Tento článek má 
Minka (jméno jsme na její přání změnili) je nedoslýchavá devatenáctiletá dívka. Bydlí v České republice a chodí zatím do školy. Zde je její poměrně krátký, ale strhující příběh. Příběh s dobrým koncem.
Jsou to už čtyři roky, co mi má duševní nemoc převrátila svět vzhůru nohama, a to přímo do pekla. Měla jsem pocit, že mě tím Bůh potrestal. Ukázalo se, že trpím paranoidní psychózou – nemocí spadající pod schizofrenii.
Trpěla jsem přeludy – měla jsem neustále dojem, že mě někdo pronásleduje a že nabývám různých velikostí. Tyto dojmy byly postupem doby stále bizarnější. Slyšela jsem ve své hlavě nějaké hlasy, pokusila jsem se dokonce i o sebevraždu. Nikomu jsem nechtěla věřit – včetně policie a lékařů, protože jsem věřila, že jsou zapojeni do spiknutí namířeného proti mně. Myslela jsem si, že má rodina byla vyvražděna. Bylo velice těžké rozhodnout se, komu mám věřit. Nejhorší bylo, že jsem nevěřila ani sama sobě.
Po dvou týdnech prožívání svých nejhorších obav jsem byla umístěna v léčebně a dostalo se mi léčby, na kterou jsem dobře reagovala. Do týdne doktoři schválili, že jsem natolik v pořádku, abych mohla jít domů. Tehdy ale začal další boj. Byla jsem pořád ještě těžce paranoidní a krajně deprimovaná. Ráno mi připadalo nemožné vstát z postele (jen!) a cítila jsem, že život je úplně zbytečný. Měla jsem však odhodlání a s podporou přátel a rodiny jsem se z této hrozné nemoci jakžtakž dostala.
A v tom to je – schizofrenie je nemoc, ze které se mnozí lidé opravdu uzdraví. Proč jsou s ní tedy spojeny takové předsudky? Mnoho lidí se mylně domnívá, že všechny osoby trpící schizofrenií jsou nebezpečné. Možná samy sobě – ale ve skutečnosti je nebezpečná jenom malá menšina schizofreniků. Jiní věří, že schizofrenici se ze své nemoci nikdy nevyléčí – že zůstanou po zbytek života v přeludech. Velmi nepravdivé. Procento vyléčení se neustále zvyšuje. Počty schizofreniků trpících touto poruchou jako chronickou nemocí stále klesají s tím, jak nové léky dělají úplné divy a pomáhají udržet rovnováhu chemických látek v mozku. Je také potřeba rozptýlit mýtus o špatné výchově v rodině. V mé rodině byly skvělé vztahy, já byla v dětství a mládí úspěšná a šťastná a měla jsem se čím chlubit. Nemoc jako je schizofrenie – stejně jako jakákoliv jiná nemoc – může postihnout kohokoliv, bez ohledu na rodinné zázemí.
O rok později se jeden náš rodinný přítel zeptal mé mámy: „Jak se má tvá legrační dcera?“ Právě proto se zde svěřuji se svým příběhem. Je zapotřebí o těchto věcech hovořit. Můj úspěch může pomoci ostatním uvědomit si, že na konci tmavého tunelu (= nemoc) se nachází světlo. Dokázala jsem svému okolí, že jsem byla pouze nemocná a jako mnoho jiných lidí přede mnou jsem se z této nemoci vyléčila.
Když se někdo zmíní, že má duševní nemoc, neodvracejte se od něj. Zjistěte, jaké to je. Nebojte se zeptat, tedy pokud jsme dost otevření na to, abychom o tom před vámi mluvili. Mějte k nám respekt za to, že jsme se vypořádali s tak obtížnou a život měnící zkušeností. Poučte se od nás.
Už čtyři roky jsem to znovu já – ale s novým pohledem na svět a empatií pro druhé. Každý den si užívám plnými doušky, protože člověk nikdy neví, co může čekat za rohem. Na každého z nás.
Připojte se! 