zobrazeno: 3984x

Důležité je být bilingvní: mít znakový jazyk i češtinu

rozhovor s Annou a Marií Pankrácovými

zdroj: Info-Zpravodaj 2010, roč. 18, č. 3, s. 2-5. publikováno: 10/04/2011

Hlavním tématem tohoto čísla Info-Zpravodaje je vzdělávání neslyšících a nedoslýchavých. Abychom získali pohled na vzdělávání od samotných neslyšících studentů, vybrali jsme si po rozhovor dvě už dospělé dívky: dvacetiletou Máju a devatenáctiletou Andulku Pangrácovy, které v rozhovoru hodnotí svá školní léta - na základní škole i na střední škole, na škole pro sluchově postižené i v běžné škole v integraci.


foto: archiv sester Pangrácových
Na začátek několik rychlých otázek. Jaký předmět máte ve škole nejraději?

Andulka: Nejraději mám tělocvik, angličtinu a zeměpis.

Mája: Já také tělocvik a potom biologii. A také mám ráda přestávky...

A naopak, který předmět rády nemáte?

Andulka: Rozhodně matematiku.

Mája: Nevím, k ostatním předmětům mám spíš neutrální vztah, záleží na vyučujícím a na jeho způsobu výuky. Jinak jsem ráda, že se dozvídám nové informace... Kdybych ale měla říct jeden předmět, který nejvíc nemám ráda, tak je to fyzika.

Když se řekne škola, co je to první, co Vás napadne? A je to spíš negativní nebo pozitivní představa?

Andulka: Škola... Učíme se tu nové věci, to je fajn, ale jinak mi škola „krade“ čas – trávím tam někdy i osm hodin, a to je na mě až až. A pak doma ještě někdy dělám úkoly nebo se učím...

Mája: Když se řekne škola, tak si vybavím prázdniny. Pak také kamarády a dobrou partu, kterou mám ve škole. A souhlasím s Andulkou, myslím, že by stačilo, kdybychom chodily do školy tak 4-5 hodin denně.

Do jakých škol jste chodily – od mateřské školy až doteď?

Andulka: Chodila jsem do bilingvální mateřské školy Pipan a pak jsem přešla do základní školy pro sluchově postižené v Praze v Ječné ulici. Tam jsem se ale trochu nudila, protože jsem spoustu věcí už věděla díky rodičům a z knížek a tempo výuky mi nevyhovovalo. Na konci 2. třídy tedy rodiče zvažovali, jestli by pro mě nebyla lepší integrace. Byli jsme v pedagogicko psychologické poradně, tam se mnou dělali nějaké testy a došli k závěru, že na to mám a že bych to měla zkusit. Tak jsem si to na konci 2. třídy, před koncem školního roku, na 14 dní zkusila ve škole, kterou máme kousek od domu.

Maminka spolu s Petrem Vysučkem (neslyšící člověk – v současné době předseda Pevnosti – Českého centra znakového jazyka, o.s.– pozn.red.) učitelům ve sborovně vysvětlila, jak se mnou mají komunikovat, co jsou to sluchadla a tak. Pak to vysvětlili také třídní paní učitelce a dětem... Jedna holka ve třídě měla dobrý nápad: děti si udělaly kartičky se jmény a daly si je na lavice, tak jsem se mohla podívat, jak se jmenují.

Ve škole se mi líbilo, rozuměla jsem, učivo jsem stíhala, jen jsem nepsala diktáty – doplňovala jsem třeba „i“ a „y“ do papíru, ale jinak jsem to měla stejné jako ostatní. A tak jsem pak už od třetí do deváté třídy chodila do školy do integrace sem do Hloubětína (pražská čtvrť – pozn.red.).

Maminka na začátku přemýšlela o tom, jak bych se mohla se spolužáky více seznámit, a tak, když jsem měla narozeniny, pozvala je k nám domů na oslavu, aby viděli, jak to u nás vypadá. A spolužáci viděli, že jsme úplně normální rodina, že máme kočku, psa, nábytek – prostě je to u nás stejné jako u nich doma. To hodně pomohlo.

