Poezie jako jednosměrka

Poezie ve znakovém jazyce je fenomén, který se u nás začíná objevovat a rozvíjet teprve posledních letech. Co to je poezie ve znakovém jazyce a jak vypadá? Čím se liší od projevu ve znakovém jazyce v běžné komunikaci? K tomuto tématu jsme pro Vás vybrali a upravili článek – rozhovor s známým německým poetou, nebo jinak, s neslyšícím člověkem, který se věnuje poezii ve znakovém jazyce, Jürgenem Endressem. Článek pochází z německého časopisu Das Zeichen.

Jürgen Endress (32) žije v Hanau a má jednoho syna. Povoláním je průmyslový elektronik. V roce 1999 byl vítězem Mezinárodního festivalu znakového jazyka v Bazileji a v Berlíně. V roce 2001 byl nominován pro Workshop poezie evropského Festivalu Deaf Arts Now. V roce 2006 vyhrál na berlínském Festivalu znakového jazyka podruhé Zlatou ruku v kategorii „Profis“. V říjnu 2006 byl jedním z vítězů De-Ge-Th-Festivalu v Mnichově.

Jürgene, ty jsi byl v roce 1996 poprvé na Festivalu znakového jazyka jako divák, v roce 1999 jsi jako účastník se svým vystoupením Ein Traum kann auch graham sein („Sen může být také šedivý“) a v roce 2006 s Mysteriöse Macht („Tajuplná síla“) vyhrál Zlatou ruku. Člověk má dojem, že máš poezii v krvi. Jaké jsou tvé první zkušenosti s uměním – s kinem, televizí, možná i s divadlem? Jaké jsou tvé první vzpomínky?

Ve škole mi vůbec nebyli schopni prostřednictvím orálně vedeného vyučování obsah tohoto pojmu zprostředkovat, takže mi byl pojem „umění“ objasněn až později. Můj první kontakt s uměním přišel skrze malířství – díval jsem se na obrazy a přemýšlel, co chtěl umělec tím obrazem říci, co tyto obrazy znamenají? Byly poměrně abstraktní a působily jenom skrze své barvy. Co bylo vlastně jejich pravým obsahem, jsem nepochopil. Byl jsem přece jenom ještě moc mladý.

Později jsem byl v kontaktu s divadlem a všimnul jsem si, že se vyskytují různé směry, například divadlo, které vás rozesmálo, nebo abstraktní vystoupení, u kterých se člověk musel ptát: Proč říkají ti lidé právě toto? Proč dělají tohle a ne něco jiného? A televize? Hm… Němé filmy v každém případě, ty mě zajímaly. Dick a Doof například, Charlie Chaplin, to mi přišlo velmi zajímavé, neboť tam pracovali s mimikou, a to pro mě bylo lépe srozumitelné. Když spolu lidé jenom mluví a žádnou mimiku nepoužívají, potom je velice těžké něco takového sledovat. Kreslené filmy jako Tom a Jerry – kde se v podstatě nemluví, díky obrázkům ale člověk rozumí tomu, co se děje – ty mi přijdou také dobré. Ale jak už jsem řekl, pojem „umění“ jsem pochopil až velice pozdě.

Od neslyšících jsem slyšel, že někteří chodí do kina nebo se dívají na filmy v televizi bez titulků nebo bez tlumočníka jenom proto, že se jim líbí obrázky, obsah příběhu si potom sami nějak domýšlejí.

Existují jednotlivé filmy, například s Louisem de Funés, který má velice výraznou mimiku a řeč těla, a u těch je možné obsah zhruba pochopit. Ale potom, co jsem tyto filmy viděl poprvé, byly o rok později opakovány s titulky. Našel jsem i pasáže, při kterých jsem si dříve představoval něco úplně jiného. Něco z toho se mi přece jen „uteklo“.

Jak to u tebe začalo, že jsi nesledoval jenom filmy a obrazy, ale začal jsi sám zkoušet používat znakový jazyk k uměleckým účelům?

