Na podzim loňského roku se konala dvouměsíční studijní stáž pro neslyšící ve Švédsku a Finsku. O zážitcích z tohoto pobytu a o návštěvě švédské a finské organizace si se mnou povídal Mirek Gavelčík, jeden z účastníků této stáže.
Jak jste se dozvěděli o této stáži?
Já jsem se o ní dozvěděl přes Unii neslyšících Brno. Finanční podpora přišla z mezinárodního projektu Leonardo a organizačně akci zajistila agentura AGNES. Kdo měl zájem, musel si podat přihlášku do Unie Brno. Cesta byla určena pro 8 osob, ale pro malý zájem nás jelo nakonec pět. Já jsem tam jel jako kameraman, moje sestra Simona Gavelčíková byla hlavní vedoucí výpravy, překládala do angličtiny a znakového jazyka a též se starala o finance. Dalšími účastníky byli Martina Jurková, Daniela Suchánková a Eva Pokladníková.
Jaký účel měla tato stáž plnit?
Měli jsme pro Českou republiku, konkrétněji pro české neslyšící získat informace o tamějších organizacích, o tlumočení, školství, různých klubech, TV a kultuře.
Nejprve jste pobyli ve Švédsku. Jaké cenné poznatky jste tam získali?
Ve Švédsku jsme byli tři týdny, většinou v hlavním městě Stockholmu. Ve Švédsku je jedna hlavní organizace pro neslyšící, SDR. Mě tam zaujala vyspělost médií a technologií pro neslyšící. Neslyšící tu připravují vlastní televizní pořad, který se koná každou sobotu po dobu 75 minut a je různě zaměřen. Část tohoto pořadu je určena neslyšícím dětem, část o organizacích, část podává zprávy ze života neslyšících a vše je humorně prokládáno. Na tom mě velice překvapilo, že pořad řídí samotní neslyšící, i kameraman je neslyšící! Všichni jsou profesionálně vyškoleni v tomto oboru.
A co ty technologie?
V této oblasti jsou mnohem dál než my. Téměř každý neslyšící na severu Švédska, kde je malá hustota obyvatel, má tzv. videotelefon, to je telefon s obrazovkou, takže neslyšící mohou mezi sebou komunikovat přes obrazovku, což je skvělé. Také každá švédská organizace neslyšících má svůj videotelefon. I schůzovat se může přes videotelefon. Švédsko je velká země, takže aby se usetřila cesta z menších měst do hlavního, svolají schůzi a vzdáleným členům výboru jen oznámí datum a čas a ti si ve svém příbytku klidně zapnou videotelefon a schůzují s nimi, jako kdyby tam byli přítomni. Je to levnější než cestovné a ušetří se čas.
Zajímavé bylo i to, že ve Švédsku jsou mezi neslyšícími dost rozšířené kochleární implantáty. Ale slyšel jsem, že hodně neslyšících pak tyto implantáty odkládá. Asi jim plně nevyhovují.
Navštívili jste také jiná města?
Ano, jednou jsme zajeli do menšího města LEKSAND, kde je takové centrum pro neslyšící, které pořádá různé kurzy, třeba práce na PC, kurzy ZJ, dokonce je zde i autoškola pro neslyšící. Do tohoto centra posílají též neslyšící emigranty, aby se naučili švédský psaný jazyk a teprve pak tito emigranti mohou hledat práci.
To je opravdu zajímavé. A co školství pro neslyšící?
O školství toho moc nevím, protože švédská organizace, co nás měla na starosti, neplnila přesně předem stanovený plán. Chtěli jsme se podívat do Örebro, ale nevyšlo to. Vím jen, že na vysokých školách existují neslyšící profesoři, což u nás ještě není. Ještě musím říct, že oproti nám samotní neslyšící dobře ovládají angličtinu.
Řekni mi jěště něco o jejich kultuře.
Neslyšící se scházejí v klubech, podobně jako u nás, ale většinou to jsou starší neslyšící nebo emigranti. Mladí jen velice málo, oni se většinou sdružují sami v partách.
Mají svoje profesionální divadlo, kam občas chodí. V jednom klubu jsem se potkal s hluchoslepým člověkem a musel jsem ho obdivovat. Komunikoval znakovým jazykem, protože chodil pravidelně do klubu neslyšících. Měl položené své ruce na mých a takto hmatem rozeznával, co znakuji. Přicházel sám, měl od státu hrazenou dopravu. Byl družný, zvídavý a vedl aktivní život. Učí také na univerzitě. Ale takových hluchoslepých lidí je ve Švédsku hodně. Tam to není nic neobvyklého.
Teď se přesuneme do Finska, kde jste pobývali celý měsíc. Co jste zde poznali zajímavého?
