Prostor v českém znakovém jazyce

Prostor je ve znakových jazycích důležitý nejen pro produkci jazyka samotného¹, ale podle posledních výzkumů je také polem, ve kterém se tvoří gramatika - morfologie znaků, syntax i sémantika výpovědí znakového jazyka.

Prostor ve znakovém jazyce obvykle dělíme na topografický a syntaktický. Topografický prostor odpovídá prostoru reálnému v tom určitém čase promluvy. Rozmístění předmětů potom v tomto prostoru je vizuálně motivované². Prostor syntaktický se od topografického liší především časem, ke kterému promluva odkazuje a který je odlišný od reálného času. Uspořádání tohoto prostoru je v podstatě libovolné, mluvčí si sám stanovuje rozmístění předmětů, které může a nemusí odpovídat skutečnému uspořádání prostoru (což je typické např. pro vyprávění (jako slohový útvar), jedná-li se však o "rychlou" komunikaci rozhovoru, má rozmístění v prostoru svá pravidla - o tom níže).

V obou prostorech probíhá tzv. změna těla³. Jedná se o zvláštní způsob personifikace referentů⁴, kdy dochází ke ztrátě očního kontaktu⁵ , změní se obličejový výraz a postoj těla. Mluvčí používá své tělo pro někoho jiného než pro sebe v situaci zde a nyní. Výpověď produkuje tak, jakoby to dělal "předváděný" referent sám. Tuto situaci popisuje třeba i Ahlgrenová (1984), která ji hodnotí jako přebírání úhlu pohledu. Změna těla může probíhat buč úplně nebo redukovaně, kdy nedochází ke ztrátě očního kontaktu ani změně postoje těla, kdy mluvčí pouze vynechá osobní zájmeno a z kontextu se potom pozná, že mluví "za někoho jiného". Nevím, jestli oba dva druhy změn mohou probíhat i v českém znakovém jazyce. O existenci úplné změny jsem přesvědčena (nejpatrnější je v interpretovaných dialozích při vyprávění například pohádky - a Jeníček řekl Mařence: "Vylezu na ten vysoký strom a podívám se, zda někde svítí světélko." A Mařenka mu odpověděla: "Dobře, Jeníčku." - oční kontakt s adresátem sdělení chybí, postoj těla se mění podle přebírání rolí "za" Mařenku a Jeníčka), změnu těla provedenou redukovaně jsem však dosud v projevu neslyšících nezaznamenala. Je možné, že je to tím, že dosud neovládám znakový jazyk natolik, abych byla schopna postřehnout drobnou změnu, jakou je vynechání osobního zájmena, a přidělit jí určitý přesný význam. Proto můžeme problém redukované změny těla v českém znakovém jazyce označit za otevřenou otázku, kterou by bylo záhodno prozkoumat.

V této souvislosti se Engberg-Pedersonová domnívá, že existují dva způsoby ukazování. Jednak je to více motivované užívání prostoru a těla mluvčího, které je příznačné pro útvar vyprávění. Dochází při něm k úplné změně těla a využívání spíše topografického prostoru. Druhým způsobem je užívání méně motivované, pro které je typická rychlejší produkce a zřejmě i automatičtější zpracování informace. Dochází k redukované změně těla a využívání prostoru je spíše syntaktické, tzn. řídí se určitými pravidly.

Prostor je také místem gramatické kategorie času. Čas sám o sobě se ve znakovém jazyce vyjadřuje lexikálně, ale existují určité časové osy, které slouží k vymezení časového rámce, v němž se potom děj odehrává. Základní osa se nachází nad ramenem. Co se již odehrálo, mám za zády (znaky BYLO, VČERA), co se teprve odehraje mám před sebou (znaky BUDE, ZÍTRA). Další časové osy se nacházejí v prostoru před tělem (zleva doprava označujeme dobu trvání (hodiny, měsíce - od do, den), odspoda nahoru dobu růstu člověka, dopředu od těla přesně vymezené doby (týden, rok), atd.).