Nikdy jsem se nedíval na filmy nějak naivně, odmalička jsem vždycky považoval za nejvíc zajímavé vizuální vyjádření, hodně jsem si nahrával filmy na video a potom je znovu přetáčel zpátky a pozoroval „řeč těla“ herců: jak se někdo sklání, někoho oslovuje nebo je někdo vyděšený a zaklání se. Měl jsem to docela přesně vysledované. Tak to bylo i ve všedním životě. Když například kolem mě projelo auto, vždycky mě hodně zajímalo, jak to přesně vypadá, když se vrhá do zatáčky a reflektory míří do různé výšky. Odmalička jsem se vždy důkladně díval a přitom jsem také pozoroval chyby, například ve filmech: hrál se nějaký historický film a najednou tam někdo měl na ruce tlusté hodinky Rolex. Spousta lidí si toho ani nevšimne, ale když je na to upozorním, řeknou: No jo, máš pravdu, to se opravdu nehodí. Možná je to problém slyšících, protože se více soustředí na sluch, zatímco u neslyšících je vizuální vnímání velice vycvičené a důkladněji se dívají, a proto asi také jinak rozumějí věcem a jinak je vnímají.

Kdy jsi začal lidem ukazovat něco ze svých pozorování?

To bylo na základní škole, ve třetí nebo čtvrté třídě, když mi bylo asi osm let. Vyrůstal jsem se znakovým jazykem, moji rodiče jsou neslyšící, můj dědeček a jeho rodiče taktéž. To znamená, že jsem neslyšící čtvrté generace a znakový jazyk je mi vším. Na internátě jsem byl jediný, kdo měl neslyšící rodiče a kdo byl oproti jiným napřed. Své spolužáky jsem hodně učil znakový jazyk.

Potom začali sami přemýšlet: takto to lze také dělat a takhle to také jde – a navzájem se upozorňovali: podívej se, on zase něco vypravuje. Byl jsem v podstatě považován za jakýsi způsob živoucí televize. Oni se vlastně o televizi nezajímali, hodně je bavilo dívat se na mě, protože jejich rodiče doma jenom mluvili. U nich bylo všechno zaměřeno orálně a šlo jenom o tohle: Chceš něco jíst? Jsi najedený? Chceš jít do postele? nebo Chceš si hrát? – A jinak seděli prostě před televizí. Na internátě jsem byl pro moje spolužáky takřka náhradou televize. To mě přirozeně motivovalo, stal jsem se víc kreativním a stále jsem vynalézal nové věci.

Kromě toho se často vyskytl problém, že mi moji spolužáci nerozuměli, a potom jsem musel přemýšlet, jak věci ukázat, aby mi rozuměli. Vyžadovalo to hodně fantazie. A tak je tomu dodnes. Když si vymyslím nějaký kousek, pak využívám ty podněty, které jsem získal v dětství. [… ]

Máš nějaké vzory, nějaké jiné básníky znakového jazyka, o nichž můžeš říct: To, co oni dělají, považuji opravdu za skvělé, ti mě inspirují?

Ano. Když jsem byl poprvé v roce 1996 na festivalu znakového jazyka, viděl jsem Giuseppe Guiranna, Itala, který zde vystupoval jako host. Byl pro mě tím hlavním impulsem, jeho jsem považoval za neskutečně zajímavého. Osobně jsem se s ním setkal později, bavili jsme se spolu a u něj jsem opravdu pochopil, co slovo poezie znamená.

Vysvětlil mi, co všechno tento pojem obsahuje a co znamená poezie pro něj. Byl to velice vzrušující podnět a vůbec první podnět, který mnou vnitřně pohnul: měl jsem pocit, že existuje vizuální hudba, která má rytmus, který mě oslovuje a který mě strhává s sebou. Předtím mně tyto věci přišly jako velice hezké a zajímavé, ale teprve Guiseppe měl opravdu skvělé cítění pro to, co je poezie, a vytvořil zcela jinou formu, která mě oslovila mnohem víc. Takže on je zcela určitě mým vzorem.

