U nás stoupá její hvězda, je známá, umí zpívat,... Představuji vám zpěvačku, členku Tiché hudby, Zuzanu Hájkovou! Položila jsem jí pár otázek. Tak tady ji máte.
Když jsem nastoupila do 1.ročníku SPgÅ pro sluchově postižené v Hradci Králové, dostali jsme za třídní učitelku Mgr.Kateřinu Houskovou. Byla tam tehdy s námi také nová. No a ona je vedoucí Tiché hudby již od roku 1998. Nikdo z nás to nevěděl, až jednou vyvěsila ve třídě na nástěnce nábor do souboru, který "zpívá" ve ZJ,Tichá hudba.
Tak jsem si řekla: "Proč to nezkusit?" Od malička jsem chtěla být zpěvačkou, ale věděla jsem, že jako Neslyšící nemám možnost. A najednou Tichá hudba, tak proč ne?
Jak dlouho v ní působíš?Od té doby, co jsem nastoupila do 1.ročníku, tedy od roku 2000. Myslím, že v ní budu ještě déle, protože "zpěv" ve ZJ mě velice baví a chtěla bych tím také něco dokázat. Také si chci splnit alespoň částečně svůj sen, stát se zpěvačkou.
Kolik má členů?Zhruba 9, z toho 2 kluky, ale pořád se to číslo mění. Někdo nový přijde, za chvíli někdo zase odejde.Ale má zatím 9 věrných členů.
Kdy vznikla?V lednu 1998 to bylo určené spíše pro mladší děti. V té době naší vedoucí začala pomáhat její kamarádka Andrea Kalců. Andree se "zpěv" moc zalíbil a chtěla také "zpívat". Je nedoslýchavá. Mgr. Kateřina Červinková - Houšková jí splnila sen a v květnu 1999 založila, s Andreinou pomocí, Tichou hudbu pro starší dívky. Děti z mladší skupiny postupem času vyrůstaly a začlenily se do starší skupiny. Dnes už mladší skupina neexistuje.
Jakým způsobem vznikla?Kateřina si všimla v televizi vystoupení neslyšících cizinců, jak "zpívají" ve ZJ. Byla překvapená, netušila, že něco takového může existovat. Zařídila vše, co bylo nutné a už se mohly rozesílat přihlášky do souboru Tichá hudba. Nejdříve se nazýval jinak, ale nemohu si vzpomenout jak.
Kde působíte?Patříme pod občanské sdružení Setkání, které má sídlo ve Stodůlkách v Praze.
Jak často trénujete?Se souborem se scházíme tak často, jak je to možné, většinou 1-2x za měsíc. Když máme před vystoupením, tak častěji. Já jsem v souboru s kamarádkou Monikou, se kterou chodíme společně na stejnou školu. S ní a s naší učitelkou, která je zároveň mojí třídní, trénujeme v Hradci ve škole Ix týdně. Je to takhle lepší, mám pocit, že "zpívám" jistěji než kdykoli jindy. Pražáci naopak trénují v Praze s Andreou nebo sami. Jak často, to nevím.
Jakým způsobem trénujete?Různé, většinou je to tak, že učitelka přijde s nějakou písní a dá nám ji přečíst. Pokusí se to "zazpívat" ve ZJ, my ji sledujeme. Každý však máme právo říct svůj vlastní názor na vyjádření. Můžeme ale i sami přijít za vedoucí s nějakou písní, kterou bychom chtěli zazpívat.
Jak vycházíš s ostatními?Většinu členů znám už z dřívějška, takže spolu vycházíme dobře. Vůbec mezi námi nevznikají problémy, vůbec se nehádáme. Samozřejmě se všichni setkáváme s různými kritikami a připomínkami. My je přijmeme a snažíme se více pracovat.
Je mezi vámi nějaká konkurence?Nic takového.Táhneme za jedno lano. Já osobně si ale myslím, že je lepší, když se "zpívá" sólo. Je to jasnější vyjádření. Neslyšící se nemusí dívat z jednoho na druhého, koukají jen na jednoho "zpěváka". Není to jen sólo, ale i ve dvojici se střídaným zpěvem. Nemluvím o tom, že bych si se souborem ve skupinovém vystoupení nerozuměla, chci jen říct, co si o tom myslím.