Podstatná jména

Substantiva počítají při své produkci s využíváním prostoru. Chceme-li o téže věci hovořit vícekrát a je-li tato věc umístěna v prostoru, využíváme jmenných klasifikátorů (proforem). Téměř každý předmět je zastupitelný jistou proformou⁶. Vezmeme tedy proformu, která je předepsaná pro určitou třídu předmětů, kam patří i náš reprezentovaný objekt. Tuto proformu umístíme do prostoru. Když se potom opět zmiňujeme o našem určitém předmětu, stačí poukázat k místu, kam jsme si ho umístili (viz zájmena), a recipientovi je jasné, že máme na mysli tento určitý předmět a odkazujeme k němu. Jestliže chceme mluvit o tom, že předmět změnil svoji polohu, změníme polohu proformy (v tomto místě však již uvažujeme o klasifikátoru predikátovém). Chci-li tedy vyjádřit, že jsem si koupila nové křeslo a umístila jej do jednoho rohu místnosti, tam se mi však nelíbilo, tak jsme ho přesunula do jiného rohu, ukáži souslednost znaků, kterou vyjádřím koupi nového křesla, potom nadefinuji tvar a rozměry místnosti a do místa, kde jsem ukázala roh, umístím proformu 5. Potom nemanuálně⁷ vyjádřím nespokojenost s tímto umístěním a proformu přesunu z jednoho umístění do druhého. Brita Bergmanová ve své studii Gramaticalization of Location tvrdí, že toto umístění předmětu do prostoru je závazné a gramaticky nutné. Uvádí příklad: "Tamhle stojí auto.", který ukáže znakem auto plus umístěním příslušné proformy do prostoru. Říká, že je sice tato informace o prostorovém a způsobovém (kde a jak stojí) umístění redundantní, ale je gramatická a tudíž nezbytná vyjadřovat. Vím, že v českém znakovém jazyce se vyskytují případy, kdy je prostor tímto způsobem využíván⁸, ale nevím, zda se dá hovořit o pravidelnostech tohoto prostorového odkazování - tudíž o gramatičnosti a povinném vyjadřování umístění předmětu v prostoru. Neviděla jsem tolik znakovaných projevů a dosud nejsem schopná observovaný materiál, který jsem mohla pozorovat většinou v interaci s neslyšícími lidmi, interpretovat stoprocentně správně, abych mohla nějaké pravidelnosti vysledovat.

V Encyklopedii jazyka a lingvistiky jsem se dočetla, že některé proformy, objevující se u jmen, se nemohou objevovat ve stejném významu v predikátu. Přišlo mi to zvláštní a pokoušela jsem se tento poznatek aplikovat na český znakový jazyk. Potýkala jsem se sice s několika mylnými hypotézami, ale nakonec jsem bohužel nedospěla ke kýženému výsledku.

Substantiva mohou také pomocí prostoru vyjadřovat své číslo. Opakuji-li tentýž znak (POLE, DŮM) několikrát při horizontálním pohybu zleva doprava, mohu vyjádřit počet těchto objektů. Rozlišení určitého a neurčitého počtu zajišťuje nemanuální složka komunikace⁹. Stejně tak mohu opakovat proformy, které budu rozmísťovat v prostoru. Při použití proforem si však musím dát pozor, jak tvrdí Bergmanová, zda proforma (v ČZJ zřejmě 5) zastupuje skupinu nebo jednotlivce¹⁰, zda tedy počet proforem, rozmístěných v prostoru, ve skutečnosti odpovídá počtu referentů či počtu skupin. Mluvím-li tedy např. o neslyšících, sdružených do spolků, které jsou rozmístěny po celé České republice, počet proforem, které si rozmístím v prostoru, bude odpovídat počtu spolků, nikoli počtu neslyšících.

Přídavná jména

Jako používáme v prostoru proformy pro zastoupení substantiva, můžeme používat takzvané specifikátory tvaru a velikosti pro odpověď na otázku jaký?. Specifikátory se od klasifikátorů liší tím, že nemají jistý pevný arsenál jednotek (proforem), které je možno použít jako zastoupení za nějaký předmět. Specifikátor je vizuálně motivovaný (téměř ikonicky zobrazuje tvary a rozměry předmětu), je více originální než proforma, ale i zde existují pravidla jeho tvoření. Specifikátor se nemůže pohybovat jako klasifikátorová proforma, je tedy pokaždé zastoupen nějakou proformou reprezentující nejlépe tvar a velikost celého specifikátoru. Tvary, které jsou popisovány, mohou být buč dvou a nebo třídimenzionální, tomu potom odpovídá dvou nebo třídimenzionální specifikátor. Specifikátory se sice nazývají "tvaru a velikosti", ale domnívám se, že velikostní složku zahrnuje především (ne pouze) nemanuální složka, z největší části je to zřejmě orální komponent. Při velkých rozměrech nafukuji tváře, při líčení tenkého předmětu "vcucávám" tváře dovnitř, při popisu něčeho baňatého pracuji se vzduchovými, ráznými výdechy (air puffs)¹¹.