Teď jsem na střední škole, chodím na gymnázium pro sluchově postižené do Ječné ulice.

Mája: Já jsem chodila do více mateřských školek. Nejdřív jsem chodila do mateřské školy pro sluchově postižené do Radlic, ale rodiče nebyli spokojení s tím, jak tu vypadá výuka, tak jsem přešla do mateřské školy na Červený Vrch. To byla školka pro slyšící, ale brali sem i děti s postižením, pamatuju se, že tam byl i jeden chlapeček s Downovým syndromem. Poslední rok jsem pak navíc ještě chodila do Pipanu, mateřské školy, kterou založili moji rodiče ještě s dalšími rodiči.

Pak jsem přešla na základní školu pro sluchově postižené do Ječné. Tam to ale pro mě bylo moc lehké. Chodil tam se mnou ještě kamarád Kuba, se kterým jsem byla trochu „dopředu“ , tak jsme se ve škole nudili a zlobili jsme. Rodiče se proto domluvili s paní učitelkou a ta rozdělila třídu na dvě skupiny, na děti, kterým to šlo rychleji, a na ty „pomalejší“, kterým se látka musela víc vysvětlovat. Ale i tak paní učitelka asi nestíhala. Sestra Anička v té době už byla v integraci a rodiče viděli, že to funguje, tak i u mě začali o integraci uvažovat spolu s rodiči Kuby, který nakonec také pár roků v integraci byl.

Šla jsem také do pedagogicko psychologické poradny a tam mi dělali různé testy. Vyšlo jim, že inteligenci na to mám, jen měli obavu z toho, že jsem introvertní. Rodiče hledali vhodnou školu, tady v okolí je všude odmítli, až nakonec našli menší školu v Satalicích, kam sem dojížděla autobusem. Ve třídě bylo 18 nebo 20 dětí. Sem jsem chodila od poloviny 4. třídy. Jediný problém jsem měla s angličtinou, protože v Ječné jsme angličtinu zatím neměli – a tady ji měli už od 4. třídy, tak jsem se ji na začátku musela s tátou doma doučit.

Pak tady ve škole kousek od nás otevřeli sportovní třídu, kde bylo asi 20 dětí, tam jsem se přihlásila, udělala zkoušky a vzali mě. Měli jsme hodiny sportu navíc - běhání, volejbal, basketbal, plavání, fotbal a hokej... a méně hodin jiných předmětů, např. 4 hodiny matematiky a češtiny místo normálních 5 hodin, 1 hodinu chemie, přírodopisu, dějepisu, zeměpisu místo 2 hodin, a tak dále. Sem jsem začala chodit od 6. třídy. Na začátku 9. třídy jsem ale přestoupila zpátky do Ječné. Už jsem to v integraci nemohla vydržet, kolektiv tam nebyl dobrý.

Teď jsem si dala přihlášky na vysokou školu – na obor Čeština v komunikaci neslyšících, na biologii a na molekulární biologii – všechno v Praze na Karlově universitě. Myslím, že mě všude vzali – ale pro co se nakonec rozhodnu, to ještě nevím.

Jaké byly pro Vás osobně výhody integrace?

Mája: Zlepšila se mi čeština, myslím psaná čeština. Také jsem se hodně snažila komunikovat se spolužáky... Nároky na vzdělání jsou tu také mnohem větší... Díky integraci jsem také zjistila, že slyšící a neslyšící jsou na stejné úrovni. Předtím jsem si myslela, že když je někdo slyšící, tak automaticky všechno ví. Tady jsem zjistila, že to tak není, že je hodně slyšících spolužáků, kteří spoustu věcí nevěděli, a já ano. Nechápala jsem to, protože co slyšícím brání? Oni přece všechno slyší... Prostě jsem zjistila, že sluch není důležitý, že záleží i na jiných faktorech, na povaze, vůli se učit...

