H.)

V kapitole Obsah předmětu najdeme v každém ročníku stejné schéma: 1 / Tvoření řeči: 1a / Tvoření a rozvíjení obsahové stránky řeči (učivo se v každém ročníku opakovaně volí z tematických okruhů Rodina a domov; Člověk; Vesmír - Zem; Čas; Životní prostředí; Vzdělání a kultura; Tělovýchova a sport; Sociální a zdravotnická péče; Doprava, obchod, služby; Průmysl; Zemědělství a lesnictví; Společnost), 1b / Konverzace podle obsahu tematických okruhů, 2 / Gramatika, 3 / Slohový výcvik. Přičemž gramatika a slohový výcvik předepisují opravdu velmi triviální témata.

Shrnuto: Kromě názvů škol se bohužel v mnoha školách oproti minulosti nezměnilo skoro nic. Velká část našich odborníků se snaží osoby s vadami sluchu "vyléčit". Vyléčená osoba s vadou sluchu se podle jejich představ chová a žije jako osoba tzv. normální, tj. osoba slyšící.

I mnozí rodiče, někteří vědomě a jiní podvědomě, chtějí, aby se stal zázrak a dítě slyšelo. Je to pochopitelné - chtějí s dítětem navázat komunikaci, chtějí je vychovávat, chtějí si s ním rozumět. Čekají na pomoc a radu profesionálů. Smutné a zároveň alarmující je, že většina lékařů a pedagogů rodičům jako jedinou "životní cestu" nabízí zase jen mluvení. U dětí nedoslýchavých, u dětí postlingválně ohluchlých a u většiny dětí s kochleárním implantátem je tento přístup často úspěšný. Pro část dětí s vadami sluchu, především pro děti prelingválně neslyšící, je však tento přístup většinou naprosto neadekvátní a v konečném důsledku děti celoživotně poškozující.

Jeho následky jsou "tonutí v bezjazyčí", psychické, citové, sociální a kognitivní deprivace, zmatení identity, špatné vzdělání a následné znevýhodnění na trhu práce atd. Tato skupina žáků nebude při zachování současného přístupu k jejich komunikaci, výchově a vzdělávání pravděpodobně schopna složit státní maturitní zkoušku, popř. její maturitní zkouška bude nedůstojnou velmi zjednodušenou napodobeninou maturitní zkoušky žáků slyšících. Redukce požadavků by se nejspíše týkala všech předmětů, ale zejména Českého jazyka a literatury.

Prelingválně neslyšících žáků je (bylo a se stále se zlepšující technikou a s boomem kochleárních implantátů vždy bude) mnohem méně než žáků nedoslýchavých nebo postlingválně ohluchlých. Možná, že tento malý zlomek (prelingválně) neslyšících žáků v "moři" žáků s jinými vadami sluchu je příčinou toho, proč u nás ve speciálních školách pro sluchově postižené stále převládají metody vhodné pro žáky nedoslýchavé, pro žáky postlingválně ohluchlé a žáky s kochleárními implantáty. Většina vítězí? Té hrstky neslyšících žáků je učitelům možná líto, ale většinou se nedomnívají, že by se kvůli nim měly měnit už zavedené postupy.

Maturanti

Velká část potenciálních maturantů, většinou žáků SOŠ pro SP, byla v ZŠ pro SP vzdělávána podle Učebních plánů a učebních osnov ZŠ pro sluchově postižené. Tento vzdělávací program je podle mého názoru diskriminační - během povinné školní docházky neumožňuje žákům dosažení maximální možné úrovně vzdělání. Učební osnovy ZŠ pro sluchově postižené navíc podle mého mínění vůbec neodpovídají Standardu základního vzdělávání (schválenému MŠMT roku 1995). Standard zaručuje všem žákům základních škol zařazených do sítě rovnocenný přístup ke vzdělání. To pro žáky s vadami sluchu (přesněji pro žáky neslyšící) neplatí?! Tito žáci nemají stejná vzdělávací práva (zaručená Úmluvou o právech dítěte, Listinou základních práv a svobod a mnohými dalšími mezinárodní právními dokumenty i naší Ústavou) jako jejich slyšící vrstevníci?!

