Zní vám taková spojení poněkud podivně či nesmyslně? Dnes už však ani u nás není výjimkou setkat se s neslyšící tanečnicí, skupinou bubeníků, neslyšícím dýdžejem nebo tanečními kurzy pro neslyšící. Při České komoře tlumočníků znakového jazyka funguje zkušený tým překladatelů, kteří se dlouhodobě věnují tlumočení hudby do jazyka neslyšících. Pravidelně spolupracují s pořadateli benefičního koncertu Podepsáno srdcem, Tříkrálového setkání i s několika kapelami rozmanitých žánrů. Díky těmto aktivitám se také otevírá mimořádná příležitost přiblížit i slyšícím posluchačům (či snad divákům?) neomezené možnosti a krásu znakového jazyka. K průkopníkům v oblasti uměleckého tlumočení u nás patří Kateřina Červinková Houšková.
Jak jste se k tlumočení hudby vůbec dostala? U nás je to poměrně mladá disciplína.
Na začátku bych trochu odlišila dvě věci: Jedna věc je tlumočení hudby a druhá je zpěv neslyšících. Já jsem nejprve viděla na videu skupinu amerických neslyšících, kteří dělali zpěv ve znakovém jazyce, a to mě natolik nadchlo, že jsem si řekla, že něco takového musí v Čechách vzniknout také. Tehdy jsem s několika neslyšícími založila soubor Tichá hudba. Až po nějakém čase jsem dostala na jednom koncertě nabídku hudbu tlumočit.
Je pravda, že v Americe to má mnohem delší tradici.
Je to díky výzkumům, které to tam po roce 1960 celé rozvířily. V té době americký jazykovědec William Stokoe vydal svou práci, ve které vysvětluje, že znakový jazyk není žádná pantomima nebo nějaký soubor nahodilých gest, ale že jde o skutečný jazyk. Předkládá tam lingvistické argumenty, které v mluvených jazycích jsou už dávno prozkoumány a na jejichž základech se potvrdilo: ano, toto je skutečný jazyk, protože splňuje tyto podmínky. Následně se začal zkoumat i na akademické půdě.
U nás bylo zřejmě zlomem vydání zákona o znakovém jazyce.
V roce 1998 vyšel zákon tehdy ještě o „znakové řeči“, což je pojem, který se už nepoužívá. Dnes už platí jeho novelizace z roku 2008 a je velký úspěch, že tento zákon máme.
Jak neslyšící hudbu vnímají? Skeptik by možná pochyboval, zda má vůbec smysl pokoušet se jim hudbu zprostředkovat.
Nejlepší by bylo zeptat se na to přímo neslyšících, protože často bývá zkreslující, když slyšící člověk mluví za ně. Ale už jen z toho, že souborem Tichá hudba prošlo asi čtyřicet neslyšících, je zřejmé, že přinejmenším pro některé z nich je hudba přitažlivá a něco jim dává. Je to podobné jako u slyšících. Jsou takoví, kteří si hudbu nepustí, protože ji k životu nepotřebují, a jiní mají každý den potřebu si třeba nějakou píseň poslechnout. Podobně jsem se setkala s neslyšícími, kteří hudbu milují na úrovni silných vibrací a výrazného rytmu, jiní se zase rádi vyjadřují ve znakovém jazyce a dávají mu poetický obsah. A jsou neslyšící, které to zkrátka nezajímá nebo jsou jim silné vibrace fyzicky nepříjemné. Ještě je potřeba odlišit hudbu, která vzniká přímo ve znakovém jazyce, ke které neslyšící žádný zvuk nepotřebují.
Tento postup je znám spíše v oblasti divadelní tvorby. Dala by se například píseň přeložit ze znakového do mluveného či zpívaného jazyka?
Určitě to jde, u nás už vznikly básně ve znakovém jazyce, které jsem pak překládala do češtiny. U písně by musel ještě přijít nějaký hudebník, který by uměl vnímat projev v tom jazyce natolik, aby k ní byl schopen vytvořit odpovídající hudbu. Věřím, že kdyby se někdo takový našel, že by se pak objevil rychle i někdo neslyšící, kdo by toho využil. Ve Finsku třeba existuje neslyšící rapper Signmark, kterému slyšící kolega k písním vytváří hudbu.
