Sociolingvistika znakových jazyků

Je dobře známo, že na otázky hluchoty je možno nahlížet z různých úhlů pohledu. Pohled lingvistický - a i to je dobře známo - zdůrazňuje problémy jazyka, komunikace a interkulturního porozumění mezi většinou a menšinou.

Lingvistika znakových jazyků, která se od 60. let minulého století formuje, se zdaleka nezaměřuje pouze na struktury různých znakových jazyků - a vlastně se výhradně na ně nezaměřovala nikdy. Už od počátku úvah o znakových jazycích - a od první průkopnické práce W. Stokoea - byl totiž součástí lingvistických prací vždy zřetel k užívání zkoumaného jazyka, k jeho různým variantám, k jeho kontaktům s jinými jazyky, zvl. s příslušnými jazyky mluvenými. Už od začátku 60. let tedy mělo studium znakových jazyků na zřeteli i problémy sociolingvistické. Práce, které byly doposud sociolingvistice znakových jazyků věnovány, se počítají na stovky; řadu z nich přitom tvoří soubory prací různých autorů o různých jazykových situacích a o různých znakových jazycích. (Na okraj připomeňme, že jedna taková čítanka zahraničních textů o dané problematice vyšla i u nás: Homoláč, ed., 1998).

Publikace The Sociolinguistics of Sign Languages chce dosavadní poznatky o sociolingvistice znakových jazyků shrnout, přiblížit je i méně poučenému čtenáři, doporučit další literaturu k probíraným otázkám a ne v poslední řadě také podněcovat své čtenáře k přemýšlení - a nemusí to přitom nutně být jen studenti tzv. Deaf studies nebo studenti lingvistiky či tlumočnictví, k nimž se odvolává anotace uvedená na obálce knížky.

Editorka The Sociolinguistics of Sign Languages, Ceil Lucas (mj. také spoluatorka obsáhlé práce o lingvistice amerického znakového jazyka z r. 1992), má s vydáváním obdobně zaměřených souborů prací nemalé zkušenosti - posuzovaná publikace je od r. 1989 už čtvrtá svého druhu (z předchozích srov. alespoň poslední v řadě, Lucas, ed., 1995).

Ve všech těchto publikacích je výklad o sociolingvistice znakových jazyků zasazen do širšího rámce obecných poznatků (1) o fungování jazyka nebo jazyků v různých společenských uspořádáních či situacích a (2) o variantnosti. Je tomu tak i  v  The Sociolinguistics of Sign Languages. V šesti kapitolách se mapují otázky multilingvismu, bilingvismu a jazykových kontaktů, sociolingvistických variant, také stavba textu, jazykové plánování, jazyková politika a postoje k jazyku. Celek je pak doplněn předmluvou, obsáhlým a informativním úvodem, stručnou informací o autorech, obsáhlou bibliografií (na 700 titulů ) a podrobným rejstříkem, který napomáhá dobré orientaci v textu. Na čtenáře a jeho potřeby myslí, jak už jsem naznačila, autoři i v jiných ohledech: ke většině kapitol se připojuje stručné shrnutí nejdůležitějších poznatků, ke každé pak soupis další doporučené četby a spousta cvičení (většinou vedou čtenáře k tvůrčímu uplatnění získaných poznatků "v praxi" - např. při popisu čtenáři známých jazykových situací, při konfrontaci variantních struktur jazyků, při výkladu konkrétních textů, při získávání vlastního materiálu znakového jazyka apod.).

Současné výklady o sociolingvistice znakových jazyků se pochopitelně opírají o práce starší, zvl. americké (Stokoe, Battison, Woodward a Markowicz - abych jmenovala jen ty z pozdních 60. a ze 70. let, tedy z období, kdy se začala intenzivně rozvíjet sociolingvistika amerického znakového jazyka). I v USA, i jinde ve světě byly ovšem rané sociolingvistické poznatky o znakových jazycích do značné míry ovlivněny, resp. omezeny řadou faktorů. Zákonitě se do nich - to v první řadě - promítaly přežívající pochyby o tom, zda znakové jazyky mají status "skutečného jazyka". Značný vliv měly ovšem také dobově omezená znalost jazykových struktur znakových jazyků, dobové chápání vztahu mezi mluveným jazykem většinové společnosti a znakovým jazykem (zvl. pokud jde o jejich postavení vzdělávání neslyšících) a ne v poslední řadě ještě metodologie (mnohdy mechanická aplikace sociolingvistických modelů mluveného jazyka na jazyk znakový). V úvodu k publikaci se tyto limitující faktory zmiňují obšírněji a dokládá se, v čem se od 70. let 20. stol. dodnes situace proměnila: znakové jazyky se pokládají za přirozené jazyky neslyšících, lingvistické struktury mnohých z nich jsou podrobně popsány, znakové jazyky se využívají ve školách jako jazyky učební komunikace. Sociolingvistika znakových jazyků (jako menšinových jazyků vizuálně motorických) jde svými vlastními cestami a její rozvoj má bezprostřední důsledky pro praxi - zvl. pro vzdělávání neslyšících a jejich pracovní uplatnění.

