Není jazyk jako jazyk

Stalo se vám někdy, že jste řekli něco ve znakovém jazyce jeho rodnému uživateli, ale vaše vyjádření zůstalo nepochopeno? Dokonce nejen nepochopeno, ale pochopeno úplně jinak? Čím to je?

Na úvod si položme otázku, na kterou je třeba si odpovědět pro pochopení celého problému: nakolik je český znakový jazyk závislý na češtině? Odpověč není nijak nová ani překvapující. Znakový jazyk se od doby, kdy W. Stokoe uvedl ve své studii několik hlavních, dnes už zcela uznávaných důkazů, považuje za přirozený, skutečný, opravdový jazyk rovnoprávný se všemi ostatními jazyky, ať už předávanými pomocí hlasu nebo pozic rukou, těla a specifické mimiky. Jinými slovy, znakový jazyk má společného s češtinou tolik, jako jiné jazyky, například němčina nebo angličtina. To znamená, že je to svébytný, naprosto nezávislý systém, se svým vlastním gramatickým systémem a se svojí vlastní zásobou znaků.

Obecná nezávislost jazyků jednoho na druhém však neznamená, že by se jazyky nemohly ovlivňovat, nějak interferovat. Tak například angličtina má největší zásobu slov ze všech jazyků na světě. Čím je to způsobeno? Angličtina nám krade naše slova! Nejznámějším slovem pro nás je "robot", původem slovo české. Ale našli bychom i jiné příklady, některé přímo do očí bijící. Tak například slovo zámek, anglicky "chateau", jehož jedna vžitá množná (plurální) forma je "chateaux" (zámky). Kdo by v tom hned na první pohled neviděl francouzštinu?

Nicméně, na kradení slov neexistuje žádný zákon a tedy ani trest a proto dále krademe, jak můžeme. Kradení slov ie ostatně žádoucí - rozšiřuje naše obzory. Nejvic si půjčujeme slova z angličtiny, dnes velmi rozšířeného jazyka používaného jako mezinárodní dorozumívací prostředek. Už nemáme "ředitele", ale máme "manažery", všechno je "fajn" nebo "oukej", omlouváme se "sory" a místo "moravanky" posloucháme radši "dýdžeje". Když o tom tak přemýšlíme, vlastně se to podobá víc vyměňování hokejových kartiček, než krádeži. My ti dáme "robota" a ty nám dej "oukej". A jsme si kvit.

Vraťme se ke znakovému jazyku a k češtině. Kdo od koho si půjčil víc slov? Angličtina od češtiny nebo čeština od angličtiny? Je jasné, že víc slov přejala čeština. Proč^tomu tak je? Důvod je kulturní a politický - Čechů je málo, zatímco Američanů, Angličanů a dalších anglicky mluvících obyvatel je víc. Anglie a Amerika jsou politicky silnější než Česká republika. Všechny národy se učí angličtinu, aby se spolu domluvily, nikoliv češtinu. Počítačové programy mluví více anglicky než česky. Na internetu je víc informací v angličtině než v češtině. Existuje víc učebnic prakticky pro každý obor v angličtině než v češtině. Jinak řečeno - angličtina je jazyk většinový, majoritní, zatímco čeština je jazyk menšinový, minoritní. Jazyk menšinový potom přejímá víc od jazyka většinového.

Je český znakový jazyk minoritní nebo majoritní? Odpověč je jasná - český znakový jazyk je minoritní - příslušníků kultury Neslyšících a uživatelů českého znakového jazyka je jasně méně než uživatelů mluvené češtiny jako svého primárního jazyka. Proto je logické předpokládat, že znakový jazyk bude nějakým způsobem češtinou silně ovlivněn, stejně jako čeština je v poslední době poměrně silně ovlivněna angličtinou.

