Klasifikace sloves ve znakových jazycích

Úvod
1. kapitola: Klasifikace sloves v americkém znakovém jazyce
2. kapitola: Klasifikace sloves v britském znakovém jazyce
3. kapitola. Klasifikace sloves ve francouzském znakovém jazyce
4. kapitola: Klasifikace sloves v italském znakovém jazyce
5. kapitola: Klasifikace sloves v českém znakovém jazyce
Závěr

Úvod

“Perhaps the most compelling feature of signed languages...is their ability to exploit the visuo-spatial dimension.” (Paddenová, C. A.: The Relation Between Space and Grammar in ASL Verb Morfology. IN: Lucas, C., ed.: Sign Language Research: Theoretical Issues. Washington 1990, s. 118) (Patrně nejvýznamnějším rysem znakových jazyků je jejich schopnost využití vizuálně-prostorového rozměru. - překl. P.B.) Toto je jedna z úvodních, a domnívám se, že zároveň klíčových, tezí článku Carol A. Paddenové The Relation Between Space and Grammar in ASL Verb Morfology. Vizuálněmotorický způsob existence znakových jazyků je vskutku to, co na první pohled přesvědčí i laika, že se setkává s jazykem úplně jiným, než jaké doposud znal. Paddenová však prostě nekonstatuje, že znakové jazyky nějak (a to diametrálně odlišně od jazyků mluvených) existují, ale klade důraz na ono využívání prostoru při znakování. Nejde totiž zdaleka jen o to, že místo abych “slova” vyslovoval, tvořím je rukama (na této úrovni zůstávají znakované jazyky), ale též fonologie, morfologie a syntax znakových jazyků je postavena na využívání trojdimenzionálního prostoru. Některé znaky, formálně velmi podobné, se mohou lišit právě jen místem artikulace (tvoří tzv. minimální páry) - např. SPORT/SPORTOVAT a ŘEDITEL v českém znakovém jazyce (dále ČZJ), slovesná shoda je vyjadřována užitím jistých prostorových pozic, jednotlivá témata hovoru (discourse topics) se od sebe odlišují tím, kde jsou znaky artikulovány, atp.

Jedním z diskutovaných témat “sign linguistics”, které se otevírá právě v souvislosti se způsobem využití prostoru ve znakových jazycích, je morfologie sloves. Cílem této seminární práce bude shrnout dosavadní dostupné poznatky o klasifikaci sloves na základě jejich specifických morfologických vlastností v několika různých znakových jazycích a najít možné společné rysy těchto jazyků.

Cenným zdrojem informací mi byly v případě cizích znakových jazyků články zahraničních výzkumníků zabývajících se strukturou jednotlivých národních znakových jazyků. Kapitola o francouzském znakovém jazyce je zpracována na základě seminární práce Lenky Okrouhlíkové Gramatika francouzského znakového jazyka (LSF). (Bibliografie jednotlivých prací viz Seznam použité literatury.) Poznatky o ČZJ jsem získala díky výzkumu proběhnuvšímu v zimním semestru 1999/2000 na FFUK.

1. kapitola: Klasifikace sloves v americkém znakovém jazyce

Americký znakový jazyk (dále ASL) je považován za jeden z nejpodrobněji zkoumaných znakových jazyků1. Není tedy divu, že i pokusů o klasifikaci sloves v ASL je více. Ze známých jmen uveďme alespoň Friedmanovou (1975, 1976), Fischerovou a Goughovou (1978), Paddenovou (1983). Na poslední dvě zmiňované klasifikace se nyní podívejme podrobněji2.

Fischerová a Goughová přistupovaly k danému problému jiným způsobem než Paddenová. Své třídění sloves v ASL založily na pozorování formální stránky znaků, tj. jak “vypadají”, jak jsou tvořeny (formational criterion), a rozdělily je do konjugací podobně, jako to známe ve francouzštině a v latině. Naproti tomu Paddenová se držela kritéria gramatického: přítomnost shody v osobě a čísle versus přítomnost afixů místa (locative affixes).