Jaké poznatky se tedy v publikaci předkládají jako poznatky základní, nutné pro pochopení složité problematiky hluchoty, jazyka neslyšících a jejich komunikace?

Kapitola Multilingualism: The global approach to sign languages (B. Woll, R. Sutton-Spence, F. Elton) podává informace o vzniku, výskytu a geografickém rozložení znakových jazyků ve světě. Nepředstírá se přitom, že jde o informace jednoznačné - vždyť někdy bývá obtížné už samo rozlišení jazyka a dialektu. Důležité totiž je, co přitom hraje roli, např. zda se vychází z lexikálních a gramatických podobností různých útvarů, nebo z postojů, jež k nim jejich uživatelé zaujímají. Specifičnost problematiky znakových jazyků je dobře vidět na úvahách o jejich standardizaci. "Standard" (vymezený zde jako forma jazyka s nejvyšší prestiží) musí být totiž v souvislosti se znakovými jazyky vymezen zcela jinak než v souvislosti s jazyky mluvenými, už proto, že znakové jazyky nemají ani psanou formu, ani literaturu, od nichž by se standard odvodil. V této souvislosti poukazují autoři na to, jak důležitou roli při standardizaci znakových jazyků hrají videonahrávky projevů ve znakovém jazyce a jejich šíření v komunitě neslyšících, televizní vysílání a ne v poslední řadě také slovníky znakových jazyků. Jde, jak uvádějí autoři, z velké většiny o slovníky vlastně dvojjazyčné, které často nesplňují požadavky kladené na lexikografické zpracování jazyků mluvených. I tak se ale na formování standardu svým způsobem podílejí: znaky zahrnuté do slovníku mají daleko větší šanci získat vyšší status a být užívány větším počtem uživatelů než znaky, které do slovníku zahrnuté nejsou.

V kapitole Bilingualism and language contact (J. Ann) je specifická problematika znakových jazyků zasazena do rámce obecných poznatků o jazykových kontaktech a bilingvismu. Autorka objasňuje podstatu individuálního bilingvismu a povahu bilingvismu v zemích, jež se deklarují jako bilingvální (aniž by, např. jako v Kanadě, nutně musel být bilingvální každý jedinec). Vykládá a popisuje tzv. diglosii (speciální typ bilingvismu, kdy dva jazyky, příp. jejich varianty mají různou sociální prestiž a plní různé funkce), interference (kdy do jednoho jazyka pronikají prvky jazyka druhého), přesuny v užívání jazyka (uživatel se vzdává jednoho jazyka ve prospěch druhého). To všechno jsou problémy dobře známé ze situace mluvených jazyků. V druhé části kapitoly je autorka usouvztažňuje se situací jazyků znakových: autorka zde zmiňuje zvl. problém lexikálních výpůjček a artikulačních vzorců mluveného jazyka, v rámci jazykové situace znakových jazyků probírá také pidžiny, kreolštiny a problematiku přepínání a mísení kódu. Přitom si je dobře vědoma skutečnosti, že kontakty mezi znakovými a mluvenými jazyky mají i rozměr "politický". Slyšící lidé logicky preferují jazyk mluvený, znakový jazyk bývá většinovou společností často zpochybňován, potlačován; na druhé straně zase neslyšící komunita často vliv většinového jazyka na jazyk znakový zcela odmítá, i když je - z hlediska lingvistického - "normální" a vlastně nevyhnutelný.

Z výkladů kapitoly Sociolinguistic variation (C. Lucas, R. Bayley, C. Valli, M. Rose, A. Wulf) jasně vyplývá, že rozrůzněnost, variantnost je přirozeným rysem každého jazyka, tedy i jazyků znakových, a že se projevuje na všech rovinách jazykové stavby - od roviny fonologické až k rovině stavby textu. Povaha variant je přitom určena jednak jazykovými, jednak sociálními faktory (např. společenským postavením, věkem, pohlavím, etnicitou, stupněm dosaženého vzdělání, regionem). Tyto faktory sice působí v každé jazykové situaci, některé z nich ovšem (např. faktor věku související s proměnami koncepcí vzdělávání neslyšících) nabývají v situaci znakových jazyků jiné platnosti. Navíc jsou varianty znakových jazyků určovány i faktory zcela specifickými (např. jazykem užívaným v rodinné komunikaci).

