Budování češtiny u malých neslyšících dětí

Otázka komunikace v rodině s neslyšícím dítětem

Když se neslyšící dítě narodí do slyšící rodiny, přemýšlí jeho slyšící rodiče poměrně záhy poté, co je u jejich dětí diagnostikována sluchová vada, o tom, jak budou se svým synem/dcerou komunikovat. To znamená, jak se s nimi co nejdříve a nejlépe dorozumí a jakým způsobem dosáhnou úrovně, na které komunikují jiní rodiče se svými slyšícími dětmi (ve srovnatelném rozsahu). Důležitým prvkem v tomto jejich rozhodování je také volba jazyka (nebo jazyků) jako nástroje komunikace s dítětem, předávání informací o světě a jeho fungování, poznatků o nich samých - obecně jako nástroje výchovy a vzdělávání.

Z tohoto úhlu pohledu má většina neslyšících rodičů situaci výrazně snazší. Znakový jazyk, ke kterému jsou lépe vybaveni, a který znají, předávají svým dětem přirozeným způsobem, komunikují v něm, vysvětlují, informují, tedy: vychovávají bez jazykové bariéry.

Cílem je psaná čeština

Neslyšící rodiče, stejně jako ti slyšící, však v rámci výchovy svých dětí, musí přece jen řešit jeden „společný“ úkol (společně s odborníky z řad pedagogů): jak vést děti k porozumění (a následně k produkci) psané podoby jazyka většinové společnosti, ve které žijí. Právě psaná čeština (čtení a psaní) je pro neslyšící vhodný nástroj dorozumívání se se slyšícím světem. Osvojení si tohoto nástroje otevírá neslyšícímu dítěti přístup ke vzdělání, k informacím a zabezpečuje mu plnohodnotné zapojení do života.

Z tohoto důvodu začíná mnoho rodičů již v útlém věku svého dítěte s budováním a postupným rozšiřováním jeho slovní zásoby v českém jazyce, tedy s vytvářením různých podob slovníčků češtiny. Slovní zásobu pak s dětmi procvičují rozmanitými formami procvičování.

Při této snaze je pro rodiče i pedagogy v mateřských školách důležité si uvědomit, že vedle rozšiřování slovní zásoby podle konkrétních témat (např: nápoje, domácí zvířata, ovoce atd.) je pro počáteční komunikaci a oboustranné porozumění důležité dát dítěti i jistý základ jazyka v podobě zásoby tzv. koncepčních slov – jako jsou například přídavná jména, pomocí kterých lze popsat nějaký objekt nebo vlastní pocit (teplé, studené, mokré, suché, unavený, hladový apod.) – nebo např. slova umožňující dítěti vyjádřit místo (tam, tady, venku, kde, kam), čas, děj apod.

Jaké možnosti pro procvičování češtiny – slovní zásoby i gramatiky – se nabízejí?

Kartičky se slovy a znaky

Známým způsobem procvičování a upevňování slovní zásoby jsou kartičky se slovy, které připevňujeme na známé i nové předměty v místnosti. Je to metoda, kterou využívají i slyšící při výuce cizímu jazyku. Její druhou variantou jsou oboustranné kartičky (pojem vyjádřený na jedné straně slovem v češtině, na druhé straně znakem). Pro děti poutavým způsobem může být hra pexeso uzpůsobená do varianty obrázek/slovo, případně slovo/znak. (v současné době jsou v prodejní nabídce jak „Obrázkové kartičky se znaky pro neslyšící“, tak i „Pexeso Znaková řeč“ se znaky“ – více viz www.frpsp.cz/prodej-knih – pozn.red.)

Slovo - obrázek

Vhodným způsobem opakování a procvičování slovní zásoby jsou také různé varianty zkoumající porozumění slovu, resp. textu, a to výběrem a doplněním příslušné ilustrace. V případě neznalosti slova nebo nepochopení textu lze metodou porovnávání příslušného obrázku a slova zvolit správný výsledek.

příklad: obr. 1 - text a ilustrace R. Petráňová

Porozumění na rovině celých vět

Porozumění psanému textu však nikdy nesouvisí pouze se znalostí slovní zásoby daného jazyka, ale také se znalostí jeho gramatiky, frází apod. Proto bychom měli dětem již v předškolním věku předkládat ke čtení, byť globálnímu, nejen samostatná slova, ale i celé věty a fráze (např: Jak se jmenuješ? Jak se máš? Jdeme domů. Jdeme k lékaři.), které vycházejí z aktuálního dění v rodině nebo ve školce.

Již v tomto období je vhodné začít také se čtením krátkých textů. Nebude se jistě jednat o obtížné a dlouhé věty. Pro malé děti je nejvhodnější nějaký text, který mu vysvětluje základní pojmy a koncepty. Ty nalezneme například v krátkých pohádkách a příbězích (s lidským či zvířecím hrdinou), v knihách z tvrdého kartonu s množstvím hezkých doprovodných ilustrací.

