Bilingvismus z pohledu rodičů

Na naše listopadové setkání v Berouně přijaly porvání paní Mgr. Markéta Mnýlková a paní Mgr. Andrea Hudáková. V tomto čísle vám přinášíme příspěvek MGR. Andrey Hudákové, který nám laskavě poskytla ve formě článku. Nazvala jej Bilingvismus z pohledu rodičů.

V posledních několika letech se v souvislosti se vzděláváním dětí s vadou sluchu stále častěji mluví o bilingvismu, o bilingvální metodě vyučování a o bilingválních neslyšících. Někdy se může zdát, že bilingvální vzdělávání je všelék na současny stav vzdělávání neslyšících dětí u.nás. "Naordinujeme bilingvismús" a hned bude vše v pořádku/Určitě tomu tak není. Bilingvismús s sebou dokonce může nést mnohá úskalí.

Ve své přednášce bych chtěla rodiče co nejvíce srozumitelně seznámit s tím, co je bilingvismús, co od něj lze reálně očekávat, a hlavně, co všechno by rodiče měli brát v úvahu při rozhodování se pro bilingvální vzdělávací cestu pro své dítě.

Proč je tak důležité, aby toto vše rodiče věděli, když to dnes neví ani většina učitelů a vychovatelů v našich školách pro sluchově postižené? Protože právě rodiče by měli být těmi, jimž různí odborníci poskytnou dostatek nezkreslených informací, na jejichž základě se budou moci sami rozhodnout, jakou školu, jaký vzdělávací systém vyberou pro své děti. Pouze rodiče mohou rozhodovat o životě svých dětí a na základě toho pouze rodiče mohou vyvolávat společenskou poptávku po škole s takovým přístupem, který oni pro své dítě považují za optimální.

Ihned v úvodu chci připomenout, že bilingvismús (v nejširším smyslu slova) není ve světě nic neobvyklého, nic nového. Bi-lingvní je většina obyvatel naší planety. Nevěříte? Bilingvismús je přirozený jev v Kanadě, v státech bývalého Sovětského svazu, ve Å výcarsku, v Belgii, v Lucembursku, v Indii a v mnoha a mnoha dalších zemích. Často se tu jedná o takový bilingvismús, kdy mateřský jazyk není totožný s jazykem vzdělávacím (např. v mnohých státech Afriky je vzdělávacím jazykem angličtina, přestože mateřským jazykem mnoha původních obyvatel jsou různé jazyky africké) nebo kdy je v jedné zemi více oficiálních jazyků (např. angličtina a francouzština v Kanadě).

Na tomto místě by asi bylo vhodné upozornit, že spíše než o bilingvismu bychom měli mluvit o biíingvismech. Existuje totiž mnoho definic bilingvismu a mnoho jeho variet. Se základními z nich se vás budu snažit ve stručnosti seznámit.

Bilingvismús přirozený x umělý

První dělení je na bilingvismús přirozený a na bilingvismús umělý. S přirozeným bilingvismem se setkal určitě každý z nás. Všichni například známe někoho, jehož rodiče mluví rozdílnými jazyky, např. maminka mluví česky a tatínek slovensky. Příkladů je nespočetné množství, za všechny snad připomenutí z Babičky Boženy Němcové: Děti na otce mluvily česky, a on jim odpovídal německy. Bilingvismús umělý (intenční, školní) je ten bilingvismús, k němuž musíme uměle připravit podmínky, např. zapíšeme české dítě do anglické mateřské školy.

Bilingvismús simultánní x sekvenční

Další důležité dělení je na bilingvismús simultánní a sekvenční. V simultánním bilingvismu je dítě oběma jazykům vystavováno ve stejný čas, tzn. na čtyřleté dítě mluví maminka turecky a tatínek německy, jazyky jsou používány odděleně a ani jeden si dítě neosvojilo jako první. Naproti tomu, naučí-li se člověk nejdříve jeden jazyk a teprve pak druhý (desetiletý Čech emigruje do USA, kde se později naučí anglicky), mluvíme o bilingvismu sekvenčním (následném).