Jak mají takto "připravení" žáci po absolvování střední školy pro sluchově postižené zvládnout maturitní zkoušku z Českého jazyka a literatury a z ostatních předmětů?! Cestou redukce požadavků pokračovat nelze. Právě proto musí v ČR dojít k hluboké a dobře promyšlené změně v přístupu k výchově a ke vzdělávání žáků s vadami sluchu.

Návrh reformy našeho systému výchovy a vzdělávání s vadami sluchu

První jazyk dětí - volba rodičů

Opravdu neobyčejně zodpovědný úkol - vybrat pro dítě s vadou sluchu tu nejlepší komunikační, výchovnou a vzdělávací cestu - by měl být záležitostí poučených rodičů. Proto by už v okamžiku vyslovení podezření na vadu sluchu dítěte měla být rodičům a celé široké rodině poskytnuta kvalifikovaná raná péče, v rámci níž by měli rodiče mj. získat dostatek objektivních a ucelených informací pro své klíčové rozhodnutí.

Služby rané péče u nás od devadesátých let minulého století poskytují speciálně pedagogická centra, která fungují při školách pro žáky se sluchovým postižením, a nověji i soukromé Středisko rané péče Tamtam zřizované FRPSP. Přestože se poskytovatelé potýkají s řadou legislativních, finančních, provozních a dalších problémů, snaží se svou práci vykonávat dobře a svědomitě.

Velkým (poskytovateli ne vždy uvědomovaným) problémem je však vázanost všech poskytovatelů na konkrétní speciální školu pro sluchově postižené, popř. školní budovu. Tím jsou rodiče (pokud se vůbec o možnosti využít služeb rané péče dozvědí) explicitně nebo implicitně vedeni k přihlášení dítěte právě do té které konkrétní MŠ a následně ZŠ, k níž poskytovatel rané péče administrativně nebo "architektonicky" patří.

Rodiče (a nikdo jiný) musí za své rozhodnutí - celoživotně ovlivňující život jejich dětí - nést plnou zodpovědnost. Musí si být dobře vědomi výhod, ale i možných nástrah a rizik, jež různé komunikační, výchovné a vzdělávací cesty mohou v budoucnu jejich rodině a jejich dítěti s vadou sluchu přinášet. Učinit toto rozhodnutí je těžké také proto, že se rozhodujeme v době, kdy je dítě ještě maličké, a předpovědět jeho schopnosti a dovednosti v budoucnosti je neobyčejně obtížné, a také proto, že je to rozhodnutí nezvratné.

Dvě základní koncepce výchovy a vzdělávání žáků s vadami sluchu

Domnívám se, že je nezbytné vytvořit u nás dvě základní koncepce výchovy a vzdělávání žáků s vadami sluchu (daný systém je inspirován systémem vzdělávání ve Švédsku - více viz Speciální pedagogika 3/2004 - pozn. red.):

  1. Ucelený komunikační, výchovný a vzdělávací systém pro děti, u nichž se rodiče na základě dostatku objektivních a kvalifikovaných informací rozhodnou, že jejich prvním jazykem bude mluvená čeština a že děti budou vychovávány jako slyšící Češi. Tyto děti by se vzdělávaly buč ve školách běžného typu (MŠ, ZŠ, SŠ), ve specializovaných třídách zřízených v rámci běžných škol nebo ve školách pro žáky s vadami sluchu, které by svou propracovanou a jasně deklarovanou koncepcí ručily za to, že žáci budou po celou dobu docházky do této konkrétní školy vzdělávány buč monolingválně - česky a monokulturně - jako slyšící Češi, nebo bilingválně a bikulturně tak, že vyučovacím a vyučovaným prvním jazykem bude čeština, vyučovaným cizím/druhým jazykem český znakový jazyk a žáci budou vychováváni jako slyšící Češi s tím, že se budou seznamovat s životem komunity Neslyšících v ČR.
  2. Ucelený komunikační, výchovný a vzdělávací systém pro děti, u nichž se rodiče rozhodnou, že jejich prvním jazykem bude český znakový jazyk a že děti budou vychovávány jako členové komunity českých Neslyšících. Tyto děti by se vzdělávaly ve specializovaných třídách zřízených v rámci běžných škol nebo ve školách pro žáky s vadami sluchu, které by svou propracovanou a jasně deklarovanou koncepcí ručily za to, že žáci budou po celou dobu docházky do této konkrétní školy vzděláváni bilingválně a bikulturně tak, že vyučovacím a vyučovaným prvním jazykem bude český znakový jazyk a vyučovaným cizím/druhým jazykem český jazyk a žáci budou vychováváni jako neslyšící Češi s tím, že se budou seznamovat s životem slyšících Čechů, tzn. budou se učit žít v minoritní - neslyšící i majoritní - slyšící společnosti.

Odborníky, zejména pedagogy žáků s vadami sluchu, bývá často zdůvodňováno, proč nejde takovýto komunikační, výchovný a vzdělávací program realizovat, různými (většinou neopodstatněnými) "argumenty". Za všechny jako příklady uvádím (výčet argumentů byl z důvodů nedostatku místa zredukován, celý výčet viz Speciální pedagogika 3/2004 - pozn. red.): český znakový jazyk je tak těžký, že se ho slyšící rodiče a učitelé nemohou naučit; český znakový jazyk není dost "dokonalý" k výchovným a vzdělávacím účelům (nemá dost odborných termínů, má málo prozkoumanou gramatiku; popř. nemá odborné termíny ani gramatiku); český znakový jazyk se (na rozdíl od češtiny) každý člověk s vadou sluchu naučí jaksi "sám od sebe" a v jakémkoliv věku - proto je naprosto zbytečné vyučovat ho ve škole; když budou děti používat český znakový jazyk, nebudou mluvit, a tím budou ve slyšící společnosti fatálně handicapovány; máme (a vždy budeme mít) málo neslyšících pedagogů; nemáme (a nikdy budeme mít) dostatek tlumočníků; tlumočníci nejsou (a nikdy nebudou) dostatečně odborně připraveni k tlumočení ve škole; nemáme (a nikdy nebudeme mít) peníze na dostatek potřebného personálu, např. tlumočníků; nemáme (a nikdy nebudeme mít) pro žáky s vadami sluchu vhodné učebnice a učební pomůcky pro výuku českého znakového jazyka, "nauky o Neslyšících" a češtiny, neslyšící děti se prostě kvůli své hluchotě musí učit pomaleji, nelze na ně klást stejné požadavky jako na děti slyšící; na zavedení českého znakového jazyka do škol nemáme legislativu/peníze/volnou dostatečnou hodinovou dotaci/prostory/pedagogy; rodiče žádné změny nechtějí.

Jasná profilace speciálních škol pro sluchově postižené

Jestliže dáme rodičům právo (a povinnost) rozhodnout o dalším směřování dítěte, komunikaci, výchově a vzdělávání, musíme jim dát také možnost vybrat si pro dítě vzdělávací instituci (školu, specializovanou třídu), která s ním bude komunikovat, vychovávat a vzdělávat ho v souladu s komunikačními, výchovnými a vzdělávacími preferencemi, představami a požadavky rodičů.

Mnozí dnešní rodiče při svém výběru školy dávají přednost blízkosti školy před ostatními kritérii. Nechtějí, aby dítě bylo na internátě. Což je zcela pochopitelné. Kvůli tomu, že u nás zatím nemáme specializované třídy pro žáky s vadami sluchu v rámci běžných základních a mateřských škol a kvůli tomu, že u nás téměř neexistuje trh s byty (aby se celá rodina mohla přestěhovat do místa, kde je škola, kterou si vybrala pro výchovu a vzdělávání svého dítěte), žádají rodiče často po nejbližší škole pro sluchově postižené, aby vyhověla právě jejich požadavkům a představám o edukaci jejich dítěte. Není to tedy tak, že škola představí svou nabídku a rodiče na ni reagují, ale přesně opačně. Rodiče prezentují škole své požadavky (mnoho rodičů = mnoho různých požadavků) a škola ve snaze "nabrat a udržet si co nejvíce dětí" (na počtu žáků je finančně - tedy i existenčně - závislá) jim slíbí, že právě těm jejich požadavkům vyhoví. Z tohoto absurdního stavu pak vznikají mnohá nedorozumění a rozepře v okamžiku, kdy škola ve snaze vyhovět jedněm rodičům přestane plnit přání rodičů jiných.

Profilace speciálních škol pro sluchově postižené u nás dnes v podstatě neexistuje. Je však podle mého názoru naprosto nezbytná. A podle záměrů MŠMT ČR je nyní profilace školy skrze vlastní školní vzdělávací program dokonce povinná! (viz výše). Profilace je na jedné straně "službou zákazníkům", tj. rodičům, na straně druhé je ale také ochranou školy samotné. Jestliže se rodiče podle předem jasných a neměnných podmínek rozhodnou své dítě do té které školy přihlásit, nemohou pak v průběhu školní docházky svého dítěte po škole žádat jiný přístup, než jaký škola předem veřejně a pro rodiče srozumitelně hlásala a na jehož základě si školu vybrali.

Profilovat MŠ a ZŠ by neměl být větší problém, protože je jich poměrně velké množství (celkem 13).

Profilace škol středních se může zdát poněkud obtížnější. Těchto škol je méně (SOŠ jsou čtyři, gymnázium jedno; SOU, OU, U a praktických škol je u nás zhruba deset) a žáci si je většinou vybírají spíše podle studijního/učňovského oboru než podle způsobu komunikace, výchovy a vzdělávání. Řešení je přesto poměrně prosté: Pokud se speciální SŠ (nebo specializovaná třída v běžné SŠ) nechce jako celek (nebo jako jednotlivé třídy) profilovat jedním komunikačním, výchovným a vzdělávacím přístupem, je nutné žáky rozdělit alespoň na jazykové vyučování (český jazyk, český znakový jazyk, angličtina, němčina atd.) do dvou skupin podle prvního jazyka.

Ve všech ostatních předmětech je nezbytné zajistit přítomnost slyšícího pedagoga vyučujícího v mluvené češtině a tlumočníka do ČZJ nebo u neslyšícího pedagoga tlumočníka do mluvené češtiny. Stejný přístup k informacím musejí mít žáci preferující v přímé komunikaci češtinu i český znakový jazyk.

Státní maturitní zkouška pro žáky s vadami sluchu

Zajistí-li stát, aby fungoval propracovaný, dostatečně variabilní a flexibilní systém výchovy a vzdělávání žáků s vadami sluchu (raná péče - MŠ - ZŠ - SŠ - VŠ) v podobě v hrubých rysech popsaných výše, mělo by být relativně jednoduché připravit pro maturanty s vadami sluchu podle jejich preferovaného jazyka dva druhy maturitní zkoušky z mateřského jazyka:

  • Pro žáky, jejichž preferovaným jazykem je čeština, běžnou maturitní zkoušku z Českého jazyka a literatury jako z mateřského jazyka.
  • Pro žáky, jejichž preferovaným jazykem je ČZJ, maturitní zkoušku z ČZJ (patrně spolu s "naukou o Neslyšících") jako z mateřského jazyka a dále maturitní zkoušku z Českého jazyka jako zkoušku z cizího jazyka. To ovšem znamená zavést pro žáky s vadami sluchu, jejichž prvním jazykem je ČZJ, kromě předmětu Český jazyk a literatura (jako jazyka cizího) také předmět Český znakový jazyk (pravděpodobně doplněný o "nauku o Neslyšících").
Stejný předmět může být jako cizí jazyk zaveden i pro žáky s  prvním jazykem češtinou.

Organizaci státních maturitních zkoušek u žáků s vadami sluchu navrhuji dále upravit takto:

  • umožnit žákům při všech předmětech používat jazykové (u nejazykových předmětů i jiné) příručky
  • kromě zkoušky z češtiny a z ČZJ prodloužit čas na psaní testů
  • psát pouze jeden test v jeden den
  • kromě testů z češtiny, z ČZJ a z ostatních cizích jazyků umožnit žákům na požádání přítomnost tlumočníka ČZJ

Závěr

Chceme-li umožnit dosáhnout co nejvyššího vzdělání všem žákům s postižením sluchu, musíme urychleně vypracovat a zavést do praxe kvalitní, promyšlený, funkční a hlavně pluralitní systém výchovy a vzdělávání osob s vadami sluchu zahrnující adekvátní ranou péči, předškolní výchovu, základní školní docházku a studium na středních a vysokých školách. Kdybychom začali jednat okamžitě a hned teč bychom - od rané péče - začali budovat navrhovaný systém, budeme mít první dostatečně připravené (prelingválně) neslyšící maturanty někdy okolo roku 2024! Nezavírejme před současným stavem oči, pojčme se snažit o nápravu. Diskutujme, přemýšlejme, navrhujme!

Autorka článku je odbornou asistentkou pro obor Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK v Praze; působila i na SZŠ pro sluchově postižené v Berouně.

Zpracovala Jitka Motejzíková

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
Celostátní sportovní hry sluchově postižené mládeže a dětí — Aplikace Záchranka /2/
08/04/2018 - Česká televize
Celostátní sportovní hry sluchově postižené mládeže a dětí — Aplikace Záchranka
08/04/2018 - Česká televize
Týden diverzity
12/04/2018 - Česká televize
Mezinárodní festival pantomimy Otevřeno 2017
04/04/2018 - Česká televize
Bobista Jakub Nosek
30/03/2018 - Česká televize
Problémy s otěhotněním
24/03/2018 - Česká televize
Centra služeb pro neslyšící a nedoslýchavé
18/03/2018 - Česká televize
Středisko Augustin na Univerzitě Hradec Králové
10/03/2018 - Česká televize
Vícegenerační neslyšící rodiny
01/03/2018 - Česká televize
Tichý svět
12/02/2018 - Česká televize
I neslyšící chtějí pracovat
16/11/2017 - Jaroslava Fuksová
Škola pro sluchově postižené v Holečkově ulici slaví 230 let — Cena Hieronyma Lorma
05/11/2017 - Česká televize
Domácí porody
25/10/2017 - Česká televize
Rezoluce EP o znakovém jazyce
20/10/2017 - Česká televize
Neslyšící řidiči a taxikáři
15/10/2017 - Česká televize
Speciální škola pro sluchově postižené v Radlicích
10/10/2017 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Škola pro sluchově postižené v Holečkově ulici slaví 230 let — Cena Hieronyma Lorma
Speciální škola pro sluchově postižené v Radlicích
Dívčí katolická škola
Neslyšící a právo na vzdělání I.
Expertní komise pro otázky vzdělávání a inspekční činnost ve školách
Historie školství neslyšících
Povědomí slyšících pedagogů ZŠ pro SP v ČR o kultuře Neslyšících
Vždy se snažíme respektovat přání rodičů
Hotelnictví a turismus pro neslyšící
Nové formy vzdelávánia v Levoči
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Maturitní obory na středních školách pro sluchově postižené
Nematuritní obory na středních školách pro sluchově postižené
Výmolův ústav
Dítě s vadou sluchu v běžné škole
Radlice: už 80 let
Smíchov: 220 let od založení školy
Dobré a špatné školy
Internátní výchova v Praze Radlicích
Osm škol v jedmom balení
Exkurze po školách pro sluchově postižené v Bratislavě

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 15
celkem: 15
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Jak se stát úspěšným neslyšícím
Jak připravit neslyšící na budoucnost?
Manželské vraždění - tlumočené představen
Pražská muzejní noc - přihláška
Aplikace Pexeso – dárek pro neslyšící děti
Chvála sběratelství
EUDY YOUTH CAMP
EUDY JUNIOR CAMP
Poštovní muzeum i pro neslyšící
Festival Colours of Ostrava si nově užijí i ná

RSS kanály 

[CNW:Counter]