Smrtící polibek

Mononukléoza může způsobit anorexii. A to se stalo neslyšící Brigitě. Je jí teprve 24 let, ale nejhorší období svého života už má asi za sebou.

O něm nám bude vyprávět.

Stalo se to před devíti lety. Bylo zrovna krásné babí léto, které jsem si moc užívala. Hodně jsem se bavila, skoro žádnou zábavu jsem si nenechala ujít.

Tehdy jsem se jeden večer rozhodla, že se sejdu se svým bývalým. Ještě pořád to mezi námi docela fungovalo, byli jsme kamarádi. Rádi jsme spolu trávili čas. Ten večer mezi námi opět přeskočila malá jiskra, ale skoro k ničemu mezi námi nedošlo. Vlastně jsme si jenom dali pusu na přivítanou a na rozloučenou.

Za pár týdnu mě začalo bolet v krku. Byla to mírná bolest, myslela jsem si, že to bude letní chřipka, nebo že na mě přichází angína. Zrovna v tu dobu jsme měli jet na týden na dovolenou s rodiči. Protože jsem ale vypadala docela zdravě, rodičům nic nepřišlo divné a na dovolenou jsme odjeli. Důvodem bylo i to, že už byla dopředu zaplacená. S rodiči jsme se domluvili,že když mi bude za týden pořád špatně, tak pojedeme k doktorce. Dovolenou jsem si moc neužila. Můj stav se nezlepšil a nepomohly mi ani prášky. Polehávala jsem v posteli a potila se. Rodiče se o mě starali a pozorovali můj stav, moc si dovolené taky neužili. Vydržela jsem to týden, a pak jsme jeli k doktorce. Té jsem se vůbec nelíbila. Vypadala jsem vyčerpaně. Moje máma doktorce vyprávěla, jak jsem polovinu dovolené strávila v posteli. Doktorka mi hned udělala odběry - ústa mi vytřela vatovou tyčinkou a vše poslala do laboratoře. Hned druhý den jsme se dozvěděli výsledky. Ty nevypadaly dobře. Nakonec nás poslali do nemocnice do jednoho většího města, protože my jsme bydleli v malé vesnici.

V nemocnici mě znovu pořádně vyšetřili a sdělili nám, že mám mononukleózu. Měla jsem poškozená játra. Doktoři řekli, že budu muset zůstat v nemocnici a dodržovat přísnou dietu. Moje máma je ale naštěstí přemluvila, aby si mě mohla vzít domů a starat se o mě. Že se mi s doktory špatně komunikuje, že doma se budu cítit lépe. V té době jsem už ani nemohla mluvit. Doktoři svolili a já se léčila doma. Cítila jsem se však čím dál hůř, měla jsem pocit jako bych měla čtyřikrát větší mandle než mám normálně, skoro jsem nemohla polykat, ani pít! Docela mě to polykání potrápilo, nešlo mi ani pořádně kašlat.

Držela jsem opravdu přísnou dietu, nesměla jsem jíst především žádné tuky a musela jsem si hlídat cholesterol. Na nic jiného jsem nemohla myslet, jen na tu nepříjemnou bolest. Musela jsem zůstat doma celý měsíc. Za ten měsíc jsem zhubla o 13 kilogramů.

Časem se můj stav zlepšil a já jsem se vrátila po dlouhé době do školy. Byla jsem ale pořád dost slabá, takže jsem nesměla chodit na tělocvik a kvůli dietě jsem nechodila do školní jídelny. Naštěstí jsme na internátě měli vlastní kuchyni. Stejně jsem si ale moc nevařila. Za celý den jsem snědla jenom jedno jablko nebo tvaroh.

Tato dieta se mi začala líbit. Pak jsem zjistila, že jsem na ní závislá.

Pravda je, že mi přátelé začali často říkat, jakjsem strašně hubená. Spolužákům to nepřišlo normální a poté už ani učitelům. Třídní učitelka upozornila školní psycholožku a ta mě pozvala na soukromý rozhovor. Lhala jsem jí, že s váhou nemám žádné problémy a jím normálně. Paní psycholožku napadlo zeptat se mých spolužáků. Mí spolužáci jí řekli pravdu.

A tak se všechno provalilo.

Každý den jsem se musela před doktorkou vážit. Ale pořád jsem hubla a jedla málo. Pořád jsem si neuvědomovala, že mám problém. Když jsem se viděla v zrcadle, připadalo mi, že moje postávaje úplně normální. Že nejsem ani tlustá, ani hubená. Byla jsem pyšná na to, že jsem dosud nepřibrala.

Bratr chodil se mnou do školy, i jeho trápilo, jak vypadám. Měli jsme spolu dobrý vztah. Vím, že mi chtěl z celého srdce pomoci. Když ale viděl, že žádné domluvy nepomáhají, začal na mě být naštvaný. V té době jsme jeli se školou na hory. Na horách to bylo ještě horší. Na lyžích jsem se skoro ani neudržela. Byla jsem slabá, bez energie. Když jsme se vrátili z hor domů, moje psycholožka mě poslala do nemocnice na psychiatrii. Já už jsem všech lidí kolem sebe měla plné zuby. Všichni mi stále jen opakovali, jak bych měla začít jíst...

Trvá I o to několik měsíců, než jsem si uvědomila, že když se dostanu zpátky na původní váhu, nic se nestane, že to musím kvůli svému zdraví udělat. S psychology jsme se snažili najít důvod, proč k tomu všemu vůbec došlo. Hodně jsme mluvili o naší rodině. Pochopila jsem spoustu věcí.

Když si teď vzpomenu, co všechno jsem v té době prožívala a jak to bylo těžké, jsem moc ráda, že tohle období je za mnou.

Tehdy jsem si také uvědomila, že kdybych nedostala mononukleózu, možná by mě anorexie vůbec nepotkala. Ale možná taky ano. Doteď nevím, jestli těch několik pus, které jsem si tehdy se svým bývalým přítelem vyměnila, mi stálo za celé to šílené období sanorexií. Každopádně jsem ráda, že jsem ztoho venku. Pořádně si teďdávám pozor, komu dávám pusu.

Brigita není skutečné jméno vypravěčky, na její přání jsme jí změnili jméno.