Klasifikace sloves podle Fischerové a Goughové

Autorky dělí slovesa v ASL do těchto tříd:

1) directional verbs (směrová slovesa) - mění se u nich pouze směr pohybu
2) reversible verbs (inverzní, “obratitelná” slovesa) - ruce se při pohybu mohou obrátit, změnit orientaci
3) locational verbs (umístěná, polohová slovesa) - dominantní ruka se přesunuje do blízkosti umístění jednoho z argumentů

Všechny tři slovesné třídy vykazují gramatické vztahy mezi slovesem a jeho argumenty, a to způsobem, jak jsou slovesa tvořena. Fischerová a Goughová zde vidí analogii k časování sloves v mluvených jazycích.

Nicméně tato klasifikace sloves není zdaleka bezproblémová. Samy autorky připouštějí, že poměrně velké množství sloves může kombinovat dvě až všechny tři uvedené “konjugace”, a navíc existuje mnoho sloves, která svůj tvar vůbec měnit nemohou.

Další pochybnosti vyslovuje ve svém článku Engberg-Pedersenová: Dá se s úspěchem pochybovat o tom, že změny u sloves jsou sémanticky stejného druhu: některá slovesa totiž indikují agens a patiens, některá původ (source) a cíl (goal) a některá pouze jeden z těchto argumentů. Uvedené diference nekorelují s diferencemi formy, nýbrž jdou jimi napříč. Příkladem může být sloveso GIVE (dát), které je směrové mezi agentem a recipientem, zatímco sloveso LEAVE (zanechat) je směrové pouze k patientu. Nelze také opomenout, že táž slovesa se někdy mohou objevit jako plně ohebná a někdy v citátové formě nebo s omezenou flexí.

Klasifikace sloves podle Paddenové3

Rovněž Carol A. Paddenová dělí slovesa v ASL do tří hlavních tříd. Všímá si při tom, jaké afixy slovesa přibírají:

1) plain verbs (prostá slovesa) - nepřibírají afixy osoby, čísla, ani afixy místa, některá mohou přibírat afixy aspektu; např.: LOVE (milovat), CELEBRATE (slavit), LIKE (mít rád), TASTE (chutnat), THINK (myslet), WONDER (divit se)
2) inflecting verbs (ohebná slovesa)4 - mohou se ohýbat podle osoby, čísla a aspektu, nepřibírají však afixy místa; např.: GIVE (dát), SHOW (ukázat), TELL (říci), ASK (ptát se), SEND (poslat), INFORM (informovat), ADVISE (radit), FORCE (přinutit), PERSUADE (přesvědčit)
3) spatial verbs (prostorová slovesa) - neohýbají se podle osoby, čísla a aspektu, ale přibírají afixy místa. Tato slovesa lze dále dělit do pěti podskupin podle toho, jakou kombinaci afixů dané sloveso má:

a) afixy místa: MOVE (hýbat), PUT (položit)
b) afixy místa, způsobu a klasifikátory nástroje: CARRY-BY- HAND (nést v ruce), HOLD-ERASER-BY-HAND (držet v ruce gumu)
c) afixy místa, způsobu a jmenné klasifikátory: VEHICLE- MOVE-IN-STRAIGHT-PATH (vozidlo jede rovně), PERSON-MOVE (osoba jde), FOUR-LEGGED- ANIMATE-MOVE (čtyřnohé zvíře jde)
d) afixy místa jsou na těle: GUN-DIRECT-TO-TORSO (namířit zbraň na trup), TO-HEAD (na hlavu), HIT-IN-THE-EYE (uhodit do oka)
e) afixy místa, jmenné klasifikátory částí těla: OUTSTRETCHED-WINGS, PAWS,CLENCHED-FIST (natáhnout křídla, tlapky, zaťaté pěsti)

Za pozoruhodné pokládám vysvětlení rozdílu mezi prostorovými a ohebnými (shodovými) slovesy, které Paddenová ve svém članku pojednala velmi důkladně. Zde se omezme na její závěry a dva příklady, které problematiku dobře ilustrují.

