Může neslyšící řídit auto? Toť otázka. V poslední době se totiž stále častěji setkávám s protichůdnými reakcemi slyšících, týkajícími se řidičských schopností nás, sluchově postižených. Jedna skupina tvrdí, že sluchová vada nepředstavuje žádnou překážku v řízení, druhá skupina však tento názor nesdílí.
Přiznám se, moc tomu nerozumím. Sama jsem aktivním řidičem více jak deset let a ještě se mi nestalo, že bych kvůli svojí sluchové vadě způsobila nějakou dopravní nehodu.
Pravda, jezdím většinou se zapnutým řečovým procesorem kochleárního implantátu, mám tedy určitou zvukovou kontrolu… Ale představte si, jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že v jedné významné dopravní firmě je zaměstnán jako řidič kamionu dokonce úplně neslyšící muž! A protože jsem byla zvědavá, jak zvládá tak zodpovědnou práci a řízení v tichu, rozhodla jsem se pana Petra Skálu, profesionálního řidiče kamionu, kontaktovat.
S panem Skálou jsme se sešli v den, kdy se zrovna vrátil z čtyřtýdenní pracovní cesty. Jak dlouho již pro tuto firmu pracuje jako řidič, byla jedna z mých prvních otázek. V následujícím, téměř dvouhodinovém rozhovoru, jsem se pak dozvěděla, proč si Petr tuto profesi vybral, jak je spokojený, jak zvládá komunikaci, získala jsem dokonce některé informace ryze technického charakteru a praktická doporučení na cesty… Nu, na konci našeho povídání jsem měla sto chutí jít a udělat si řidičský průkaz skupiny C. Natolik poutavě dokázal totiž pan Skála o své práci vyprávět.
„Řídit byl vždycky můj sen,“ začal pan Petr. „Od mládí mě fascinovala velká auta, kabiny tiráků, dálkové trasy. Že by měla být hluchota problémem? To jsem si prostě nepřipouštěl.“ Poté, co zcela bez problémů získal rozšiřující řidičské oprávnění a zkušenosti s řízením kamionu s návěsem, byl hned u první firmy přijat na zkušební dobu jako řidič, a v současné době už to bude 9 let, co na svém domečku o deseti kolech přepravuje auta po celé Evropě. Musel sice, spolu s ostatními řidiči, absolvovat psychologické i psychiatrické přezkoušení, získat profesní osvědčení, ale podle výsledků má povoleno řídit až do padesáti let. „Nikdo mi nevěřil, že neslyším,“ vzpomíná na povinné přezkoušení pan Skála. „Šéf musel samozřejmě napsat do papírů, že jsem neslyšící řidič, s povolením k řízení, ale to je asi tak jediné, čím se od ostatních liším.“
Sama mám slyšícího bratra, který jezdí s velkou dodávkou, a protože vím, že bez navigace a vysílačky nedá ani ránu, optala jsem se Petra, jak je to u něj s komunikací a technikou. „Navigaci nepoužívám, nemám ji rád. Za léta na silnicích mám svoji navigaci v hlavě, a ta mě nezklame. Dokonce se mi stává, že se na mě obrací kolegové, zda bych je nenasměroval, neporadil. Veškerá komunikace a případné problémy se pak řeší písemnou formou,“ vyprávěl mi. „Jsem přes počítač spojen s dispečinkem a jakékoliv zdržení, změny v trase, závady, to všechno řeším písemnou komunikací. Musím přiznat, že za celou dobu práce u této firmy jsem měl pouze dvě nehody – poruchu motoru a prasklou pneumatiku. Vždy se pak přes počítač spojím s dispečinkem a oni si to sami vyřeší.“ V současnosti je v každém ze dvou set aut, kterými firma disponuje, instalován také GPS hlídací systém, ale v době, kdy ještě nebyla technika ve firmě na tak vysoké úrovni, řešily se veškeré záležitosti prostřednictvím mobilních telefonů.
