Sluchadlo nesmí skončit v šuplíku

Nedávno jsem navštívila MUDr. Olgu Bendovou, specialistku v oboru otorinolaryngologie a foniatrie, primářku pražského Sluchového centra ve Španělské ulici. Cíl mé návštěvy byl zřejmý – vyzpovídat ji a získat pro vás užitečné informace z její dlouholeté praxe. Měla jsem možnost sledovat paní doktorku přímo při práci. V ordinaci měla třiaosmdesátiletou paní s lehkou percepční vadou, která si přišla vybrat své úplně první sluchadlo. Po dlouhém zkoušení několika sluchadel zvolila to nejjednodušší dvoukanálové digitální sluchadlo, protože jí zkrátka nejvíce poslechově vyhovovalo.

Paní doktorko, můžete nám ve stručnosti vylíčit, co předchází tomu, než návštěvník vaší ordinace dostane sluchadla?

Nejprve absolvuje několik typů vyšetření: prahový audiogram pro vzdušné a kostní vedení. Pokud je mezi nimi rozdíl, rozdílné bude i nastavení sluchadel. Dále se měří práh nepříjemného poslechu. Zvláště u starších lidí mohou být náhlé zvuky příliš hlasité. Stačí malá změna hlasitosti a jim už je to nepříjemné. Dále se zjišťuje srozumitelnost řeči pomocí slovní audiometrie – jak člověk rozumí bez sluchadel a následně s nimi. Pokud se třeba rozhodujeme mezi dvěma sluchadly a nevíme přesně, které zvolit, uděláme s oběma typy slovní test. Přikloníme se k tomu sluchadlu, s nímž test vyjde lépe. Když se dohodneme na konkrétním sluchadle, musí o něm být zájemce přesvědčen, že mu vyhovuje, a já si musím být jistá, že mu přináší užitek.

Vybrat správné, vyhovující sluchadlo tedy není záležitostí několika minut. Je to časově náročná a především velmi zodpovědná činnost. Jak při výběru postupujete, co všechno musíte zohledňovat, na co musíte pamatovat?

Postup je následující - pacientovi představím sluchadla několika firem (aktuálně máme k dispozici firmy Bernafon, Interton, Siemens a Widex). Každá firma má určité třídy sluchadel. Třídy se liší tím, jak se signál zpracovává, ale i samotným vybavením, například množstvím přítomných programů. Vybíráme minimálně ze tří srovnatelných sluchadel od tří různých firem. Každé z nich totiž vnímá jedinec rozličným způsobem. Jedno mu bude příjemné, druhé méně, třetí minimálně, byť jsou všechna stejně vybavená. Málokdy se stane, že by mezi nimi necítil určité rozdíly. Někomu vyhovují i jednoduchá dvoukanálová sluchadla, ačkoliv jejich nastavení je do značné míry limitováno. Tří- až pětikanálová už považuji za velmi dobrá, nemluvě o vícekanálových, která se dají nastavit téměř dokonale.

Sluchadla vybíráme podle typu sluchové vady člověka a jeho vlastních požadavků. Ty však musí umět formulovat, musí vědět, co potřebuje. A já se ho k tomu snažím dovést. Faktorů při výběru sluchadel je celá řada. Volba se odvíjí od finančních možností člověka, potřeby užití, ale také od věku a schopností dotyčného sluchadlo ovládat.

Vše tedy záleží na tom, kdo přijde. Jestliže jde o člověka středního věku, který je hodně vytížený, a to v různých poslechových situacích (např. má poradu v cizím jazyce, jede autem, potřebuje přijímat hovory, rozumět televizi), tak tomu samozřejmě nabídnu sluchadlo s více programy, s možností bluetooth, atd., zkrátka co nejvybavenější. Naproti tomu např. seniorům, kteří chtějí sluchadlo využívat ponejvíc při sledování televize, není třeba komplikovat život nejmodernějšími technologickými přístroji, případně je uvádět do trapných pocitů. Čím je člověk starší, tím hůř si na sluchadlo zvyká. Ne jenom hlavou, tzn. zpracováním nových informací, ale může mít problémy s manuálním ovládáním a péčí o sluchadlo. Bude snazší nabídnout mu jednoduché sluchadlo bez možnosti zesílení či zeslabení hlasitosti či přepínače programů, protože on by nebyl schopný si ten miniaturní ovladač v uchu přepínat. Dokáže sluchadlo vypnout, zapnout a dát do ucha.

Ten, kdo je na sluchadlo od dětství zvyklý, problémy nemívá a umí přesně definovat svoje požadavky.

Podstatné je vysvětlit to, co si lidé často pletou: že sluchadla existují ve 2 formách: závěsné (visí za uchem), v této formě se vždycky zkouší a pokud si zájemce přeje (a nejsou nějaké překážky, například příliš úzký zvukovod nebo velmi těžká vada) může vybraný typ být zhotoven v laboratoři příslušné firmy do formy zvukovodové (je uvnitř zvukovodu). Dále je důležitá informace, jak velký příspěvek dostanou od pojišťovny. Při výběru nejlevnějšího sluchadla nutno upozornit na limitní možnost dalšího dolaďování, tedy přizpůsobení požadavku pacienta.

