Milí čtenáři časopisu Unie! Do Unie budu od tohoto čísla přispívat pravidelně. Ve svých článcích se chci zabývat námi - neslyšícími lidmi a jazyky, které jsou kolem nás a s jejichž osvojováním mnohdy tolik bojujeme. Prvním jazykem, o kterém chci uvažovat, je český znakový jazyk. Proč? Je to první jazyk nás neslyšících. A jak to se znakovým jazykem vypadá na školách pro sluchově postižené?
Ke spolupráci na tomto článku jsem se rozhodla oslovit paní ředitelku Mgr. Věru Pavlíčkovou a její zástupkyni PaedDr. Natašu Jandusovou. Proč jsem o spolupráci požádala právě tyto dvě dámy? Chci se s nimi zamyslet nad výukou pedagogů českému znakovému jazyku a nad podobou kurzů, které u nich na škole v Radlicích v současné době probíhají. Kurzy realizuje Jazykové centrum ULITA ve spolupráci s Centrem znakového jazyka Pevnost a Českou komorou tlumočníků znakového jazyka.
Paní ředitelka působí na Střední škole, Základní škole a Mateřské škole v Praze - Radlicích druhým rokem. Rozhodla se svým pedagogům nabídnout možnost dalšího (prohlubujícího) vzdělávání v českém znakovém jazyce. Proč?
Nový zákon totiž pedagogickým pracovníkům ukládá po dobu své pedagogické činnosti povinnost dalšího vzdělávání, kterým si obnovují, upevňují a doplňují kvalifikaci. Předpokladem odborné kvalifikace pedagogů vykonávajících přímou pedagogickou činnost se žáky, kteří nemohou vnímat řeč sluchem, je také prokázaná znalost znakového jazyka. Na škole mají sice téměř všichni pedagogičtí pracovníci znalosti znakového jazyka, jsou to ale znalosti z různých typů kurzů a různých úrovní. Pedagogové mají tedy v souvislosti se zákonem nějakou povinnost dalšího vzdělávání?Ano. Vyplývá to ze zákona 563/2004 Sb. o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů. Konkrétně jsou to paragrafy 22 a 24, kde se hovoří přímo o povinnosti dalšího vzdělávání, které organizuje ředitel školy. Dokladem o absolvování dalšího vzdělávání je osvědčení vzdělávací instituce, která kurzy provádí.
"Kurzy českého znakového jazyka navštěvuji spolu se svými kolegy. Jednak považuji zákon závazný i pro mě, ale je to i můj vlastní zájem a snaha naučit se něco nového, dorozumět se. Zpočátku jsem se obávala speciální metodiky, která je založena na vzájemné komunikaci s lektorem - rodilým mluvčím. Žádné písemné poznámky, žádné mluvení. Postupem času zjišťuji, že to půjde. Lektor je trpělivý, milý, a tak se spirálovitým opakováním posouváme krůček po krůčku směrem kupředu," říká paní ředitelka Pavlíčková.
Učit se českému znakovému jazyku není vůbec jednoduché. Metodika výuky teprve vzniká, pokud mají ale pedagogové učit neslyšící děti. potřebují nabýt znalost znakového jazyka na poměrně vysoké úrovni a navíc velmi rychle. Paní zástupkyni Jandusovou jsem oslovila k rozhovoru, protože na škole pro sluchově postižené působí již celou řadu let. Kurzy českého znakového jazyka jsou prvními kurzy, které u Vás na škole probíhají?V počátcích svého působení na škole jsem se se znakujícím pedagogem ve škole takřka nesetkala, ale s potěšením jsem za těch 14 let, co jsem ve škole, zaznamenala významný nárůst počtu kolegů, kteří ukazují. Tady ve škole se v nepravidelných intervalech otvíraly kurzy znakového jazyka pro učitele, ale většinou brzy končily, protože účastníci nebyli na stejné úrovni se znalostmi, ztratili zájem, neměli čas, atd. Někteří pedagogové si sami zaplatili kurzy znakového jazyka, které pořádala Pevnost nebo Aldea. Na přelomu tisíciletí MÅ MT uspořádalo akreditované kurzy pro pedagogy škol pro sluchově postižené, které ze svého pohledu považuji za nejpřínosnější - témata byla věnována různé problematice, byla uceleně zpracovaná, probíraná látka se hodně procvičovala, účastníci skládali poměrně přísné závěrečné zkoušky - jen škoda, že se těchto kurzů nemohli zúčastňovat pedagogové ve větším počtu. Proto vítám možnost navštěvovat kurzy českého znakového jazyka na svém pracovišti. Kurzy jsou rozděleny do čtyř znalostních úrovní a svoji kapacitou jsou dostačující.
