Když se rodičům narodí neslyšící dítě, je to pro ně zpočátku velký šok. Kladou si otázku, jak budou toto dítě vychovávat. Mají volit nějaký speciální přístup? O výchově neslyšících dětí jsem si povídala s neslyšící psycholožkou ze speciální psychologické poradny pro sluchově postižené FRPSP Mgr. Kristinou Kratochvílovou.
Kristino, liší se podle tebe výchova sluchově postiženého dítěte nějakým zásadním způsobem od výchovy slyšících dětí?
Podle mého názoru je jediný zásadní rozdíl v komunikaci mezi rodiči a dítětem. Pro výchovu je nezbytné, aby se rodiče s dítětem domluvili. Proto je nutné co nejdříve začít budovat vzájemný komunikační systém, který musí být dítěti přístupný. To nebývá pro slyšící rodiče snadné. Dítě musí mít osvojenou základní slovní zásobu, aby vědělo, co po něm rodiče chtějí. Aby rozumělo jim a oni jemu. Je důležité si s dítětem hodně povídat. Možná ještě více než se slyšícím dítětem, protože neslyšící dítě má omezený přísun informací. Neví, o čem se baví lidé v jeho okolí, neslyší televizi… Tyto informace, které jsou důležité pro chápání okolního světa, je potřeba mu poskytovat jiným způsobem. Vyprávět si s ním, vysvětlovat mu, co se děje kolem něj... Což může být problém, protože slyšící rodiče k tomu často nemají dostatečnou znalost znakového jazyka. Pokud vzájemná komunikace funguje, není potřeba žádný speciální přístup.
Někteří rodiče ve snaze svoje neslyšící dítě chránit před starostmi a komplikacemi, které mu jeho postižení může přinést, jsou na dítě méně přísní. Snaží se mu ulehčit život. Je to správné?
Pokud má dítě vytvořen fungující komunikační systém, není potřeba, aby na něj rodiče kladli menší nároky jen proto, že neslyší. Neměli by ho příliš ochraňovat nebo opečovávat, právě naopak! Když ho povedou k větší samostatnosti, bude do života lépe připravené. Sluchově postižené dítě to v životě má určitě těžší než slyšící, musí bojovat s komunikačními bariérami, na které bude v určité míře narážet zřejmě celý život. Takže je lepší, když se bude od začátku „otužovat“.
To ale musí být pro rodiče strašně těžké, snažit se chránit dítě je přece přirozené... Jak ho vést k větší samostatnosti a zároveň ho chránit, ale zase ne moc?
Dobré je rozvíjet přirozené sociální kontakty sluchově postiženého dítěte s okolím, třeba se sousedy, s dětmi i dospělými z blízkého okolí, se známými a přáteli, s prodavačkami apod., podporovat dítě v tom, aby věci zvládalo samo. Třeba mu to předvést a vysvětlit, jak na to. Samozřejmě po menších krůčkách, přiměřeně věku i schopnostem dítěte. A chválit ho za každý drobný úspěch. Budovat v dítěti zdravé sebevědomí.
Můžeš být konkrétnější?
No tak třeba rodiče mohou nechat dítě samostatně nakoupit. Předem mu vysvětlit situaci v obchodě, jak nakoupit, jak zaplatit, jak komunikovat s prodavačkou. Když nerozumí, ať se zeptá, ať větu zopakuje, nebo ať ukáže, co chce. Ujistit dítě, že kdyby mělo problémy, nic se neděje, rodiče jsou mu nablízku. Takto rodiče budou postupně připravovat dítě na to, aby přijalo svůj handicap, aby se s ním sžilo.
U toho bych se zastavila. V jakém věku je dítě schopno si svoji sluchovou vadu uvědomit?
To je různé, záleží také na situaci v rodině. Na tom, jak je dítěti dávána najevo jeho odlišnost. Většinou si to děti poprvé uvědomí v konfrontaci s okolím, například ve školce, škole nebo jiném kolektivu se slyšícími dětmi. Myslím, že to přijetí vlastního handicapu začínají děti více řešit na konci prvního stupně základní školy. V pubertě na to pak bývají hodně citlivé, nechtějí být v ničem jiné než ostatní. Pro schopnost dítěte přijmout vlastní sluchové postižení je důležité především to, nakolik jsou s ním smířeni jeho rodiče. Pokud se rodiče s faktem, že jejich dítě neslyší, nevyrovnají, budou přenášet určitou nejistotu i na dítě. Děti jsou nesmírně vnímavé a vycítí to. Přejímají vzorce chování dospělých.
A co neslyšící děti neslyšících rodičů? Budou to mít s přijímáním vlastního handicapu jednodušší?
Určitě. Takové dítě vyrůstá v přirozeném prostředí, kde bere svou vadu jako něco úplně samozřejmého - rodiče taky neslyší. Neslyšící dítě v prostředí slyšící rodiny svůj handicap více vnímá a rodina se mu nedokáže tak snadno přizpůsobit. V tomto směru to tedy mají neslyšící děti neslyšících rodičů jednodušší. Rodiče od začátku vědí, jak s nimi mají komunikovat.
Setkala jsem se s několika páry neslyšících, kteří mezi sebou komunikovali ve znakovém jazyce, byli sebevědomí a hrdí na kulturu neslyšících lidí a znakový jazyk. Byli to zkrátka Neslyšící velkým N. Pak se jim narodilo neslyšící dítě a oni mu dali kochleární implantát. Neupírám nikomu právo na takové rozhodnutí, ale kde zůstala hrdost těchto rodičů na vlastní kulturu a jazyk, jímž by mohli bez zábran komunikovat s vlastním dítětem? Jak to vidíš ty jako psycholožka?
Ono ve skutečnosti těch neslyšící lidí, kteří jsou opravdu hrdí na to, že jsou Neslyšící s velkým N, zase tolik není. Říkají to, ale někde v hloubce jsou zranitelní a ta hrdost je tak trochu obrana. Když se neslyšícím rodičům narodí neslyšící dítě, přijmou ho okamžitě. Jen by si třeba přáli, aby mělo snazší život než oni. Proto ten kochleární implantát. Podívejme se na Německo, tam dává čím dál více neslyšících rodičů svým dětem kochleární implantát. Jedním z důvodů je to, že ve školách pro neslyšící je stále více dětí s kombinovanými vadami a ubývá šikovných neslyšících dětí. Rodiče chtějí svému dítěti umožnit kvalitní vzdělání v běžné škole v místě bydliště nebo aspoň ve škole pro nedoslýchavé. Věří, že pomocí KI se to spíše podaří.
Teď bych se ráda vrátila na začátek. Hovořila jsi o tom, že klíčem k bezproblémové výchově je bezproblémová komunikace mezi dětmi a rodiči. Problémy v komunikaci, a tím i ve výchově, však mohou nastat i v opačném případě, tedy, když dítě slyší, ale rodiče ne.
Ano. Docela dost neslyšících rodičů, kteří mezi sebou komunikují ve znakovém jazyce, sami nemluví dobře, ale na svoje slyšící dítě mluví. To je velká škoda. Svému dítěti dobře nerozumějí a ono jim také ne. Dítě se pak vzteká, komunikace vázne. Kdyby si spolu ukazovali, komunikace by byla přirozenější a bohatší. Přece jenom, ve znakovém jazyce toho neslyšící obvykle umějí vyjádřit mnohem více.
To je problém, protože neslyšícím rodičům všichni říkají, že když nebudou na svoje slyšící dítě mluvit, dítě se nenaučí mluvený jazyk nebo se ho naučí pozdě a bude mít problémy ve škole.
Jenomže slyšící dítě se mluvený jazyk naučí stejně – od dětí ze školky, od učitelů, od příbuzných, z televize. Dítě může mít trochu opožděný vývoj řeči, ale to se většinou rychle srovná. Důležitější je, aby mělo od malička vytvořený komunikační systém, jazyk, kterým může pojmenovat a chápat věci kolem sebe. Potom je schopno tuto komunikaci rozvíjet i s rodiči, a to je důležité pro jejich vzájemný vztah. Když dítě umí ukazovat a rodiče se za znakový jazyk nestydí, pak je dítě taky hrdé na to, že znakuje „jako rodiče“. Identifikuje se s rodiči a má úctu před nimi i před znakovým jazykem. Když neslyšící rodiče na dítě mluví, ale sami mezi sebou používají znakový jazyk, dítě si vytváří nedobrý vztah ke znakovému jazyku. Vidí ho jako něco podřadného, druhořadého. To je škoda, protože to komplikuje komunikaci i výchovu. Přitom je to velká výhoda, když si dítě může přirozeně osvojit dva jazyky. Vždyť se říká: kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.
A teď osobní otázka. Ty sama neslyšíš. Znakový jazyk umíš, ale častěji mluvíš a odezíráš. Kdybys měla slyšící dítě, mluvila bys na něj?
No, asi ano, s ohledem na to, že můj přítel je slyšící a spolu mluvíme.
Mohla bys čtenářům doporučit literaturu zaměřenou na výchovu sluchově postižených dětí?
Moc toho není. Obecně, literatura určená rodičům, kterým se narodí dítě se sluchovým postižením, u nás citelně chybí. Doporučila bych knihu Učení a hry pro děti se sluchovým postižením od Jarmily Roučkové (vydal Portál, 2006), která obsahuje nápady a rady zejména pro rozvoj komunikace. Především slyšícím rodičům je určená kniha od Věry Strnadové Potom ti to povíme (vydala ČUN, 1994). Autorka vychází i z vlastních zkušeností. Prostřednictvím této útlé knížky můžeme lépe pochopit prožívání neslyšícího dítěte a odlišnosti, které ovlivňují jeho výchovu. Setkala jsem se s názorem, že z pohledu rodičů to může být dost nepříjemné čtení. Já jako neslyšící člověk to asi vnímám jinak, tohle by mě nenapadlo. Naopak jsem si říkala, jak výstižně a čtivě je to pro rodiče napsané.
Připojte se! 