Falešní neslyšící aneb jak prodávat přívěsky v restauraci

Určitě se mnozí z vás již setkali s nenápadnou tichou osobou podávající kolemjdoucím přívěsek či něco podobného s kouskem papíru, na kterém je napsáno, že je neslyšící a prosí o fnanční příspěvek. Tito lidé jsou tak drzí, že se objevují ve vlacích, restauracích, dokonce i v kadeřnictvích. U nás ve Zlíně se poslední dobou tyto případy vyskytují čím dál častěji. Slyšela jsem, že ze zahraničí k nám jezdí celé skupiny a naopak Češi jezdí například do Belgie, aby si vydělali tímto způsobem.

Osobně jsem si myslela, že takový člověk je podvodník a žádné sluchové postižení nemá. Nedávno však naši organizaci kontaktovala Městská policie ve Zlíně s prosbou o pomoc – potřebovala tlumočníka pro cizince se sluchovým postižením.

Dorazili jsme na služebnu městské policie, kde seděla nenápadná, možná trochu vystrašená dívka. Městská policie tuto slečnu potřebovala vyzpovídat ve věci prodeje kartiček, na kterých bylo napsáno zhruba toto: „Jsem osoba se sluchovým postižením. Prosím o příspěvek 60 Kč“.

Lidé, kteří této dívce uvěřili a dali jí ze soucitu 60 Kč, obdrželi tuto „zajímavou“, ale naprosto bezcennou kartičku, na jejíž druhé straně byl nějaký obrázek.

Jak jsme později zjistili, jednalo se opravdu o osobu se sluchovým postižením, a to cizího státního příslušenství - dívka pocházela z Polska. Jediným dokladem, kterým byla schopna se prokázat, byl členský průkaz Svazu neslyšících a nedoslýchavých Polské republiky. Povolení k prodeji kartiček dívka samozřejmě neměla a s klidem sdělila, že vydělané peníze má pro svou potřebu. Vysvětlovala něco v tom smyslu, že jí o této možnosti výdělku řekli kamarádi v Polsku, takže to přijela zkusit, ale nevěděla, že se to nesmí.

To se místní policii nelíbilo, ale dívka měla nakonec štěstí. Policie jí jen pohrozila blokovou pokutou ve výši 1000 Kč a doporučila jí, aby okamžitě přestala s touto podvodnou činností a opustila území České republiky. Dívka vše souhlasně odkývala a odešla.

Neuběhl ani den a má neslyšící matka mi sdělila, že viděla na zastávce MHD podobnou dívku opět vnucující kartičky kolemjdoucím. Když ji matka oslovila s tím, že sama je také neslyšící, dívka urychleně odešla. Ještě předtím jí nějaká obětavá důchodkyně stačila dát finanční příspěvek.

Našim neslyšícím tito „žebráci“ vadí. Nelíbí se jim způsob jednání těchto podvodníků a mají oprávněný strach z reakce společnosti. Dokonce se obávají, že společnost si může myslet, že všichni neslyšící otravují a žebrají. Dá se však proti tomu nějak bojovat?

Podělte se s námi o vaše zkušenosti v případě, že jste někoho podobného potkali, zkusili ho oslovit atd. Máte více informací o těchto lidech, chtěli byste nám je sdělit? Co si myslíte o tomto způsobu výdělku? Vaše názory a reakce nás zajímají.

Moje zkušenost I

Vím, že existuje skupina podvodníků, kteří jsou slyšící, ale vydávají se za neslyšící a pomocí lživých kartiček žebrají peníze. Páchají tak trest-nou činnost podvodu. Bohužel, smutnou pravdou je, že mohou žebrat i někteří neslyšící, kteří spoléhají na to, že slyšící lidé je považují „za chudáky ty hluché/hluchoněmé“ (doslechla jsem se o takových). Dodnes však netuším, s kým jsem měla tu zkušenost… Bylo to někdy v zimě roku 2001, tehdy jsem byla studentkou Gymnázia pro sluchově postižené v Ječné a uměla jsem jen základy českého znakového jazyka. Nicméně už v té době jsem se stýkala s neslyšícími a měla mezi nimi pár přátel.