Ač se navenek mohou jevit afixy místa a afixy shody jako totožné, hlubší analýza prokáže existenci dosti podstatných diferencí, které vedly k ustanovení dvou různých slovesných tříd místo původní jedné - tzv. directional verbs (směrová slovesa) - již navrhla v roce 1975 na základě svých výzkumů ASL Friedmanová.

Využití prostoru u shodových sloves je daleko více omezeno než u sloves prostorových. Afixy shody užívají prostor skládající se z vektorů a pevných drah pohybu. Shoda první osoby zahrnuje vektor umístěný směrem ke středu těla mluvčího, u druhé a třetí osoby se jedná o obecný směr pohybu od těla mluvčího. Naproti tomu afixy místa vyžadují přesně specifikované umístění. Jinak řečeno, fonetická reprezentace umístění v osobní shodě zahrnuje odkazy k vektorům, nikoliv ke specifickým bodům. U sloves prostorových je tomu naopak.

K obdobným závěrům Paddenová došla i v případě shody v čísle. Afixy číselné shody v ASL jsou komplexní a početné, ale všechny zahrnují fixované dráhy pohybu. Afixy místa jsou naopak charakteristické bohatým výběrem forem, které se od sebe liší celou řadou možných umístění. Následkem toho platí, že co je pro číselnou shodu pouze fonetickou variantou, je distinktivní v morfologii místa.

K ilustraci výše uvedených tezí si nyní uvedeme příklady z ASL. Nejprve nám půjde o rozdíl mezi afixem osobní shody a afixem místa:

Sloveso GIVE (dát) je shodové sloveso. Chci-li ve znakovém jazyce vyjádřit větu “Dávám ti.”, začnu pohyb znaku u svého těla a vykonám ho směrem k adresátovi. V tomto případě nezáleží na tom, zda začínám pohyb u brady, ve výši ramen či nad pasem. Rozdíl je pouze fonetický. Jiné je to ovšem u slovesa CARRY-BY-HAND (nést v ruce), které je slovesem prostorovým. Představme si, že mluvčí stojí před skříní, v níž jsou na policích vyrovnány různé papíry. Tady již nemůže být jedno, zda sáhne do horní, či spodní police. Výsledek je pokaždé jiný. Proto umístění počátku pohybu u znaku pro sloveso CARRY-BY-HAND je významotvorné.

Na podobném principu jako afixy osobní shody se od afixů místa liší i afixy shody číselné. Vezměme si opět sloveso GIVE, tentokrát ve větě “Dám každému z nich jeden.” Pohyb vychází od mluvčího směrem k adresátům, sloveso se třikrát opakuje. Zde nehraje roli vzdálenosti mezi koncovými body jednotlivých pohybů. Je to záležitost pouze fonetická. Naproti tomu u slovesa PUT (položit), ačkoliv použiji stejný pohyb jako u GIVE a budu ho třikrát opakovat, má vzdálenost mezi koncovými body jednotlivých pohybů svůj význam. Koncové body nám přesně říkají, kam mluvčí daný předmět položil, nemůžeme s nimi tedy zacházet libovolně.

Článek Carol A. Paddenové není přínosem pouze v oblasti klasifikace sloves v ASL. Obsahuje též pozoruhodné zjištění, že prostorové možnosti vyjadřování shody v ASL nejsou omezeny náhodně, ale obecnou morfologií slovesné shody v přirozených jazycích. (Důkazy této teze se zde nemůžeme zabývat, neboť nesouvisejí s tématem mé seminární práce, zájemce proto odkazuji na bibliografický údaj v Seznamu použité literatury.)

Než přejdeme ke klasifikaci sloves v britském znakovém jazyce, chtěla bych ještě upozornit na jednu skutečnost. K přehledům slovesných tříd v cizích znakových jazycích neuvádím příklady z českého znakového jazyka, ale pouze příklady z daných jazyků zapsané v angličtině a jejich český překlad. Přesto se nedomnívám, že by můj výklad byl nesrozumitelný těm, kteří neovládají ASL, BSL nebo jiný cizí znakový jazyk. Pokud totiž k českému překladu doplníme český znak, zjistíme záhy, že má v mnoha případech stejné morfologické vlastnosti jako znak cizí, a patřil by tedy do téže slovesné třídy jako jeho cizojazyčný ekvivalent. Vezměme si např. znaky MILOVAT, MYSLET, DÁT, ŘÍCT, JET (s klasifikátorem pro auto), UHODIT DO OKA a další. Jejich forma pravděpodobně nebude shodná s formou znaků v ASL, ale jejich morfologické rysy, a proto též zařazení do slovesných tříd, jak je definuje Paddenová, budou shodné.

2. kapitola: Klasifikace sloves v britském znakovém jazyce

Popis klasifikace sloves v britském znakovém jazyce (dále BSL), podali ve své knize Sign Language. The Study of Deaf People and Their Language. (1993) britští badatelé na poli “sign linguistics” - J. G. Kyle a B. Wollová.

O slovesných třídách hovoří v souvislosti s vyjadřováním vztahů a rolí jednotlivých participantů větné struktury. V angličtině jsou tyto informace doménou syntaxe. Například subjekt od objektu poznáme podle toho, že stojí na prvním místě ve větě, kdežto objekt následuje až po slovese: Bill hit Tom. = Bill udeřil Toma. / Tom hit Bill. = Tom udeřil Billa. V češtině může být pořádek slov ve větě daleko volnější, neboť subjekt a objekt nám ve většině případů pomáhají identifikovat rozdílné pádové koncovky.

BSL a jiné znakové jazyky však tyto vztahy vyjadřují zcela odlišně, a sice používáním tzv. konvencionalizovaného, relativního a reálného prostoru. Užije-li mluvčí reálný prostor (real location), znamená to, že ve svém projevu odkazuje přímo k přítomným objektům (může na ně ukázat, nebo je naznačit např. pokývnutím hlavou). Relativního prostoru (relative location) mluvčí užívá, aby vytvořil dojem, podobu jiného místa. Například jestliže mluvčí popisuje interiér domu, naznačí pozice a orientaci objektů v pokoji tak, že je umístí do miniaturního plánku, který “kreslí” do prostoru před sebou. Třetí prostor užívaný v BSL je prostor konvencionalizovaný (conventionalised location). Existují konvencionalizované body v prostoru, kde jsou “umístěna” zájmena pro jednotlivé osoby:

a - 1. osoba, sg.                     b
b - 2. osoba, sg.             d             c
c - 3. osoba, sg.                                   e
d - 4. osoba, sg.                     a
c-e - 3.osoba, pl.               mluvčí

Plurál se tvoří tak, že v pohybu znaku pro zájmeno zahrneme osoby, kterých se výpověď týká.

Plánek rozmístění osob jsem zde uvedla proto, že hraje důležitou roli při ohýbání sloves a zdá se, že ho lze aplikovat na většinu známých zkoumaných znakových jazyků. Chci-li ve znakovém jazyce vyjádřit větu “Ptám se tě”, nepoužiji žádné zájmeno, ale budu ohýbat sloveso: Pohyb znaku začnu u svého těla (bod a), povedu ho směrem k adresátovi (bod b) a tam ho ukončím. U věty “Ty se ptáš mě” bude pohyb slovesa opačný.

Na schopnosti, či neschopnosti sloves ohýbat se výše uvedeným způsobem, případně s drobnými modifikacemi, je založena klasifikace sloves v BSL podle Kyla a Wollové:

1) invariant verbs (neproměnlivá, stálá slovesa) - nemohou měnit svůj tvar, pro vyjádření subjektu, objektu atd. se používá osobních zájmen; např. ANSWER (odpovědět)
2) directional verbs (směrová slovesa) - slovesa se ohýbají, mění pouze směr pohybu; např. GIVE (dát), SUPERVISE (dohlížet)
3) reversing verbs (“obracející se” slovesa) - slovesa se ohýbají, změna směru pohybu je doprovázena změnou orientace ruky; např. ASK (ptát se), LOOK (dívat se)

Je zajímavé, že klasifikace nezávisí na formě ani na významu sloves. Jednotlivá slovesa v různých znakových jazycích totiž mohou náležet do různých tříd, ačkoliv jejich význam je tentýž a forma velmi podobná. Kyle a Wollová jako doklad uvádějí sloveso ASK v BSL a v izraelském znakovém jazyce. V BSL je to reversing verb, ale v izraelském znakovém jazyce se prokazatelně jedná o sloveso směrové (při ohýbání nemění orientaci ruky). Pokud bychom tuto klasifikaci aplikovali na ČZJ, zjistili bychom, že sloveso PTÁT SE je svou formou podobné znakům z výše zmíněných jazyků a náleží do třídy směrových sloves, čili v tomto případě by byl ČZJ blíže izraelskému znakovému jazyku než BSL.

3. kapitola: Klasifikace sloves ve francouzském znakovém jazyce

Klasifikace sloves, kterou zde předložím, pochází z pera Billa Moodyho. Protože se však nachází v knize psané francouzsky, jazyková bariéra mi nedovoluje použít originální text. Bezprostředním zdroje informací je tedy seminární práce Lenky Okrouhlíkové Gramatika francouzského znakového jazyka (2000).

Moody dělí slovesa ve francouzském znakovém jazyce (dále LSF) na dvě základní velké skupiny:

1) slovesa, která inkorporují osobní zájmena - ohýbají se tak, že mění směr na linii mluvčí - komunikační partner, tzn. směr pohybu indikuje, kdo je subjektem a kdo objektem věty

Např.: DÁVAT, DÍVAT SE, ŘÍCI, ZNAKOVAT, ZBOŽŇOVAT

Rozdíl mezi singulárem a plurálem těchto sloves je dán kontextem, plurál však lze zdůraznit přidáním příslušného zájmena v množném čísle. Některá slovesa jsou schopna inkorporovat plurál pomocí pohybu ruky, která opisuje prostor, např. sloveso UKÁZAT.

Tato slovesa mohou inkorporovat také příslovce (např. RYCHLE, ČASTO), a to modifikací pohybu doprovázenou určitým nemanuálním chováním. Ve zvláštních případech jsou některá z nich schopna inkorporovat klasifikátor (např. sloveso DÁT).

2) slovesa, která neinkorporují osobní zájmena - většina z nich nemůže měnit směr, pokud směr měnit mohou, jedná se o projev inkorporace příslovečného určení místa, objekt a subjekt je třeba identifikovat samostatným osobním zájmenem

Např.: ZNÁT, MILOVAT, TELEFONOVAT, MÝT NÁDOBÍ, JÍT, ZUSTAT, DOPROVODIT

Rovněž tato slovesa mohou inkorporovat způsobová příslovce modifikací pohybu a výrazem obličeje. Slovesa, která se artikulují na těle, inkorporují různé části těla podle toho, která je dějem slovesa zasažena (např. MÝT SI VLASY, OBLIČEJ...).

Uvnitř skupiny sloves neinkorporujících osobní zájmena můžeme najít dvě podskupiny:

2a) slovesa uchopení - subjekt nebo objekt mohou inkorporovat prostřednictvím klasifikátoru, jedná se převážně o nějakou věc, která se nemůže pohybovat sama o sobě

Např.: SNÍST JABLKO, SBÍRAT OVOCE, VZÍT KNIHU

I tato slovesa jsou schopna inkorporovat příslovce způsobu a místa.

2b) slovesa přemísťování - inkorporují subjekt pomocí modifikace tvaru ruky, tj. subjekt je reprezentován klasifikátorem

Např.: OSOBA/ZVÍŘE JDE, AUTO JEDE

Způsob přemísťování (např. jeho rychlost) naznačíme pohybem ruky a nemanuálním chováním, začátek a konec pohybu nám podává informaci, odkud kam se subjekt přemísťuje.

4. kapitola: Klasifikace sloves v italském znakovém jazyce

Specifickými morfologickými vlastnostmi sloves v italském jazyce (dále LIS) se zabývala v polovině 80. let 20. století Elena Pizzuto. Svoje výzkumy prováděla na Sicílii, kde spolupracovala s dvěma neslyšícími a jedním slyšícím rodilým mluvčím LIS. Získaná data sloužila nejen ke stanovení slovesných tříd, lišících se tím, jak jejich zástupci vyjadřují vztah k svým větným argumentům, ale také ke zjištění, zda je obvyklé chování jednotlivých sloves ovlivněno kontextem lingvistické produkce a zda na sebe vzájemně působí toto chování a nemanuální ukazatele osoby a gramatických rolí. Vzhledem k tématu této práce se však budeme v první řadě věnovat klasifikaci sloves.

Analyzovaný vzorek obsahoval 200 sloves LIS. Na základě svých morfologických vlastností byla rozdělena do tří velkých tříd, které zahrnují čtyři podtřídy:

1. třída - slovesa v odborné literatuře nazývaná body anchor (zakotvená na těle) nebo invariant verbs (neproměnlivá, stálá slovesa) - udržují svou citátovou formu nezávisle na argumentech, jež musejí být vyjádřeny jménem nebo zájmenem

Tato slovesa jsou artikulována na těle mluvčího nebo blízko jeho těla. Jejich morfologické rysy způsobují, že vztahy mezi argumenty jsou primárně vyjadřovány znakosledem, přičemž se preferuje pořadí subjekt - sloveso - objekt (SVO). Mnoho těchto sloves vyjadřuje kognitivní nebo emocionální stavy, případně děje, které se nějakým způsobem týkají těla. Např.: BE-BORED (nudit se), BE-SURPRISED (být překvapen), DOUBT (pochybovat), KNOW (vědět, znát), GET-DRESSED (oblékat se), EAT (jíst), DRINK (pít) atd.

2. třída - slovesa známá jako directional (směrová) a také reversible (inverzní, “obratitelná”) - jsou schopna vyjádřit shodu v osobě a gramatické roli s jedním nebo dvěma svými argumenty tak, že mění počáteční a koncové body artikulace, směr pohybu a ve většině případů také orientaci ruky

Bývají artikulována v neutrálním znakovacím prostoru. Důležitým momentem je u nich počáteční a koncový bod artikulace. Podle toho, který argument tyto dva body reprezentují, můžeme 2. slovesnou třídu rozdělit na dvě podtřídy:

2A - počáteční bod artikulace = subjekt, koncový = objekt; např.: TEACH (vyučovat), ASK (ptát se), ANSWER (odpovídat), GIVE (dát), KILL (zabíjet), VISIT (navštívit)
2B - počáteční bod artikulace = objekt, koncový = subjekt; např.: CHOOSE (vybírat), COPY (kopírovat), TAKE (vzít), INVITE (pozvat)

Třída 2A je zastoupena daleko hojněji než třída 2B. Citátová forma sloves 2. třídy se formálně shoduje s tvarem slovesa vyjadřujícím shodu s osobou mluvčího jako subjektu a osobou adresáta jako objektu.

3. třída - slovesa obvykle nazývaná locational verbs (umístěná, polohová slovesa) - vyjadřují shodu pouze s jedním ze svých potenciálních argumentů, a to změnou svého jediného bodu artikulace a v mnoha případech též změnou orientace ruky Většina těchto sloves je artikulována v neutrálním znakovacím prostoru. Všechna mají jen jediný bod artikulace, na rozdíl od sloves 2. třídy. Můžeme je rozdělit na dvě podtřídy:

3A - většinou nepřechodná slovesa, která se shodují se subjektem; např.: GROW (růst), BEGIN (začít), DIE (zemřít), WORK (pracovat), CAN (moci)
3B - slovesa, která se shodují se svým patientem (vystupuje jako subjekt, pokud je slovesa užito nepřechodně, nebo jako objekt, pokud je slovesa užito přechodně, ve větách, kde je specifikován agens) Např.: BUILD (stavět), BREAK (rozbít, zlomit), CLOSE (zavřít), FINISH (skončit), MAKE (dělat), READ (číst)

Znakosled ve větách se slovesy 2. a 3. třídy je daleko volnější než ve větách se slovesy 1. třídy, neboť gramatické role a vztahy jsou vyjadřovány ohýbáním slovesa.

Za pozornost stojí fakt, že slovesa, která mají stejný či podobný význam, mají v různých znakových jazycích též podobnou formu - lze u nich nalézt shody na fonologické rovině, jež se týkají především místa artikulace a pohybu - a také podobné morfologické rysy, tj. jsou členy týchž slovesných tříd. Jako důkaz této teze provedla Elena Pizzuto ve své studii z roku 1986 srovnání vzorku sloves ASL se slovesy LIS.

Za důležité považuji též zjištění, že u sloves 2. a 3. třídy není flexe vždy obligatorní. Týká se to především vyjadřování shody se subjektem. Nepovinná je shoda se subjektem v jednoduchých oznamovacích větách s jedním argumentem (He teaches. Vyučuje.). Žádoucí, ale nikoliv nutná, je shoda se subjektem v souřadně spojených oznamovacích větách s jedním argumentem (The car is broken, but the bike works. Auto je rozbité, ale kolo funguje.). Obligatorní je shoda se subjektem ve větách doplňujících predikáty typu FORCE (přinutit) (You force him to fix the TV. Donutíš ho, aby připevnil ten televizor.) a u sloves 2. třídy též v jednoduchých oznamovacích větách se dvěma argumenty (He teaches him. Učí ho.).

5. kapitola: Klasifikace sloves v českém znakovém jazyce

Vzhledem k tomu, že lingvistický výzkum ČZJ byl zahájen v době relativně nedávné5, pokud ji porovnáme se čtyřicetiletou tradicí výzkumu ASL, neexistuje dosud žádná studie, která by se problémem klasifikace sloves v ČZJ zabývala. V tomto smyslu je tedy moje práce průkopnická. Nečiním si proto nárok na definitivnost ani absolutní pravdivost svých závěrů, chci spíše podat návrh řešení otázek týkajících se možnosti zařadit slovesa ČZJ do určitých tříd na základě jejich specifických vlastností. Moje práce by měla posloužit jako odrazový můstek pro další výzkumy na tomto poli.

V zimním semestru akademického roku 1999/2000 byl několika desítkám sluchově postižených různého pohlaví, věku, vzdělání, místa bydliště a velikosti sluchové vady předložen vzorek sta českých sloves, jejichž ekvivalenty v ČZJ měly, dle předpokladů získaných četbou zahraničních materiálů, vykazovat jisté morfologické rysy, na základě kterých by bylo možné tato slovesa třídit. Elicitovaná data byla velmi různorodá (ani u jednoho ze sloves se respondenti stoprocentně neshodli na přítomnosti požadovaných rysů)6, a navíc se ve výsledném materiálu objevil poměrně značný počet znaků, kde jsme možnost měnit tvar očekávali a forma znaku není této změně nepřístupná (mám teď na mysli zejména fyzická omezení artikulace znaků), nicméně náš předpoklad se nevyplnil a sloveso se zařadilo mezi nemodulovatelná (např. HLÍDAT). O tom, zda byl náš předpoklad byl správný a věc ztroskotala na špatném dorozumění s respondenty, nebo jsme se skutečně mýlili a v ČZJ panují zákony, jež se doposud nepodařilo odhalit, můžeme pouze spekulovat. Nicméně i přes právě uvedené skutečnosti, které zkreslují výsledky provedeného výzkumu, jsem se pokusila zkonstruovat následující typologii sloves v ČZJ:

1. třída - slovesa, která nelze modulovat. Mají jeden tvar, tzv. citátovou formu. Z toho vyplývá, že k vyjádření subjektu a objektu je nutné použít dalšího znaku - jména nebo osobního zájmena; např.: HLÍDAT, KONTROLOVAT, ŽALOVAT

Pravděpodobně sem náleží i celá řada sloves artikulovaných na těle mluvčího, např. MÍT RÁD, LÍBIT SE, PAMATOVAT SI atd., tato slovesa však ve zkoumaném vzorku nebyla zahrnuta.

2. třída - slovesa, která lze modulovat. Mají několik různých tvarů v závislosti na jedné z následujících skutečností, případně na jejich kombinaci:

podtřída 2A - slovesa měnící svůj tvar podle toho, kdo/co je subjektem a kdo/co je objektem děje. Změna tvaru těchto sloves zahrnuje změnu směru pohybu, někdy doprovázenou změnou orientace ruky. Nejčastěji je pohyb slovesa veden od subjektu k objektu, existují však i případy opačné. Nyní si uveďme několik příkladů:

a) sloveso mění jen směr pohybu - DÁT, PTÁT SE, ODPOVÍDAT
b) sloveso mění směr pohybu i orientaci ruky - DÍVAT SE, PODPLÁCET, ŘÍKAT, RADIT, NAVŠTĚVOVAT
c) pohyb začíná u subjektu, končí u objektu - DÁT, VYUČOVAT, TÝRAT
d) pohyb začíná u objektu, končí u subjektu - VYUŽÍVAT, ZVÁT

(Pozn.: Jedno sloveso nemůže zároveň patřit do skupiny a) i b), zrovna tak se vylučuje současný výskyt ve skupinách c) a d), ale jinak výše uvedené rysy samozřejmě kombinovat lze, např. sloveso VYUČOVAT patří jak do skupiny a), tak do skupiny c), neboť mění jen směr pohybu (nikoliv orientaci ruky) a jeho pohyb začíná u subjektu a končí u objektu. Skupiny jsem vytvořila jen kvůli explicitní formulaci všech možných rysů sloves této podtřídy.)

Zajímavé je, že některá slovesa 2A podtřídy jeví tendenci neměnit svůj tvar směrem k mluvčímu. Ve zkoumaném vzorku se objevila tato: KRITIZOVAT, OPLÁCET, POSMÍVAT SE, PROHLÍŽET a POSÍLAT. Pohyb v těchto případech může být veden od mluvčího k adresátovi nebo mezi adresátem a třetí osobou, nikoliv však směrem od adresáta k mluvčímu.

podtřída 2B - slovesa měnící místo artikulace, která touto změnou inkorporují příslovečné určení místa. S největší pravděpodobností jsou schopná inkorporovat též příslovečné určení způsobu/míry; např.: MÍT PIHY, MÍT OBVAZ, KOUSNOUT, MÝT SE

podtřída 2C - slovesa inkorporující nástroj. Tvar ruky se u těchto sloves mění podle toho, čím se činnost provádí; např.: HOLIT, STŘÍLET, ZABÍJET

Specifikem těchto sloves je, že kromě schopnosti inkorporovat nástroj, mívají ještě další vlastnosti (charakterizované výše u jednotlivých tříd), dle kterých bychom je mohli zařadit buď do třídy 2B (HOLIT - mění místo artikulace a tak inkorporuje příslovečné určení místa), nebo do třídy 2A (ZABÍJET - mění směr pohybu podle toho, kdo/co je subjektem a kdo/co je objektem děje).

Závěr

Jedním z cílů této práce bylo podat přehled pokusů o klasifikaci sloves v různých znakových jazycích. Je však, doufám, zřejmé, že tento přehled není a nechtěl být samoúčelný a že to také nebyl cíl hlavní. V mnoha zemích, kde se lingvisté věnují znakovému jazyku, se objevily klasifikace sloves vystavěné na materiálu jednotlivých národních znakových jazyků. Autory těchto klasifikací byli různí lidé a tito lidé vytvářeli pro výsledky svých výzkumů různé terminologické aparáty. Přesto však jsou shody morfologických vlastností sloves jasně viditelné - překonávají hranice mezi znakovými jazyky používanými v různých koutech světa.

Jmenovatelem těchto shod je vizuálněmotorický způsob existence znakových jazyků a s tím související schopnost využívat trojdimenzionální prostor při vyjadřování gramatických vztahů. Domnívám se, že můžeme bez nadsázky říci (a nechť je tato práce jedním z důkazů), že každý národní znakový jazyk má blíže k “cizím” znakovým jazykům než k mluvenému jazyku na svém vlastním území.

Seznam použité literatury: