Určitě se mnozí z vás již setkali s nenápadnou tichou osobou podávající kolemjdoucím přívěsek či něco podobného s kouskem papíru, na kterém je napsáno, že je neslyšící a prosí o fnanční příspěvek. Tito lidé jsou tak drzí, že se objevují ve vlacích, restauracích, dokonce i v kadeřnictvích. U nás ve Zlíně se poslední dobou tyto případy vyskytují čím dál častěji. Slyšela jsem, že ze zahraničí k nám jezdí celé skupiny a naopak Češi jezdí například do Belgie, aby si vydělali tímto způsobem.
Osobně jsem si myslela, že takový člověk je podvodník a žádné sluchové postižení nemá. Nedávno však naši organizaci kontaktovala Městská policie ve Zlíně s prosbou o pomoc – potřebovala tlumočníka pro cizince se sluchovým postižením.
![](/texty/605/2.jpg)
Dorazili jsme na služebnu městské policie, kde seděla nenápadná, možná trochu vystrašená dívka. Městská policie tuto slečnu potřebovala vyzpovídat ve věci prodeje kartiček, na kterých bylo napsáno zhruba toto: „Jsem osoba se sluchovým postižením. Prosím o příspěvek 60 Kč“.
Lidé, kteří této dívce uvěřili a dali jí ze soucitu 60 Kč, obdrželi tuto „zajímavou“, ale naprosto bezcennou kartičku, na jejíž druhé straně byl nějaký obrázek.
Jak jsme později zjistili, jednalo se opravdu o osobu se sluchovým postižením, a to cizího státního příslušenství - dívka pocházela z Polska. Jediným dokladem, kterým byla schopna se prokázat, byl členský průkaz Svazu neslyšících a nedoslýchavých Polské republiky. Povolení k prodeji kartiček dívka samozřejmě neměla a s klidem sdělila, že vydělané peníze má pro svou potřebu. Vysvětlovala něco v tom smyslu, že jí o této možnosti výdělku řekli kamarádi v Polsku, takže to přijela zkusit, ale nevěděla, že se to nesmí.
To se místní policii nelíbilo, ale dívka měla nakonec štěstí. Policie jí jen pohrozila blokovou pokutou ve výši 1000 Kč a doporučila jí, aby okamžitě přestala s touto podvodnou činností a opustila území České republiky. Dívka vše souhlasně odkývala a odešla.
![](/texty/605/3.jpg)
Neuběhl ani den a má neslyšící matka mi sdělila, že viděla na zastávce MHD podobnou dívku opět vnucující kartičky kolemjdoucím. Když ji matka oslovila s tím, že sama je také neslyšící, dívka urychleně odešla. Ještě předtím jí nějaká obětavá důchodkyně stačila dát finanční příspěvek.
Našim neslyšícím tito „žebráci“ vadí. Nelíbí se jim způsob jednání těchto podvodníků a mají oprávněný strach z reakce společnosti. Dokonce se obávají, že společnost si může myslet, že všichni neslyšící otravují a žebrají. Dá se však proti tomu nějak bojovat?
Podělte se s námi o vaše zkušenosti v případě, že jste někoho podobného potkali, zkusili ho oslovit atd. Máte více informací o těchto lidech, chtěli byste nám je sdělit? Co si myslíte o tomto způsobu výdělku? Vaše názory a reakce nás zajímají.
Moje zkušenost I
Vím, že existuje skupina podvodníků, kteří jsou slyšící, ale vydávají se za neslyšící a pomocí lživých kartiček žebrají peníze. Páchají tak trest-nou činnost podvodu. Bohužel, smutnou pravdou je, že mohou žebrat i někteří neslyšící, kteří spoléhají na to, že slyšící lidé je považují „za chudáky ty hluché/hluchoněmé“ (doslechla jsem se o takových). Dodnes však netuším, s kým jsem měla tu zkušenost… Bylo to někdy v zimě roku 2001, tehdy jsem byla studentkou Gymnázia pro sluchově postižené v Ječné a uměla jsem jen základy českého znakového jazyka. Nicméně už v té době jsem se stýkala s neslyšícími a měla mezi nimi pár přátel.