Andulka: Dozvěděla jsem se tu hodně nových věcí a dobré bylo, že škola byla hned za rohem, takže jsem se tak seznámila s dětmi z okolí. Mohli jsme spolu odpoledne po škole něco podnikat. Do Ječné to mám daleko, takže to je problém, se spolužáky se po škole moc nescházíme. A také teď když mám srovnání: škola v integraci a škola pro sluchově postižené, tak můžu říct, že nás ve škole v integraci brali mnohem víc jako rovnocenné, v Ječné tolik ne. V Ječné si také někteří učitelé k dětem dovolí mnohem víc – shazují třeba sebevědomí dětí. Jedna holka chtěla jít například po 9. třídě na kadeřnici, a učitelka jí řekla, že na to nemá, že se tam prostě nedostane, že může dělat tak uklízečku, a ona to pak ani nezkusila. Nebo se učitelky před námi ve třídě baví o některém spolužákovi a myslí si, že jim nerozumíme…

Ale zase na druhou stranu, někteří učitelé mají v Ječné s dětmi až moc velkou trpělivost. Některé děti na to kašlou, nebo se moc nesnaží a oni jim to stejně opakují dokola, strkají jim učivo až pod nos, záleží jim na tom, aby se děti nějak prokousaly školou a uspěly v životě…To v integraci to bylo tak, že pokud jsi to neuměl, tak jsi měl za pět, a bylo to.

A co považujete za nevýhody integrace?

Andulka: Když si spolužáci o přestávkách povídali, tak jsem byla mimo. Rozumím, když si povídám s jedním člověkem. Když jsou dva, tak to ještě jakž takž stíhám, ale když je jich víc, tak ne. Nikdy jsem do kolektivu spolužáků nepatřila na 100 %, byla jsem vždycky trochu jiná. Když se říkaly nějaké vtipy, tak se všichni smáli a já jsem nevěděla čemu. Když jsem byla v integraci, tak jsem se setkávala s neslyšícími kamarády méně, než bych chtěla. Jezdili jsme spolu na skauta a na tábory, ale bylo to málo.

Takže v kolektivu to nebylo na 100 %, ale tak třeba na 80 %. Nechtěla jsem se pořád ptát, co kdo říkal, co se děje, kam jdeme... Nechtěla jsem otravovat... Pak třeba nastávaly trapné situace, protože jsem něco říkala, a spolužačky mi občas nerozuměly... Naštěstí jsem tu měla pár dobrých kamarádek a ty mi pomáhaly a všechno jim přetlumočily...

Od učitelů jsem dostávala tak 70-80% informací – záleželo na učiteli, jak se snažil mi vyjít vstříc. Některé věci jsem pochopila už v integraci, některé až v Ječné... Ale i v Ječné je to v něčem náročnější než v integraci, protože je nás ve třídě jen šest a to se člověk nemůže „ulejvat“, protože je hned vidět, kdo dává pozor. J

Mája: V Satalicích jsem byla součástí kolektivu tak na 70-80%. Ve druhé škole, v Hloubětíně to bylo na začátku tak 80% a postupně se to snižovalo a ke konci jsem byla součástí kolektivu spolužáků tak z 20%. Bavila jsem se tam víc jen se dvěma holkami, ale ty později přešly do béčka a bylo to hodně i kvůli tomu špatnému kolektivu.

Holky se ke mně chovaly hůř, klukům to bylo dost jedno, ale holky byly hrozné, zvlášť když byly v pubertě. Pomlouvaly, vymýšlely různé intriky, spolčovaly se proti ostatním nebo každá proti každé... Jejich vztahy ke mně se zhoršovaly, v osmé třídě už to byly útoky, šikana... Třeba mi řekly, že se mnou chce mluvit učitelka, ať jdu a zaklepám jí na dveře. Tak jsem šla – a nakonec se ukázalo, že to vůbec nebyla pravda, že si to vymyslely. Nebo mě předbíhaly ve frontě na obědě. Nebo mi říkaly, že vydávám moc hlasité zvuky – ale to já si nemůžu zkontrolovat – ale také to nakonec nebyla pravda. Snášela jsem to, postupně jsem to brala jako normální součást školního života a dlouho jsem nikomu nic neřekla, ani ve škole, ani doma...

