Umělecké tlumočení 1.

Toto číslo Info-Zpravodaje je z části věnováno tomu, jak neslyšící lidé vnímají hudbu, co pro ně znamená a co jim přináší. Následující článek s naším „hudebním“ tématem souvisí. Týká se jednoho typu uměleckého tlumočení, a to tlumočení zpěvu a hudby do znakového jazyka – tedy tlumočení, které má N/neslyšícím a nedoslýchavým lidem hudbu zprostředkovat prostřednictvím jejich jazyka, znakového jazyka. Co takové tlumočení všechno obnáší? To v následujícím článku popisují Kateřina Červinková Houšková a Naďa Dingová, které jsou autorkami publikace „Umělecké tlumočení divadla a hudby pro neslyšící“ vznikající v rámci projektu „Vyškolení lektorů a vytvoření výukových materiálů pro tlumočníky znakového jazyka, transliterátory znakované češtiny a vizualizátory mluvené češtiny“, který realizuje Česká komora tlumočníků znakového jazyka.

Na co se můžete těšit v příštím čísle Info-Zpravodaje? Přineseme Vám povídání o dalším typu uměleckého tlumočení. Tentokrát se bude jednat o tlumočení divadelních představení.

Dne 21. května 1998 byl prezidentem Václavem Havlem podepsán zákon o znakové řeči. Od té doby se výrazným způsobem měnil status Neslyšících jako kulturní a jazykové menšiny a s ním i status českého znakového jazyka jako plnohodnotného dorozumívacího prostředku českých Neslyšících.

V současné době Neslyšící uplatňují svůj zákonný nárok na komunikaci ve svém přirozeném, mateřském jazyce nejen ve škole, na policii a u soudu, ale i u lékaře a na úřadech. Neslyšící také čím dál častěji projevují zájem o zapojení do kulturního a společenského života většinové společnosti.

Slyšící lidé si málokdy uvědomí, kolik kulturních událostí, které považují za zcela samozřejmé, probíhá v jejich bezprostřední blízkosti a že pro neslyšící mohou být tyto události samy o sobě absolutně nedostupné. Takovými událostmi jsou mimo jiné divadelní představení a koncerty. A tak před tlumočníky vyvstal nelehký úkol: spolupracovat s divadelními soubory na přípravě představení či hudebního koncertu tak, aby v jeden moment mohli mít stejně hodnotný kulturní zážitek jak slyšící, tak neslyšící diváci.

Umělecké tlumočení v našich kulturních poměrech zahrnuje především tlumočení divadla a hudby. Na prvním místě je třeba upozornit, že vžité označení „umělecké tlumočení“, které se nejčastěji používá nejširší veřejností, není terminologicky zcela správné. Termín umělecké tlumočení v sobě zahrnuje dva na sebe navazující postupy, z nichž ani jeden není fakticky tlumočením. Prvním je umělecký překlad, druhým je provedení překladu v synchronizaci s interpretem hudby či zpěvu nebo hercem v případě divadelního tlumočení. Tyto dva postupy bývají nejčastěji provedeny jedním tlumočníkem, nemusí jít však o pravidlo.

Tlumočení zpěvu a hudby

Cílem tohoto typu uměleckého tlumočení je přinést neslyšícímu divákovi obdobný zážitek z hudby, jako má slyšící posluchač – přeměnit hudbu v obraz. Hudební tlumočení můžeme rozdělit na tlumočení zpěvu a tlumočení hudby. V obou případech se při překladu postupuje trochu jiným způsobem, cíl je však vždy stejný. Na tlumočení konkrétní skladby se může podílet jeden nebo více tlumočníků, což je závislé především na počtu interpretů, požadavcích a finančních možnostech organizátora, prostorové situaci atd.

V lednu 2002 proběhl v České republice první koncert populární hudby, který byl celý tlumočený do znakového jazyka. Byl to Tříkrálový benefiční koncert a o necelý rok později, v prosinci 2002, proběhl první tlumočený koncert vážné hudby – Podepsáno srdcem.

Je třeba upozornit, že tlumočník většinou netlumočí ani jednotlivé tóny, ani jednotlivé ve skladbě hrající nástroje. Pokusím se na následujících řádcích popsat alespoň stručně postup práce tlumočníka.

Přijetí zakázky a spolupráce s organizátorem

Prvním krokem k úspěšnému zdolání všech překážek na cestě za dobře odvedenou prací je zodpovědné rozhodnutí, zda jako tlumočník práci zvládnu. Je potřeba zvážit vlastní profesní vybavení, obsah, rozsah a náročnost zakázky, finanční pokrytí, složení tlumočnického týmu a schopnost, příp. možnosti organizátora zajistit podklady a podmínky pro tlumočení. Žádná z těchto položek není zanedbatelná a každá může vést tlumočníka k rozhodnutí zakázku odmítnout.

