Život plný bakterií

Francouzský mikrobiolog, lékař, spisovatel, filozof a historik profesor Charles Jules Henri Nicolle (1866–1936) se od mládí musel potýkat s hluchotou. Na jeho práci však měla tato skutečnost jen minimální vliv. Intenzivně se věnoval svým výzkumům na věhlasném Pasteurově institutu v Tunisu, kde přes třicet let zastával ředitelský post. Učinil zásadní objevy v oboru bakteriologie, odhalil původce skvrnitého tyfu, za což mu Královská akademie věd udělila v roce 1928 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.

Rané období

Rodiště Charlese Nicolla se nachází v Normandii, severozápadní části Francie. Je jím starobylé město Rouen, s nímž se pojí významný okamžik francouzských dějin. Právě zde byla v 15. století upálena Johanka z Arku.

Významný lékař a badatel Charles Nicolle tu prožil dětství a mladá léta, než se ve třiceti šesti letech odstěhoval za prací do Afriky. V rodině Nicollů se vědou zabývali téměř všichni. Charlesův otec pracoval jako lékař v městské nemocnici a o tom, jakým směrem se bude ubírat jeho syn, měl jasné představy. V duchu rodinné tradice se rovněž bude věnovat medicíně. Charles si tak jistý není. V humanitních i exaktních vědách si vede stejně dobře, ale umění, literatura, historie a filozofie ho přece jen lákaly o maličko víc. Nakonec se však podvolí otcově přání a společenské obory se doživotně stanou alespoň jeho koníčkem. Sepsal několik fantaskních románů, knižně vyšla také jeho filozofická pojednání o konfliktu přírody a morálky či lékařské etice.

Ve věku zhruba dvaceti let dostává tvrdou životní lekci – ztrácí sluch. Charles, zvyklý komunikovat běžnou řečí, najednou přichází o zpětnou vazbu s okolím. Čelí této fatální situaci s obdivuhodnou silou, nenechá se hluchotou nijak ochromit a naučí se odezírat.

Stráví tři roky na lékařské fakultě v Rouenu, poté ho jeho starší bratr Maurice, známý bakteriolog a patolog, přesvědčí, aby pokračoval ve studiích v Paříži. Zde Nicolle získává v roce 1893 lékařský diplom za svou disertační práci zaměřenou na výzkum Ducreyova bacilu vyvolávajícího pohlavní onemocnění.

Laboratoř v Rouenu

27letý graduovaný lékař se vrací do svého rodného města, kde poznává svou budoucí ženu Alici Aviceovou, s níž se brzy poté ožení. Do roka se jim narodí dcera Marcelle a v roce 1898 syn Pierre. Z obou dětí se po vzoru otce nakonec také stanou lékaři.

Nicolle působí v Rouenu jako odborný asistent na lékařské fakultě. Osm let vedl bakteriologickou laboratoř, v níž se zabýval například výzkumem rakoviny nebo výrobou očkovací látky proti záškrtu. Nepřestával se zajímat ani o své disertační téma. Prováděl pokusy na opicích infikovaných Ducreyův bacilem, aby zlepšil výrobní techniku léčebného séra. Přes prokazatelné úspěchy nebyl s prací v konzervativním prostředí místní laboratoře spokojen. Na vině byly především napjaté vztahy s kolegy vyvolané částečně jeho hluchotou (a tedy zhoršenou schopností komunikace), ale především jeho vyhraněným přístupem k práci. Mladý, horlivý a cílevědomý Nicolle se často dostával do konfliktu se staršími a zkušenějšími spolupracovníky, kteří nebyli s to akceptovat jeho novátorské praktiky a experimenty. Tyto okolnosti později přispěly k tomu, že opustil zázemí kvalitně vybavené laboratoře ve Francii a dal přednost mravenčí práci v bídných podmínkách afrického kontinentu.

Pasterův ústav v Tunisu

Do Tunisu přijíždí Nicolle v roce 1902. Ujímá se funkce ředitele Pasteurova ústavu, který do té doby příliš činnosti nevykazuje. Nicolle je odhodlaný vše změnit. Konečně může postupovat podle svých představ, nic a nikdo už mu nebrání v rozletu, nemusí s nikým řešit malicherné spory. Během poměrně krátké doby dokázal z ústavu vytvořit prestižní instituci, v jejímž čele setrval až do své smrti. Pracovníci ústavu se zaměřili na bakteriologické výzkumy tropických nemocí, Severní Afrika je totiž ideálním prostředím ke studiu infekčních chorob, včetně brucelózy, záškrtu, leishmaniózy, lepry, malárie, spalniček, tuberkulózy i tyfu.

Právě posledně jmenovanou nemocí se Nicolle zabýval následujících sedm let. Nechybělo málo a sám se mohl stát její obětí. Hned v počátcích svého bádání se měl vydat na inspekční cestu do věznice, kde vypukla tyfová nákaza. Na poslední chvíli musel cestu zrušit a to mu zachránilo život. Jeho dva kolegové odjeli bez něj, přespali ve věznici jedinou noc, nakazili se a oba zemřeli. Nicolle byl přesvědčen, že tyfus byl v té době nejzásadnější? a nejméně prozkoumanou chorobou. Proto se zaměřil především na to, co nemoc způsobuje a jak se přenáší. Epidemie přicházela v sezónních vlnách – objevovala se během chladnějších měsíců a s létem mizela. Epicentrem nákazy bývala místa s velkou kumulací lidí žijících v nevyhovujících hygienických podmínkách: přeplněné věznice, azylové domy, zajatecké tábory apod. Dlouhým pozorováním doprovázeným sérií pokusů ověřujících jeho hypotézu zjistil, že tyfus roznášejí vši šatní.

Nobelova cena

Intenzivní a náročný výzkum nakonec přinesl lékaři zasloužený triumf. V roce 1928 byl vyznamenám Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu. Stal se tak vůbec prvním sluchově postiženým nositelem tohoto prestižního ocenění. (Stejného úspěchu dosáhl v roce 1932 nedoslýchavý britský fyziolog Sir Charles Scott Sherrington a v roce 1975 ohluchlý britský chemik Sir John Warcup Cornforth.) Díky objevu Charlese Nicolla bylo během 1. světové války zachráněno mnoho životů, nicméně účinná vakcína proti skvrnitému tyfu se začala používat až po jeho smrti v roce 1938. Jejím vynálezcem je americký bakteriolog Harald R. Cox.