Má pro vás kurz nějaký přínos? Dozvídáte se na něm nějaké věci, které můžete použit při výuce dětí?Smyslem je, abychom byli všichni schopni se domluvit s našimi neslyšícími svěřenci. Samozřejmě, že učitelé a vychovatelé by měli český znakový jazyk zvládat na co nejvyšší úrovni - vždyť dělají zprostředkovatele mezi slyšícím světem, poznatky a dítětem.
Mám radost, když vidím soustředěné tváře učitelek, které se naučily nový znak, nový výraz ve znakovém jazyce a už přemýšlejí, při jaké příležitosti jej použijí, k jakému tématu ve vyučování jej zařadí. A už se také těším, že budou moci děti překvapit něčím novým.
Menší problém vidím v tom, že každý z pedagogů se věnuje jinak starým dětem, s různým dalším postižením, každý vyučuje něco jiného, takže se na první pohled zdá, že není možné najít společný směr, kterým je třeba napřít své úsilí. Ale ve výsledku cítím, jak všichni postupně pronikáme do tajů gramatiky vyjadřování v ČZJ a jak se stálým procvičováním učíme porozumět sdělení v ČZJ. Všichni jsme už pochopili, že je poměr-ně jednoduché svoji myšlenku převést prostě do znaků, ale gramatiku je třeba vybrousit. A za nejobtížnější považuji porozumění znakovanému sdělení.
Chodíte do kurzu, ve kterém učí neslyšící lektoři. Nebylo by jednodušší, aby vás učil např. slyšící tlumočník?Možná, že by to bylo jednodušší, ale tím bychom přišli o možnost přejímat jazyk od rodilého mluvčího, přišli bychom o osobnost neslyšícího se všemi jeho vlastnostmi, které asi tlumočník není schopen prezentovat. A mimochodem -víte kolik legrace si můžeme užít při všech těch nedorozuměních, která nás při výuce provázejí? A jak je to nakonec pěkné a všichni si zhluboka oddychneme, když si všechny záludnosti nakonec objasníme?
Kurzy u vás ve škole probíhají jednou týdně dvě hodiny. Máte pocit, že je to až až, že je to dostačující nebo byste si přála, aby bylo hodin více?Jsou dny, kdy se musím přemlouvat, abych na kurz šla, abych tam vydržela celou dobu. A jindy jsem zase celá natěšená a dvě hodiny utečou jako nic. To záleží na momentálním rozpoložení a únavě člověka. Podle mého názoru jsou ty dvě hodiny tak akorát.
Jaké to je, být dopoledne učitelkou, a odpoledne se stát žákem? Mezi neslyšícími lektory jsou vlastně i vaši bývalí žáci. Jaký je to pocit, když se najednou mění role?Myslím, že učitel, který si dopoledne odučí 5 hodin a musí dětem věnovat neustálou péči, je odpoledne značně vyčerpaný. Na jedné straně je rád, že teč už není tím rozhodujícím řídícím článkem vzdělávacího procesu on sám. Na druhé straně by nejspíš přivítal trochu jinou relaxaci. Jenže je dost obtížné stanovit nějaký termín, který by vyhovoval všem.
Každopádně výměna rolí učitel - žák nemůže být na škodu, alespoň neustrneme jen v té roli vládce nad děním ve třídě a připomeneme si, jaké to je poslouchat a dávat pozor na výklad. A to, že se setkáváme se svými bývalými žáky, je snad každému z nás spíš milé.
Bývalí žáci mohou ukázat, v čem jsou dobří, že nám mohou nabídnout něco, co nám nemůže dát nikdo jiný, a my zas ukazujeme, že jsme schopni se stále něco učit, že se snažíme o zlepšování porozumění mezi slyšícími a neslyšícími, že si vážíme jejich práce.