Dobře. Sluchadlo už jsme vybrali, tím ale vaše práce zdaleka nekončí. Co následuje potom?

Po základním nastavení trénujeme nasazování a manipulaci se sluchadlem. Někdy trvá poměrně dlouho, než se s ním člověk naučí zacházet. Méně zruční lidé s tím mohou ze začátku trochu bojovat. Občas to chce i opakované návštěvy, kdy hledáme správné pohyby rukou při zavádění sluchadla do ucha. Při první zkoušce nastavíme sluchadlo na základě křivek pomocí počítače. Zkoušíme příjemnost poslechu nejenom na řeč a na TV, ale i na různé zvuky: šustění papíru, tleskání, skřípění, ťukání... Není smysluplné napoprvé sluchadlo dolaďovat víc. K tomu slouží až další návštěva za měsíc, kdy už mají se sluchadlem vlastní zkušenost. Mají za úkol otestovat ho v různých poslechových situacích: doma při sledování televize, při společném hovoru v nějakém tichém i hlučném prostředí, např. v restauraci, na úřadě. Jakmile jej umějí dobře a rychle ovládat, vyzkoušejí jej také venku. Dobré je zapisovat si, co jim nevyhovuje nebo dokonce vadí. Při kontrole pak zkusíme problémy dalším dolaďováním vyřešit. Někdy se to daří lépe, někdy hůř. Vyžaduje to velkou trpělivost. Hlavně u lidí, kteří ke sluchadlům nemají důvěru. Vzájemná spolupráce lékaře s pacientem je naprosto zásadní. Vždycky všem kladu na srdce, že sluchadlo nesmí skončit v šuplíku. Proto si dáváme takovou práci s jeho výběrem.

Co dělat, když máme ve svém blízkém okolí člověka, který evidentně hůř slyší, ale odmítá si to připustit a k doktorovi nechce? Jak ho přesvědčit, aby podstoupil vyšetření na ORL?

Rozumím tomu, mám vlastní zkušenost v rodině, ale sluchadlo je pro většinu lidí stále synonymem pro stáří a tomu se pochopitelně mnozí brání. Staršího člověka většinou přivede někdo z rodiny, protože je pro ně únavné neustálé zvyšování hlasu. Rodina musí být trpělivá a přesvědčit dotyčného o tom, že stejně jako si automaticky bere brýle na čtení, tak si může zvyknout na další pomůcku. Přijde-li senior v doprovodu dcery nebo syna, je to veliká výhoda. Na tu spoustu nových informací není sám. Mně tím práci zjednoduší a jemu tím pomohou. Zároveň jim mohu vysvětlit, že sluchadlo sice vylepší příjem vstupní informace (lépe slyší), ale samotné zpracování vstupu v celém mozku (rozumění) nemusí být vždy úměrné lepšímu slyšení. Někdy mají lidé přehnané očekávání a domnívají se, že pořízením sluchadla se vyřeší jejich komunikační problém.

Na druhou stranu, když někdo kategoricky odmítá jakoukoliv pomoc, nemůže ho nikdo nutit. V takovém případě je možné nabídnout: přijďte, vyzkoušíte to, nic vás nezavazuje. Lidé se bojí, že by za návštěvu u lékaře museli platit. Často se mi stává, že se při odchodu ptají, co jsou dlužni. Kromě standardního třicetikorunového poplatku při první návštěvě a při zkoušení sluchadel neplatí nic.

Analogová sluchadla byla téměř beze zbytku nahrazena těmi digitálními. Je to tak?

Ano, sluchadlové firmy analogová sluchadla nedistribuují. Do určité doby, než výrobu uzavřou definitivně, mají pouze povinnost zajistit servis. Já nemám v ordinaci jediné analogové sluchadlo.

Přesto je uživatelů analogových sluchadel stále dost. Vyrostli na nich, jsou na ně zvyklí a na digitální se jim přecházet nechce. Berou na ně výrobci ohled, vyšli jim nějak vstříc?

V softwarech některých firem je možnost navolit speciální nastavovací program: sluchadlo je digitální, ale výpočet zisků a kompresních poměrů na jednotlivých frekvencích čerpá z pravidel užívaných při lineárním zesílení analogového sluchadla. A právě na tento poslech byli uživatelé analogových sluchadel zvyklí.

Objevila se v poslední době na trhu nějaká novinka?

