Lze hudbu přeměnit v obraz? Je to pak ještě pořád hudba? Lze zprostředkovat emoce z hudby? Takové a podobné otázky si kladu pokaždé, když se připravuji na překlad hudby do znakového jazyka.
Tlumočení hudby a zpěvu do znakového jazyka (ZJ) nemá v Čechách dlouhou historii. V letech 1996 - 97 začíná do Čech přicházet zpěv ve znakovém jazyce převážné z USA. Na festivalech nebo seminářích většinou američtí Neslyšící nebo tlumočníci ZJ dávají nahlédnout do této, v České republice, neznámé oblasti. V roce 1997 i čeští Neslyšící pod vedením americké tlumočnice připravují pro české publikum vánoční písně ve znakovém jazyce. O rok později vzniká první stálý soubor Neslyšících "Tichá hudba" zpívající ve ZJ. Od té doby se můžeme stále častěji setkávat i u nás se zpěvem ve znakovém jazyce a s tlumočením hudby a zpěvu do znakového jazyka. Nejprve se objevuje příležitostné tlumočení jednotlivých skladeb, ale už v roce 2002 probíhá první oficiální tlumočení celého koncertu "Tříkrálový benefiční koncert Báry Batikové" do znakového jazyka. A tlumočení tohoto koncertu se stalo tradicí, která trvá až dodnes. O necelé dva roky později, v prosinci roku 2003, je poprvé tlumočen koncert vážné hudby do znakového jazyka. Byla to benefiční akce "Podepsáno srdcem" a opět pod mentoringem americké tlumočnice Vesty Dee Sauter. Od roku 2004 ji můžete sledovat na obrazovkách České televize.
Výchozím hlediskem pro překlad je požadavek zprostředkovat Neslyšícímu divákovi stejný prožitek jako má divák slyšící. Tlumočník se kromě případného textu (u zpívaných skladeb) snaží Neslyšícímu předat melodii, rytmus, gradaci hudby, charakter interpreta, kontext skladby (společenský, historický..), ale především emoční náboj skladby. Zprostředkování rovnocenného zážitku z hudby Neslyšícímu publiku vyžaduje od tlumočníka určitou "emocionální otevřenost", proto tento typ tlumočení není vhodný pro každého tlumočníka znakového jazyka.
Prvním krokem ke kvalitnímu překladu hudby je získání skladby. Už tento krok s sebou nejednou přináší různá překvapení. Stává se například, že neexistuje nahrávka skladby v podání interpreta, kterého máte tlumočit. Pro překlad je pak potřeba použít "náhradní" nahrávka jiného interpreta. A později při tlumočení pak často nezbývá než se snažit a i modlit, aby to vyšlo. Horké chvilky nastávají zejména na zkoušce před koncertem (pokud k ní dojde) a často se to děje, když interpret zpívá nebo hraje v jiném rytmu nebo skladba má zcela jiné aranžmá.
Nicméně, ať je už získaná skladba jakákoliv, začíná ji následně tlumočník "naposlouchávat", to znamená, že ji poslouchá stále znovu a znovu. Přestože se často zdá, že tlumočení skladby je simultánní, ve výsledku se spíše jedná o překlad, který si tlumočník zafixuje. Zároveň s opakovaném poslouchání dané skladby, začíná pracné vyhledávání podkladů pro obsahovou náplň skladby nebo pro pracovní překlad části skladby s textem. Tento překlad je zaměřen spíše na obsahovou část překladu, nikoliv na formu. Překlad zpěvu je do určité míry tlumočníkovi ulehčen, pokud má skladba nějaký text, a tím i konkrétní obsahové složky. V opačném případě, kdy hudbu nedoprovází text, musí tlumočník vyhledat dostatek podkladových materiálů pro věrné vytvoření hudebního obrazu. Mezi základní podklady patří všechny dostupné informace o skladbě, což je většinou námět, doba vzniku, vztah autora k dílu, život autora, vnímání skladby dnešní společností, propojení s případnými dalšími částmi hudebního díla atd.