V Helsinkách se nachází tzv. Světlý dům (má svítit lidem a ukazovat jim správnou cestu), který patří organizacím pro postižené občany. Zde sídlí i velká organizace neslyšících, jejichž předsedkyní je známá Liisa Käuppinnenová (prezidentka Světové federace neslyšících). Neslyšící zde mají vlastní divadlo, které navštěvují i slyšící zájemci nebo ho pronajímají slyšícím hercům. Dále tu jsou přednáškové sály, bazén se saunou. Finové si velice potrpí na saunu, je součástí jejich kultury. Podobně jako pro Čechy je typické pivo. Tuto saunu neslyšící využívají minimálně jednou týdně. Zajímavé je, že část finanční podpory pro organizace zdravotně postižených se ve Finsku získává z výnosu z hracích automatů.
Klub neslyšících je také ve Světlém domě?
Ne, kluby jsou na jiném místě. Myslím, že je to kvůli drahému nájmu. Ale na rozdíl od Švédska, ve finských klubech jsem viděl také mladé lidi. Podobně jako u nás.
Co kompenzační pomůcky a sociální výhody?
To bylo zajímavé! Kdo bydlí na severu Finska, dostává zdarma videokamery kvůli komunikaci přes videotelefon. Ušetří se tak cestovné. Prý jsou videotelefony levnější než cestovné.
V televizi jsou skryté titulky jen u finských pořadů. U zahraničních pořadů skryté titulky nejsou třeba, protože jsou opatřeny normálními titulky i pro slyšící. Dabing tam prostě neexistuje.
Neslyšící mají také slevy v městské hromadné dopravě a při nákupu letenek.
Dozvěděl ses též něco z oblasti školství?
Nic zvláštního, situace se mi zdála podobná jako u nás, jsou tam také neslyšící učitelé a asistenti. Ale ve všech školách se povinně vyučuje znakový jazyk, všichni ho musí ovládat. Kdo se chce učit orálně, musí sám bojovat, tzn. přestoupit do školy mezi slyšící. Logopedie se vyučuje externě, tedy mimo vyučování.
A tlumočnické služby?
Organizace tlumočníků sídlí v Turku. Turku je město se silnou kulturou neslyšících. Finští tlumočníci převážně pocházejí z normálních slyšících rodin. Jen velmi málo z nich má neslyšící rodiče. To u nás je tomu spíše naopak. Kdo chce být ve Finsku profesionálním tlumočníkem, musí tři a půl roku studovat na vyšší odborné škole. Tuto školu jsme měli možnost navštívit a sledovali jsme výuku. Každý student měl u sebe televizi, na obrazovce se znakovalo a studenti museli přeložit ZJ do finštiny do diktafonů. Profesor jejich překlad kontroloval. Je to dobrá metoda, u nás ještě nezavedená. Jsou oproti nám hodně vepředu.
Když porovnáš oba státy, který na tebe udělal lepší dojem?
Jednoznačně Finsko. Hodně se tam ví o neslyšících, jejich kultura je silně rozšířená, mají finanční zaopatření.
Z deníku účastnice zájezdu
Jednou z neslyšících účastnic zájezdu do Finska a Švédska byla také Daniela Suchánková z Prahy. Po celou dobu pobytu si vedla deník, z něhož nyní vybíráme několik záznamů pořízených ve dnech 10. září až 3. listopadu 2001:
10. září
Cesta autobusem přes Cínovec, Drážďany až do Sasnitze, odkud jsme vyjeli trajektem přes moře do Švédska. Česká skupina má 5 členů - 4 mladí lidé z Brna a já.
12. září
Stockholm. První setkání s Tomasem, učitelem znakového jazyka, a dalšími pracovníky organizace neslyšících SDR.
13. září
Stockholm. Návštěva kurzu švédského znakového jazyka. Základní lexikální jednotkou tu byla karta = znak. Seznámení s učebnicemi pro neslyšící děti. Všichni používají mezinárodní znaky, a tak komunikace vůbec nevázla.
14. září
Stockholm. Návštěva organizace SDR - klubovny neslyšících. Setkali jsme se s českými neslyšícími emigranty a s jedním neslyšícím a zároveň těžce zrakově postiženým pánem. Všude jsme se dobře domluvili znakovým jazykem. Prohlíželi jsme si nahrávací studio SDR, kde se nahrávají, stříhají filmy. Tam pracuje neslyšící redaktor a neslyšící kameraman, původem z Polska.
18. až 20. září
Leksland. Prohlídka školicího střediska neslyšících, kde se studuje psychologie, znakový jazyk, švédský jazyk a také autoškola. V objektu se nachází rovněž nahrávací studio DÖV, kde se připravují dokumenty pro vysílání. Většinou zde pracují neslyšící.
21. září
Uppsala. Zhlédli jsme vystoupení neslyšící básnířky a spisovatelky Ully - Bell Thorinové, která napsala 5 knih. Dále vystoupení hluchoslepých lidí v doprovodu asistentek a vyslechli jsme přednášku univerzitní profesorky zkoumající znakový jazyk.