Cíle tlumočení hudby a zpěvu

Obecný cíl tlumočení byl již popsán výše. Co všechno by ale měl v překladu tlumočník obsáhnout? Jde především o rytmus a tempo skladby, její dynamiku a gradaci, melodii a obsah skladby, případně kontext skladby (dobový či kulturní nebo kontext celku, ze kterého skladba pochází). To vše by mělo jít při překladu ruku v ruce s emočním nábojem skladby. Při práci má mít tlumočník vždy na mysli cílovou skupinu svého tlumočení, kterou jsou primárně neslyšící.

Příprava podkladů pro překlad

Po přijetí zakázky je první fází příprava podkladů, které tlumočníkovi poslouží při vlastním překladu. Je třeba si obstarat především zvukovou nahrávku, v ideálním případě i videonahrávku (v některých případech je nezbytná, někdy lze pracovat i bez ní). Dále texty zpívaných částí skladby, partitury (pokud je tlumočník schopen číst z not), historické a faktografické materiály o autorovi a skladbě, podklady pro zasazení skladby do širšího kontextu (původní literární předlohy, celá libreta, obsahy děl) a obrazový materiál ke skladbě, který slouží k obohacení vizuálního obrazu, jenž chce tlumočník utvořit (dobové portréty, vyobrazení autora, vzhled postav v muzikálu, zobrazení přírodních motivů…). Jednou z položek této přípravy je zhlédnutí a vyslechnutí celku, do kterého skladba patří.

Umělecký překlad

Po získání podkladů se tlumočník zaobírá jejich studiem a volně přechází do stádia překladu. Nejprve se pečlivě se skladbou seznamuje tím, že skladbu „naposlouchává“. Tím si tvoří základní mapu pro překlad, ale také solidní základ pro následnou interpretaci – ve skladbě by se měl již automaticky orientovat. V této první etapě si tlumočník rozděluje skladbu do logických celků, podle nichž vytváří kostru překladu.

Již v této fázi hledá tlumočník hlavní námět a dílčí náměty překladu. V překladu se pracuje spíše s melodickými celky, které obsahují hudební myšlenku, než s jednotlivými tóny. Tlumočník se pokouší připravit neslyšícímu divákovi plastický obraz skladby v její celistvosti.

V případě otextované skladby je tlumočník plně vázán textem a měl by jej, samozřejmě s přihlédnutím k bikulturnosti překladu, předat divákům v plném rozsahu. U takové skladby je zapotřebí vymyslet pouze obrazy, které budou vyplňovat instrumentální části skladby (předehry, mezihry atd.).

U čistě instrumentální skladby se tlumočník musí hned pustit do studia historických a faktografických materiálů o autorovi a skladbě. Protože v této fázi má již skladbu „naposlouchanou“, vybere z možných námětů ten, který se podle jeho mínění ke skladbě nejlépe hodí. Překlad může samozřejmě obsahovat i několik vůdčích námětů, vždy by ale měl být jeden hlavní nebo zastřešující.

Zároveň s tvorbou jednotlivých obrazů překladu tlumočník musí začít vyhledávat vhodnou slovní (rozuměj znakovou) zásobu. Slovníky, obrazový materiál, ale především sami neslyšící jsou nevyčerpatelnou studnicí pro tuto práci.

Fáze tvorby obrazů se často již prolíná s rytmizováním projevu ve znakovém jazyce, to může však probíhat i následně. Nyní také tlumočník zjišťuje a vybírá mezi navrženými znaky ty, které nejlépe vyhovují danému rytmu a zvolenému tempu. Tlumočník musí rytmizovat znakový projev tak, aby skladba nevyzněla monotónně. Ani hudba, která si udržuje svůj rytmus, nemusí působit monotónně… Totéž by se mělo povést tlumočníkovi v překladu. Rytmizací tlumočník propracovává také gradaci, ale ta už je z velké části obsažena ve vlastním jazykovém překladu.

Při tlumočení hudby a zpěvu se často využívá rytmického zmnožování znaku. Zmnožování znaku nebo celých částí překladu se často provádí v kombinaci se změnou pravolevé orientace tak, že znak (nebo část překladu) tlumočník ukáže nejprve v dominanci pravé ruky, následně znovu, ale v dominanci levé ruky. Zmnožení v kombinaci se změnou pravolevé orientace působí svěžeji než obyčejné zmnožení a tvořený obraz se stává plastičtějším. Změnu pravolevé orientace však nelze používat bez jakýchkoliv pravidel. Její používání klade na tlumočníka zároveň požadavek umět používat jako dominantní levou i pravou ruku.

Jednotlivé části se následně propojují v celek tak, aby přechody byly plynulé. Překlad se pak ještě před jeho zafixování tlumočníkem tříbí, k čemuž významně přispívá introspekce.