Co bys chtěla v budoucnu dokázat?Chci dokázat to, že Neslyšící nemají potřebu se trápit, jak si lidé stále myslí. Jednou, když jsem sledovala ve škole televizi, jednalo se tam o uznání zákona o ZJ, ptala jsem se třídní učitelky, proč se tam ti lidi pořád hádají? Proč ten ZJ nenechají na pokoji? Na co musí být schválen ZJ? Bylo to pro mne nepochopitelné. Vysvětlila mi, že třeba Neslyšící chtějí studovat na vysoké škole a nemají k tomu dobré podmínky. Jsou však i jiné problémy, které jsem si začala uvědomovat a prozkoumávat. Nebudou mít tlumočníky, studium jim nebude umožněno, pokud nebudou umět perfektně češtinu. Čeština byla pro Neslyšící odjakživa problém. ZJ a český jazyk jsou dva rozdílné pojmy, které nemají nic společného.
O rozdíly ČJ a ZJ se nikdo nezajímá. Ale mně to právě vadí, není mi to jedno. Všichni víme, že umíme pár jazyků (ČJ, ZJ, AJ,...).
A v Tiché hudbě bych chtěla dokázat "zpívat" tak, aby nám Neslyšící porozuměli, aby pochopili, o čem "zpíváme", co jim tím chceme naznačit.Většina Neslyšících našim písním nerozumí, ale říká, že je to moc pěkné. Jak to mohou říct, když nevědí, o čem "zpíváme"? Je to jako, když Čech poslouchá píseň v angličtině. Nerozumí, ale líbí se mu melodie a říká, že je to moc pěkné. Já tohle ale nechci, chci, aby tomu Neslyšící rozuměli. "Zpíváme" proto, že Neslyšící vidí v televizi zpěváka, jak zpívá a silně svůj výstup prožívá. Nerozumí mu, protože ho neslyší. My chceme ty zpěváky jakoby vynahradit. Zpěv ve ZJ je čerstvá novinka, proto asi Neslyšící vnímají pohyb a ne znaky. My jako soubor se budeme snažit o lepší a jasnější vyjádření. Pokusíme se o to, aby jste si tu píseň ve ZJ mohli užít, tedy, rozumět jí. Prosím, pokud se vám naše skupina líbí, snažte se porozumět znakům a nedívejte se jen na pohyby těla.
Trošku odbočíme od "zpívání". Většina z nás víme, že Tvůj táta je učitelem na SPÅ O - Střední průmyslové škole oděvní. Jak se tam dostal?Když se mí rodiče dozvěděli, že jsem Neslyšící, začali pro mě hledat vhodné školní zařízení, tedy speciální mateřskou školu pro sluchově postižené. Rodiče zašli k foniatrovi pro radu a ten jim řekl, že taková škola je v Ivančicích, ale že bych tam musela bydlet na internátě,'včetně pár víkendů.To si rodiče nepřáli.Tak jsem tedy nakonec nastoupila do Olomouce na Svatý Kopeček. Rodiče mě tam každý týden vozili.Táta se náhle dozvěděl, že i v Brně jsou speciální školy pro sluchově postižené. V přípravné třídě jsem už seděla v "brněnské lavici" a táta začal v Brně současně pracovat. Zrovna odcházel nějaký učitel do důchodu.Táta je inženýr, takže to pro něj nebyl žádný problém. Hned tu práci vzal. Musím přiznat, že začal znakovat dříve než já.Takže on učil znaky mě.Teč už je to samozřejmě naopak, učím já jeho. Táta je též lektorem ZJ,vlastně, používá znakovanou češtinu, ZJ neovládá, ale nemá nic proti němu.
Jeden malý dotaz. Jakým způsobem se domlouváš doma s rodiči?S tátou většinou znakuji, ale i mluvím. Máma se chce učit znakovat, snaží se o to, ale já jí v tom bráním. Řekla jsem jí, že pro mě není důležité, aby používala ZJ, ale hlavně, abychom se nějak domluvily. Když máma mluví, perfektně jí rozumím, umí artikulovat a já umím od ní odezírat. Mám takový pocit, že díky tátovi umím znakovat a díky mámě mluvenou řeč.
Díky za rozhovor.
Připojte se! 