Pokud si ženy a dívky myslí, že jim nebezpečí znásilnění hrozí především v noci, měly by si pozorně přečíst následující článek. K rozhovoru jsem tentokrát pozvala statečnou neslyšící ženu, která mi popsala svůj příběh. Budu jí říkat třeba Veronika.
Ten den se Veronika těšila na zábavu pro neslyšící. Jako každá normální žena, i ona se chtěla pro tuhle příležitost pěkně upravit. Vzala si pohodlné kozačky bez podpatku, přiléhavé a pevné kožené kalhoty, které nosila ráda, neboť to byl její styl. Slušelo jí to.
Veronika byla nadšená, že vidí po dlouhé době své neslyšící přátele. Všichni oslavovali. Program byl zajímavý a ona si to moc užívala.
Čas neuvěřitelně rychle utíkal a zábava skončila. Veronika se chystala domů, kamarádi ji doprovodili k metru a dál už šla sama.
„Bylo půl šesté ráno a bylo už světlo. Byla jsem tak unavená, že jsem šla a u toho jsem málem spala.“
Přestoupila na autobus.
„Sedla jsem si dozadu, abych měla větší výhled, ale oči se mi zavíraly. Byla jsem čím dál unavenější. Usnula jsem.“
Automaticky se probudila přesně na zastávce, kde bydlela, a vystoupila.
„Pěšky domů to trvalo sedm minut. Bydlíme na okraji Prahy, takže nejdu ulicí, ale po úzké polní cestě. Za polem jsou naše domy. Po pár minutách jsem zahlédla muže, který se ke mně začal blížit. Nevím proč, ale nebála jsem se. Moje první myšlenka byla, že se chce asi zeptat na ulici. Vím, že to byla blbost, ale byla jsem unavená, a tak jsem šla dál. Najednou mě zezadu chytil za krk, silně stiskl a hned mě hodil přímo na zem. Praštila jsem se do obličeje, a to ve mě probudilo adrenalin. Začala jsem strašně ječet, jako pavián. Držel mě a snažil se mi zacpat pusu, ale nešlo mu to. Mlátila jsem ho do obličeje. V tu chvíli jsem si všimla, že muž je tmavé pleti; vypadal jako uprchlík ze zahraničí.“
Násilník hodil Veroniku na zem, snažil se jí rozepnout kalhoty. Jeho ruce byly těžkopádné, ani jeden knofík nerozepnul, ale snažil se jí je stáhnout.
Začali se prát… Asi se mu to líbilo, pořád se jakoby usmíval, říká Veronika. A na pomoc pořád nikdo nešel…
"Musela jsem celkem ještě třikrát vykládat co se stalo.
Ke konci už mi bylo šíleně,
už jsem skoro nikoho nevnímala, nespala jsem dva dny."
„Neuhodil mě pěstí, to mě asi zachránilo. Věděla jsem, jak se bránit. Posledním silným úderem jsem ho kopla mezi nohy. Pak utekl.“
Veronika se podívala na hodinky a zjistila, že s ním bojovala 45 minut. Utíkala rychle domů, kde potkala manžela, který šel právě do práce.
Manžel jí skoro nechtěl věřit, ale když viděl, jak je Veronika špinavá a rozcuchaná, pomalu mu to došlo.
Veronika ho zavedla na místo, kde zápas proběhl. Manžel zburcoval sousedku, aby zavolala policii.
„Automaticky jsem si myslela, že policie hned půjde hledat toho chlapa. Policajti přijeli rychle, já byla trochu v šoku a zoufalá. Měla jsem pořád pocit, že to byl sen. Ale manžel mě uklidňoval a chválil mě, jak dobře jsem se dokázala bránit a že jsem dobře udělala, že jsem řvala. Podle něj jsem se zachovala správně.“
Policii se nepodařilo navázat komunikaci s Veronikou a jejím manželem. Klasická situace mezi slyšícím a neslyšícím. Veronika pořád nevěděla, kde začít vyprávět, a chovala se trochu zmateně.
Tak objednali tlumočníka z/do českého znakového jazyka. Ten přišel a konečně mohli všichni začít společně komunikovat. Veronika přesně popsala, co se stalo, a ukázala místo, kde se to odehrálo.
Policie jí nechtěla uvěřit. Poslali Veroniku na gynekologické vyšetření. Celou cestu Veronika doufala, že tam nebude muset dlouho čekat.
„Moc jsem chtěla být už doma. Přála jsem si, ať čas rychle utíká.“
Překvapilo ji, jak rychle byla ošetřená, poslali ji i na rentgen hlavy. Obličej už měla pěkně oteklý a pohmožděný, takže policie měla pomalu jistotu, že násilník ji opravdu přepadl zezadu a hodil ji na zem.
Tlumočník se soustředil na Veroniku, tlumočil naprosto profesionálně. Manžel musel jít do práce a už byla jedna hodina odpoledne. Přesto však musela Veronika ještě jednou na policejní stanici.
„Musela jsem celkem ještě třikrát vykládat, co se stalo. Ke konci už mi bylo šíleně, už jsem skoro nikoho nevnímala, nespala jsem dva dny!“ Už bylo pět hodin večer. Nakonec mě zavedli do místnosti, kde stálo pět mužů a chtěli, abych ukázala, který je podobný násilníkovi. Ukázala jsem na toho, který byl tomu muži nejvíc podobný. Dávali mi najíst a napít, ale já už jsem se nemohla dočkat, až mě pustí domů. „Často chodím večer z práce domů. Dávám si sice pozor, ale strach mám pořád. Koupila jsem si pepřový sprej. A příště ho určtě použiju.“ Násilník se dodnes nenašel.
slovníček
1) kozačky bez podpatku 2 úzká polní cesta 3) pavián
Připojte se! 