Uvedu teč jeden velmi známý příklad. Je jím velmi používaná forma znaku, který má v češtině význam "podzim" (znak, který mám na mysli, můžete najít ve Všeobecném slovníku českého znakového jazyka, autorem je M. Potměšil a kol., vydáno 2004). Některé slova v češtině mají předponu "pod-", která poskytuje určitou informaci o umístění v prostoru. Tak například "podchod" - "chodíme" "pod" - například pod dálnicí. Aniž bychom teč etymologicky nebo morfologicky zkoumali slovo podzim, můžeme konstatovat, že znakový jazyk rozložil slovo podzim na předponu "pod" a slovo "zima", které reprodukoval jako znak "pod" neboli obecně něco pod něčím a znak "zima" následované za sebou. Výsledek je ovšem dosti podivný, co to znamená "něco pod zimou"? (Stejně tak podivné a vlastně nesmyslné je české slovo "dýdžej" vzniklé spojením dvou písmen anglické abecedy.) I přesto se toto spojení vžilo a můžeme předpokládat, že diachronním vývojem v jazyce (vývojem v čase) se ikonicky viditelná etymologie setře a už vůbec nebudeme vědět, jak tento znak vznikl.

Situace je ale ještě daleko složitější a zajímavější. Nikdo by si asi neuměl představit člověka, který by dokázal mluvit zároveň česky a zároveň anglicky. Nemyslím teč, že by řekl střídavě slovo anglicky a slovo česky. Myslím tím, že by řekl dvě slova najednou. To by prostě nešlo. Takový člověk by musel mít dvoje ústa a takových se moc nerodí.

To co nejde s angličtinou a s češtinou, lze ovšem s jistým úsilím a za cenu jistých ztrát provést s češtinou a s českým znakovým jazykem. Pokud se budete hodně snažit, můžete dokonce vyslovit správnou českou větu a k tomu ukázat větu v čistém znakovém jazyce (pokud v ní není specifický znak), ale to je dobré jen jako legrace s kamarády u piva a víc než jednu pečlivě připravenou větu určitě nezvládnete. Pokud nepočítáme specifické znaky a znaky typu "existovat" nebo jeden ze znaků pro "pravidelně", potom k většině ostatních znaků neslyšící naznačí ústy začátek příslušného českého slova, nebo naznačí např. první samohlásku či první slabiku (případně jiný vžitý orální komponent). Jsou ovšem neslyšící, kteří prakticky nepohnou rty a existují také neslyšící, kteří artikulují celé slovo spolu se znakem, často v infinitivu nebo nějaké konkrétní osobě (číslu) - jsou mezi nimi navzdory předpokladům i neslyšící prelingvální, kteří používají na vysoké úrovni gramaticky čistý znakový jazyk. Znám také neslyšící, kteří tvrdí, že pokud má znak dva významy, tak se odlišuje artikulací příslušného českého slova. Dále je tady početná skupina slyšících Čechů, kteří přecházejí do Neslyšící komunity a učí se znakový jazyk -ti často artikulují ke znakům celá slova nebo je rovnou šeptají.

Jak je vidět, situace je dosti zmatená -nacházíme se totiž v mezikulturním a mezi-jazykovém prostoru, ve kterém kromě jiného také dochází k bouřlivému vývoji. K všeobecným zmatkům přispívá tzv. jazykové kontinuum. Co se tím má na mysli? Člověk má na výběr - může používat čistou znakovanou češtinu (což je umělý kód na přenášení češtiny pomocí pozic rukou zahrnující i předpony, přípony, koncovky pro časování sloves, atd.) nebo čistý znakový jazyk (jak bylo ukázáno - jazyk naprosto nezávislý na češtině s vlastní gramatikou a vlastní zásobou znaků). Anebo může cestovat mezi nimi nebo se někde zastavit. Tomu cestování se říká jazykové kontinuum - přechod z jednoho jazyka na jiný. Velmi častá je forma, kdy artikulujete česká slova v infinitivu, k tomu ukazujete znaky, které mají v dané situaci stejný význam, dodržujete některá gramatická pravidla znakového jazyka a některá gramatická pravidla češtiny. V učebnicích se dočtete, že tato forma projevu byla vyvinuta pro styk slyšících s neslyšícími, což je značně zjednodušený pohled. Co například nedoslýchaví, nebo ti, kteří umí částečně znakový jazyk, hodně odezírat, ale na druhou stranu se slyšícími se nedomluví, protože je pro ně těžké používat jasně srozumitelnou mluvu? Jak vidíme, život není tak černobílý, jak se nám snaží namluvit různé příručky. Člověk není často JEN neslyšící nebo JEN slyšící. Mnoho lidí žije na rozhraní dvou kultur a jazyků, a to je situace, která vyžaduje porozumění a respekt k druhým a jejich přístupu ke komunikaci.

