Naši milí čtenáři, dopsala jsem příběh o závislosti na alkohlu. Píši o muži, kterému budu říkat Martin. Osud mu připravil těžké životní zkoušky, a Martin je překonal, a teď je na to pyšný. Víte, že když je někdo závislý na alkoholu, je opravdu těžké se této závislosti zbavit a dostat se zase do normálu? Na Martinově příběhu uvidíte, jaké to je mít zkušenost s alkoholem a jaké to je mít pevnou vůli..
Martin začíná vyprávět...
Když vzpomínám na své zlaté časy, byl jsem veselé a bezproblémové dítě. Vše se začalo měnit v šestnácti letech, kdy jsem nastoupil do střední školy pro sluchově postižené v severních Čechách. Se spolužáky jsme bydleli v ubytovně, kterou zajišťovala škola. Přestal jsem sportovat, zájmy jsem neměl. Našel jsem si novou partu a začal jsem s nimi zlobit - to znamená, že jsem začal kouřit a flámovat.
Ze začátku jsem ve škole neměl problémy. Večer jsem se rád chodil bavit. Zároveň jsem s lidmi rád popíjel, protože se mi líbilo toomámení. Hodně meto uvolňovalo.Vždy, když jsme jezdili do školy a někdo měl láhev vodky, měli jsme radost a těšili jsme se na „chlast".
Když jsem chodil do druhého ročníku, mamka mi odešla napořád. Pravda je, že s maminkou jsem si velice dobře rozuměl a miloval jsem ji. Když odešla, bylo mi hrozně. Pořád jsem nemohl uvěřit, že se to stalo právě mně. Začal jsem pít. Pitím jsem se snažil zapomenout na to, že mamka není s námi, snažil jsem se myslet na to, že mamka je v zahraničí.
S alkoholem jsem to už přeháněl, už mi bylo všechno jedno. Neuvědomoval jsem si,
že se alkoholem můžu otrávit. Začal jsem být hodně uzavřený, lidi na mě koukali jinak.
Učitelé i přátelé ve škole ke mně neměli úctu. Neustále mi vyčítali, že něco dělám špatně. Nedokázali se mnou úplně normálně komunikovat. Měl jsem velice špatné období, nevěděl jsem, co bude vůbec dál.
Naštěstí mě potkal příjemný osud. Přišla za mnou jedna bezvadná ženská. Začali jsme si hodně povídat. Stýkal jsem se s ní jen o víkendu, protože byla ode mě daleko. U ní jsem se vždy cítil dobře, mohl jsem jí říct úplně všechno. Uměla mě podporovat, radila mi a byla mou oporou. Ale nechtěl jsem jí říct pravdu o alkoholu, protože jsem věděl, že holky nemají rády, když chlapi pijí.
Ve škole jsem měl i dobrého kamaráda, on se mnou také začal hodně pít. Časem o nás ve škole už věděli. Ale pořád jsme si dělali, co jsme chtěli. Přímo ve škole zařídili nový internát. Prostudoval jsem školní řád, byl přísný. Měli jsme krátké vycházky a vychovatelé řídili náš denní program. Nebyl jsem z toho nadšený, měl jsem radši svobodnější program.
S kamarádem jsm ukládali prázdné láhve do šuplíku, počítali jsme, kolik jsme vypili.
Nakonec někdo zjistil, co máme schované. Nevěděli jsme, kdo nás zradil. Museli jsme jít k ředitelce. Nabídla nám, že nás nevyhodí ze školy pod podmínkou, že půjdeme do léčebny... Pokud nepůjdeme do léčebny, tak nás ze školy opravdu vyhodí.
V léčebně vyšetřili mě i kamaráda kvůli možnosti užívat prášky proti závislosti na alkoholu. Je jasné, že doktoři potřebovali vědět, jestli je můžeme užívat. Jsou docela silné.
Nakonec jsem prášky proti alkoholu nedostal. Doktoři zjistili, že mám nepravidelný tep, prášky by mě zabily. Kamarád je dostal. Jmenovaly se ATABUS. Vydržel jsem dva měsíce nepít i bez prášků, snažil jsem se udržovat si pevnou vůli. Po dvou měsících k nám do školy nastoupil nový student. Byl to náš známý, tak jsme se společně napili na uvítanou. Začal jsem znovu pít.