Fixace překladu a introspekce

V okamžiku, kdy je tlumočník s vlastním překladem hotov, nastává fáze intenzivního učení se překladu skladby zpaměti. Tlumočník si nejčastěji zároveň s hudbou opakuje překlad a nacvičuje jeho synchronizaci s hudbou. V průběhu této práce by měl provést kontrolu vlastní práce videonahrávkou.

Introspekce (sebepozorování – pozn.red.) by měla probíhat spíše v první polovině této fáze, dokud tlumočník ještě nemá překlad příliš pevně zafixovaný, aby byl schopen provést a přijmout korekturu. Videonahrávku je vhodné sledovat jak s hudbou, tak bez hudby, aby byl tlumočník schopen postřehnout maximální množství chyb a zhodnotit kvalitu překladu a přednesu i z pohledu diváka, který neslyší hudbu.

Časově náročnější bývá nácvik a fixace skladeb, které tlumočí několik tlumočníků. V případě přednesu unisono musí totiž mezi nimi dojít k naprosté synchronizaci projevu, protože i pro netrénované divácké oko jsou drobné chyby postřehnutelné. Čím více tlumočníků, tím je nácvik náročnější.

supervize neslyšícím

Stejně jako při přípravě tlumočeného divadelního představení je i při tlumočení hudby a zpěvu supervize Neslyšícím jedním z nepostradatelných kroků vedoucích ke kvalitnímu překladu. Neslyšící supervizor jako první divák ověřuje, zda svým překladem tlumočník dosáhl cíle, který si vytyčil. Tlumočník se supervizorem konzultuje výsledný dopad na neslyšícího diváka a může provést ještě v dostatečném předstihu úpravy překladu. Z tohoto důvodu je vhodné projít supervizí ještě před úplným zafixováním překladu.

Zkouška s interpretem hudby a umístění tlumočníka na jevišti

Když tlumočník přechází do další fáze, kterou je zkouška s interpretem skladby, měl by mít překlad již plně zafixovaný. Již během zkoušky by měl tlumočník stát na místě, na kterém bude i během koncertu. Děje se tak jednak proto, aby si tlumočník zvykl na vymezený prostor, ale i proto, aby si na přítomnost tlumočníka uvykl i samotný interpret. Zkouška s interpretem slouží mimo jiné k doladění synchronizace tlumočníka s interpretem a k případným drobným úpravám překladu, protože nahrávka se od živého projevu interpreta vždy, někdy více, někdy méně, liší.

Umístění tlumočníka na scéně je podmíněno celou řadou faktorů.Obecně je vhodné, aby tlumočník stál vždy co nejblíže hudebního tělesa nebo zpěváka, aby měl neslyšící divák možnost sledovat hudební vystoupení jako celek. Zároveň ale musí mít vždy dostatek místa pro projev ve znakovém jazyce. Při tlumočení většího hudebního tělesa je tlumočník často umístěn spíše před orchestrem. Při tlumočení zpěvu se umístění tlumočníka liší téměř skladbu od skladby.

Přednes překladu v synchronizaci s interpretem hudby

I pro přednes překladu existují osvědčená pravidla, která umocňují zážitek z překladu, činí ho zřetelnějším, srozumitelnějším a estetičtějším. Rovná záda, uvolněná ramena, zatažené hýždě, břicho a mezilopatkové svaly jsou předpoklady správného postoje, který usnadňuje i tzv. vysoké držení rukou. Správné držení těla podporuje také dobré dýchání, které může mimo jiné pomoci s trémou. Tlumočník by se také při tlumočení neměl příliš pohupovat v kolenou. Nejenže to vypadá poněkud legračně, ale především se celý jeho projev ve znakovém jazyce míháním se nahoru a dolu stává méně čitelným.

Vysokým držením rukou – držením loktů ve výšce ramen nebo těsně pod jejich linií – je tlumočník fyziologicky nucen dělat znaky větší, a tudíž i zřetelnější. Zároveň dělá znaky dále od těla. Vysoké držení rukou tak podporuje využívání většího znakovacího prostoru, než je tomu při běžné komunikaci nebo tlumočení.

Pro umělecké tlumočení obecně je charakteristické používání větších znaků, stejně jako zvýraznění mimické složky projevu. Zvýraznění mimické složky je nutné za prvé kvůli vzdálenosti diváků, za druhé je mimika v případě znakového jazyka nositelem gramatických významů a za třetí je mimika významným činitelem pro přenos emocí, což je pro tlumočení hudby a zpěvu velmi významné. Pro tlumočení hudby a zpěvu je v mimické složce projevu specifické potlačení orální artikulace, podobně jako je tomu u tlumočení do mezinárodních znaků.