Posledně jmenovaný přístup v sobě skýtá jisté úskalí pro ty, kteří se znakový jazyk teprve učí. Zvykneme si totiž ukázat nějaký konkrétní znak a k němu artikulovat určité konkrétní slovo - a toto spojeni bez ohledu na cokoliv vždy používat stejným způsobem. Tak například při znaku, který určuje minulý čas, se často artikuluje slovo .bylo". Proč to není třeba "byl"? Nebo "byla"? Ke znakům, které se překládají jako podstatné jméno se artikuluje určité slovo, které pokládáme za význam znaku. A zde je kámen úrazu a těžiště tohoto článku. Ještě jednou to zopakuji obecněji.

Ke znaku artikulujeme slovo, které pokládáme za jeho význam. Ještě jinak - myslíme si, že slovo, které artikulujeme se znakem, znamená v češtině to samé jako daný znak v českém znakovém jazyce. Ale tak to není! Už jsme si ukázali, že český znakový jazyk a čeština jsou na sobě naprosto nezávislé. Jinými slovy, znaky ve znakovém jazyce mají svůj vlastní význam, svůj vlastní významový odstín, svůj vlastni vývoj, svůj vlastní život naprosto nezávislý na významu, významovém odstínu nebo vývoji českých slov! Ale my z nějakého praktického nebo zvykového či kulturního důvodu vezmeme nějaký znak českého znakového jazyka a nějaké slovo z češtiny, přiřadíme je k sobě a mylně se domníváme, že znamenají to samé, že mají stejný význam a že je můžeme používat ve stejném kontextu a stejným způsobem. Důsledkem jsou mezikultuní a mezijazyková nedorozumění. Ukažme si teč praktickou ukázku znaku a slova, které se obvykle používají současně, a přesto mají jiný význam.

Å těstí. Co si pod tím slovem představíte? Nechceme teč zabíhat do složitých filozofických úvah, ale můžeme konstatovat, že není štěstí jako štěstí. Velmi dobře je to vidět v angličtině. Pro štěstí existují (kromě jiných) dvě základní slova: "happiness" a Juck . Obě lze do češtiny přeložit jako "štěstí". Jejich význam je ale silně odlišný! Tak například "happiness" je štěstí trvalejšího charakteru -například: "Mám hodnou ženu, krásné děti a uspokojující práci, jsem šťastný (="happy")". Být "happy" znamená být vnitřně spokojený, mít jakousi trvalou radost. Zatímco "luck" je spíše klika, náhodný stav, něco za co vůbec nemůžu. Příklad: "Vyhrál jsem v loterii, mám štěstí ("luck")!

Pokud jde o štěstí, situace v českém znakovém jazyce je velmi podobná. Znak, ke kterému se často artikuluje slovo "štěstí" (najdete v již citovaném slovníku) má význam "klika, náhoda, něco dobrého, co nevzniklo mým přičiněním". Chcete-li vyjádřit či přeložit z češtiny například slovní spojení "šťastný život", musíte použít takzvaný překladatelský opis nebo lidově řečeno, musíte na to jít jinak, oklikou. Tak například, mohli byste znakovat "spokojený život, klid, pohoda, radost".