Jak dlouho se snažíte používat český znakový jazyk ve škole pro neslyšící děti? Používáte ho od té doby, co působíte ve škole? Nebo to mělo svůj vývoj a čas?Se znakovým jazykem jsem se setkala, když byla moje neslyšící dcera ještě hodně malinká. Začínala jsem jednotlivými znaky, které jsem si hledala ve slovníku, pak jsem chodila na kurz do Aldey a brzy potom jsem začala učit v Radlicích. Byla jsem překvapená, že jsem se zařadila k hrstce učitelů, kteří se domlouvali s dětmi znakovým jazykem. V té době se u mě jednalo o první nesmělé pokusy, které bych dnes jen stěží mohla nazvat znakovým jazykem. Ale děti byly tolerantní, snažily se mi porozumět, učily mě nové a nové znaky a já jsem se snažila rozumět jim. Byla to taková škola života. Až v roce 2002 jsem měla možnost absolvovat kurz pořádaný MSMT a začala jsem si dělat větší zásobu znaků. Prvořadým cílem pro mě vždy bylo, abychom si s dětmi vždy vzájemně rozuměli. Dnes bych své působení ve škole nazvala cestou od totální komunikace k českému znakovému jazyku. Ale podotýkám, že se stále necítím jako někdo, kdo ČZJ ovládá.
Ve Å védsku nebo v Norsku je v některých školách ve společných prostorách (školní jídelna, sborovna, chodby školy) povinné používat znakový jazyk. Všichni zkrátka v těchto prostorách znakují. Myslíte si, že něco takového by bylo v budoucnu možné i u vás ve škole?Dost dobře si to nedokážu představit, že bychom všem nařídili používání znakového jazyka. Vždyť i ve společných prostorách probíhají soukromá sdělení a není nutné, aby všichni věděli, co si lidé povídají. Jde především o otázku taktu - když mluví slyšící a připojí se k nim neslyšící, tak by mělo být samozřejmostí přejít na znakový jazyk. To si myslím, že už docela dobře funguje zejména proto, že mezi zaměstnanci jsou i neslyšící a ve většině případů spolu máme dost dobré vztahy, máme společné zájmy, uznáváme se, přátelíme se.
Takže se přimlouvám, aby všichni zaměstnanci ovládali alespoň základy znakového jazyka, ale povinnost používat ho za každou cenu mi připadá přehnaná. Věnujme trochu důvěry lidské slušnosti a nechme na každém, ať posoudí, kdy by měl začít znakovat.
Kdybyste mohla mávnout kouzelným proutkem..., jakou školu pro neslyšící byste vykouzlila?To je dost obtížné formulovat. Pokusím se svůj ideál nastínit v několika bodech:
- Všichni zaměstnanci školy umí alespoň základy ČZJ a ve styku s neslyšícími se jej nebojí používat.
- Pedagogičtí pracovníci (učitelé, vychovatelé, psycholog atd.) ovládají ČZJ do té míry, že s jeho pomocí jsou schopni vyučovat. Ve škole jsou zaměstnáni neslyšící pedagogičtí pracovníci a podílejí se co největší mírou na vzdělávání neslyšících žáků a studentů (tady chci připomenout, že máme zatím stále velký nedostatek aprobovaných neslyšících pedagogů).
- Probíhá výuka českého znakového jazyka jako jazyka mateřského.
- Český jazyk vyučují společně slyšící a neslyšící učitel.
- Rodiče neslyšících dětí ovládají znakový jazyk. Rodiče podporují činnost školy, spolupracují s pedagogy při výchově i vzdělávání.
- Spolupráce s odborníky v různých oblastech (např. psychologie, pedagogika, ORL, Pevnost, Filozofická fakulta UK) při přípravě a uskutečňování vzdělávacích programů.
- Å kola je centrem volného času pro neslyšící děti a mládež.
Určitě by se dalo vymyslet daleko více charakteristik ideální školy pro neslyšící. Byla bych však ráda, kdyby se nám alespoň něco z uvedeného podařilo uvést do života. Teč se nám nabízí jedinečná možnost - právě připravujeme školní vzdělávací program, v němž se už některé výše uvedené body objevují.
A závěrem...? Ráda bych poděkovala jak paní ředitelce Pavlíčkové, tak paní zástupkyni Jandusové za možnost zveřejnění jejich názorů.
Výuka českého znakového jazyka je financována Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem České republiky a rozpočtem hl. města Prahy.
Připojte se! 