Až pak jsme jeli na školu v přírodě a tam se mnou jela i Andulka – a ta viděla, jak se ke mně holky chovají, řekla mi, že to není normální. Pak to řekla i doma a rodiče pak byli ve škole. Trochu se to uklidnilo, ale ne na dlouho. Ke konci už to ani nebyl život, ve škole jsem si prostě jen dělala svoje věci a ostatních jsem si nevšímala. O přestávkách jsem si četla a po škole jsem šla hned domů. Byla jsem jak robot.

Do rozhovoru vstupuje maminka Hana Pangrácová: A také tam byl problém v tom, že si děti myslely, že učitelka Máje nadržuje. Paní učitelka Máje třeba na začátku hodiny zadala práci a pak s dětmi dělala stejnou látku při hodině. A Mája pracovala sama, měla vlastně samostudium. Když byla hotová, tak si třeba četla. A to dětem vadilo, cítily to jako, že má nějaká privilegia. Nepomohlo ani to, když jim učitelka ukázala, že Mája také pracovala, že udělala sama čtyři stránky cvičení a oni jen dvě... To spolužáci nepřijali.

Mája: V Satalicích jsem zase měla ten problém, že mě paní učitelka pořád dávala za vzor spolužákům – že neslyším, a přesto všechno vím. To nikdo nemá rád, nikdo se mnou pak nechtěl sedět v lavici, byla jsem jim protivná.

Když jsem pak už byla ve škole v Hloubětíně, asi v osmé třídě, jela jsem o prázdninách zase na tábor s neslyšícími. Tentokrát jsem jela poprvé bez Andulky, tak se mi úplně nechtělo. A tam jsem se seznámila s dalšími neslyšícími a zjistila jsem, takhle, když jsem byla sama za sebe, že se tu cítím dobře. Všemu rozumím, zapadám mezi ostatní, nejsem mimo, nemusím se pořád na něco ptát, někoho otravovat a aktivně shánět informace. To se mi líbilo. Doma jsem o tom přemýšlela, ale nakonec jsem si řekla, že ten jeden poslední rok už to v integraci vydržím. Nešlo to. Vydržela jsem jen jeden týden na začátku roku a pak jsem přešla do Ječné – také se tam už o rok, dva dříve vrátil z integrace spolužák Kuba, tak to bylo fajn.

A v Ječné už Vám pak bylo dobře?

Mája: Kolektiv je tu dobrý, jen mi vadilo, že se tu na mě někteří učitelé občas dívali, jako bych byla, jako neslyšící, méněcenná. Někteří učitelé se chovali jako by vždycky všechno věděli a  vždycky měli pravdu. A také nás na začátku někteří upozornili na to, že i o přestávkách bychom neměli znakovat: „Tady se učíte mluvit, tak se tady má mluvit.“ Na gymnáziu už to bylo lepší, učitelé nás víc respektovali, více se nám individuálně věnovali, dokonce nám nabízeli svůj volný čas, když jsme měli nějaký problém s učením.

Andulka: Já jsem měla v integraci na kolektiv větší štěstí než Mája, měla jsem tam dobré kamarádky. Bylo lepší, že jsem do školy přišla už ve třetí třídě. Lépe jsem se začlenila do kolektivu, děti mě znaly a lépe si na mě zvykly. Některé spolužačky se dokonce učily znakový jazyk. A spolužáci viděli, že se se mnou baví a že je to normální... Asi proto jsem tam vydržela až do deváté třídy. Ale ani mě to už ke konci deváté třídy ve škole moc nebavilo, protože jsem tam neměla nějakou opravdu dobrou kamarádku, ty odešly na Gymnázium. Bavila jsem se se spolužačkami, to ano, ale pořádnou kamarádku jsem už neměla. Škola skončila a už se ani nestýkáme.