Bilingvismús s dominancí jednoho z jazyků x vyvážený

V Akademickém slovníku cizích (Praha: Academia 2000) slov najdeme tuto definici: bilingvismús je "aktivní učívání dvou jazyků (pravidla mateřského a cizího) společností nebo jednotlivcem". Je tomu opravdu tak, že za bilingvního můžeme považovat pouze člověka, který oba jazyky používá aktivně? A co považujeme za aktivní používání jazyka? Mnoho lidí různých národů považujeme za bilingvní, přestože běžně používají pouze mluvenou podobu svého mateřského jazyka a jakž tak rozumí oficiálnímu jazyku své země, někdy neumí ani číst, ani psát. V této souvislosti mluvíme o bilingvismu s dominancí jednoho z jazyků a naopak o bilingvismu vyváženém. Myslím, že je dobré připomenout, že mnoho jazyků ve světě nemá psanou podobu, takže bilingvní osoba, která ho používá, ho ani nemůže číst a psát, i kdyby byla gramotná v druhém jazyce.

Bilingvismús kolektivní

Důležité je také dělení na bilingvismús kolektivní (všichni ve společnosti jsou bilingvní -například v době nedávno minulé občané republik bývalého SSSR) a bilingvismús individuální (bilingvní jsou pouze jednotlivci).

Bilingvismús jako prostředek x jako cíl

V neposlední řadě je nutné upozornit, že bilingvismús může být prostředkem (při rozdílných jazycích používaných různými mluvčími v jedné rodině, při přestěhování se do jinak mluvící země atd.), nebo cílem (chceme, aby dítě bylo bilingvní, proto ho na rok pošleme ke známým do Francie).

Uvedené dělení bilingvismu je pouze model. Ve skutečnosti se různé typy spolu seskupují a vytvářejí nepřeberné množství kombinací.

Vraťme se nyní k přirozenému bilingvismu. Představíte-li si různé situace, v nichž se dítě stává přirozeně bilingvním, napadne vás jistě, že každý z jazyků je na něco/někoho vázaný: mačarsky mluví maminka, slovensky tatínek; žulu mluvíme doma, anglicky v obchodě; češtinu používáme doma, v televizi sledujeme rakouské televizní programy; polsky mluvím, čtu a píšu v Polsku, německy u tety v Berlíně. Vázanost na osobu, situaci, prostředí nebo čas je pro dítě zásadní. Jen tak se naučí oba jazyky odděleně a nebudou se mu plést. Dříve se v literatuře občas objevovaly studie o tom, že bilingvismus zpomaluje osvojování obou jazyků, že "dělá dítěti zmatek v hlavě", že zhoršuje školní úspěšnost, dokonce, že způsobuje některé druhy koktavosti. Dnes se ukazuje, že tyto závěry často vyplývaly ze studií prováděných v prostředí přistěhovalců s nízkým socio-ekonomickým statutem, takže ne příliš dobré výsledky dětí nebyly většinou způsobeny bilingvismem samotným, ale právě celkově málo podnětným prostředím.

Je ale pravda, že i dnes existují děti, které neumí dobře ani jeden jazyk. Jedná se o děti, u nichž nebyla splněna základní podmínka spojení jazyka s něčím/s někým, tzn. maminka i tatínek občas mluvili na dítě i mezi sebou česky a občas francouzsky, takže dítě nenašlo žádný systém, který by mu oba jazyky odděloval, zjednodušeně řečeno: dítě nikdy nevědělo, jestli teč rodiče zrovna mluví francouzsky, nebo česky. Proto si osvojilo "z každého něco".

S jazykem je úzce spjata kultura a sociální normy, nelze je od sebe oddělit. Proto se často mluví nejen o bilingvismu, ale i o bikulturnosti. Velmi zjednodušeně si uvedeme základní možné kombinace mezi strukturou jazyka a kulturou. Dítě vyrůstající v u nás velice rozšířeném česko-slovenském prostředí stojí před poměrně těžkým úkolem, čeština a slovenština jsou si velmi blízko, stejně jako česká a slovenská kultura. Oddělit tyto dva jazyky může být pro dítě opravdu nesnadné, struktura jazyků, ani kulturní zvyklosti mu nemusí být pro svou těsnou podobnost dostatečným vodítkem. V jiné situaci se už ocitá dítě vyrůstající v prostředí slovensko-mačarském, kulturní blízkost je vyvažována naprostou rozdílností struktury obou jazyků. Mačarsko-finský bilingvismus se vyznačuje podobností jazyků, ale jistou odlišností kultur. Poslední případ je bilingvismus, v němž se kombinují velmi odlišné jazyky i kultury, takový bilingvismus zažívají např. děti z česko-arabských manželství.