Zájmena

Specifičnost zájmen ve znakovém jazyce spočívá v tom, že dávají navíc informaci o umístění (tedy kromě zájmen 1. a 2. osoby). Jak jsem se již zmínila výše, mají zájmena především funkci zástupnou a odkazovací. Jestliže si tedy umístím nějaký předmět do prostoru, stačí poukázat k jeho umístění a hned vím, že to je ON (TEN). Informace o umístění je redundantní, ale povinná pro možnost odkazování k prostoru. Mluvíme-li v prostoru topografickém, rozmístění referentů odpovídá reálnému rozmístění postav, na které se většinou diskrétně poukazuje - proformou A, pohledem, pohybem hlavy. Rozmístění jednotlivých referentů v syntaktickém prostoru záleží při vyprávění spíše na vůli mluvčího, jedná-li se však o rozhovor, platí pravidlo, že první osobu umísťujeme doprava od svého těla, druhou doleva¹². Do těchto míst potom odkazujeme. Dříve jsem se domnívala, že odkaz k 2. osobě singuláru i plurálu se odehrává pouze pomocí nemanuální složky (zdvižení obočí, očekávající výraz obličeje) a že neslyšící málokdy používají ruku D pro odkaz k recipientovi v rozhovoru mezi sebou, ale při pozdějších observacích jsem se přesvědčila, že i tento způsob (odkaz rukou D) je běžný nejen v odkazu ke komunikačnímu partnerovi (komunikačním partnerům), ale také při odkazu k sobě. Většinou se tak děje, pokud chci svoji nebo partnerovu osobu nějak zdůraznit¹³ .

Engberg-Pedersonová zde zavádí termín bod reference, který odpovídá umístění referentů jak v topografickém, tak syntaktickém prostoru. Zájmeno pak slouží k poukazu k bodu reference. Dále tvrdí, že není nutné rozlišovat komunikační role referentů, ale spíše pozice referentů v prostoru bez ohledu na to, kdo je mluvčí a kdo adresát. Pak se může sice změnit komunikační role, ale nikoli umístění referentů v prostoru¹⁴. Dále tvrdí, že nelze k přítomné osobě odkazovat v syntaktickém prostoru, ale že je nutné učinit tak v prostoru topografickém, přičemž osobní zájmeno je vizuálně motivované, tzn. přitahované aktuální pozicí referenta.

K otázce komunikačních rolí přispívá také Ahlgrenová, když tvrdí, že osoby jsou dostatečně vztaženy umístěním, nikoli svými komunikačními rolemi¹⁵ . Tímto tvrzením tedy vlastně potvrzuje tezi Engberg-Pedersonové.

Slovesa

Této problematice (souvislosti prostoru a sloves) je v lingvistických studiích o  struktuře znakového jazyka věnována větší pozornost než vztahu prostoru a ostatních slovních druhů¹⁶.

Lingvistka Paddenová tvrdí, že existují ve znakovém jazyce tři slovesné třídy - slovesa prostá (invariantní), slovesa shodová a prostorová. Slovesa prostá nemají flexi osoby ani čísla, nepřijímají žádné umísťující afixy, v BSL jsou to znaky jako LIKE, TASTE, DREAM. V českém znakovém jazyce by to mohla být například slovese ČEKAT, MYSLET, MILOVAT. Slovesa shodová mají flexi osoby, čísla nebo aspektu, ale nepřijímají umísťující afixy - v BSL do této třídy sloves patří GIVE, TELEPHONE, SHOW, český znakový jazyk má slovesa jako DÁT, ZEPTAT SE, PROVOKOVAT. Pro slovesa prostorová je typické, že nemají žádnou flexi osoby, čísla ani aspektu, přibírají však umísťující afixy. V BSL jsou to například slovesa MOVE, CARRY, HIT, v českém znakovém jazyce by to mohla být slovesa jako třeba HOLIT, PŘENÉST, JET AUTEM. Základní rozdíl mezi slovesy shodovými a prostorovými je v jejich počátečním a konečném bodu pohybu. Zatímco shodová slovesa hodnotí počáteční bod jako prostředek pro identifikaci subjektu a konečný pro rozlišení nepřímého objektu, slovesa prostorová chápou počáteční bod jako bod identifikace počátečního a konečný bod jako bod identifikace konečného umístění předmětu¹⁷. Shodová slovesa hodnotí tedy počáteční i konečný bod jako morfémy shody v osobě, kdežto prostorová slovesa vidí tyto dva body jako morfémy umístění.