V okamžiku, kdy má už tlumočník nějakou představu o obsahové stránce překladu, to znamená, že si utvoří obraz sdělení, který se rozhodne předat posluchačům-divákům, začne pracovat na výběru vhodných jazykových prostředků. Tento krok ovlivňuje řada faktorů, například možnost rytmizace znaku či jeho poetičnost (je-li žádoucí). V této fázi často dochází k přetvoření standardního znaku, například změnou jeho velikosti, umístěním v prostoru či využitím efektu zrcadlení při duetech. Vznikat mohou i novotvary.
Když je překlad dokončen, tlumočník si musí překlad skladby zafixovat, zautomatizovat. Zároveň by si měl vždy provést introspekci v podobě videonahrávky. Ta často slouží i jako archivní materiál pro případ, kdy se plánuje opakované tlumočení dané skladby po delších časových úsecích (např. s jiným interpretem). V této fázi je pro kvalitní překlad neocenitelná a nenahraditelná nutná supervize Neslyšícím. Zde musím ovšem podotknout, že pro funkci supervizor se nehodí kterýkoliv Neslyšící. Tento člověk by měl mít určité jazykové a vyjadřovací předpoklady, a pokud možno i zkušenost s touto prací.
Pokud je po supervizi takto připravený tlumočník, může se tedy směle vypravit na koncertní jeviště. Zbývá ovšem ještě vyřešit několik důležitých otázek, na které tlumočník neměl zapomenout nebo je podcenit. Jedná se o umístění v prostoru jeviště. Základní pravidlo zní "stát co nejblíže interpreta" a vychází zcela logicky z potřeby Neslyšícího diváka, který chce mít možnost sledovat kromě tlumočníka i interpreta, nikoliv z potřeby tlumočníka. Bohužel tlumočník, řídící se tímto pravidlem, naráží na různé překážky v podobě nepřístupných organizátorů, povýšených televizních režisérů, nechápavých interpretů atd. Zvláštní kategorií je postavení dvou tlumočníků při tlumočení duetů.
V neposlední řadě musí tlumočník zvolit vhodné oblečení, a to nejen vzhledem k typu akce, ale i k odění samotného interpreta. Tlumočníci znakového jazyka používají vždy tmavé oblečení bez vzorů či nápisu, aby ničím (krom překladu) nepoutali pozornost Neslyšícího a zároveň poskytli kontrastní pozadí pro své ruce. Nikdy by se nemělo stát, aby tlumočník, byť v černém, přitahoval svým zjevem větší pozornost než interpret.
Celkový čas na přípravu překladu a jeho nastudování se nedá přesně vyčíslit. Záleží na mnoha faktorech. Obecně lze však říci, že za každou minutou skladby se skrývá několikahodinová tlumočnická práce. Z logiky věci tedy vyplývá, že například pro překlad osmiminutové skladby musí tlumočník věnovat několik dní práce.
Na závěr zbývá ještě dodat, že je rozdíl mezi tlumočením hudby do ZJ tlumočníky a zpěvem ve znakovém jazyce (interpretací písně či hudby) samotnými Neslyšícími. Tento rozdíl se projevuje v mnoha věcech. V prvé řadě tlumočník musí věrně následovat interpreta a skladbu, zatímco Neslyšícímu interpretovi může sloužit skladba jen jako výchozí podklad pro jeho vlastní vyjádření. Z tohoto podstatného rozdílu pak vyplývají ostatní odlišnosti, kterým se v tomto článku ovšem nebudu hlouběji zabývat.
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že tlumočení hudby a zpěvu do znakového jazyka bývá silným zážitkem i pro slyšícím publikum. Proto čtenářům ToPu doporučuji navštívit tlumočený koncert, který ukáže jasněji vše, o čem jsem zde psala.
Připojte se! 