Znakový jazyk na jevišti

Prof. Zoja Mikotová Divadelní fakulta,
Janáčkova akademie muzických umění

To, že tento příspěvek pro konferenci¹ má název „Znakový jazyk na jevišti“ beru jako výraz respektu, který tento jazyk postupně ve společnosti získává. Není to však jen respekt k jazyku ale také k jazykové menšině, která je uživatelem tohoto jazyka. To, že jsou dnes Neslyšící uznávanou kulturní a jazykovou menšinou, k tomu společenskému postoji pomohly, kromě jiného, i divadelní aktivity.

Divadlo je odrazem, rezonérem doby, vždy se v něm zrcadlí problémy, které aktuálně tzv. hýbou společností. Svou senzitivností je dokáže i předjímat. Proto je důležité CO a JAKÝM ZPŮSOBEM nám divadlo sděluje a zda my, diváci jsme schopni obsahy dešifrovat a porozumět jim. Většinová společnost zpočátku doceňovala u divadelních aktivit Neslyšících jen aspekt terapeuticko-rehabilitační a brala je jako okrajovou zájmovou činnost postižených lidí, Postupně však začala vnímat a zabývat se zvláštní senzibilitou práce Neslyšících a nechávala se inspirovat k vlastní tvorbě. Došlo k přesahu vnímání, k reciprocitě, k zaslouženému

A tak jsou divadla Neslyšících v současné době většinovou společností oceňována, respektována a je pouze na nich zda svou tvorbu zaměří spíše na komunikaci s diváky své minority, či chtějí komunikovat s celou společností.

S tím samozřejmě souvisí ono už zmiňované CO a JAK? Námět = Co. Je to problém dramaturgie. A jistě existují důležitá témata jak z historie Neslyšících, tak i témata obecně lidská. Právě zde se mohou rodit ony vzájemné kulturní „přesahy“. Je-li inspirací mýtus, je nám všem společný. Je-li inspirací životní příběh, např. Heleny Kellerové, konkrétní činy nás poučí a dávají naději k překonání našich osobních potíží.

V divadle je samozřejmě důležité ono JAK? O používání či nepoužívání znakového jazyka se v současné době už nepochybuje. Znakový jazyk je vizuální záležitost, patří tedy do kategorie JAK. Vizuální složku inscenace však tvoří mnoho dalších komponentů.

Na jaké scéně, v jakém prostředí se hraje? Jaké jsou kulisy, světla, kostýmy, rekvizity či loutky? Jak jsou řešeny situace, v jakém rytmu, v jaké prostorové kompozici, jak je využíván celkový pohyb, tanec, pantomima či akrobacie? To vše je v současné době záležitostí REŽIE.

REŽIE má odpovědnost za to, v jakém kontextu je nám znakový jazyk na jevišti zprostředkován. Zda má opravdu umělecké parametry,či zda má vůbec informační hodnotu. Zneužívání znakového jazyka na jevišti bylo kritizováno v diskusních příspěvcích na konferenci festivalu DEAF WAY I² Bylo poukázáno na divadelní soubory, které zapojují neslyšící herce a znakový jazyk do představení pouze proto, aby dostaly větší podporu od nadací či od státu.

V této souvislosti se mluví o tzv. „pseudodivadle Neslyšících“. Takové aktivity kulturu Neslyšících nerozvíjejí, spíše ji zkreslují. Vždy záleží na úhlu pohledu na danou problematiku. Vždy je důležitý vzájemný respekt Neslyšících a slyšících. Rozhodují i různé společenské kontexty které vyžadují specifická řešení. Spolupracuji s Neslyšícími na JAMU³ v Brně intenzivně více než 15 let. Jiné problémy jsme řešili pří zakládání oboru Výchovná dramatika neslyšících na Divadelní fakultě, kdy nám šlo o samotné prosazení vysokoškolského studia na bakalářské úrovni.