Mája: Já jsem takové štěstí opravdu neměla. Rozuměla jsem si opravdu jen se dvěma holkami, které později odešly. Zase jsem ale měla štěstí na učitele, na češtinu, angličtinu a matematiku jsem vždycky měla skvělé učitele.

Andulka: Tak to já jsem naopak moc dobré učitele neměla...

Znáte i jiné neslyšící vrstevníky, kteří jsou v integraci? Jak se jim tam vede?

Mája: Ano, znám i jiné neslyšící, kteří jsou integrovaní v běžné škole, nebo lidi s implantátem. Všude je nějaký problém s kolektivem spolužáků, pořád tu jsou bariéry v komunikaci. Nikde to není na 100% začlenění do kolektivu tak, aby se cítili úplně dobře. Ti kteří mají to štěstí a mají nějaké kontakty s neslyšícími, ve svém volném čase utíkají k neslyšícím, kde se většinou cítí lépe. Ale samozřejmě záleží to na více faktorech.

Andulka: Záleží i na tom, jak velkou má člověk ztrátu sluchu, jestli je introvert nebo extrovert, jestli se stydí...

Jak byste si představovaly ideální školu, do které byste chtěly chodit?

Andulka: Byla by to škola, ve které by bylo bilingvální vzdělávání: ve třídě by byli vždycky dva učitelé, jeden by mluvil, druhý znakoval. Střídavě bychom něco psali, vyprávěli si nebo četli. A nejlepší by bylo, kdyby všichni na škole uměli znakový jazyk...

Mája: Hlavní cíl školy by byl ten, aby její absolventi všemu rozuměli a chápali, jak to je a proč tomu tak je – je jedno, jaký jazyk by se používal – důležité je, aby rozuměli. A také je důležité, aby měli absolventi školy dostatečnou znalost češtiny, aby mohli komunikovat se slyšícím okolím.

Andulka: A učitelé by se tam k nám chovali jako k rovnocenným lidem.

Mája: Učitelé by měli vycházet z toho, který typ komunikace vyhovuje dětem...

Andulka: Také je důležité, aby škola nebyla uzavřená novým možnostem – aby byla otevřená, aby tady měli respekt ke znakovému jazyku, aby byl ve škole internet a další technické vymoženosti... Také bychom tam měli velkou tělocvičnu a na oběd by byla v nabídce tři jídla. A také bych si přála, abychom měli ve škole světelný zvonek...

Vy ho ve škole nemáte?

Andulka: Ne. Zvonění je prý informace hlavně pro učitele...

Mája: A také by se mělo zkrátit vyučování tak na 4-5 hodin denně bez odpoledního vyučování.

Májo, Vy už máte za sebou maturitu, z čeho jste maturovala?

Mája: Z češtiny, angličtiny, biologie, chemie a jako nepovinný předmět jsem měla matematiku.

Vy jste si vzala i nepovinný předmět? To klobouk dolů... To jste ale asi byla jediná, kdo něco takového udělal dobrovolně, ne?

Mája: Ano. Já jsem ale uvažovala o tom, že se přihlásím na vysoké školy, kde byla matematika součástí přijímací zkoušky. Tak jsem si říkala, že bude lepší z ní maturovat, než se jí potom učit před zkouškami.

Jak probíhala maturita, neměla jste problém rozumět zkoušejícím?

Mája: Ne. Trochu problém jsem měla jen u ústní zkoušky z angličtiny. Když mi učitelka něco anglicky říkala, musela jsem to hodně odhadovat. Když jsem se už vůbec nechytala, tak mi to paní učitelka napsala na papír.

Andulko, Vás maturita čeká příští rok, možná už budete maturovat podle nové koncepce – víte o ní něco?

Andulka: O maturitě nám říkají, ale málo, protože se maturita pořád ještě připravuje, není hotová. A nějaké informace o maturitě jsem si našla na internetu sama.

