Jsou věci mezi nebem a zemí, které člověk těžko pochopí. Každý člověk musí v něco věřit. Věřit v dobro, a tím je Bůh.
Když jsem byla malá, moc jsem o Bohu nevěděla. Tenkrát jsme s mými rodiči chodili do kostela jen příležitostně (= někdy). Ve škole jsme sice měli náboženství, ale hodně věcí z toho jsem nechápala. Učila jsem se katechismus jako jiné předměty. Jsem pokřtěná, chodím ke svatému přijímání a byla jsem i biřmovaná. Dlouho jsem ale k Bohu neměla blízko. Stalo se mi, že když jsem měla z něčeho strach, automaticky jsem se pokřižovala, aby mi Bůh pomohl. babička s dědečkem mi často říkali: „Je třeba se modlit a chodit do kostelíka.“ Já jsem se tehdy vždycky pousmála a pomyslela jsem si: „A k čemu?“. Modlitby jsem znala. Během kázání, protože jsem knězi nerozuměla, jsem se nudila.
Později jsem se vdala a narodily se mi děti. Samozřejmě, že jsem je dala pokřtít a postupně začali chodit i ke svatému přijímání. Můj vztah k Bohu byl ale pořád stejný. Až teprve, když jsem byla s manželem na plese neslyšících ve Zvolenu, měli jsme i mši svatou ve znakovém jazyce. Byla jsem fascinovaná. Poprvé jsem všemu rozuměla. Každičkému slovu, celému kázání a velmi to na mě zapůsobilo. Zatoužila jsem znovu po takovém setkání s Bohem a Ježíšem. Trvalo však několik let, než jsem svou touhu naplnila. Měla jsem malé děti a také do Bánské Bystrice to mám daleko, a tak jsem nemohla chodit na mši svatou ve znakovém jazyce. Změnila jsem se. Začala jsem chodit do kostela u nás na vesnici. A často, i když nerozumím, představuji si našeho duchovního otce, jak celé kázání tlumočí. Když na začátku uslyším zvuky varhan, proběhne mnou zvláštní mrazení. Jako kdyby do mě vstoupil Duch Svatý. Během mše se dívám na jiné lidi. Na jejich ústa a pro sebe si potichu odříkávám modlitby. Naučila jsem se je také ve znakovém jazyce.
Jsem ráda, že jsem mohla – i když mi to trvalo dlouho – poznat Boha a být k němu blíž. Teď, po mnohých letech, mám k němu jiný vztah. Po dlouhém hledání jsem ho našla. Moje duše je klidnější a vyrovnaná. A já vím, že to je právě to, co mi v životě dlouho chybělo.