Kromě toho existuje jedna žena, která vyrůstala v Americe a nyní žije ve Švédsku, Debbie Z. Rennie, známá a vážená básnířka. Ve Stockholmu jsem se zúčastnil jejího workshopu, který trval týden, a během tohoto týdne se i ona stala mým vzorem. Naučila mě vyvíjet poezii v hlavě a vidět znakový jazyk jako umění, nejenom jako jazyk, se kterým se dá komunikovat. Ukázala mi docela hodně možností, jak se člověk může ve znakovém jazyce vyjadřovat. [… ]

Mám jednu krátkou meziotázku k Guiseppovi. Ty jsi ho viděl v roce 1996 a velice na tebe zapůsobil. Mohl bys trochu podrobněji popsat, co na tebe zapůsobilo z toho, co Guiseppe ukazoval?

Na Festivalu znakového jazyka to bylo jiné, než jaké jsem to znal z dřívějška, byl tam někdo, kdo mi ukázal něco nového, někdo, kdo mě přesahoval, kdo byl se svým uměním napřed. On ukazoval rytmicky, stále v jednom rytmu: jedna-dva-tři, jedna-dva-tři, ta-ta-ta, ta-ta-ta. Tento rytmus jsem pociťoval tak silně – jako vizuální hudbu. To mě opravdu dojalo. Hudba lze také cítit skrze vibrace, když je dostatečně nahlas, z reproduktoru nebo tak, ale u mě k ničemu nedochází, já cítím, že něco vibruje, že se zde něco pohybuje, dobře, ale to je tak všechno. Já zpozoruji to jedna-dva-tři, jedna-dva-tři, ale to není žádný rytmus, který by mě samotného strhnul k pohybu.

Ale to, co jsem viděl u Guiseppa, mě samotného uchvátilo. A zároveň jsem si díky tomu, co zde ukazoval, vzpomněl na události dávno z minula, prolétly mi jako záblesk hlavou. Když mi bylo sedm, osm let, uměl jsem v podstatě ukázat znakovým jazykem všechno, co jsem chtěl vyjádřit. Znal jsem pro skoro každé německé slovo nějaký znak. Moji rodiče byli toho názoru, že existuje jenom jeden znak pro jednu věc, každý pojem má svůj pevný znak znakového jazyka a basta! Neukazuje se to ještě jinak, protože by to pak nebylo srozumitelné. To bylo to, co mi bylo vštěpováno. Ale člověk také může například provést znak SLUNCE takhle vyzařovaný od hlavy, jako by byl sám sluncem, a zářil sám jako slunce. A rodiče mi na to řekli: Ano, to je dobrý nápad, ale tak se to nedělá, tak ti nikdo nebude rozumět.

Ve škole to bylo tak, že ruce se nepoužívají, znakový jazyk byl úplně zakázaný a mělo se hezky vyslovovat, aby se hezky čistě mluvilo… Tak tomu bylo. Toho jsem se ale nedržel a tak jsem měl také později, v době, kdy jsem chodil na reálnou školu v Mnichově, se svými spolužáky a vychovatelkami problémy: oni mě považovali za dětinského. Nemohl jsem rozvíjet svůj znakový jazyk, s takovou svobodou vyjadřování jsem nemohl nic dělat, byl opravdu chycen v nějakém vězení – moje fantazie ve znakovém jazyce byla utlumená. V roce 1996 jsem se pokusil o vysvobození, moje potlačená fantazie z dětství byla znovu osvobozená a já jsem mohl dělat umění svýma rukama, pomocí znaků.

Guiseppe ukazoval například nějaké auto, on sám představoval karosérii a používal houpání nárazníku, aby tak ukázal rozjezd. Nebo ukazoval, jak auto míjí okolní objekty, pouliční lampy nebo meze nebo stromy – ale stále v tomto trojtaktu, pořád v tom rytmu raz-dva-tři, raz-dva-tři. To na mě opravdu dělalo dojem. Nic takového jsem ještě neviděl a myslel jsem si: Wow, jak je to krásné! Vizuální hudba! Tím jsem byl úplně uchvácen.

Co je u Debbie Z. Rennie jiného než u Guiseppa?