Mája: Nás o tom dost informovali naši učitelé, pro nás to bylo aktuálnější. Měli jsme třeba výuku angličtiny podle doporučení státní maturity.

Víte už, kam byste chtěla jít, až skončíte gymnázium?

Andulka: To ještě nevím. Mám jen obecnou představu. Chtěla bych studovat nějaké humanitní vědy, práva, obor čeština v komunikaci neslyšících nebo knihovnictví.

Na obou školách, na školách v integraci i teď na škole pro sluchově postižené, se jen mluví. Neměly jste někdy problém učitelům rozumět, přece jen odezírat 45 minut je víc než náročné...

Mája. Na obou školách jsem některým učitelům rozuměla docela dobře, některým zase málo. Na škole pro sluchově postižené se činnosti při hodině častěji střídají, učitelé všechno píší na tabuli, takže je snazší udržet pozornost. Když jsem na škole v integraci nerozuměla, tak potom jsme se s učitelem domluvili na samostudium.

Andulka: Maminka učitelům v integraci vysvětlovala, že nezvládneme odezírat 45 minut. Někteří to pochopili, někteří ne. Vzpomínám si, že naše učitelka na biologii pořád mluvila, často jsem jí nerozuměla – tak jsem se jen tak dívala mimo, opsala jsem si poznámky od spolužáků a hotovo a pak jsem si třeba malovala. Zeměpis a biologii jsem se víc naučila v Ječné. Ale v integraci jsme měli např. výbornou učitelku na dějepis. Vždycky o přestávce před hodinou mi dala papír, kde bylo napsané, co tu hodinu budeme dělat, co budu dělat sama a co s ostatními. To bylo výborné.

Maminka Hana: Hodně učitelů něco takového ale bere jako práci navíc. Někteří nebyli schopní nebo ochotní napsat stručnou osnovu hodiny třeba na tabuli, nebyli vstřícní…

Při výuce je velmi důležité, nejen aby děti rozuměly učiteli, ale i odpovědím spolužáků, a tím si probírané ujasňovaly a opakovaly. Na 1. stupni se to u Andulky díky úžasné paní učitelce a vstřícnosti spolužáků celkem dařilo.

Na speciální škole jsem to považovala za samozřejmé,… ale stává se, že se učitel „zapovídá“ s jedním či dvěma slyšícími nebo nedoslýchavými spolužáky a ostatní jsou mimo. Pro učitele je to velmi náročné, ale učí tím spolužáky i vzájemném respektu a vstřícnosti.

Jedním z mála vyučujících, který toto umění zvládá, je podle holek prof. Jabůrek (vyučuje na Gymnáziu pro sluchově postižené v Praze Ječné ulici – pozn.red.).

Co naopak velmi oceňuji, že se holky na gymnáziu naučily samostatně vypracovávat a přednášet referáty k tématům výuky před ostatními spolužáky.

Andulka: Někteří učitelé dbali na to, abych věděla, o čem se mluví, jiným to bylo jedno.

Mája: Ještě jsem chtěla říct dvě důležité věci. To, že jsme integraci zvládly, je hodně i díky rodičům. Oni s námi odmalička komunikovali ve znakovém jazyce. Díky nim jsme měly informace a slušnou slovní zásobu, četly jsme, rozuměly jsme... Kdyby to tak nebylo, tak máme dneska velký problém.

A druhá věc, s Andulkou jsme o víkendech trávily čas napůl se slyšícími a napůl s neslyšícími. Udržovaly jsme tedy kontakt i s neslyšícími kamarády, takže jsme se pak měly kam vrátit. Jinak by to asi tak nešlo. Myslím, že je to důležité, být se slyšícími i neslyšícími, být bilingvální: mít znakový jazyk i češtinu.

Na závěr poslední otázku, která se už netýká školy. Dozvěděla jsem se, že vznikla nová organizace mladých neslyšících – Czech Deaf Youth (CDY), ve které také působíte. Mohly byste mi o ní něco říct?