Co všechno z hudby může neslyšícímu divákovi zprostředkovat znakový jazyk? Slyšící to může vnímat jen jako efektní pohyb na hudbu, tak trochu jako balet, ale ve skutečnosti tyto pohyby nesou konkrétní význam.
Můžeme to přirovnat k videoklipu, kde jde o vizuální ztvárnění nějaké písničky. Stejně jako do pohyblivého filmového obrazu je možné přenést rytmus, dynamiku i pohyb melodie, jde to i ve znakovém jazyce, který nese konkrétní významy. U písně jsou tyto významy dané textem. Když text chybí, musí se překladatel rozhodnout, stejně jako tvůrce klipu, co bude tou náplní. Pak je to na poctivosti tlumočníka, aby si vyhledal, co všechno je v dané skladbě obsažené. Protože každá skladba má své pozadí: napsal ji nějaký člověk, a to z určitého důvodu, s nějakými emocemi či cílem.
foto: Martin Chrz
V případě instrumentální hudby to musí být opravdu oříšek. Jako příklad můžeme uvést první violoncellový koncert Bohuslava Martinů, který jste překládali pro Filharmonii Hradec Králové.
To bylo poměrně náročné, protože jsme v literatuře nenašli žádnou zmínku o tom, proč ta skladba vznikla. Věděli jsme ale, kdy ji Martinů napsal a co v té době dělal. Nakonec jsme se rozhodli, že ji pojmeme jako obrazy z jeho života do okamžiku, kdy ji napsal. První věta byla věnovaná době jeho dětství, druhá období jeho studia a neúspěchů prvních skladeb, a třetí věta už se odehrávala v Paříži. V ní se odráželo, jak se seznámil se svou ženou v cirkusu, zažil první úspěch své skladby v zahraničí a dostal se až k tomuto koncertu. Všechny tři věty nám propojoval hlavní motiv, a to pohled z výšky, protože se v jeho biografiích často zdůrazňuje jeho schopnost sledovat věci z nadhledu. Celé to začíná na Eiffelově věži, kde si Martinů vybavuje pohled z poličské věže, kde se narodil. Ve třetí větě se dokonce objevuje i Socha svobody v souvislosti s úspěšnou premiérou skladby Half-Time v Americe.
Než se tedy tlumočník pustí do překladu, dělá si přímo muzikologický výzkum. Opatřuje si také partituru a provádí hudební analýzu skladby?
V mých silách to není, protože neumím číst noty, ale pro toho, kdo by to uměl, by to byla jednoznačně výhoda. Když si totiž při překladu skladbu rozděluje na dílčí úseky a musí jen intuitivně jít po tom, jak tam ty věci slyší, tak je to strašně zdlouhavé. Kdyby ale uměl číst noty a viděl by, kde všude se opakuje nějaký motiv, byla by to pro něj velká pomoc.
Přesto ve vašem ztvárnění Beethovenovy Osudové krásně odpovídají opakujícím se hudebním motivům i stejné obrazy ve znakovém jazyce. Co vás k němu inspirovalo?
Tady bylo na rozdíl od Martinů hned jasné, že tam zakomponuji motiv ztráty sluchu a bušení na bránu osudu. To tam prostě musí být, protože tak jsme zvyklí toto dílo vnímat. Pokud jde o skladby všeobecně známé, snažíme se do překladu zahrnout i kontext, který vnímají slyšící lidé. Opět jsem si musela sehnat biografii o Beethovenovi a načíst si něco o jeho životě a o vzniku skladby.
U instrumentálního díla je asi práce mnohem snazší, pokud má mimohudební program.