25. září
Stockholm. Setkali jsme se s paní Lottou, vedoucí švédských tlumočníků. SDR rozděluje Švédsko na 3 regiony - východ, sever a západ. Promítli nám videodokumenty o organizační a sociální práci SDR, o životě neslyšících v Malmö a o jejich vztazích a konfliktech. Poslední dokument byl o domově důchodců pro neslyšící, kde všichni klienti i zaměstnanci jsou neslyšící a navzájem komunikují znakovým jazykem. Mimochodem, je to nádherný domov, kde každý klient má svůj pokoj s kuchyňkou a koupelnou a WC.
Stát a obecní úřad hradí všechny kompenzační pomůcky, u psacího telefonu hradí pouze 50 % z ceny. Tlumočníci a asistenti jsou plně placeni státem.
26. září
Přednáška o znakovém jazyce na Stockholmské univerzitě a následná beseda. Neslyšící ve Švédsku používají 3 druhy znakového jazyka.
27. září
Stockholm. Navštívili jsme computerovou firmu The Black Palma Tree (Černá palma), kterou založili 3 neslyšící lidé. V plánu mají otevření internetové kavárny pro neslyšící.
28. září
Opět návštěva univerzity a setkání s neslyšícím profesorem. Byli jsme přítomni přípravě knižní formy slovníku znakového jazyka a jeho převedení do počítače. Řekli nám, že základní znakový jazyk má 3 tisíce jednotek, jinak celkový znakový jazyk neslyšících obsahuje až 25 tisíc lexikálních jednotek. Škoda, že jsme nestihli prohlídku základní školy pro neslyšící v Manille.
1. října
Plavba do Finska.
2. října
Po 16 hodinách plavby konečně země - Finsko a Helsinki. V přístavu na nás nikdo nečekal, museli jsme zavolat. Ubytovali jsme se v internátní škole Světlého domu v Helsinkách.
3. a 4. října
Helsinki. Prohlídka města s doprovodem tlumočnice Mgr. Romany Mázerové.
5. října
Helsinki. Finská tlumočnice znakového jazyka Riitta, jejíž vyprávění tlumočila Mgr. Mázerová, nás seznámila se strukturou a systémem organizace neslyšících. Ve Finsku žije na 5 tisíc neslyšících lidí. Manažerkou Světlého domu, hlavního sídla finských neslyšících, je paní Liisa Kauppinnenová, prezidentka Světové federace neslyšících. Kulturní centrum ve Světlém domě připravuje pro neslyšící pestrý program, pořádá výstavy, archivuje dokumenty o životě neslyšících (získává je hlavně od starších neslyšících) a zřizuje knihovnu. Kromě toho osmkrát do roka vydává časopis pro neslyšící ve finštině i švédštině (ta je druhým oficiálním jazykem ve Finsku). Ve Světlém domě pracuje na 400 lidí. Finský svaz neslyšících zaměstnává 130 pracovníků, z nichž je pouze 40 % neslyšících. Zbylých 60 % slyšících pracovníků však musí ovládat znakový jazyk. Svaz má 4 vlastní tlumočníky. Ve Světlém domě je také univerzita pro neslyšící, kde si můžete vybrat z mnoha studijních oborů. Studium trvá 15 týdnů a přítomnost tlumočníků je samozřejmá.
8. října
Helsinki. Světlý dům. Prohlídka kompenzačních pomůcek firmy Support. Stát až na počítače hradí 100 % ceny. Nejvíce nás zaujaly videokonferenční systémy, které umožňují využívat tlumočníka na dálku.
9. října
Helsinki. OSKU - centrum pomoci nezaměstnaným, kde jsme získali informace o nezaměstnanosti neslyšících. V roce 1995 byla nejhorší situace, v roce 2001 bylo bez práce 31,2 % finských neslyšících!
Odpoledne jsme se setkali s Liisou Kauppinnenovou, prezidentkou Světové federace neslyšících. Vyjádřila nelibost nad tím, že v České republice je více organizací neslyšících. Jejím přáním je, abychom do EU vstoupili s jednotnou organizací neslyšících.
10. října
Helsinki. Světlý dům. Návštěva videostudia. Zde každý měsíc připravují videokazetu se zpravodajstvím všeho druhu o neslyšících. Videokazetu pak rozesílají každému zájemci.
Odpoledne návštěva televizního studia YLE (Finská televize a rozhlas), kde jsme zhlédli přípravu a vysílání zpráv ve znakové řeči. Dělají to už 7 let a moc se neliší od našich v ČT.
15. října
Cesta do Turku. Ubytování v Křesťanské univerzitě.
17. října
Turku. Návštěva základní školy pro neslyšící, kde učí 4 neslyšící a 6 slyšících učitelů. Všichni používají znakový jazyk.
18. října
Turku. Na Křesťanské univerzitě také studují neslyšící lidé a je zavedeno oborové studium znakového jazyka s týdenní dotací 40 hodin.
Připojte se! 