A jiné otázky řešíme nyní, když se podařilo akreditovat magisterský stupeň studia. Když jsme s oborem začínali, ještě neexistoval v České republice Zákon o znakové řeči a znakový jazyk nebyl na jevišti používán.⁴ To, že se stalo studium Neslyšících i jakousi laboratoří hledání výrazových možností divadla Neslyšících, nás zákonitě dovedlo k experimentování se znakovou řečí a jejímu využití v divadle. Nejprve to byly jen jednotlivé znaky, které působily svým tvarem a dynamikou provedení. Pozdější uvědomělá práce se znakovým jazykem nás dovedla k nalezení momentů, kdy vynikla jeho krása a sdělnost. Inscenace „Genesis“ se tak stala naším příspěvkem Ateliéru VDN na JAMU v boji za uznání znakového jazyka.

Barbara Vrbová⁵ popisuje dojem diváků z této inscenace…. „ruce „vyprávějí“ závěrečná slova Genesis. tentokrát však nevnímáme pouze proud znakové řeči jako sled gestikulace rukou, ale jako právě vzniklou řeč lidí „stvořených“ přímo na jevišti…

Ačkoliv je tady příběh Genesis jakožto biblický mýtus dovyprávěn, závěr inscenace přináší výpověď o nové genezi - respektování lidské individuality se všemi projevy její existence“ Opět se tu nalézá slovo „respekt“. Věřím, že právě tohle poselství si odnášejí z fakulty naši absolventi. Během studia jim byla nabídnuta možnost získat poznatky a dovednosti jejichž pochopením rozvíjeli vlastní osobnost. Z mnohých se stali pedagogové, kteří mají skvělé výsledky v práci s dětmi a mládeží. Ti z nich, kteří se věnují umělecké činnosti dokázali svými díly komunikovat s diváky neslyšícími i slyšícími. Přispívají k rozvoji kultury Neslyšících a nezapomínají ani na svou sebeidentifikaci. Nepodceňují společenský ani pedagogický přínos divadla. Jejich tvorba je respektována odbornou divadelní kritikou. A je respektována především tehdy, je-li při vysoké umělecké kvalitě zachována i specifičnost umění Neslyšících. Tuto specifičnost projevu Neslyšících utváří především scénicky pojatý znakový jazyk.

JEVIŠTNÍ ZNAKOVÝ JAZYK klade důraz na využití temporytmu, pauz a rozvinutí pohybového vizuálního rozměru znakového jazyka. Pro ty, kteří mu rozumí, přináší informace. A ti kteří nerozumí, mohou být obohaceni o zajímavý estetický zážitek. Gesta, která jsou součástí znakového jazyka, jsou všeobecně platná. Diváci je umí dešifrovat a expresivní, citový náboj znakového jazyka, jeho ikoničnost, nakonec vede k univerzál- nímu pochopení.

Peter Brook⁶ slavný anglický režisér toto souznění nazývá…..„unikátní intenzitou v níž padají bariéry a neviditelné se stává skutečným….“ Takový zázrak nám pomůže vytvořit a zažít dobře zvládnutý ZNAKOVÝ JAZYK NA JEVIŠTI.

poznámky pod čarou

1. Konference pořádaná v rámci Mezinárodního festivalu kultury Neslyšících sv. Fr. Sáleského v Nitře.
2. Dong, B.: Misconceptions of Delf Culture in the Media and Art, Delf perspectives from international conference on Delf Culture, 38 - 59
3. Janáčkova akademie múzických umění, Brno
4. vyjímka: využití básně L.Graci „RUCE“ v inscenaci
souboru Pantomina SI. Zákon o znakové řeči byl přijat parlamentem ČR v roce 1988 s platností od r. 1989
5. MgA. Barbara Vrbová: disertační práce Pohybové divadlo Neslyšících Zoji Mikotové, Brno 2007, str. 126
6. Peter Brook Pohyblivý bod Nakladatelství Studia Ypsilon, Praha 1996