Mája: Ano, je to organizace mladých neslyšících. Takové organizace existují i jinde, každý členský stát má vlastní organizaci a každý rok se pak pořádají mezinárodní kempy – tábory, kterých se účastní čtyři neslyšící z každé členské země.

Zjistili jsme, že ubývá programů pro mladé neslyšící. Jsou programy pro děti, pro dospělé – ale málo programů pro mladé do třiceti let. Takže proto se dělají tyto letní kempy pro mladé a různé kulturní akce, kde mohou neslyšící získat nové zkušenosti, potkat nové lidi, získat kontakty...

Andulka: Je to takový „adrenalinový program“, poznávání, zábava, poznávání různých kultur, zkrátka aktivní program. Jde o to neslyšícím ukázat, že mohou sami organizovat akce, že se nemusí bát, že to zvládnou.

Mája: Na den dětí jsme udělali ve spolupráci s Českou unií neslyšících akci pro děti.

Pokud má někdo nějaký nápad, ale bál by se ho zrealizovat, může přijít mezi nás.

Koho by to zajímalo, může najít víc informací na: www.czechdeafyouth.cz


 

 Související články:


sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
I neslyšící chtějí pracovat
16/11/2017 - Jaroslava Fuksová
230 let škola pro sluchově postižené v Holečkově ulici — Cena Hieronyma Lorma
05/11/2017 - Česká televize
Domácí porody
25/10/2017 - Česká televize
Rezoluce EP o znakovém jazyce
20/10/2017 - Česká televize
Neslyšící řidiči a taxikáři
15/10/2017 - Česká televize
Speciální škola pro sluchově postižené v Radlicích
10/10/2017 - Česká televize
Konference odhalila tajemství znakového jazyka
15/02/2017 - Lucie Křesťanová
Ze zákulisí natáčení pohádky Nepovedený čert
15/01/2017 - Česká televize
Raná péče o neslyšící děti
22/11/2016 - Česká televize
Lékařka Eva Francová
20/11/2016 - Česká televize
Deaf Friendly
15/11/2016 - Tiché zprávy
Základy sexuální výchovy
12/11/2016 - Česká televize
Migrace, kultura, náboženství
10/11/2016 - Česká televize
Poradenské centrum pro neslyšící a nedoslýchavé Kroměříž
07/11/2016 - Česká televize
Pracovní příležitosti pro neslyšící
05/11/2016 - Česká televize
Profesorka Alena Macurová
02/11/2016 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Bilingvismus
Důležité je být bilingvní: mít znakový jazyk i češtinu
Budování češtiny u malých neslyšících dětí
Memorandum k výchově a vzdělávání neslyšících
Právo neslyšícího dítěte vyrůstat bilingválně
Právo neslyšícího dítěte vyrůstat bilingválně /2/
Slyšící děti neslyšících rodičů a bilingvální výchova (TKN)
Dva jazyky - jeden učitel
Několik poznámek k uplatnění neslyšících pedagogů v procesu bilingvální výchovy
Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte /3/
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Bilingvální vzdělávání sluchově postižených žáků
Co je to bilingvismus
Bilingvismus z pohledu rodičů
Několik poznámek k uplatnění neslyšících pedagogů v procesu bilingvální výchovy
Aktuálně o bilingvismu a bilingválním vzdělávání
Základ bilingválního vzdělávání a bilingvismu
Budování češtiny u malých neslyšících dětí
Bilingvismus slyšících dětí neslyšících rodičů
Dva jazyky - jeden učitel
Memorandum k výchově a vzdělávání neslyšících

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 29
celkem: 29
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Kalendář Velikáni ticha představuje dvanáct n
Kašpárek v rohlíku - v Ostravě
Linka pro neslyšící bude vysílat koncert
Smyslů-plný koncert - Benefiční koncert tlumo
O nezbedných kůzlátkách /tlumočené představ
Narozeninový mejdan - Kašpárek v rohlíku
První tlumočení hackaton
Fotomaraton info pro všechny
Pátá dohoda /tlumočené představení/

RSS kanály 

[CNW:Counter]