Chceme-li mluvit o bilingválním vzdělávání českých neslyšících dětí, musíme si jasně říci, že o bilingvismu a bikulturnosti můžeme uvažovat pouze tehdy, považujeme-li český znakový jazyk za plnohodnotný přirozený jazyk a komunitu českých Neslyšících za jazykovou a kulturní menšinu žijící v naší české většinové společnosti. Jestliže nejsme přesvědčeni o rovnocennosti českého znakového jazyka a češtiny, jestliže pro své dítě považujeme za optimální komunikační systém právě a jen mluvenou, psanou nebo vizualizovanou češtinu (češtinu doplňovanou např. prstovou abecečou, pomocnými artikulačními znaky nebo izolovanými znaky vypůjčenými z českého znakového jazyka), jestliže za jedinou referenční skupinu pro své dítě považujeme českou slyšící společnost, nemá cenu o bilingválnosti svého dítěte uvažovat.

Rozhodneme-li se, že své neslyšící dítě budeme vychovávat bilihgválně, musíme vědět, že ho musíme vychovávat i bikulturně. Jen tak z dítěte jednou vyroste dospělý Neslyšící, který bude umět žít ve světě Neslyšících i slyšících Čechů. Ke kultuře Neslyšících přirozeně patří vizuální vnímání světa. To neznamená pouze používání vizuálně-motorického českého znakového jazyka a stýkání se s dospělými Neslyšícími, ale také vizualizaci celé domácnosti. Tato velmi důležitá skutečnost bývá rodiči i školou často hrubě podceňována. Od okamžiku, kdy se dozvíme, že naše dítě špatně slyší, bychom měli veškerý chod domácnosti vizualizovat. V praxi to znamená koupit si světelný signalizátor domovního zvonku, telefonu atd., televizní pořady sledovat vždy s titulky, dívat se na pořady pro neslyšící, číst časopisy pro neslyšící apod. Je opravdu důležité činit tak od nejútlejšího věku dítěte, jen tak se tyto činnosti později stanou přirozenou součástí jeho života. Dítě do vizuálního světa prostě vyroste.

Ještě jednou připomínám, že v souvislosti s bilingvismem neslyšících nelze uvažovat o souběžném používání mluvené češtiny a českého znakového jazyka. Jedná se dva zcela rozdílné jazyky. Každý má svou vlastní strukturu. Chceme-li je používat zároveň, "kazíme" oba dva. Představte si, že by vás česky učil Angličan, který do svých anglických vět vkládá česká slovíčka, která se dosud stačil naučit. Jaký jazyk si tímto způsobem osvojíte? Češtinu? Angličtinu? Žádný? V podobné situaci se ocitá malé neslyšící dítě, s kterým okolí komunikuje tak, že se snaží simultánně používat češtinu a český znakový jazyk.

Děti vychovávané tímto "bilingválním" způsobem neovládají ani jeden jazyk pořádně. Jazyky se jim pletou, míchají. U neslyšících dětí to pak například znamená, že dítě neví (nechápe), že 'existují dva jazyky (český znakový jazyk a čeština) a že každý se používá v jiné situaci, v jiném prostředí a s jinými lidmi. Takové dítě třeba neví, že český znakový jazyk nemá písemnou formu, a tak se mu při psaní do češtiny míchají konstrukce z českého znakového jazyka. A obráceně se mu do znakových projevů vměšují pro něj cizí české konstrukce. Oba jazyka je nutno vždy důsledně oddělovat.

Bilingválních (a bikulturních) modelů vzdělávání neslyšících existuje ve světě nepřeberné množství, přesto některé základní body jsou společné všem:

Vada sluchu sama o sobě nezpůsobuje problémy při osvojování si jazyka. Sluchová vada pouze znemožňuje (značně ztěžuje) komunikaci v mluveném většinovém jazyce. Jazykový deficit vzniklý na základě neuspokojivého vnímání (a produkování) mluveného jazyka zcela zbytečně negativně a nenávratně ovlivňuje myšlení, cítění i celou osobnost neslyšícího člověka.