Tzv. vzorníky

Jinou formou mohou být také tzv. „vzorníky“ – knihy/sešity, na jejichž stránkách se opakuje stále stejný text – vždy s obměnou jednoho slova. S nápadem takto podporovat čtení s porozuměním u malých neslyšících čtenářů přišla psycholožka a terapeutka Lynn Moore (více na http://www.suite101.com/profile.cfm/childtalker06). Autorka se domnívá, že opakování stále stejné věty umožňuje dítěti zaměřit se na změnu jednoho konkrétního slova a jeho význam. Předvídatelnost slov zároveň buduje v dítěti důvěru v jeho schopnosti číst, pochopí, že kniha může být i zábava.

příklad: obr. 1 - text a ilustrace R. Petráňová

Jiným způsobem využití takovýchto vzorníků může být například soubor českých sloves, jejich tvarů a valence. Dítě si při čtení nenásilnou formou uvědomuje předložkovou vazbu („dívat se na“) a změnu koncovky uvedených podstatných jmen.

příklad: obr. 3 - text a ilustrace R. Petráňová

Rodinný deník - bilingvální slovník

Jiným, v praxi ověřeným, způsobem, jak rozšiřovat slovní zásobu malého neslyšícího dítěte a současně předávat a procvičovat gramatické jevy psané češtiny, je postup, který zde reprezentuje ukázka z rodinného deníku Kovařoviců, resp. Pičmannů. Ti na počátku devadesátých let zavedli svému synovi bilingvální slovník (český jazyk – český znakový jazyk), který současně fungoval i jako deník, na jehož vzniku se také sám částečně podílel ilustracemi. Synovi Vojtovi tenkrát byly tři nebo čtyři roky. „Deníkoslovník“ se postupně proměňoval – od popisu základních událostí v rodině až k cílenému rozvoji slovní zásoby. (další článek o zážitkových denících je možné najít v Info-Zpravodaji 2/2009– pozn.red).

příklad: obr. 4 – materiál poskytla Jana Kovařovicová

Při vytváření, doplňování a obohacování slovní zásoby v podobě slovníčků je vhodné co nejdříve zapojit také samotné dítě. Nejdříve může dítě pomáhat při výběru a záznamu nových slov, nebo je později samo vybírat. Ve školním věku pak může dítě vyhledávat význam slov v různých slovnících (např. Slovníku synonym) a pokoušet se o záznam významu slova – formou ilustrace nebo sdělení, kterému samy rozumějí. Jen tak si postupně zvykne samo si nové pojmy zaznamenávat a rozumět jim. Může se totiž stát, že když dítěti slovo vysvětlíme a význam slova zapíšeme do sešitu nějakou vysvětlující větou, za měsíc už dítě nemusí našemu vysvětlení v sešitě rozumět. Je lepší postupovat tak, aby si děti samy zapsaly do sešitu význam slov, tak jak ho od nás pochopily. jejich zápis může být gramaticky nesprávný, mohou se vyjádřit pouze obrázkem... Pokud si slovo takto samy zpracují, je velmi pravděpodobné, že si jeho význam vybaví i po nějaké době.

Český jazyk v tandemu se znakovým jazykem

Je dobré, když je čtení celých vět a krátkých textů opřeno o vyjádření ve znakovém  jazyce – dítě jim pak lépe rozumí. Tato aktivita se také v tomto věku dítěte stává základem budoucího odlišení obou jazyků a jasného „přepínání“ mezi nimi. Dítě se učí správnému překladu z jednoho jazyka do druhého, a tak se u něj eliminují chyby pramenící z promítání se češtiny do znakového jazyka a opačně gramatiky českého znakového jazyka do podoby češtiny.

Závěr

Při hledání nejlepších, nejvhodnějších a neefektivnějších metod budování češtiny u neslyšících dětí můžeme čerpat z osvědčených postupů mnoha rodičů a pedagogů. Můžeme se poučit z historie, hledat zkušenosti a rady v cizině.

Jeden z významných současných pohledů na způsob výuky češtiny u neslyšících dětí je ten, který češtinu vysvětluje a učí způsoby a postupy vycházejícími z pojetí češtiny jako cizího jazyka. To znamená, že pracuje s porovnáváním obou jazyků, s vyhledáváním jejich shod a rozdílů, na které při výkladu češtiny upozorňuje. Rozborem psaných textů českých neslyšících se současně mapují a popisují hlavní chyby, kterých se dopouštějí. Domnívám se, že bychom se právě na tyto gramatické jevy (jejich vhodné vysvětlení a dobrou znalost) měli při výuce češtiny zaměřit co nejdříve.