Sluchadla na otevřený zvukovod jsou novinkou posledních dvou tří let. Jsou variantou pro lidi s lehkou ztrátou sluchu hlavně v horní polovině sluchového spektra (pro vysoké tóny) a při použití zvukovodového nebo kanálového sluchadla mají nepříjemné pocity obturovaného (ucpaného) ucha, vlastní hlas vnímají jako dunění. Jsou menší než běžné závěsné sluchadlo, jejich hadička je velmi tenká a na konci je speciální tvarovka, která propouští řeč k bubínku a hadičkou k bubínku přichází jen zesílení pro vyšší frekvence. Jejich cena se pohybuje od 6 tisíc korun výše.

Nejnovějším technologickým zázrakem je ještě menší sluchadlo, umístěné opět za boltcem, ze kterého vede do zvukovodu tenká hadička. Ta obsahuje drátek, který končí reproduktorem, spočívajícím před bubínkem. Některá z těchto sluchadel jsou pro svoje provedení vnímána hlavně svými nositelkami jako šperk, navíc se vyrábějí se v různých barvách. Jejich cena se pohybuje kolem 10 000 Kč. Převážná většina uživatelů tvrdí, že jim tento typ sluchadla umožňuje nejpřirozenější poslech.

Příspěvky na sluchadla pokrývají jen určitou část celkových nákladů. Kolik to je?

Příspěvek je možné nárokovat jednou za pět let na jedno sluchadlo. Všechny pojišťovny jej vyplácejí ve stejné výši na jakékoliv sluchadlo od kterékoliv firmy. Pro dospělé činí 2700, 3900 nebo 5100 Kč. U dětí je to jinak: 5300 nebo 5800 Kč. Rozdělení do jednotlivých skupin se určuje podle toho, jakého výsledku srozumitelnosti řeči dosahují pacienti při slovní audiometrii.

Co když se během pěti let sluch pacienta natolik zhorší, že potřebuje sluchadlo jiné? Má možnost požádat o nový příspěvek?

Při výběru sluchadla lékař počítá s dostatečnou rezervou pro zesílení. Pokud by pacient s těžkou vadou trval na zvukovodovém sluchadlu, lze tento typ pořídit, ale musíme upozornit, že zbývá jen malá rezerva pro pozdější zesílení zisku. V případě náhlého výrazného zhoršení, které dostatečná plánovaná rezerva nestačí vykompenzovat, je teoreticky možné požádat pojišťovnu o výjimku – o přiznání příspěvku na sluchadlo před uplynutím časového limitu pěti let. Dříve tyto případy řešila komise pro zvláštní úhrady sluchadel. Dnes má lékař, který vydává sluchadla, možnost odeslat řádně zdůvodněnou žádost reviznímu lékaři a ten o příspěvku rozhodne. Záleží na mnoha proměnných – vše musí být dobře doloženo.

Všimla jsem si, že většina uživatelů sluchadel má jen jedno, často i lidé s oboustrannou vadou. To přece musí negativně ovlivňovat směrové slyšení.

Při oboustranné vadě, ať už symetrické nebo asymetrické, by měly být kvůli oboustranné kompenzaci vstupy z obou stran. Když budu mít sluchadlo vpravo a zdroj zvuku půjde zleva, stín hlavy ubere několik potřebných dB. V zahraničí jsou v případě oboustranné ztráty automatická dvě sluchadla, ale u nás k tomu nejsou lidé vedeni. Je to dáno především tím, že se poskytuje příspěvek pouze na jedno sluchadlo (jen dětem do 18 let na obě), lidé na další bohužel často nemají peníze a řeknou si: postačí mi jedno. Opět záleží na finančních možnostech a potřebách dotyčného. Jednou z variant je vyzkoušet dvě levnější sluchadla než jedno dražší. Ti, kteří potřebují velmi kvalitní poslech a mohou si zaplatit druhé sluchadlo, si často pořídí dvě miniaturní sluchadla do uší s dálkovým ovladačem na přepínání programů a korekci hlasitosti. Špičková sluchadla spolu navíc umějí komunikovat.

Na druhou stranu: toho, kdo má problémy s jedním, nebudu trápit dvěma sluchadly.

Zdá se, že vybrat si brýle je proti tomu legrace...

Máte pravdu, to je dobrý příměr. Samozřejmě i u očních vad a jejich korekcí mohou být komplikovanější stavy, ale má-li člověk 1,5–2,5 dioptrie, zajímá se při výběru pomůcky pouze o estetický dojem. U sluchadel se také zajímáme o vzhled se sluchadlem, ale existuje řada důležitějších parametrů. Naše rady při vybírání sluchadel vycházejí ze známých audiologických zákonitostí a pravidel, ale velkou roli hraje osobní zkušenost – co má člověk vyzkoušené, naučené či vypozorované od kolegů. I na tomto poli však může dojít k nějakému překvapení, protože zpracování signálu konkrétním člověkem je individuální a neuvěřitelně variabilní. Stále platí slova mého učitele, pana primáře Šupáčka: „Neexistuje nejlepší sluchadlo, najdi nejpřijatelnější sluchadlo pro konkrétního člověka“.