Třeba u Vivaldiho Čtvera ročních období jsem hodně vycházela ze ztvárnění přírody, i když autor se mi v překladu na začátku a na konci také mihne. Skladby bez textu se obvykle nepřekládají jako vyprávění, ale spíš se řadí za sebou jednotlivé obrazy. Ty mají nějakou linku, která je spojuje a kterou zná ten, kdo překlad připravuje. Neslyšící divák tam pak buď tu linku sám objeví, nebo si tam najde něco úplně jiného a vůbec to nemusí vnímat stejně jako překladatel. Vždyť přece i hudbu vnímají různí slyšící lidé různě.
Nabízí se opět přirovnání s klipem, kde se také používá metoda střihu. Zaujalo mě, že při překladu pracujete také s dynamikou a gradací.
Některé znaky je možné rytmizovat a při tvorbě určitého obrazu se vybírají takové, které se k tomu hodí. Podobně jako v češtině máme řadu synonym, i ve znakovém jazyce je možné vybírat z více variant. Ve výrazně rytmické skladbě budu volit znak, který lze rytmizovat, rozdělit na nějaké části, nebo naopak celý několikrát zopakovat. Naproti tomu ve skladbě, která je spíš táhlá, si vyberu znak, který umožňuje delší, plynulý pohyb. A je řada dalších věcí, které výběr znaků ovlivňuje.
foto: Karel Kašák
Také je rozdíl, jestli skladbu interpretuje jeden člověk, pár nebo větší tým tlumočníků. Díky rozložení znaku mezi více osob vznikají nové, rafinovanější i vtipnější možnosti ztvárnění. Asi je to však mnohem obtížnější na přípravu.
Týmová práce je vždycky náročnější než práce jednotlivce. Obecně se ale naše organizace snaží, aby na překladu spolupracoval zároveň slyšící a neslyšící tlumočník, i když ho pak na koncertě interpretuje jeden člověk. Vždycky to přinese řadu pozitivních věcí. Neslyšící se svým jazykem umí dělat kouzla a jejich nápady jsou velmi trefné. Pokud máme možnost, snažíme se i do interpretace zapojovat víc tlumočníků, což je pro diváka zajímavější a bohatší.
Jak probíhá spolupráce v souboru Tichá hudba? Je potřeba nejprve neslyšícím kolegům vysvětlit, o čem daná písnička je?
Tam je to jiné. V Tiché hudbě jde o zpěv neslyšících, kde se také používá zvukový doprovod, ale není na něm závislý. Neslyšící si chtějí připravit skladbu na nějaký námět, a protože nemáme nikoho, kdo by nám podle toho složil hudbu, tak potom já vyhledám doprovod, který by jí tematicky odpovídal. Tady není nutné se přesně držet obsahu písničky, zatímco v případě tlumočení by měl tlumočník vycházet z ní. Pokud ale spolupracujeme s neslyšícími na překladech, slyšící tlumočník přeloží text na jazykové úrovni svému neslyšícímu kolegovi. Ten pak přichází s jazykovými prostředky ze svého jazyka. Slyšící tlumočník také říká, kdy melodie stoupá, kde jsou důrazy, jaký je rytmus.
Máte zkušenosti s tlumočením písní rozmanitých žánrů. Liší se příprava překladu s ohledem na to, zda jde o jazz, rock, pop nebo folk?
V samotné přípravě se práce neliší. Člověk jí musí věnovat stejný čas, najít si podklady, připravit obrazy, vybrat znaky. Může ale hrát roli to, zda je to hudba, která je tlumočníkovi bližší, a pak se do ní dokáže lépe položit. To se stává zvlášť u začínajících kolegů, kteří nejsou ještě zvyklí přistupovat ke každé zakázce stejně. U sebe jsem zase naopak zjistila, že to funguje obráceně. U skladby, která se mi moc líbí, se pořád nemůžu dopracovat k překladu, se kterým bych byla dostatečně spokojená. Protože ji cítím ještě jinak, intenzivněji, jako by mě tam něco brzdilo. Zatímco překlad skladby, která se mi sama o sobě příliš nelíbila, často zpětně vidím jako docela povedený.
Komora už několik let spolupracuje s folkovou kapelou Traband. Jak se vám překládají její písně? Tyto texty rozhodně nejsou prvoplánové a jejich zpracování musí být náročnější, než řekněme písniček středního proudu.
