„Tak já jedu,“ prohlásila moje prababička Manča a chystala se otevřít dveře. Měla už dobrých devadesát a rozhodla se právě pro návštěvu tety v Olomouci. „A kde máš věci,“ zeptali jsme se. Nějak se nám nezdálo, že by si Manča na Moravě vystačila celý týden jenom s tím, co měla na sobě a s jednou malou kabelou. Babička se sehnula – sehnula se tak, jako se ohýbají staré ženy, které celý život pracovaly na poli a které vídáme někdy na zaprášených olejomalbách, a zvedla spodní okraj sukně. Pod ní se objevila další látka. Babička postupně brala vrstvy do ruky a vysvětlovala: „Tak tuhle budu nosit venku, tuhle vevnitř, tuhle mám, kdyby pršelo, tohle je na spaní a tohle spodnička.“ S úžasem jsme ji pozorovali. To ještě nebylo všechno. Babička rozepnula kabelu a vítězně vytáhla bílý balíček. „A tady mám kilo cukru pro tetu jako dárek,“ oznámila nám.
Babička Manča měla vůbec zvláštní zvyky. Zásadně chodila potmě, protože byla zvyklá z války – tma byla jednak ochranou proti leteckému útoku, a jednak se šetřilo. Babička taky nikdy nevyhazovala žádné jídlo. Vzpomínám si například, že pravidelně jídávala žluklé máslo. Ale ani několikrát zlomená noha, ani zkažený žaludek jí nezabránily, aby se nedožila krásných devadesáti šesti. Když přišli doktoři, vždycky se jí ptali: tak babi, kdypak jste se narodila? A ona odpovědela: „v devadesátym pátym, hoši.“ A oni na to: „Ale babi, to ještě nebylo.“ „Ale bylo, chlapci. Jenže v minulým století!“ převezla je babička.
Na tomhle všem je vidět, že životní styl lidí se mění z generace na generaci, mění se situace, okolnosti, možnosti a nakonec i – jak si ukážeme v tomhle článku – jazyk.
Ano, jazyk. Myslíme tím český znakový jazyk. Ten se jednak vyvíjí, a jednak se v něm vyskytují znaky, které jsou vázány na dobu, ve které neslyšící žili. Přesně na tyhle znaky se teď zaměříme. Požádal jsem neslyšící, kteří patří k nejstarším v Praze, aby mi řekli, jak se ukazovala jména lidí, kteří dnes už dávno nežijí, zemí a států, které byly už dávno vymazány z mapy a technických zařízení, které dneska už nikdo nepoužívá.
Začneme naší, českou kotlinou. Na obrázcích můžete shlédnout tváře všech českých prezidentů a kromě toho i znaky, kterými je Neslyšící, kteří je pamatují, označovali. Prvním byl oslavovaný T. G. Masaryk jehož fešácký vous připomíná znak, kterým ho Neslyšící jmenovali. Byl představitelem nově vzniklého Československa od roku 1918 do roku 1935. Dalším prezidentem byl Edvard Beneš, který odstoupil po Mnichovském diktátu (dohodě o odstoupení Sudet) v roce 1938 a vrátil se po válce, až do nástupu KSČ. Zajímavé je, že k E. Háchovi, který působil krátce v období 2. světové války, se mi nepodařilo přiřadit žádný znak, podle slov neslyšících proto, že prezidentoval jen chvíli, a tak mu nestačili nějaký nový vymyslet. Prvním komunistickým prezidentem byl Klement Gottwald, následoval Antonín Zápotocký, Antonín Novotný (jeho znak připomíná znak „nový“), Ludvík Svoboda (jeho znak vypadá jako stará forma znaku „svoboda“), Gustáv Husák až do roku 1989, kdy byla revoluce a nakonec Václav Havel, kterého pamatujeme asi všichni.
Další politici, které pamatuje naše nejstarší generace neslyšících, jsou např. Joseph Goebbels, Hitlerův nejbližší spolupracovník a říšský ministr propagandy – jeho znak zřejmě naráží na jeho výrazné uši. Jiným Hitlerovým spolupracovníkem je Hermann Göring, obávaný velitel Luftwaffe, německého letectva za 2. světové války. To a ještě jeho tělesné proporce můžeme ikonicky (obrazově) vidět v jeho jmenném znaku. Posledním politikem je Heinrich Himmler, jeden z nejobávanějších mužů minulého století. Velel Gestapu a byl organizátorem hromadného vyvražďování Židů.
K tomu se vážou i některá místa, na které mají starší neslyšící nejrůznější vzpomínky – například Terezín, původně pevnost založená Josefem II. Později přeměněná nacisty na židovské ghetto a koncentrační tábor. Jak Terezín ukazovali neslyšící, kteří jej pamatují, můžete vidět na obrázku. Jinou oblastí je Podkarpatská Rus, která patřila k Československu v letech 1919-1939. V Praze bydlí neslyšící pamětnící, kteří se tam narodili.
Na závěr našeho článku se zmíníme o technických zařízeních, které dnes můžeme vidět už jen v muzeu. Na starém znaku pro „telefon“ je vidět odlišná, historická konstrukce sluchátka a mikrofonu. Znak pro televizi, který je mimochodem používán až dodnes i mladými neslyšícími, připomíná umístění ovládacích knoflíků na starém přístroji. Na posledním obrázku můžete vidět znak pro „telegraf“, přístroj, který mnozí z nás možná ani v životě neviděli.
Historie je tajemná, zamlžená, leží někde daleko za námi, ale přece, když umíme naslouchat, nebo spíše pozorně se dívat, jak platí u neslyšících, můžeme se od pamětníků dob dávno minulých hodně naučit. A tak už ztracená minulost není ztracená, a tím, jak nám říká logika historie, není ztracená ani budoucnost.
Připojte se! 