Ve škole mě potkala nepříjemná záležitost. Byla to pro mě nejhorší situace, protože dvě studentky řekly učitelkám, že jsem holky ošklivě obtěžoval a znásilnil. Nebyla to vůbec pravda, pěkně si to vymyslely. Ty holky byly dost paranoidní. Dva roky jsem pořád musel chodit k soudu. Nakonec jsem zvítězil, opravdu mi spadl kámen za srdce. Od té doby ty studentky nemám rád, protože kvůli nim mě málem spolklo peklo.
Po škole jsem se vrátil domů a také ke své holce, velice jsem ji miloval, je chytrá, umí dobře hospodařit, je pracovitá. Tiše jsem jí záviděl, že má normální život. Byl jsem půl roku nezaměstnaný, celý půl rok jsem ve volném čase chodil za přáteli a pořád jsem pil. Měl jsem více času pomáhat přátelům, které znám velice dobře. Měl jsem z toho dobrý pocit.
Když jsem si konečně našel práci, věděl jsem, že není dobré pít alkohol. Tak jsem si říkal, že si ho koupím, až půjdu domů. Ale zároveň jsem se na alkohol netěšil, protože mi už opravdu nechutnal, ale musel jsem ho mít v sobě, potřeboval jsem být omámený. Bez omámení bych byl ztracený. Po několika panácích vodky jsem byl aktivní člověk a mohl jsem lépe pracovat. Časem jsem si dal alkohol i před prací.
Před přáteli jsme pil tajně. Ve společnosti jsem byl už opilý, přátele to na mě ale nepoznali. Dokázal jsem udržet rovnováhu. I při komunikaci jsem se musel držet, abych nevypadal opile...
Se svou přítelkyní jsem se oženil. Vůbec jsem nevnímal, jak čas strašně rychle ubíhal. Zjistil jsem, že piji už dlouho. Když jsem se jednou z nákupu vracel domů, koupil jsem si ještě malou vodku do kapsy. Ráno jsem zjistil, že moje manželka spala v obýváku. Když jsem sejí zeptal, proč není se mnou v posteli, říkala, že jsem dost vyváděl. Cítil jsem, že to není normální, ten večer jsem si vůbec nepamatoval. Začal jsem se za sebe stydět.
Uvědomil jsem si spoustu věcí. Celé roky jsem pil zbytečně, alkohol je opravdu zbytečná věc a jenom si tím sám ničím zdraví. Bylo těžké omezovat se, ale pokusil jsem se oto. Pomalu mi to šlo.
Před Vánocemi jsme se s manželkou stavili u rodičů. Domluvili jsme se, že si dá víno a já malou vodku...
Manželka o mně říkala nepříjemné věci, měl jsem pocit, že o mně říká něco špatného, že to prý s alkoholem nezvládnu. Tak jsem vstal z gauče a šel do kuchyně. Vzal jsem kuchyňský nůž a šel do koupelny. Začal jsem si řezat zápěstí, pěkně hluboko.
Samozřejmě byli ze mě manželka a táta úplně mimo. Vyděsil jsem je.
Měl jsem štěstí, že rána na tepně nebyla vážná. Manželka byla z mého chování nešťastná. Slíbil jsem jí, že to už neudělám.
Časem jsem musel jít do léčebny. Byl jsem tam už dvakrát, je to strašně dlouhá historka.
Porušil jsem slib, který jsem dal manželce. S manželkou jsme se rozvedli. Ona ke mně už necítila to, co dříve, protože jsem pro ni už nebyl chlap. Musel jsem ji pochopit. Ona přece nemůže žít s alkoholikem a koukat na mě. To ne!
Promiňte, už nechci o tom dál povídat. Po dlouhé době se pro mě konečně našel prášek, který mi pomůže při léčení se z alkoholismu.
Díky prášku vůbec nepiji. Na druhou stranu je ten prášek taková „umělá vůle", ale jinak bych se nemohl vyléčit. Hodně jsem toužil žít úplně normální život.
Proboha, teď jsem si všiml, že děti na základní škole už začínají pít. Jsem opravdu proti alkoholu a snažím se, aby se v obchodě neprodával. Toho ale dosáhnu těžko, protože pro ekonomiku jsou důležitější peníze než zdraví.
Pane Martine, děkuji, že jste nám o sobě tak otevřeně vyprávěl. Váš příběh je zajímavý a moc vám držím palce.
Připojte se! 