V tom zimním dni jsem se svojí neslyšící kamarádkou seděla v nejmenované pražské pizzerii. Asi po hodině povídání jsme obě dvě spatřily ženu, která obcházela stoly a ukazovala lidem nějaký lísteček. Žena byla střední postavy, neurčitého věku, možná jí bylo pětatřicet let, a oblečena byla v nevýrazné hnědé oblečení. Vlasy myší barvy měla stažené do ohonu, její tvář byla bez výrazu. Nejnápadnější však bylo to, že neustále koukala do země. Lidé se tvářili rozpačitě -asi tak jako vy, když v metru odmítáte otravné letáky nebo časopis Nový prostor – odmítali ji a dále jí nevěnovali pozornost. Kamarádka a já jsme to celé sledovaly a docela jsme se bavily. Hlavou nám však proběhl stejný nápad. Domluvily jsme se, že ji vyzkoušíme a že na ni budeme znakovat. Počkaly jsme si, až žena dojde k nám. Když přišla k našemu stolu a ukázala nám lísteček se slavným: „Jsem neslyšící, potřebuji peníze xx Kč…“, zeptaly jsme se jí, odkud je a do jaké školy chodila. Pamatuji si, že žena se snad poprvé na nás podívala, zatvářila se zmateně a utekla. Pravděpodobně se jednalo o slyšící podvodnici, která využila lidské hlouposti (i když tehdy v té restauraci seděli nejspíše chytří lidé) a myslela si, že uspěje.
Chcete nám napsat svoji zkušenost? Pište na: cun.zlin@volny.cz nebo deafunie@centrum.cz
Moje zkušenost II
Bylo to asi před deseti lety. Seděli jsme s matkou v pizzerii nedaleko Staroměstského náměstí v Praze. Po chvíli čekání na objednané jídlo se v restauraci objevil ošuntěle oblečený muž ve středních letech, který vypadal jako řemeslník. Měl brašnu přes rameno. Začal obcházet stoly a něco na ně pokládal. Došel i k nám a my jsme mohli vidět, že na stůl položil kartičku a nějaký předmět, myslím, že přívěsek, pokud se dobře pamatuji. Na kartičce bylo napsáno, že ten muž je dlouhodobě nezaměstnaný neslyšící a že nás prosí, abychom mu pomohli v jeho tíživé situaci tím, že si koupíme onen drobný předmět.
Už jsem v té době slyšel něco o lidech, kteří takto obcházejí hosty v restauracích a klamavě se vydávají za neslyšící, kteří potřebují pomoci. Tak jsem si řekl, že ho vyzkouším. Když se muž vrátil k našemu stolu, aby si vzal zpět kartičku a přívěsek, tak jsem na něj „vybaf“ (v českém znakovém jazyce) otázky typu „Vy jste opravdu neslyšící?“, „Proč toto děláte?“, „Nemůžete najít práci?“.
K mému údivu muž nebyl vůbec zaskočený a neutekl, ale naopak začal o sobě klidně vyprávět ve znakovém jazyce. Prozradil nám, že je vyučený zámečník a že nemůže v tomto oboru sehnat práci, protože všechna místa jsou obsazená a zámečníků je více, než je potřeba. Sám několik takových zná.
Je faktem, že mnoho neslyšících dříve mělo malý výběr oborů, které by mohli studovat, a mezi nimi bylo právě i zámečnictví. Dalo by se tedy předpokládat, že ne všichni neslyšící zámečníci se mohli uplatnit v době nastupujícího tržního hospodářství po roce 1989.
Muž na mě působil důvěryhodně. Mohl jistě zkoušet něco lepšího než obcházet stoly v restauracích s přívěsky, např. si mohl hledat práci na úřadě atd, ale bylo možné, že to zkoušel… a nedařilo se mu. Co potom dál?
Neslyšící, který vyrostl za starého režimu, nebyl připraven na to, aby samostatně a aktivně hledal práci v nových měnících se podmínkách po pádu komunistického režimu, případně se snažil rekvalif-kovat. V takové situaci, bez peněz a bez práce, bez naděje na lepší vyhlídky, člověk zkusí všechno možné.
Na základě mé zkušenosti bych proto neodsuzoval automaticky každého člověka obcházejícího restaurace s přívěskem, a je-li to možné, snažil bych se dobrat pravdy. Možná ten člověk, který přišel k vašemu stolu, byl skutečně neslyšící ve velké nouzi.
foto: www.flickr.com