Znakový jazyk je pro svou vizuálně-motorickou povahu přirozený komunikační systém, na jehož základě si může neslyšící dítě spontánně osvojovat poznatky o světě a uspokojovat své emocionální a sociální potřeby.

Znakový jazyk se dítě musí učit od útlého dětství, a to od dospělých mluvčích. Není možné se znakový jazyka naučit "jen tak sám od sebe" nebo pouze od neslyšících vrstevníků (od koho se ho naučí oni?). V dospělosti se žádný mluvčí znakový jazyk už nenaučí dokonale (stejně jako žádný jazyk mluvený).

Znakový jazyk je prvním jazykem neslyšícího dítěte. Jazyk většinové slyšící společnosti (např. čeština) je pro dítě jazykem druhým, prvním cizím jazykem, který se ve svém životě naučí.

Znakovému jazyku a jazyku většinové společnosti musí být dítě vystavováno odděleně.

Dítě musí být od malička vedeno k tomu, že jsou to dva samostatné a nezávislé jazyky. Např. v zelené třídě (dopoledne, s tetou Alenou, na logopedii, u babičky atd.) se používá čeština, ale v modré třídě (odpoledne, s tetou Mášou, na atletice atd.) se používá český znakový jazyk.

Znalost znakového jazyka není překážkou při osvojování si většinového jazyka společnosti.

Neslyšící dítě se musí setkávat s dalšími neslyšícími děti a zejména s dospělými Neslyšícími v roli rodinných přátel, známých, učitelů.

Neslyšící dítě musí být vychováváno nejen bilingválně, nýbrž i bikulturně.

Myslím, že teč nastává chvíle, kdy bychom se jako rodiče měli zamyslet, jaký bilingvismus pro své neslyšící dítě vlastně chceme, a co jsme pro to ochotni udělat.

Měli bychom si umět odpovědět alespoň na tyto otázky:

• Chceme se soustředit na jazyk, nebo na komunikaci? Je osvojení jazyka prostředek, nebo cíl výchovy a vydělávání?
• Chceme, aby dítě vyrůstalo v prostředí co nejvíce se blížící prostředí vytvářejícím podmínky pro přirozený bilingvismus?
• Jsme ochotni podřídit bilingvismu a bikulturnosti svého neslyšícího dítěte komunikaci a život v celé (široké) rodině?
• Chceme, aby si dítě češtinu začalo osvojovat až po dokonalém osvojení českého znakového jazyka? Nebo chceme, aby se oba jazyky učilo současné? Chceme sekvenční, nebo simultánní bilingvismus?
• Chceme, aby se dítě češtinu učilo pouze v čtené a psané formě Nebo chceme, aby se ji učilo používat i v přímé komunikaci, tj. chceme, aby si dítě trénovalo sluch, učilo se odebírat a mluvit?
• Pokud chceme, aby se dítě češtinu neučilo pouze v čtené a psané formě, kdy se má mluvenou češtinu začít učit? A v jaké míře?
• Chceme bilingvismus s vyváleným podílem obou jazyků? Nebo bilingvismus s dominancí českého znakového jazyka? :

Až budeme mít jasno v odpovědích na výše uvedené otázky, můžeme začít přemýšlet o naplňování svých představ, můžeme začít hledat školu schopnou našim požadavkům vyhovět. Jako rodiče bychom měli mít jistou představu o vzdělávání svých dětí a pak bychom se měli snažit přimět školu, aby našim požadavkům vyhověla.

Je nemožné v jedné třídě vzdělávat děti, jejichž rodiče jim vybrali různé vzdělávací a komunikační strategie, avšak je možné, ba přímo žádoucí, aby se jednotlivé školy specializovaly a poskytovaly rodičům různé jasně definované vzdělávací programy.

Na závěr chci podotknout, že až dosud jsem mluvila o dětech neslyšících. Bilingválně můžeme vzdělávat i děti nedoslýchavé. Prvním jazykem pak většinou bývá mluvený jazyk, znakový jazyk potom jazykem druhým.