Martina připravuje dvouletou Sahnee na oslavu
Halloweenu. Právě společně barví malou dýni.
Proč sis pro své studium vybrala právě USA a právě Gallaudetovu univerzitu?
Jednak v USA existuje systematická raná péče již delší dobu, v každém státě již probíhá screening sluchu u novorozenců, mají zde velký výběr v podpůrných programech pro rodiče a děti, a jednak také proto, že ovládám angličtinu. Gallaudetovu univerzitu z důvodu, že mi poslali pozvání, za které jim moc děkuji, ale i proto, že GU je v oblasti vzdělávání neslyšících unikátní světovou institucí. Jedna z výhod je také strategická poloha GU - leží v hlavním městě a hustě zalidněné oblasti, není to žádný neobydlený středo-východ USA.
Co jsi od pobytu na GU očekávala?
V USA neexistuje mnoho opravdu komplexních studijních programů připravujících odborníky pro práci v oblasti rané péče. Vzdělávání odborníků pro tuto oblast je věcí dlouhodobé diskuse a také vývoje. Věděla jsem, že GU takovýto speciální studijní program se zaměřením na rodiny se sluchově postiženými dětmi nabízí a chtěla jsem se s ním blíže seznámit. GU má také rozsáhlou odborně zaměřenou knihovnu. Původně jsem si myslela, že budu provádět jen jakýsi nezávislý výzkum. Náplní mého pobytu mělo být zhruba to, že bych pobývala v knihovně, studovala literaturu, dělala si anotace, vedla rozhovory s odborníky, sbírala informace, navazovala kontakty, navštěvovala semináře, a také příslušné vzdělávací instituce. Chtěla jsem poznat v praxi různé programy rané péče - jejich teorii a praxi - a sepsat svá pozorování. Gallaudetova univerzita měla být mým hostitelským místem.
Ale potom jsi svou původní představu změnila.
Ano, GU sice zůstala mým "hlavním stanem" a dočasným domovem (bydlela jsem na koleji), ale zvolila jsem intenzivnější formu pobytu, rozhodla jsem se stát speciálním studentem na GU. To je student, který nesměřuje k diplomu (ale později i může). Zaregistrovala jsem se v kurzech, za které jsem byla také hodnocena. Musela jsem splnit předepsané požadavky. Bylo to právě v rámci programu "Rodinně zaměřené včasné vzdělávání" na tamní pedagogické fakultě, samozřejmě v centru zájmu jsou rodiny se sluchově postiženými dětmi. Tříletý program všestranně připravuje studenty na situaci, kdy budou v roli poradců rodičů SP dětí. Musí například zvládnout základy sluchově-verbální rehabilitace i lingvistiku ASL, raný vývoj SP dítěte, mají speciálně zaměřené - i terapeuticky - kurzy, které je připravují na jednání a spolupráci s rodiči, i dalšími odborníky v týmu aj. Já jsem si vybírala jen některé, pro mne obsahově přínosné. Navíc jsem docházela pravidelně jako dobrovolník do místní základní školy, při které fungoval program pro rodiče s malými sluchově postiženými dětmi. Ten na mě hluboce zapůsobil - atmosférou, obsahem i výsledky.
V jakém jazyce kurzy probíhaly?
V podstatě veškerá výuka na GU probíhá v americkém znakovém jazyce (ASL), a nebo je přítomen tlumočník.
Neměla jsi s tím zpočátku problémy?
Lehké to tedy nebylo. Musela jsem se naplno "vystavit" jazyku. Naštěstí, před zahájením pobytu mi GU doporučila zúčastnit se 3týdenního kurzu nabízeného nově příchozím studentům magisterského studia s názvem "kulturně- jazykové kolokvium". V rámci tohoto kolokvia (Pozn. redakce: shromáždění odborníků, odborná rozprava) jsem dopoledne navštěvovala intenzivní kurzy ASL, 4 hodiny denně. Odpolední program sestával z přednášek a diskusí týkajících se otázek kultury (ve smyslu sociologickém), kulturních menšin, tolerance a respektování odlišností.
To zní velice vědecky. Vysvětli to, prosím.
Účelem tohoto kolokvia je připravit především slyšící studenty na to, že se budou na GU každodenně setkávat s komunitou neslyšících, jejich kulturou a jazykem, což je pro většinu nová a cizí skutečnost (i velmi intenzivní !), a že zde coby slyšící vlastně budou tvořit menšinu. Studentům z cizích zemí mělo také pomoci aklimatizovat se v USA.
Zastavme se na chvilku u zmíněného pocitu člověka, který je v menšině. Neslyšící to nejspíš zažívají každodenně mezi slyšícími. Prožívala jsi podobné pocity?
Ano, každodenně, téměř 24 hodin (ve škole, v jídelně, na koleji, v knihovně...). ASL je hlavním jazykem školy. Pro mne to samozřejmě není mateřský jazyk, ale není to ani můj "druhý" cizí jazyk. Byl to vlastně až "třetí" jazyk, tím druhým byla angličtina. Všichni přednášeli v ASL a všechny práce byly v angličtině. Musel tam také fungovat přechod z ASL do angličtiny. Já byla vlastně dvojnásobným cizincem. Jsem slyšící, a navíc cizinec.
Ano, s jazykovou bariérou asi bojuje skoro každý cizinec. Já jsem měla spíš na mysli odcizení řekněme kulturně-sociální. Cítila ses jako slyšící cizinec ve většinové společnosti neslyšících?
Ano, ale těžko říci, zda ten pocit souvisí pouze s tím, že jsem najednou žila převážně ve společnosti neslyšících. On ani americký stát není mým domovem. Kultura Američanů je jiná než naše. Přestože původně vzešla na základě kultury evropské, došlo k posunu a se vším se dnes ztotožnit nelze.
S čím ses například ty, jako Evropanka, obtížně ztotožňovala?
Myslím, že člověk, který v USA nevyrostl, například obtížně přijímá míru amerického patriotismu, i když já to jejich vlastenectví samozřejmě respektuji a i obdivuji. Taková hrdost na vlastní národ se v Čechách jen tak nevidí. Jejich patriotismus pak vede k u nás nevídaným činům a projevům vlastenectví, které se např. projevuje velkým počtem dobrovolníků nabízejících své síly v potřebných situacích - v zájmu své země či komunity. To bylo úžasně vidět zvláště po útocích minulého roku v září, ale toto není výjimkou ani v běžnějších "mírových" situacích. Jsou na svou americkou příslušnost hrdí. A stejně tak prožívají svůj patriotismus ke své komunitě i Neslyšící.
Je raná péče o sluchově postižené děti na GU také provázena vášnivými spory a protichůdnými názory jako u nás?
Přestože je GU známa jako instituce propagující vzdělávání neslyšících prostřednictvím znakového jazyka a i jakýmsi symbolem kultury či komunity neslyšících, je to velmi tolerantní místo, alespoň tak jsem to vnímala já. A jinak to ani být nemůže - jedinců s různým stupněm sluchové ztráty, jazykovou úrovní, z různých kultur, socioekonomických podmínek, či s odlišnou identitou je zde mnoho. Tak jako v samotných Spojených státech. Odborníci z mého programu si nedovolili negativně či snad pejorativně vystupovat vůči orálnímu vzdělávání, já jsem se s takovým postojem u nich nesetkala. Studijní program rané péče, který jsem navštěvovala, naopak připravoval studenty na to, aby v žádném případě ani před rodiči své postoje nedávali najevo (i když jsou silnými zastánci používání znakového jazyka). Myslím si, že militantnost v oboru a mezi profesionály "opačných táborů" zaručeně neprospívá zátěžové situaci rodičů ani jejich dětem, zvláště na počátku jejich cesty. Profesionál by měl vědět, že neexistuje jedna jediná a zaručená cesta pro všechny neslyšící děti, a že je ošidné (a i nemorální) předpovídat ji již v raném dětství či nabízet pouze jednu jedinou jako tu zcela správnou. Pokora a respekt. Tohle mi připadá, že u nás kolikrát jaksi nefunguje. Žádné rozhodnutí nemůže být vytesáno do kamene. Potřeby dětí a rodičů se vyvíjejí a mění, a šance by měly být stále otevřené. Pro neslyšící děti v obou světech.
Navštívila jsi ještě jiné instituce pracující s programy rané péče?
Ano několik. Například jsem navštívila typickou školu pro neslyšící v Pensylvánii a seznámila se s jejím programem. Uplatňují zde filozofii totální komunikace. Dále jsem navštívila soukromou školu River School. Tato patří mezi jednu z nejlepších v oblasti Washington, D.C, sluchově postižené děti jsou zde integrovány mezi slyšící. Nicméně tato škola je také velmi drahá. Její program je založen na orálně-auditivní metodě, a moc se mi tam líbilo. Děti byly staré necelý rok a spolupráce mezi rodiči a odborníky na mne udělala velký dojem. Vedoucí programu je absolventkou GU.
Poznatky, které jsi získala, by patrně rádi využili i mnozí speciální pedagogové. Chystáš se na sepsání svých zkušeností získaných během pobytu na GU, jak jsi původně plánovala?
Ano, něco napíšu. Mělo by to být vydáno pod hlavičkou Federace rodičů a přátel sluchově postižených.
Těšíme se!
Připojte se! 