Jelikož v organizační stránce této profese nenacházím důvod, kvůli kterému by neslyšící nepatřil za volant, zkouším to ještě s možnými komunikačními problémy s policisty během silničních kontrol, ale ani v těchto případech se nedozvídám nic negativního. Opět pomáhá technika. „Samozřejmě, když mě zastaví dopravní policista v zahraničí a má konkrétní dotazy k nakládce, tak vytočím dispečera, předám telefon policistovi, a oni si to vyřídí mezi sebou,“ vysvětluje mi pan Skála.„Silniční kontrola u nás je díky mé schopnosti odezírání také v pohodě.“ Když mi následně líčí své zážitky z cest, bavím se. „Například v Portugalsku jsem jednou dostal pokutu 100 euro. Policista mi podal papírek s napsanou částkou a já spontánně zareagoval: ježišmarjá, taková částka! Policajt mi bez mrknutí oka papírek zase vzal, a když mi ho podával znovu, stálo tam 120 euro! Od té doby si pamatuji, že v zahraničí je lépe mlčet a nic neříkat,“ směje se pan Skála.
Jak se tak seznamuji s obyčejným všedním dnem řidiče kamionu, cítím z Petra Skály velikou pohodu a lásku k práci. Snad by mě ani nepřekvapilo vidět ho za volantem autobusu. „Ne, ne, autobus opravdu neřídím,“ rozesměje se. „I když,“ dodává vzápětí s trochou lítosti, „přiznám se, že bych rád, protože s ním bych mohl jezdit podstatně rychleji než 40tunovým, plně naloženým kamionem. Ale v případě autobusu už představuje hluchota nepřekonatelný problém.“
Troufám si říci, že Petr Skála má pro profesi řidiče i určité nadání, které mu pravděpodobně usnadňuje celou řadu věcí. Ale i u vás ostatních sluchově postižených řidičů platí – pokud máte talent, trochu štěstí na pochopení okolí a pokud vás řízení baví, pak prostě nevidím důvod, proč by zde měla sluchová vada představovat překážku. A nakonec není až tak důležité, jestli jste běžný řidič osobního vozu, nebo profesionál sedící za volantem náklaďáku.
Některá pro a proti
Takže si to shrňme. Jsme řidiči. Jsme lehce nedoslýchaví, těžce nedoslýchaví, jsme neslyšící, ale kognitivní a jiné vlastnosti máme povětšinou v pořádku! Pro případné pochybovače jsem sestavila některá pro a proti, která mě v souvislosti s neslyšícími řidiči napadla.
Jediné nebezpečí vidím v tom, že můžeme pozdě zaregistrovat houkající auto, zejména sanitku nebo policejní vůz. Opravdu není nic příjemného, když najednou – v plném provozu – hledíte řidiči sanitního vozu zpříma do očí. Jednou se mi to stalo, ale naučilo mě to rozhlížet se i tam, kde bych se rozhlížet vůbec nemusela. A co si budeme nalhávat, ono by v některých situacích pomohlo, kdyby i řidiči zmíněných vozů občas dokázali předvídat a byli trochu ohleduplní. Ne vždy jde o život.
Dále už mě napadají pouze pozitivní věci. Pro neslyšící řidiče hovoří například to, že jsou schopni maximálního soustředění na jízdu. Neslyšící řidiči netelefonují za jízdy a nerozptylují se hovorem spolujezdců. Někteří nedoslýchaví řidiči kvůli tomu i vypínají svá sluchadla, lépe se jim řídí v úplném tichu!
Přiznám se, že já mám raději, když slyším motor, provoz, bubnování kapiček deště na střechu. Sice se mi v prvních týdnech po operaci a následném zapojení řečového procesoru zdály podezřelé skoro všechny zvuky související s autem a občas, když jsem jela sama, jsem na silnici druhé třídy zastavila u krajnice a dlouze zkoumala motor. Nevyzkoumala jsem samozřejmě nic. Zvykla jsem si.
Dalšími vlastnostmi, které podle mě hovoří pro neslyšící řidiče, jsou větší obezřetnost a předvídavost. Bez nich se neobejde žádný řidič, ale troufám si říci, že sluchově postižení jsou v tomto směru machři. Jak už nás život naučil být podvědomě stále ve střehu, v autě jsme ve střehu ještě větším a občas to vypadá, že máme své vlastní radary a oči i vzadu.
Připojte se! 