Umístění je tedy chápáno jako kategorie sloves, která slouží k ohýbání slovesa a je povinně vyjadřována. Podle Bergmanové se tak součástí slovesného tvaru stává tvar, počet a kombinace rukou plus typ pohybu, tímto je tedy zahrnuto pojmové i prostorové rozlišení¹⁸ počtu referentů. Dále potom tvrdí, že substantivum číslo nevyjadřuje, že tuto schopnost mají pouze slovesa a číslovky, ale to si já nemyslím (viz část Podstatná jména).

Bergmanovou dále zajímá dvojí umístění referentů: jednak je to umístění vzhledem k jedné perspektivě, potom umístění referentů k sobě navzájem. (Engberg-Pedersonová tvrdí, že toto rozlišení je dáno funkcí bodů reference. Tuto funkci definuje jako jednak udržení stopy referentů, to znamená jejich indikace a rozlišení (Pavla si umístím vpravo od sebe, když potom k tomuto místu odkážu, je jasné, že mluvím o Pavlovi), a potom indikace pozice referentů k sobě navzájem (př. Stál za autem.). Úlohou bodů reference je tedy rozlišit vztah mezi referenty.)

Při umístění referentů vzhledem k jedné perspektivě (mluvčího nebo jednoho z referentů) zdůrazňuje způsob, kterým je umísťování vyjádřeno. Je motivován realitou (topografický prostor), k níž má ikonický vztah, nebo podléhá určitým pravidlům o umístění (syntaktický prostor) - umístění referentů po stranách svého těla, v žádném případě však před sebou. Někdy je při artikulaci slovesa povinně vyjadřované (mluvčí je k této expresi nucen morfologickými pravidly) nejenom umístění, ale i směr pohybu. Ten se obvykle odehrává s ohledem na referenta, který je stanoven jako deiktické centrum textu. Neexistuje však údajně způsob, kterým bychom vyjádřili "sedět vedle", abychom přitom nevyjádřili přesně na které straně¹⁹.

Umístěním referentů k sobě navzájem dostáváme informaci nejen o jejich umístění v prostoru, ale i o jejich vzájemné poloze. Bergmanová uvádí příklad s dvojicí sedící na lavičce v parku. Lavičku si v syntaktickém prostoru umístí doprava a referenty na ni "posadí" tak, aby vyjádřila, zda jsou čelem či zády k sobě, zda si sedí na klíně či zda je jeden otočen zády. V českém znakovém jazyce máme tento způsob vyjádření vzájemné pozice referentů zřejmě také, ale nedomnívám se, že je povinná vždy. Myslím si, že ji mluvčí používá pouze tehdy, když informaci o vzájemné poloze referentů považuje za relevantní a nezbytnou pro porozumění textu. Možná to může být také z důvodu, že v českém znakovém jazyce se tato vzájemná poloha dvou referentů artikuluje obtížněji. Britě Bergmanové stačí ve švédském znakovém jazyce jedna proforma (V) pro člověka, která, umístěná v prostoru, vypovídá o jeho prostorové orientaci - orientace prstů je vizuálně motivovaná orientací očí referenta. Proto umístíme-li tyto dvě proformy ve znakovaném projevu tak, že jsou obě vpravo ode nás, levá je například dlaní k nám a pravá dlaní doleva, znamená to, že jsme viděli dvě osoby, jedna seděla k nám čelem a druhá ji z  pravé strany pozorovala. Kdežto v českém znakovém jazyce nemáme proformu, která by nám zastupovala člověka s orientací jeho obličeje. Mohli bychom uvažovat o proformě A, kde bříško palce představuje obličej osoby, ale umístění těchto proforem, které by odpovídalo umístění referentů čelem k nám, je poněkud krkolomné, protože bychom vytáčeli dlaně do velmi nepřirozené polohy - levou dlaní doleva a pravou dlaní doprava, přičemž bychom museli postavit ruce tak, že by byly k sobě orientovány hřbety. V českém znakovém jazyce by se tedy spíše použil znak pro sedět, který by se umístil do prostoru dvakrát vedle sebe, což by znamenalo, že referenti sedí vedle sebe. Potom bychom použili proformu reprezentující oči (v českém znakovém jazyce zřejmě V), čímž bychom vymezili vzájemnou polohu referentů. Z těchto složitostních důvodu se domnívám, že vyjadřování vzájemné polohy referentů není v českém znakovém jazyce povinné, pokud není relevantní a nezbytně nutné pro pochopení smyslu vyprávěného. (Myslím si, že když budu vyprávět o tom, že jsem šla večer domů parkem a viděla dvojice na lavičkách, zřejmě umístím každou lavičku, která byla na mé cestě, ale asi nebudu u každé z nich povinně vyjadřovat vzájemnou polohu referentů.)

Dále Bergmanová ve své studii třídí slovesa na stabilní, monomorfemická a polymorfemická. Toto členění v podstatě odpovídá dělení Carol Paddenové (prostá, shodová a prostorová). Slova monomorfemická jsou taková, která sice vyjadřují nějaký druh akce a mohou být modifikována podle umístění referenta, ale umísťující sémantický komponent v nich chybí. Jako příklad uvádí sloveso BUDIT. Toto sloveso mohu sice modifikovat v horizontálním (několik osob různě v prostoru) nebo vertikálním směru (osoby na palandě), ale to je tak zhruba veškerá modifikace, která je možná s tímto slovesem provést - může se k němu přidat pouze jeden prostorově modifikující morfém. Kdežto slova polymorfemická jsou taková slova, která mohou přibírat více morfémů - umístění, způsobu, druhu pohybu. Například ve větě : "Auto stojí tamhle." se vedle informace o umístění dozvíme ještě, jak to auto stojí - zda čelem ke mně, čelem ven, zda ho vidím z boku. Podobně z věty: "Auto jede." dostaneme ještě informace o druhu a rychlosti pohybu.

Potom Bergmanová také obhajuje svůj názor, že počet umístění referentů není stejný jako počet referentů. O tom jsem psala již u substantiv, nyní bych zmínila, jak toto tvrzení koresponduje se slovesy. Psala jsem, že při užití proforem rozmístěných v prostoru si musíme dávat pozor, zda proforma odkazuje k jednotlivci či skupině. V závislosti na rozlišení odkazu proformy (k jednotlivci či ke skupině) potom používáme buč singulárové (při odkazu ke skupině) nebo plurálové tvary slovesa (při odkazu k jednotlivcům). Opakujeme-li pohyb slovesa "posílat dopis" k jedné proformě, znamená to například posílat dopis několikrát jedné osobě nebo několik dopisů skupině. Znamená to tedy, že odkazuje k místu, kam jsme si předtím umístili proformu buč pro skupinu nebo pro jednotlivce, a to musíme brát v úvahu potom při interpretaci znakovaného textu. V této souvislosti mne napadá paralela s mluvenou češtinou, kde používáme při hovoru o skupině singulárového tvaru slovesa (skupina lidí přišla) nikoli tvaru plurálového (skupina lidí přišli), který je sice agramatický, ale přesto jej nezřídka slýcháváme jak v běžné komunikaci, tak z masmédií.

Ještě bych chtěla zmínit jednu myšlenku Bergmanové - změní-li se umístění jedné proformy, mění se potom i směr slovesa, což je logické. Pro příklad bych se vrátila ke svému příběhu s křeslem. Jestliže se mi nelíbilo v jednom rohu a já ho přesunula do druhého, nemohu potom sloveso (sednout si do něj, přikrýt jej potahem) orientovat do původního místa nebo dokonce "kamsi" do prostoru. Sloveso by mělo směřovat k novému umístění, aby byla zachována významová celistvost výpovědi.

Proformy ve spojení se slovesy bývají také někdy nazývány predikátorovými klasifikátory. Hýbe-li se proforma zastupující jméno v prostoru, uvažujeme o ní jako o součásti predikátu, zároveň však může ještě vedle informace o umístění a pohybu podávat také informace adverbiálního charakteru (Auto jede pomalu do kopce.). Proformě tak sice zůstává její jmenný charakter, ale stává se součástí predikátu, který ji inkorporuje do slovesa, stává se tak součástí slovesného tvaru. Z proforem tak vzniká klasifikátorový systém formující predikát.