Rovina stavby textu, rovina "nad větou", patří k nejméně propracovaným oblastem popisu znakových jazyků - disciplíny, které se jí věnují, jsou ostatně v lingvistice vůbec poměrně mladé. V kapitole Discourse analysis (M. Metzger, B. Bahan) tak autoři seznamují čtenáře se základními pojmy "textových" disciplín a také se základními přístupy k textu: např. s teorií mluvních aktů, s interakční sociolingvistikou, s etnografií komunikace, s pragmatikou, s konverzační analýzou, s analýzou variant. Od věcí dobře známých pak přecházejí k výkladu o způsobech výstavby textu ve znakových jazycích. Věnují se získávání, udržování a předávání komunikačních rolí, rektifikacím, textovým signálům mapujícím průběh komunikace, způsobům uvádění "cizí řeči", prostředkům soudržnosti textu a způsobům poutání pozornosti adresáta (rytmu, rýmu, opakování). Zvládnutí všech těchto komunikačních strategií uvádějí do přímých souvislostí s praxí, zvl. praxí vzdělávací a tlumočnickou.

Také kapitola Language planning and policy (T. Reagan) shrnuje v hrubých rysech všechno to, co sociolingvistika o jazykovém plánování a jazykové politice ví: autoři probírají "čistotu" jazyka a způsoby jeho "očišťování", obnovování jazyka, jazykové reformy, standardizaci jazyka a jeho modernizaci. Jazykové plánování a jazykovou politiku uvádějí - tak jak to bývá běžné - do vztahu s různými "ideologiemi". Pro nás jsou zajímavé ty z nich, které směřují k jazykové a kulturní jednotě daného společenství (k asimilaci), a ty, které jsou zacíleny k respektování a zdůrazňování jazykových práv menšin (k pluralismu). Jako zajímavý případ jazykového plánování v oblasti znakových jazyků se uvádí vznik a užívání uměle vyvinutých manuálních kódů. Jejich uplatňování je svým způsobem dvojsečné: uvádíme-li, že umělé manuální kódy mají zefektivnit vzdělávání neslyšících, zároveň tím skrytě, v druhém plánu, naznačujeme, že přirozený znakový jazyk tuto úlohu plnit nedokáže. To, uvádějí autoři, nejenže "znehodnocuje" znakový jazyk, ale udržuje i nadvládu slyšících ve vzdělávání neslyšících. Na tomto příkladu i na příkladech jiných se ukazuje, že do každého aktu jazykového plánování zacíleného na jistou skupinu uživatelů jistého jazyka musí být aktivně zapojeni i příslušníci cílové skupiny s právem podílet se na rozhodování - bez toho nemůže být žádná sociální ani vzdělávací politika humánní, a vlastně ani legitimní.

Kapitola Language attitudes (S. Burns, P. Matthews, E. Nolan-Conroy) je zaměřena na zajímavou problematikou postojů k jazyku. Je dobře známo, že z lingvistického úhlu pohledu jsou si všechny jazyky (a všechny jazykové variety) rovny. Jak ale ukazují výzkumy, postoje k jazykům se různí (jeden je považován za "hezký", jiný za "ošklivý", jeden za "rozvinutý", jiný za "primitivní", "negramatický" apod.). Různí se ale i postoje k uživatelům různých jazyků (uživatelé jednoho jazyka jsou např. považováni za inteligentní, uživatelé jiného jazyka za hloupé) a různí se také postoje k možnostem užívání jazyků (jeden je např. považován za jazyk vhodný pro učební komunikaci nebo pro televizní vysílání, jiný nikoliv). Postoje k jazykům se samozřejmě proměňují v čase. V souvislosti s tím autoři na konkrétních příkladech ukazují, jak se - směrem k pólu pozitivního hodnocení - proměňují postoje k jazykům znakovým. Za jeden z úhelných bodů této proměny je označen rok 1988 a známé události na Gallaudetově univerzitě (volba neslyšícího prezidenta univerzity), které podle názoru autorů ovlivnily sebeuvědomění komunit neslyšících všude ve světě. Druhým úhelným kamenem proměn postojů k znakovým jazykům je jejich lingvistický výzkum, který jasně prokázal strukturní a funkční srovnatelnost znakových jazyků s jazyky mluvenými.

Je zřejmé, že publikace The Sociolinguistics of Sign Languages může sloužit i jako dobrý úvod do obecné sociolingvistiky. Žánr obvyklých "úvodů do studia" ovšem přesahuje: otvírá totiž novou oblast zájmu sociolingvistiky - oblast znakových jazyků a komunikace neslyšících. Pro zájemce o tyto specifické oblasti - a o hluchotu vůbec - jsou pak cenné nejenom poznatky, které se v The Sociolinguistics of Sign Languages předkládají. Cenné jsou i otázky, které se zde kladou. Aktuální a mnohdy naléhavé jsou i pro nás.

Literatura