Takových případů, jako zde zmíněný pojem "štěstí" je velké množství a celý problém dokazuje úžasnou bohatost slovníku českého znakového jazyka. Například znaků pro vyjádření lásky nebo příchylnosti k někomu nebo něčemu je velké množství, které se liší svým významem, někdy často velice jemně (láska když někdo s někým chodí, láska k oblíbené věci, zbožňování a opatrování nějaké věci nebo osoby, tělesná láska, zamilovanost, atd.). Nesmíme si myslet, že když ke všem těmto znakům prostě artikulujeme slovo láska, nebo jeho začátek, že tyto znaky automaticky znamenají jednoduše "láska" nebo "milovat" a lze je použít jakkoliv nás napadne nebo všude tam, kde bychom to udělali v češtině.

Na závěr bychom chtěli dát radu. Dobře, teč už to víme, ano, znaky mají vlastní životy, vlastní významy, a myje nesmíme míchat s významy českých slov. Ale jak se tohle všechno máme naučit?

V současné době máte jedinou možnost -dělejte si sami svůj soukromý vědecký výzkum mezi neslyšícími. Vyměňujte si potom informace s ostatními výzkumníky. Nic lepšího neexistuje. Pamatujte přitom na několik věcí.

Za prvé - věřte nejvíc těm, kteří používají znakový jazyk od narození a učili se ho od rodičů - takoví mají největší cit pro kontextové používání znaků.

Za druhé - žádný uživatel jazyka není autorita, která předepisuje, co je správné. Co je správné, nepředepisují ani učebnice -jedině celá skupina lidí ví, jak na to. Z toho plyne - vámi sledovaný nebo dotazovaný neslyšící není autorita, je to jen vzorek ve vašem pokusu, ať o tom říká, co chce a ať má titulů, kolik chce.

Za třetí - přemýšlejte jak informaci získat. Neslyšící jsou totiž velice přizpůsobiví. Ve chvíli, kdy vědí, že jste slyšící a zeptáte se jich na něco, přesunou se v jazykovém kontinuu na stranu češtiny a budou vám tvrdit, že štěstí je prostě štěstí a nic víc v tom není. Jak to obejít? Buč perfektně znakovat, aby neslyšící nepřepnul (to je velice vzácná chvíle a největší vyznamenání pro váš znakový jazyk). Nebo se na nic neptat a dívat se na neslyšící, jak se baví mezi sebou. Nebo si najít neslyšícího, který je naprosto nepřizpůsobivý a vždy ukazuje čistým znakovým jazykem bez ohledu na situaci a komunikačního partnera (takových moc není). Nebo položit dotaz nějak nepřímo (aby neslyšící vlastně nevěděl, že se ptáte). Nebo položit dotaz pomocí obrázku.

Za čtvrté - dejte na většinu. Někdy se názory na použití znaků a cit pro jejich používání různí. Dejte na to, co tvrdí nebo jak znak používá většina.

Abychom článek uzavřeli - znakový jazyk je krásný, propracovaný a velice bohatý. I přesto je zkoumán teprve několik posledních desetiletí (u nás let) a o jeho bohatosti pokud jde o významové odstíny jednotlivých znaků nejsou k dispozici téměř žádné informace. Musíme se tedy sami proměnit ve vědce - výzkumníky, zavřít učebnice a slovníky, vyjít mezi neslyšící a naučit se pozorovat jejich jazyk a získat pro něj cit. Snad se jednou dočkáme pečlivě sestavených výkladových slovníků, kde u každého znaku budou věty ve znakovém jazyce, které budou ukazovat jeho použití a přesný význam. Ale k tomu je ještě dlouhá cesta a bude potřeba mnoho práce, nadšení a nasazení a žel také času a prostředků, než se to povede.