Je docela jiná. Guiseppe maluje vizuální obrazy a Debbie je spíš ovlivněna literárněvědecky. [… ]. Právě ona mi dala definici poezie ve znakovém jazyce… [… ] Na tom workshopu, kterého jsem se zúčastnil, se mi ujasnila spousta věcí. U Guiseppa jsem viděl formu, u Debbie jsem se naučil teoretický základ.

Mohl bys vysvětlit nějaká Debbiina pravidla?

Ona například říká, že existují tři důležité body: zaprvé vizuálnost, potom krása a pak báseň. Tyto tři věci dohromady vytváří výsledný produkt. [… ]

Dříve, ve škole, jsem si nemohl s pojmy jako je „rým“ nebo „lyrika“ nic počít. Když mi ale Debbie vysvětlila, jak to vypadá ve znacích, a mohl jsem to převést na básně, potom jsem pochopil, že existují poetické formy v němčině a existují poetické formy ve znakovém jazyce. Dřív jsem rád vyprávěl dlouhé příběhy a ona říkala, přestaň s tím, vynechej tohle a vynechej tohle. [… ] Musel jsem na tom moc dlouho pracovat, musel jsem dlouho přemýšlet, než jsem pomalu pochopil, co měla na mysli. Dneska už vím, že stačí ukázat málo věcí, [… ] a pak musí samo publikum přemýšlet, co mu to říká, co si s tím počít. [… ]

Jmenoval jsi Debbiin druhý bod – krásu. Jaký význam má krása v této souvislosti?

To by mělo být něco hlubokého. Ukážu jeden příklad: Tady je slunce. Potom je tu hodně ptáků, poletujících, třepetajících se, a pak se na to podívám a jsem u moře, dýchám mořský vzduch a tak dále. To je normální způsob a postup, jak to ukázat. Tak, a když bych to chtěl nyní předvést hezky, čili ve smyslu té „krásy“, potom by jedno přecházelo do druhého, jeden obraz přecházel do druhého. Mělo by se dosáhnout toho, že pozorovatel naváže svými vlastními obrazy na obrazy, které uvidí u mě, a může tuto krásu vnímat. S těmito obrazy musí ladit tempo a rytmus. Pohyby přecházejí plynule do sebe, člověk si hraje s tvary ruky [… ] díky nim se docílí přechodů z jednoho obrazu do druhého. Když se znakuje jakoby po částech, [… ] není to víc než při normálním rozhovoru SLUNCE tečka. PTÁCI tečka. MOŘE tečka. LOĎ tečka. Při poetickém vyjádření jsou mezi jednotlivými znaky pozvolné přechody: Ze znaku „slunce“ se stanou ptáci, znak „ptáci“ zůstane v prostoru tak dlouho, dokud ruka nepřejde volně do znaku „moře“. A moře zůstane viditelné tak dlouho, dokud ruka nevymodeluje znak „loď“ [… ] Nejsou zde žádné pauzy, které jsou známé z normálního použití znakového jazyka. [… ]

Tak chápu krásu, která se někoho dotýká. Ne takové jednoduché, pořádně nedotažené znaky jako při běžné komunikaci. To musí být jiné, v poezii se ukazuje jinak než při běžné komunikaci. Tady musí přeskočit jiskra.

Copak v poezii vyjadřuješ jinak než v běžné komunikaci? O co ti jde, když vytváříš poezii?

V běžné komunikaci je nejdůležitější to, že je pro mě srozumitelná, že někdo vnímá to, co říkám, a já vnímám to, co ten druhý chce říci. Porozumění je ten hlavní cíl. Když si lidé nerozumí, nedosahují cíle. V poezii není moje věc, že mi někdo rozumí nebo nerozumí, ale jde o to něco ukázat, nějaké poselství, dát podněty k úvahám. A nikdy nepátrám po tom, co ostatní rozuměli, to je značně zdlouhavé. Dělám to, o čem si myslím, že by to tak mělo být. Něco sděluji, něco ukazuji. Všechno ostatní se mě už více netýká – jestli někdo něco rozuměl a co rozuměl a co z toho má, jestli mu to něco přineslo anebo ne. [… ]

Ale může to být také tak, že někdo řekne: když jsem se díval na to, co ukazuješ, tak jsem uvažoval a přemýšlel – a pak se spustí diskuse o tom, co jsem ukazoval. Je různé, co si z toho lidé vezmou a jak to použijí. V běžné komunikaci jde o to navazovat nit mezi lidmi. Poezie je jako jednosměrka: já cosi předávám, něco vyjadřuji. To jim to předávám a oni se mohou dívat nebo ne. Neexistuje žádná zpětná vazba, nemusí mi říkat, na co přišli. Nebo mi třeba odpoví.

[… ] Existuje poezie, která jen předává krásu. Existuje ale také umění, které chce spíše naopak poskytnout podněty k přemýšlení. Umění by mělo zahrnovat oba dva cíle, musí být na jedné straně krásné, mělo by ale vést také k tomu, že má člověk najednou myšlenky, které předtím snad ani neměl, protože procházel světem nerozvážně a teď byl najednou vtažený do něčeho, co ho přimělo k tomu, aby přemýšlel o věcech, o kterých dříve neuvažoval.

[… ]

Ty ses před chvílí zmínil o určitých technikách znakového jazyka, například o použití různých tvarů rukou. Jakou roli pro tebe hrají určité techniky znakového jazyka?

Důležité je zvládnout ve znakovém jazyce nějaký způsob rýmu. To jsem dokázal například díky použití stejných tvarů rukou. Potom je důležité vyjádřit pocity, emoce například skrze mimiku, tempo… Tím dosáhnu něčeho takového, jako je rytmus. [… ] A zbytek je jednoduše volný, to už může každý následovat své vlastní představy, každý má svůj osobitý umělecký přednes. Jsem velice proti tomu, aby se člověk řídil nějakými pravidly. V malířství je to taky tak, jestli vezmu do ruky nějakou tužku nebo jestliže rukou nanesu barvu na plátno nebo jestli vezmu kbelík s barvou a jednoduše jím mrsknu o zeď, to záleží na každém. [… ] Člověk může samozřejmě ukazovat také bez rytmu, žádný problém, lze to také.

[… ]

Na posledním Festivalu znakového jazyka mě napadlo, že mnoho příspěvků bylo poměrně melancholických, že neslyšící vyprávěli především smutné příběhy. Příběhy, ve kterých šlo o beznaděj, bezradnost, zmar a smrt. A také tvůj příběh byl docela smutný. Proč tomu tak je?

Já sám jsem spíš takový dramatik, kterému milostné příběhy typu: všechno je krásné a všechno je radostné, moc nesedí. Chtěl bych, aby lidé, kteří se dívají na to, co ukazuji, jednoduše déle přemýšleli o tom, co jim předvádím. Třeba o tom budou doma ještě přemýšlet místo toho, aby to jednou viděli a pak řekli: Ach, to vypadá moc hezky – pak šli domů a nic víc z toho neměli. Mám zkušenost s tím, že hlouběji působí spíše dramatické příběhy.

Tvůj dojem z Festivalu znakového jazyka, kde spousta neslyšících ukazovala podobné příběhy, se asi hodí k jejich životním zkušenostem. Nashromáždilo se toho v nich tolik, že s tím jednou museli jít ven. Je to zkrátka tak, že člověk jakožto neslyšící zažije v normálním životě mnoho bariér. Není vzděláván ve svém jazyce, je donucen snášet orální výuku, žije stále v napětí: musím nějak zvládnout všední den, cítím se ale dobře jenom tam, kde jsou ostatní neslyšící, se kterými se mohu bavit… Asi právě teď nadešel čas, kdy člověk musí také tyto deprimující prožitky jednou umělecky zpracovat a vypustit ven.

To nemusí znamenat, že ze sebe musí bezpodmínečně vydávat jenom depresivní příběhy. Ale společnost neslyšících je neustále potlačována – není to tak, že jsme si teď prožili velkou emancipaci a osvobození a teď je všechno dobré. Tak už tomu dlouho není. Myslím si, že dost energie je v lidech pomalu vypotřebováno a že oni s tím pocitem jednou musí ven. [… ] Umění a poezie musí mít nějaký vztah k tomu, co prožíváme. Umění musí v každém případě reflektovat to, co prožíváme ve společnosti.