V tom zimním dni jsem se svojí neslyšící kamarádkou seděla v nejmenované pražské pizzerii. Asi po hodině povídání jsme obě dvě spatřily ženu, která obcházela stoly a ukazovala lidem nějaký lísteček. Žena byla střední postavy, neurčitého věku, možná jí bylo pětatřicet let, a  oblečena byla v nevýrazné hnědé oblečení. Vlasy myší barvy měla stažené do ohonu, její tvář byla bez výrazu. Nejnápadnější však bylo to, že neustále koukala do země. Lidé se tvářili rozpačitě -asi tak jako vy, když v metru odmítáte otravné letáky nebo časopis Nový prostor – odmítali ji a dále jí nevěnovali pozornost. Kamarádka a já jsme to celé sledovaly a docela jsme se bavily. Hlavou nám však proběhl stejný nápad. Domluvily jsme se, že ji vyzkoušíme a že na ni budeme znakovat. Počkaly jsme si, až žena dojde k nám. Když přišla k našemu stolu a ukázala nám lísteček se slavným: „Jsem neslyšící, potřebuji peníze xx Kč…“, zeptaly jsme se jí, odkud je a do jaké školy chodila. Pamatuji si, že žena se snad poprvé na nás podívala, zatvářila se zmateně a utekla. Pravděpodobně se jednalo o slyšící podvodnici, která využila lidské hlouposti (i když tehdy v té restauraci seděli nejspíše chytří lidé) a myslela si, že uspěje.

Moje zkušenost II

Bylo to asi před deseti lety. Seděli jsme s matkou v pizzerii nedaleko Staroměstského náměstí v Praze. Po chvíli čekání na objednané jídlo se v restauraci objevil ošuntěle oblečený muž ve středních letech, který vypadal jako řemeslník. Měl brašnu přes rameno. Začal obcházet stoly a něco na ně pokládal. Došel i k nám a my jsme mohli vidět, že na stůl položil kartičku a nějaký předmět, myslím, že přívěsek, pokud se dobře pamatuji. Na kartičce bylo napsáno, že ten muž je dlouhodobě nezaměstnaný neslyšící a že nás prosí, abychom mu pomohli v jeho tíživé situaci tím, že si koupíme onen drobný předmět.

Už jsem v té době slyšel něco o lidech, kteří takto obcházejí hosty v restauracích a klamavě se vydávají za neslyšící, kteří potřebují pomoci. Tak jsem si řekl, že ho vyzkouším. Když se muž vrátil k našemu stolu, aby si vzal zpět kartičku a přívěsek, tak jsem na něj „vybaf“ (v českém znakovém jazyce) otázky typu „Vy jste opravdu neslyšící?“, „Proč toto děláte?“, „Nemůžete najít práci?“.

K mému údivu muž nebyl vůbec zaskočený a neutekl, ale naopak začal o sobě klidně vyprávět ve znakovém jazyce. Prozradil nám, že je vyučený zámečník a že nemůže v tomto oboru sehnat práci, protože všechna místa jsou obsazená a zámečníků je více, než je potřeba. Sám několik takových zná.

Je faktem, že mnoho neslyšících dříve mělo malý výběr oborů, které by mohli studovat, a mezi nimi bylo právě i zámečnictví. Dalo by se tedy předpokládat, že ne všichni neslyšící zámečníci se mohli uplatnit v době nastupujícího tržního hospodářství po roce 1989.

Muž na mě působil důvěryhodně. Mohl jistě zkoušet něco lepšího než obcházet stoly v restauracích s přívěsky, např. si mohl hledat práci na úřadě atd, ale bylo možné, že to zkoušel… a nedařilo se mu. Co potom dál?

Neslyšící, který vyrostl za starého režimu, nebyl připraven na to, aby samostatně a aktivně hledal práci v nových měnících se podmínkách po pádu komunistického režimu, případně se snažil rekvalif-kovat. V takové situaci, bez peněz a bez práce, bez naděje na lepší vyhlídky, člověk zkusí všechno možné.

Na základě mé zkušenosti bych proto neodsuzoval automaticky každého člověka obcházejícího restaurace s přívěskem, a je-li to možné, snažil bych se dobrat pravdy. Možná ten člověk, který přišel k vašemu stolu, byl skutečně neslyšící ve velké nouzi.