V této souvislosti navrhují Wollová a Kyle v Encyklopedii jazyka a lingvistiky (s. 3901) pět podskupin prostorových sloves, která tvoří:

1. predikáty s umísťujícími afixy (BSL - move, put)
2. predikáty s umísťujícími, způsobovými afixy a klasifikátory nástroje (BSL - carry by hand)
3. predikáty s umísťujícími a způsobovými afixy a jmennými klasifikátory (BSL - vehicle move, person move)
4. predikáty s umísťujícími klasifikátory na těle (BSL - hit in the eye, point a gun at someone's head)
5. predikáty s umísťujícími afixy a klasifikátory části těla (BSL - clench fist)

Nejsem si jistá, zda jsem pochopila úplně toto členění, a proto rozhodnutí o produktivitě tohoto dělení ponechám radši pozdějšímu zkoumání. Jsem samozřejmě schopná přidělit jednotlivým skupinám české ekvivalenty, nevím však, zda i v českém znakovém jazyce fungují tyto ekvivalenty v predikátu analogicky.

Předložky²⁰

Prostorové vztahy předmětů (pes v boudě, krabice na stole, ...), které se v mluvených jazycích vyjadřují pomocí neohebného slovního druhu spojek, mají ve znakovém jazyce zcela odlišnou formu prezentace, při které se využívá právě trojdimenzionálního artikulačního prostoru. Prostorový vztah (pes v boudě) tedy vyjádříme nejprve znakem, který odpovídá na otázku kde? (bouda), a potom uvedeme znak pro předmět, odpovídající na otázku kdo, co?(pes), a pomocí proformy jej umístíme v prostoru tak, aby uspořádání znaku pro místo (bouda), o kterém se hovoří, a proformy, umísťující předmět (pes), odpovídalo představě reality, kterou v nás toto spojení (pes v boudě) vyvolá²¹. Někdy je možné realizovat tyto prostorové vztahy pomocí dvou proforem, zastupujících znaky jak kde? (obvylke levá ruka), tak kdo,co? (pravá ruka). Jednoduše tedy můžeme říci, že prostorové vztahy předmětů ve znakovém jazyce jsou vizuálně motivované (viz poznámka 2).

Závěr

Má práce měla být aplikací poznatků o znakovém jazyce na konkrétní problém. Vybrala jsem si téma "Prostor v českém znakovém jazyce", protože mi přišlo jako zajímavý a obsáhlý fenomén, který byl dosud v českém znakovém jazyce popsán jen minimálně. Narazila jsem však na problém, jenž je problémem mým osobním - malá znalost znakového jazyka, užívaného v běžné komunikaci neslyšících. Pokusila jsem se některé své poznatky, zachycené observací, zde aplikovat, ale nejsem si jistá jejich správností. Načerpala jsem velké množství teoretických poznatků, ale k praxi jsem došla bohužel jen málokrát, protože mé dvouleté zkušenosti se znakovým jazykem prostě nejsou dostatečně bohaté.

Velkou komplikací bylo pro mne překládání z angličtiny, kdy jsem hledala české ekvivalenty k lingvistickým termínům "po svém" a nevím, zda jsem vždy dokázala postihnout celý význam, který anglické slovo či slovní spojení postihovalo (obtížný překlad termínu body shift, problém, že object znamená jak větný člen, tak věc,...) Některé pasáže jsem četla mnohokrát, pokaždé se pokoušela o jinou interpretaci, která by navazovala na předchozí text, ale přesto si dosud nejsem jistá celkovým smyslem. Nebyla jsem zvyklá na četbu odborných lingvistických textů v angličtině, ale přesto přese všechno se domnívám, že jsem jisté kompetence v tomto směru získala.

Ve své práci jsem se snažila postihnout všechny mně dostupné jednotliviny problému a uspořádat je přijatelným způsobem. Nevím, nakolik se mi povedlo podat odborné pojednání o této otázce, ale alespoň jsem otevřela některé problémy, které by bylo zajímavé prozkoumat i v našem prostředí - nakolik je které dělení smysluplné, zda se tyto jevy vyskytují i českém znakovém jazyce či nikoli.

Práce na tomto zajímavém tématu mne zaujala a jsem přesvědčená, že rozhodně dnešním dnem nekončí.

Poznámky:

Literatura: