Česká komora tlumočníků znakového jazyka pořádala v neděli 2. dubna 2006 další ze seminářů v rámci ČVP (Certifikačního vzdělávacího programu). Tentokrát byl seminář zaměřen na odborné a teoreticko téma s názvem "Kontrastivní lingvistika l -strukturní odlišnosti českého znakového jazyka a Kultura písemného projevu II", lektorkami byly Bc. Radka Nováková a Mgr. Marie Komorná. Na semináři se nás sešlo nezvykle méně, přestože téma semináře bylo velmi zajímavé. V dopolední části Radka Nováková vykládala nejen o odlišnostech českého znakového a českého jazyka, ale i o popisu jazykové struktury obou jazyků. V úvodu jsme se dozvěděli něco o typologii jazyků obecně.
Ty se dělí do čtyř základních skupin. 1) flexivní - jazyk, který skloňuje jména v pádech a ohýbá slova (například čeština), 2) izolační- nepoužívá skloňování ani časování slov (například francouzština), 3) aglutinační - používá předpony a přípony (například turečtina), 4) polysyntetické - používají složeniny (například němčina).
A do které skupiny patří znakový jazyk? Na to jsme si museli počkat až do konce semináře, kdy jsme se na tuto otázku na základě nabytých znalostí pokusili odpovědět sami (pozn. patří do první a třetí skupiny). Dále jsme se zabývali slovními druhy v obou jazycích. Hlavním rozdílem je, že ve znakových jazycích se prakticky nevyskytují příslovce, předložky, spojky, částice a citoslovce. Výrazné rozdíly jsou v gramatice. Znakový jazyk vyjadřuje gramatiku v prostoru a nemanuální složce a také je převážně simultánní, narozdíl od mluveného jazyka, který je převážně lineární.
Ve znakovém jazyce se využívá dvou gramatických prostorů. Prvním je tzv. topografický prostor - jde o reálnou organizaci prostoru podle toho, jak jsou jednotlivé objekty, postavy v prostoru ve skutečnosti postavené. Například při vyprávění filmu, který jsme viděli v kině, budou všechny objekty a postavy postavené, tak jak tomu bylo ve filmu. Druhým prostorem je prostor syntaktický. V něm si mluvčí objekty postaví do prostoru podle vlastního uvážení. A jak je to s klasifikátory a specifikátory? Hodně lidí si asi myslí, že ty jsou specifické jen pro znakové jazyky. Není tomu úplně tak. I některé mluvené jazyky používají klasifikátory - například čínština. Klasifikátory zastupují objekty, specifikátory upřesňují jejich tvar a velikost. Toho se využívá hlavně při popisech. A zájmena ve znakovém jazyce? Těch je mnohem více než v českém jazyce a navíc ještě podávají informaci o počtu osob, nebo věcí, a také o které osoby se jedná. Například ze znaku odpovídajícímu zájmenu "MY" lze vyčíst, jestli se mluví o mně a tobě, nebo o nich dvou a podobně. Ukazovací a osobní zájmena jsou ve znakovém jazyce totožná.
Dalším slovním druhem, kterým jsme se zabývali, byla slovesa. Ta dělíme do tří skupin. Prostá, shodová a prostorová. Prostá jsou ta, jejichž tvar je ve všech osobách stejný, shodová se mění podle osoby (například "já se ptám tebe" se ukáže jinak, než "ty se ptáš mně"). Prostorová se váží vždy k nějakému předmětu (například pít, holit se). Čas se ve znakovém jazyce vyjadřuje ve třech hlavních liniích A, B, C. A) odzadu, dopředu (většinou pro|roky, dlouhé časové období, měsíce), B) zleva doprava (hodiny, kratší úseky času, které mají však nějaké trvání) a C) zespoda nahoru (vyhraněné pro dospívání člověka, růst rostlin apod., nikoliv však pro zvířata). Nedokonavost sloves se vyjadřuje nejčastěji pakováním znaku.
Množné číslo také opakováním, udáním počtu, použitím klasifikátoru, inkorporací čísla do znaku, či mimikou. Po polední pauze jsme se s Marií Komornou věnovali kultuře písemného projevu.Původně seminář měl navazovat na "Kulturu písemného projevu l", který proběhl před časem. Vzhledem ke složení účastníků semináře, kdy většina z nich úvodní seminář neabsolvovala, jsme v podstatě udělali krátké opakování pro sjednocení informací, na které jsme pak nabalovali informace podrobnější, nové. Těšíme se na další zajímavé semináře.
Připojte se! 