Pochopila jsem, že potřebuji vzor Neslyšícího

Během semináře Brána do světa Neslyšících II., který se konal 16. června v Praze, přednášela také mladá paní učitelka Romana Petráňová spolu s neslyšícím asistentem Petrem Vysučkem na těma "Možnosti výuky českého jazyka ve spolupráci s neslyšícím asistentem". Když jste je poslouchali, nemohli jste se od nich odtrhnout.

Ne, během studia na Střední pedagogické škole v Karlových Varech jsem si dlouho myslela, že hned po maturitě začnu pracovat. Protože jsem měla výborný prospěch, doporučila mi maminka, abych zkusila studovat vysokou školu. Ve čtvrtém ročníku jsem si uvědomila, že bych chtěla studovat dál, rozšířit si obzory. Najednou se mi nechtělo nastoupit do nějaké vesnické družiny u nás v okolí Sokolova a Chebu. Čekala jsem od života ještě víc. Přihlásila jsem se na speciální pedagogiku, která mě při studiu zaujala. Po roce studia mi bylo nabídnuto studium na katedře výtvarné výchovy. Začala jsem tak studovat další obor.

Když jsem se na speciální pedagogiku hlásila, myslela jsem si, že ze mě bude logopedka. V prvním ročníku jsme měli praxi v různých školách a zařízeních. Jeli jsme také do školy pro sluchově postižené v Plzni. Tam jsem nějak podvědomě poznala, že tato práce by mohla být to pravé ořechové. Od druhého ročníku jsem se začala věnovat problematice Neslyšících. Jako volitelný předmět jsem si pak vybrala surdopedii.

Měla jsem spíše pocit, že jsem se toho během studia dozvěděla málo. Základy jsme probírali první dva roky a pak už to bylo v podstatě stejné až do konce studia.To, jak s Neslyšícími pracovat, jsem pochopila až v praxi. Samozřejmě, že se člověk stále učí a své názory koriguje. Také jsme jako studenti měli malý přehled o vzdělávání Neslyšících v zahraničí. Bylo to asi částečně dobou, kdy jsem studovala. Chtěla bych věřit, že dnes je úroveň studia na vyšší úrovni.

Po nástupu do školy jsem se začala orientovat ve způsobu, jak jsou Neslyšící vzděláváni. Postupem času jsem si na to začala utvářet vlastní názor, kterému jsem pak podřizovala metody a způsob výuky.

Samozřejmě je mým snem, aby osnovy redukované nebyly. Musel by se však zásadně změnit celý systém vzdělávání Neslyšících u nás, včetně přípravy učitelů. Druhá otázka je, jak vyučovat děti, které mají kombinované vady.

Jako studentka 4. ročníku jsem byla na praxi na škole v přírodě s neslyšícími dětmi z Radlic.V této škole jsem byla také na závěrečné praxi. Zeptala jsem se, jestli by neměli volné místo. Volné místo měli a já nastoupila, nejdříve půl roku v mateřské škole. Pak jsem učila na poloviční úvazek hodiny výtvarné výchovy. Studovala jsem v té době ještě výtvarný obor. Po jeho skončení jsem si udělala rok pauzu a pak se přihlásila na doktorandské studium. Po jeho skončení jsem začala vyučovat již na plný úvazek dějepis, občanskou výchovu, český jazyk a výtvarnou výchovu.

To je trochu složitější. V Pipanu jsem vlastně byla od samého začátku. Rodiče některých neslyšících dětí mne kontaktovali a prosili, abychom společně založili školku, která by se snažila vyučovat podle bilingválních principů. Společně jsme čerpali ze zahraničních informačních zdrojů. Ve školním roce 1995/1996 jsme zahájili experimentální školku, která byla provozována jednou týdně. Začali jsme hledat neslyšící pedagogy. Bylo to těžké, tenkrát ještě žádní absolventi vysokoškolského studia nebyli. Pozvala jsem ke spolupráci dvě neslyšící maminky, které s našimi dětmi komunikovaly ve znakovém jazyce vždy na určité téma. My slyšící jsme pak dětem dávali slovní zásobu v psané formě. Později se provoz školky rozšířil na dva dny v týdnu.

Tenkrát jsem si uvědomila, že školka potřebuje člověka na plný úvazek. Vzhledem k tomu, že jsem v té době ještě studovala a učila v Radlicích, předala jsem štafetu dál. Našli jsme paní Fenclovou, která je ředitelkou této školky dodnes.

Práce v této školce pro mě byla radost a přinášela mi nové poznatky. V té době jsem psala dizertační práci na téma Výtvarná výchova a neslyšící. Během tří let jsem sledovala výtvarný projev dvou skupin dětí, jedné ze školky Pipan s bilingvální výukou a druhé s orální výukou. Na základě výtvarného projevu jsem posuzovala jejich představy o světě. Součástí této práce jsou jednotlivé rozdíly mezi nimi. Hodnotila jsem několik kritérií výtvarného projevu, ze kterých se dá vyčíst mnohé o stupni psychického a sociálního vývoje dítěte. Jedním z kritérií bylo například zachycení vztahů mezi postavami či předměty na obrázku. Výtvarný projev dětí s bilingvální výukou byl velmi pestrý a jednotlivé postavy byly zachyceny v mnoha vzájemných vztazích. Děti s orální výukou, které jsem mela možnost sledovat, znázorňovali objekty na ploše tak, že mezi nimi nebyla vyjádřena jakákoli souvislost.

Pochopila jsem, že dětem nemohu dát správný vzor českého znakového jazyka, protože není mým mateřským jazykem, a také to, že děti potřebují mít vzor dospělého Neslyšícího, který sám prošel stejným vývojem jako oni, měl podobné problémy s českým jazykem, s dorozumíváním se se slyšícími a který jim současně může být kulturním vzorem.

Když jsem se dozvěděla, že budu v Radlicích vyučovat český jazyk, lekla jsem se. Nejdříve jsem tento předmět vůbec nechtěla učit. Nevěděla jsem, jak na to. Svěřila jsem se s touto obavou Vestě Sauterové, a ta mi řekla jednu jedinou větu: "Ničeho se neboj, alespoň máš takhle možnost změnit to, co se ti nelíbí." Začala jsem o tom přemýšlet, studovat zahraniční literaturu a postupně si udělala představu, kterou jsem chtěla naplňovat. Součástí této představy byla spolupráce s neslyšícím kolegou.

Tím prvním byl Martin Wiesner, letos je to Petr Vysuček. První rok byl velmi těžký, protože děti nebyly zvyklé oddělovat znakový jazyk a češtinu. Z toho vyplývalo, že ukazovaly ve znakovaná češtině. Museli jsme jim vysvětlit rozdíl mezi českým jazykem a znakovým jazykem. Musely pochopit, že česká věta: Auto jede pomalu nelze ukazovat znak po znaku, ale že musí použít gramatiku znakového jazyka, v tomto případě inkorporaci (současný pohyb jednoho znaku, který naznačuje rychlost auta). Po roce důsledného rozlišování těchto dvou jazyků to už dětem bylo jasné. Musím ještě říct, že původní obavy z vyučování češtiny se vytratily a nyní mě to baví tak, že bych si ten předmět nechtěla nechat vzít.

To je právě v životě hodně zvláštní, že v situacích, kdy se člověku napoprvé do něčeho nechce, může být nakonec všechno jinak.To je trochu záhada života.

Po absolvování nadstavbového kurzu, který pořádala Aldea, jsem si myslela, že tento jazyk již velmi dobře ovládám. Myslela jsem si, že mi Neslyšící dobře rozumějí. V té době jsem se poprvé setkala s Američankou Vestou Sauterovou. Jelikož nemluvím anglicky a ona ještě neuměla česky, bavily jsem se spolu ve znakovém jazyce.Tehdy mě ale velmi překvapilo, když mi řekla, že mi nerozumí. Bylo to proto, že jsem sice používala správně jednotlivé znaky, ale gramatiku českého jazyka, které ona nemohla rozumět.To mi tenkrát otevřelo oči a začala jsem cítit, že není vše v pořádku.

Později Vesta uspořádala kurz znakového jazyka a tam jsem hodně věcí pochopila. Učit se ale musím neustále.

Pro mne je to především dobrý kontakt s dětmi. Snažím se ve třídě navodit příjemnou atmosféru, ráda s dětmi vtipkuji. Například po zkoušení žáka, který látku dobře uměl, mu s kamennou tváří řeknu, že dostane čtyřku. On se nejdřív lekne, ale pak pochopí, že to byl vtip a tak se společně s dětmi zasmějeme.

Dále si myslím, že zvláště u neslyšících dětí je důležité si s nimi povídat o životě. Často jim vyprávím, co jsem dělala během víkendu, nebo co se mi přihodilo a jak jsem se s tím vypořádala a jak to dopadlo. Děti potřebují vidět, jak se problémy v životě řeší, aby jednou také samy věděly, jak na to. Uvědomuji si, že neslyšící děti nemají tolik možností bezděčného učení se z odposlechu dospělých. Myslím, že učitel by měl dětem předávat nejen vědomosti, ale také obzor skutečného života.To jim pomáhá, aby se jednou dovedly samy orientovat ve svém životě. Např. žákovi, který si řekne, že ho již nebaví se učit, odpovím tak, že ho k tomu sice nemůžu přinutit, ale že jeho rodiče s ním nebudou po celý život, a on přece chce být také jednou samostatný. On se sám zamyslí a rozhodne se, jak se bude chovat. Chci, aby se děti učily převzít odpovědnost za své rozhodování.

Když ráno vejdu do školy a děti se na mě smějí, hned se cítím jako doma. To je pro mě nejlepší. Samozřejmě se také stane, že někdo z nich je zamračený a protivný. Ptám se ho, co je mu a on mi odpoví, že má nějaký problém. Snažím se ho pochopit, ale také mu řeknu, že i já mám problémy, ale nemračím se. Řeknu mu, že jemu by se také nelíbilo, kdybych se na něj už ode dveří mračila. Puberta je někdy ale velmi těžká.

Ano, v září loňského roku jsem se vdala a s manželem se samozřejmě na rodinu těšíme. Ale zároveň přemýšlím o chvíli, kdy budu muset nechat práci, kterou mám tak ráda. Možná je to jen tím, že to bude zas něco nového, co ještě neznám. Uvidíme.

Myslím si, že až budeme mít děti, tak je určitě naučím znakový jazyk, ne sice jako první jazyk, ale řeknu jim něco o Neslyšících. Mám totiž pocit, že je to velmi krásný a bohatý jazyk, ve kterém mohu nějakou skutečnost vyjádřit mnohem krásněji než slovy. Ale to je i v jiných jazycích. Například umím německy a uvědomím si, že nějaký pojem je tam vyjádřen mnohem výstižněji. Zkrátka i u znakového jazyka platí: Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.

Také děkuji a těším se na další setkání.