Tlumočník hudby a zpěvu na jevišti – praktické zkušenosti

Tlumočník, který tlumočí skladbu, by neměl být zároveň tlumočníkem moderátora, který skladbu uvádí. Pro neslyšícího diváka by bylo propojení těchto dvou rolí poněkud matoucí a ani tlumočník by do skladby nenastupoval s dostatečnou koncentrací a správnou energií.

Tlumočení skladby začíná současně s jejími prvními tóny, případně může tlumočník zaujmout výchozí polohu znaku ještě před začátkem skladby. V žádném případě tlumočník nečeká na odeznění úvodních tónů, jako je tomu u běžného tlumočení.

Při tlumočení v duetech lze zaujmout řadu různých postavení, které jsou kombinací postavení tlumočníků a interpretů. Zpěváci mohou stát odděleně, každý z jedné strany tlumočnické dvojice, nebo mohou stát odděleně naopak tlumočníci. Středovou dvojici pak tvoří právě zpěváci, či zpěváci tvoří jednu dvojici, vedle které zprava nebo zleva stojí tlumočnický pár. Umístění je ovlivněno především obsahem písně, vzájemným postavením zpěváků a samotným překladem.

Tlumočení v duetech s sebou většinou přináší značnou míru spolupráce. Nácvik je zpravidla delší, ale výsledek pak bývá také zajímavější. Pokud nelze při tlumočení dvou interpretů využít dvou tlumočníků, může v některých případech úspěšně tlumočit i jeden tlumočník.

V případě tlumočení skupinového, kdy se na jevišti pohybuje celá řada zpěváků a tlumočníků, lze kromě stínového tlumočení využít i systému zrcadlového. Jedna polovina jeviště pak patří tlumočníkům, zatímco druhá zpěvákům. Tento systém je vhodné využít především pokud je málo času na zkoušky se zpěváky, které jsou pro stínové tlumočení nezbytné (při stínovém tlumočení má každý z herců svého tlumočníka, svůj „stín“ – pozn.red.). Pokud tlumočník stojí na místě, je při zkoušce vždy třeba předem vyřešit pohyb interpreta po jevišti. Je nutné zpěvákovi vysvětlit, že nesmí během skladby přecházet před tlumočníkem.

Tlumočení písní v sobě samozřejmě zahrnuje i tlumočení meziher bez textu. Pokud je ve skladbě refrén nebo opakování určitého motivu, mělo by se to odrazit také v překladu, aby to poznal i neslyšící divák. Co naopak není pro znakový jazyk přirozené a vizuálně zajímavé, je opakování jediného znaku či dvou znaků mnohokrát za sebou.

Oděv volí tlumočník podle situace, tradičně se používá pro tyto situace černý. Tlumočníkům mužům nelze ani u prestižnějších společenských situací doporučit sako, protože nepodporuje jasnou siluetu, která je nutná pro dobré „čtení“ znaků na větší vzdálenost. Lépe je použít košili, zapnutou vestu a kravatu, které k zachování korektnosti poslouží stejně dobře. Tlumočnice by měly zase dávat pozor na netradičně střižené rukávy, které také v některých případech mohou rušit.

V okamžiku skončení skladby by tlumočník neměl hned prchat z jeviště. Přímo po posledním znaku by vždy měly následovat dvě až tři vteřiny setrvání v poslední poloze znaku, aby divák dostal čas, propojit všechny myšlenky, které k němu z jeviště putují. Po té by vždy měla následovat úklona, která je poděkováním divákům za jejich pozornost. Nejdříve v tomto okamžiku může tlumočník opustit jeviště. Je ale vždy dobré zkontrolovat pohledem také interpreta a v případě, že je to vhodné, poděkovat nejprve také jemu.

Tlumočník, který se připravuje na tlumočení pouze ze studiové nahrávky, by měl vždy počítat s tím, že skladba bude „na živo“ odlišná. Už při přípravě překladu by si měl některé znaky nechat „do rezervy“ nebo mít vyhlídnuté pasáže v překladu, které lze krátit.

Chlácholit se při narychlo odbytém překladu tím, že slyšící divák nerozumí a neslyšící nemůže zpěv ani hudbu vnímat, je velmi neprofesionální.

Na závěr je nutno poznamenat, že tlumočení hudby a zpěvu může být velkým zážitkem jak pro neslyšící diváky, tak pro slyšící publikum. Vždy je ale nutné věnovat přípravě překladu a jeho nácviku dostatek času a sil.

Pro zpracování článku bylo využito připravených materiálů „Umělecké tlumočení do znakového jazyka“ a „Umělecké tlumočení divadla a hudby pro neslyšící“ připravené lektorkami Kateřinou Červinkovou Houškovou, Naďou Dingovou a Tamarou Kováčovou. Tyto publikace budou společně s ostatními materiály k dispozici od března 2008 v České komoře tlumočníků znakového jazyka nebo v Informačním centru o hluchotě Federace rodičů a přátel sluchově postižených.