Samozřejmě je tu rozdíl ve srovnání se skladbami, kterým člověk nemusí věnovat tolik intelektuální práce. Ale speciálně u Trabandu máme velkou výhodu, že jsme v úzkém kontaktu s autorem písní. Stačí vzít telefon a zeptat se: já pořád nevím, co v té písni znamená tahle věta, nedává mi to smysl, proč to tam je? A Jarda Svoboda řekne: no to jsem se jednou takhle díval z okna a viděl jsem tohle...To potom pomůže v překladu. Škoda, že se nemůžeme potkat i s Martinů nebo s Beethovenem, to by asi překlady vypadaly ještě úplně jinak.
Traband v roce 2011 vydal DVD Neslyšené s velmi zdařilými videoklipy. Tyto verze se ale trochu liší od původních překladů, které vznikly o čtyři roky dříve pro živý koncert. Je běžné, že se překlady časem upravují?
U Trabandu jsme první překlady dělali pro jednorázový koncert, po kterém jsme s kapelou dál nevystupovali. Ale kapela projevila zájem o další spolupráci a časem se připravily nové překlady pro DVD, které se upravovaly, vypilovávaly a dělala se u nich další supervize se širší skupinou neslyšících. Pracovalo se také s ohledem na to, že půjde o nahrávku, protože dává jiné možnosti než koncert. Teď, když jezdíme na koncerty, se už překlady od nahrávky příliš neliší.
Prvním profesionálně natočeným klipem je však píseň Vidoucí, ale neviděná, která vyšla v roce 2007 na DVD Petra Hapky a Michala Horáčka. Ten je opravdovou pastvou pro oči.
Já jsem tehdy pomáhala dělat překlad, ale nebyla jsem u samotného natáčení, což mě teď zpětně velmi mrzí. Až při spolupráci s Trabandem jsem pochopila některá specifika filmařské práce. Nedávno jsem se účastnila školení o natáčení klipů v souvislosti s vydáním nového DVD Komory Tiché Vánoce. Chtěli jsme ho mít na lepší úrovni než standardně vydávané materiály, kde je zaznamenán tlumočník jen v přímém záběru. Pracuje se v něm i se střihem. Komora dále vydala překlady skladeb k oficiálním příležitostem, jako je česká hymna nebo hymna Evropské unie. Organizátoři na nich mohou nahrávku pustit, aby se neslyšící mohl přímo v daný okamžik také účastnit prožitku ze skladby společně se slyšícími. Tlumočníkovi to ušetří přípravu nebo to může být pro něj podkladem, podle kterého se ji naučí sám interpretovat.
V létě proběhla mediální kampaň Kofoly, která lákala na Neslýchané festivaly a podpořila projekt Zpívající ruce pro vzdělávání tlumočníků. Konají se i v současné době podobná školení?
Komora má ve svém výukovém programu semináře o uměleckém tlumočení, ale ty jsou jen jednorázové. Díky akci Kofoly, která probíhala paralelně u nás i na Slovensku, jsme obdrželi sponzorský dar, který umožní v roce 2013 uskutečnit dva týdenní intenzivní pobytové kurzy.
Myslíte si, že tato kampaň pomohla k popularizaci znakového jazyka u široké veřejnosti a že obecně mohou tyto koncerty přispět k vzájemnému přiblížení obou světů?
To bylo přímo záměrem kampaně. Přestože se díky ní získaly peníze na vzdělávání tlumočníků v umělecké oblasti, měla za cíl především seznámit běžnou veřejnost s potřebami neslyšících a se znakovým jazykem. Já si dokonce myslím, že pole kultury je pro to ideální, protože přináší slyšícím lidem emoční prožitky. Všichni víme, že to, co si prožijeme, si zapamatujeme a pochopíme daleko lépe než to, o čem si jenom teoreticky něco přečteme a nevzbuzuje to v nás žádné emoce. Řekla bych tedy, že to je jeden z hlavních cílů celé naší práce.
Připojte se! 